Doris Lessing

Výpisek: „Když roku 2007 přijímala Doris Lessingová jako teprve jedenáctá žena a jako nejstarší člověk vůbec v kategorii literatura Nobelovu cenu, nehovořila ve své řeči o významných spisovatelích, jak se čekalo. Celý projev postavila na kontrastu mezi dvěma školami, které navštívila – jednu chudičkou a jako takovou naprosto běžnou v Zimbabwe, a druhou hned nadvakrát privilegovanou v Londýně (drahou a soukromou v srdci západního světa). Zatímco školáci v Zimbabwe touží po tom, aby vlastnili byť by jedinou knihu, a zoufale chtějí číst, angličtí studenti dávají přednost zcela jiným aktivitám, a jejich knihovna doslova zeje prázdnotou. Palčivě tím světu připomněla, že mezi námi žijí (nejen zimbabwští) spisovatelé, kteří nikdy nebudou, a tedy příběhy, které si nikdy nepřečteme, a dostála tak pověsti autorky, jíž pronikavý humanismus při žádné příležitosti nedovolí, aby nepoukázala na propastnou nerovnost a niternou nespravedlnost, o kterých sice všichni víme, ale už jsme si je nějak mlčky zvykli brát jako samozřejmost.“