Doris Lessing

Přidat do oblíbených Koupit knihy

britská, 1919 - 2013

Populární knihy

/ všech 7 knih
Mraveniště
Mraveniště
Tráva zpívá
Tráva zpívá
Puklina
Puklina
Africké povídky
Africké povídky

Nové komentáře u knih Doris Lessing

Tráva zpívá Tráva zpívá

„Prvotina nositelky Nobelovy ceny ukazuje na již slušnou formální vyspělost autorky. Román je po stylové stránce něco, co lze jen těžko kritizovat. Místy jsem si vzpomněl na některé romány Faulknera, Styrona (příznačně Doznání Nata Turnera, hlavní postavou románu Doris Lessingové je Mary Turnerová, pak májí obě knihy i další společné prvky, mimo jiné např. vraždícího otroka, ale také že v určitých částech románů se děj vleče a je možná až příliš repetitivní) nebo geograficky a politicky nejbližší romány J. M. Coetzeeho. Životopis Lessingové je takovou typickou ukázkou západní intelektuálky druhé poloviny 20. století. Prvně levicově smýšlející Lessingová se později odvrací od ideje komunismu, aby pak stála na straně feminismu, který určité prvky s marxismem nezapře, následně vyplní nenaplněnost marxismu-feminismu přitažlivými tradičními východními učeními. Není mi toto právě blízké, ale nejsem tu od toho, abych soudil člověka Lessingovou, ale její literární dílo. Tráva zpívá je psána v levicovém období Lessingové, ale rozhodně to není žádný tendenční budovatelský román, to vůbec ne. Postavy románu jsou vykresleny pomocí pokročilé psychologické sondy, lyrické popisy krutých přírodních podmínek jsou prolínány s popisem jednoho nepodařeného manželství, ale kdo tím je vinen? Na to nedokážu odpověď.“... celý text
— Knišíl

Mraveniště Mraveniště

„Opět velice realisticky popsaná rasová diskriminace v Africe ještě ve druhé polovině dvacátého století. Měla by to být povinná četba pro mladé lidi ze zemí, které měli svoje kolonie po celém světě a bohatly z jejich vykořisťování. Hodně zajímavá byla povídka Boží oko v ráji. Pohled dvou britských turistů na poválečné Německo a Němce.“... celý text
— Boženka2

Tráva zpívá Tráva zpívá

„Strhující čtení o vykořisťování jižní Afriky, skvělé popisy postav, krásné, drsné přírody a podnebí. Všechna beznaděj, popsaná v této knize nepramení podle mého názoru jenom z těžkých podmínek na farmě, naivity Mary nebo neschopnosti její manžela, ale hlavně z příšerného rasismu. Je možné, že ještě v polovině 20. století uvažovali Britové tímto způsobem?“... celý text
— Boženka2

Puklina Puklina

„Bizarní. Po přečtení, a že jsem se přibližně od třetiny k dalšímu pokračování skoro nutil*, jsem si pořád říkal, že už to nemá o čem být. A nebylo. Jen se to plíží dopředu. Bez gradace, nápadů, zvratů, uspokojivého zakončení. Ano, to se stává i u jiných knih, jenže tady je horší jakási neukotvenost a bezcílnost. Pokud to mělo být feministické, jen to potvrzovalo tisíce let stereotypů. Pokud to mělo být skrze mužské rámování římským senátorem nějak promyšlené "až za roh", ukazující skrze stereotypy nějakou "jinou" cestu či smíření, pak to přineslo jen banální myšlenky. Už jen samotná "Puklina" – jestli to má být nějaká metafora/alegorie, tak je to tak strašně průhledné, že to ani průhlednější být nemůže... Úvodní nápad, že stvoření ženy z Adamova žebra je jen mužský výmysl a realita byla jiná, je zajímavý. Stejně jako ten dost drsný začátek (vůči mužům a vlastně i ženám). Po pár desítkách stránek se to ale celé jaksi zadrhne a výsledek nakonec vyznívá do ztracena. Dle těch nejohranějších stereotypů muži hledají dobrodružství a sex, ženy plísní muže a obávají se o své potomky. Převratné myšlenky, jen co je pravda... *Když já tak děsně nerad nechávám knihy nedočtené. Ale ano, věřte i dalším komentářům. Měl jsem to udělat i já. Opravdu to za to nestálo.“... celý text
— puczmeloun

Puklina Puklina

„Doris Lessing, držitelka několika literárních cen včetně Nobelovy, je autorkou románu PUKLINA, jenž se pokouší předestřít alternativní historii lidstva a člověka jako druhu. První třetina se mi jevila nanejvýš zajímavě, protože zde byl představen archetyp ženy zcela jinak, než jsme uvykli. Ženské vlastnosti, jak si je představujeme, jsou něha, mírnost, péče a podobně. Zde jsou ale vyzdviženy atributy ženy jako je pasivita až lenost, nepružnost, stagnace, lpění na statu quo, agresivita často pouze naznačená a delegovaná, zato však neméně smrtící než ta mužská. Jak ale děj postupoval dále, způsob psaní mi lezl čím dál tím více na nervy, a nezdráhám se ho nazvat pitomým. Dočetla jsem to jen se sebezapřením, protože jsem čekala, že se snad závěr “pochlapí a dočkám se nějakého vyústění. Za mě opravdu veliká bída. Nebráním se ale tomu přiznat si, že pitomá jsem já a jen jsem nepochopila a nedokázala ocenit geniální dílo: to je naprosto legitimní možnost :)“... celý text
— Tyet

Přejít na knížky autora