Agathe
Anne Cathrine Bomann
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431201/bmid_agathe-aZj-431201.jpeg
4
206
206
Do ordinace psychoterapeuta vstoupí Agathe a jeho život nečekaně změní směr. Unavený psychoterapeut se připravuje na odchod do penze a netrpělivě odpočítává, kolik sezení s pacienty mu ještě zbývá. Jednotvárnou každodennost jeho života naruší mladá německá pacientka Agathe, jež trvá na terapii právě u něj. A rozhovory s Agathe všechno změní: nová přátelství se najednou nezdají tak nepravděpodobná, objeví se nové cesty, nové naděje. Debutový román, který vychází ve více než dvaceti zemích, je zasazen do poválečné Francie, ovšem svými tématy osamělosti, bilancování, stárnutí a zamilovanosti je až neuvěřitelně aktuální. Mnoho krásných plastických obrazů ze života „jakoby mimochodem“ má symbolickou hloubku. Sympatickou atmosférou, jemným humorem, poetickým a dobře plynoucím jazykem i popisy mladé Agathe očima starého psychoterapeuta se náladou blíží proslulé Smrti v Benátkách Thomase Manna.... celý text
Přidat komentář
Příběh se mi velmi líbil...terapeut chudák celý bolavý, osamělý, vyhořelý a do péče bych se mu teda nikdy dostat nechtěla...ale mělo to něco do sebe. Taková směsice pochopení, nostalgie, smutku, naděje. Kniha pro široké masy to není, ale já si ji během dnešního líného odpoledne moc pěkně užila. Kniha mě teda jednoznačně"ulovila" tou obálkou...ach taky chci takhle umět kreslit
Víc mě zaujala obálka knihy než příběh sám. Je čtivě psaná, pár poetických souvětí, ale do knihovny určitě nezařadím.
Podtitul "Malá kniha s velkým srdcem" odpovídá, je to příjemné počtení na jeden večer, lehce smutné, k zamyšlení, nakonec zahřeje. Nic víc, nic míň.
"Stárnout nejvíce ze všeho znamená pozorovat, jak se stále zvětšuje rozdíl mezi sebou samým a vlastním tělem, dokud se člověk sám sobě zcela neodcizí."
Obrovské rozpaky. Zprvu fajn dílko, lehký, neupovídaný styl psaní s jemným humorem...
Ale když se zamyslím?
Ano, pokud chce autorka poodkrýt slovy přebalu "nesnesitelnou lehkost bytí", povedlo se jí to dokonale!
Vyhořelý terapeut nám předkládá odvrácenou stranu svého oboru a poslední kapitolou vše zpečetí.
Ne, nebylo mi v příběhu moc dobře, forma vyprávění je hodně zdařilá jen z mého pohledu nekráčí ideálním směrem. I přes náznaky nadějného vývoje měl příběh na víc.
"Zíral jsem před sebe a hledal svou tvář v zrcadle, bylo prázdné. Vůbec nikdo v něm nebyl! A ačkoli jsem velice dobře věděl, že tam žádné zrcadlo nemáme....zarezonovala mi myšlenka: Přesně takhle to je!"
P.S.
SPOJLER
Z traumatu Agathy v dětství se pomalu v literatuře stává klišé, ale závěrečný náznak "Smrti v Benátkách" jen potvrdí
vyhořelost :o)
Krásná kniha, která i přes svou drobnou formu obsahuje velkou porci hřejivého pohlazení, naděje a optimismu. Abych se vyhnula spoileru, zkusím obsah ve zkratce popsat jen tím, že v životě starého, životem unaveného terapeuta krátce před odchodem do penze dojde k jakési razantní změně.
Úžasné, jak se do tak malého rozměru vejde taková spousta významů. Není tam nic navíc, ale všechno je vysloveno. Poetické a zároveň hluboké Pro mě jednoznačně jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky přečetla!
Krátký příběh terapeuta, který už dávno nepovažuje své řemeslo za poslání a kterého "nakopne" k životu až neodbytná pacientka.
Místy hezký děj.
Nakonec mi však vadil sám terapeut, z kterého se začal stávat člověk toužící po zakázaném ovoci. 72letý stařík, který slintá nad mladou ženou není vůbec můj šálek kávy.
Nenásilně poutavé...
Starý terapeut mě přikoval ke stránkám knihy.
A nejen jeho osud.
Bez patosu jsme vtaženi do příběhu člověka, který vlastně duševně umírá a pod vlivem mnoha okolností se pomalu nadechuje ke své životní remisi.
Vlídný text dává zapomenout na jakýkoliv jiný příběh. Žijete jen osudy pár lidí a snažíte se pochopit, o čem je vlastně lidský život. Obzvláště potom, co tuto otázku nemá zodpovězenu ani sám hlavní hrdina.
Dojemné, smutné, ale zároveň v mnohém pozitivní.
Navíc je v knize vykreslen krásný poválečný svět, život plynoucí jen z podstaty bytí, bez výdobytků a příkras současné společnosti.
Ve vyprávění dánské spisovatelky vám zkrátka bude dobře.
A taková by dobrá literatura měla být...
Knížka, která témata "jen" nastíní, sotva se jich dotkne, téměř do nich nepronikne. Ale přesto čtenáře zasáhne...
Cítila jsem úzkost, smutek, bezútěšnost, pochyby, zvědavost,... Tento příběh v člověku asi nevzbudí nic hezkého, možná tak dojetí.
Oceňuji, jak autorka dokázala popsat pocity starého muže, jeho odcházení - působilo to opravdově, bolelo to.
Nebylo to moc o ději, nebo alespoň pro mě ne. Točilo se to okolo existenciálních otázek, konečnosti života, probouzelo nelibé až depresivní pocity.
Pokud se v tom po přečtení nechcete topit dál, přelaďte se nějak zase na to hezké ve vás.
I když je to kniha vzbuzující tíseň, i když jsem od ní čekala něco jiného, dala mi to, co jsem u knih jí předešlých a již odložených nedostala. A to důvod, proč čtu a proč to tolik miluju. To kouzlo. Kouzlo člověka zcela odrovnat pár dobře napsanými větami.
Knížka útlá, dobře se čte, ale upřímně, moc jsem ji nepochopila. Tak snad příště. Hodí se mi do ČV.
Od spisovatelky si určitě ještě něco přečtu, teda pokud píše, nebo píše-li psychologické romány.
Agathe mě moc nebavila, takové nakousnuté a nic dál...
Asi jsem měl příliš velká očekávání. Ano kniha nabízí pár zajímavých myšlenek k zamyšlení, ale vzhledem k tématu by mohla být daleko silnější. Místo toho sklouzla k již několikrát zpracovanému tématu vztahu lékaře/pacienta mimo ordinaci...
Agathe má podtitul „Malá kniha s velkým srdcem“. Ačkoli by takové tvrzení samo o sobě mohlo znít pateticky, překvapivě to sedí. Anne Cathrine Bomann napsala román, který je útlý, slovy šetří, přesto je velmi jímavý, nikoli však sentimentální.
Stárnoucí psychoterapeut se nemůže dočkat, až konečně bude moci odejít do zaslouženého důchodu, a pomalu odpočítává, kolik sezení si bude muset se svými pacienty ještě odsedět. A to slovo „odsedět“ tu perfektně sedí, protože zatímco sledujete, jak si symbolicky odpočítává plánovaná sezení s pacienty, postupně vám dochází, že se potýká se syndromem vyhoření, a těm, kterým by měl pomáhat, už prakticky nic nedává, nezáleží mu na nich, představují pro něj jen čísla. Paradox tkví navíc v tom, že ve svém životě komunikuje právě jen se svými pacienty a svou sekretářkou, madame Surrugueovou, s nikým jiným. Vždyť dokonce ani nezná svého souseda! Celý jeho nynější život je jen prázdnou rutinou... Co ho vůbec drží nad vodou? Na co se vlastně může s odchodem do důchodu těšit? A pak mu Agathe, pacientka, kterou původně odmítl přijmout, dá prohlédnout, jak si vlastně ve svém životě stojí.
Agathe je něžný román, který nabízí minimalistickou sondu do duše osamělého stárnoucího muže, který se nakonec za pomoci dvou již zmíněných žen možná nakonec přeci jen znovu postaví na vlastní nohy a bude žít, místo aby jen přežíval… Nebo ne?
Tato knížka dává nahlédnout do psychiatrické ordinace lékaře, který se chystá ukončit klientelu a odejít do důchodu. Protože je ale vnímavým odborníkem ve svém oboru, je vyhledáván, jeho nejbližší spolupracovníci jej podpoří, aby se rozhodl jinak.
Pro mě velké zklamání. Připadá mi to jen jako torzo nějakého příběhu. Dost mě mrzelo, že samotné terapii nebylo věnováno tolik času a i ze života terapeuta jsme se toho dozvěděli minimum. Přitom autorka v příběhu nakousává témata, která se týkají každého z nás, přesto příběh zůstal nerozvinutý a tedy i přínos knížky je dost osekaný.
Autorka i přes svůj mladý věk, velice dobře zpracovala smutné a bolestné téma stárnutí, osamění a odcházení.
Milý závěr mě přinutil k úsměvu. Na každém konci něco začíná..
Malá knížka s velkým srdcem - souhlasím, a doporučuji k přečtení.
"Další den číslo znělo 529 a já jsem se probudil v 6.25 s bušením v hlavě a silným mravenčením v levé noze. Nejdříve jsem si myslel, že jsem si ji jen přeležel, ale když jsem se prošel po pokoji, nepřestávalo to. Je tady strašně málo místa, řekl jsem si v rozčilení, když jsem bokem narazil do stolu, co kdybych tu upadl? Jak dlouho by asi trvalo, než by mě někdo našel?
Měl jsem obrovskou chuť změřit si pulz, ale tím by se všechno jen zhoršilo a tak jsem se zatím utěšoval, že kdybych právě zemřel na zástavu srdce, aspoň by se to celé odbylo. Pak by také bylo úplně jedno, jestli by mě někdo našel nebo ne.
Pomohlo to a po půl hodině jsem za sebou zabouchl dveře."
Starý a vyhořelý hlavní hrdina mi malinko připomněl Muže jménem Ove. Tenhle příběh je však mnohem víc o osamělosti, nese se v takovém smutném, melancholickém duchu a postupně začíná být lehce pozitivní. Jako že ještě není všem dnům konec.
Není to špatné, taková milá jednohubka o pár stránkách (ačkoli na přebalu je napsáno Román), chvíli se nad tím zamyslíte, no, a je to pryč. Není to špatné, ale není to ani něco převratného.
Příběh o psychoterapeutovi , který už odpočítává počet sezení, které ho ještě čekají, než odejde do důchodu. Jeho úvahy a stereotyp změní až nová pacientka Agathe. Ta ho nakonec přiměje ,aby také uvažoval sám o sobě a nejen o svých pacientech.
Příběh plný myšlenek o lidském bytí , která Vás donutí zamyslet se sám nad sebou.
Smutné i úsměvné , plné emocí, dávající naději.