Agnes Greyová
Anne Brontë
Životní příběh hlavní hrdinky se dramaticky mění, když se její rodina ocitne ve finančních potížích a ona zvolí jako východisko přijetí práce guvernantky v bohaté rodině. Působí u dvou rodin, musí se vyrovnávat se zkažeností prakticky nevychovatelných dětí, aby si nakonec po smrti otce s matkou otevřela vlastní školu. V příběhu se zrcadlí zkušenosti autorky, a přestože pochází z roku 1845 a odehrává se ve viktoriánské Anglii, osloví i současnou ženu - o tom ostatně svědčí i nadšené ohlasy čtenářek v diskusních fórech. Anne Brontëová byla nejmladší z proslavené sesterské trojice (a poslední z celkem šesti dětí) a román Agnes Greyová je její prvotinou. Je až s podivem, že dílo, které irský kritik z přelomu 19. a 20. století George Moore označil za "nejlepší vyprávění v próze v anglickém jazyce", vychází v České republice poprvé.... celý text
Přidat komentář
Někomu kniha může připadat vleklá, mě však nikoliv. Prostředí práce guvernantky a postupně dozrávající hlavní postava mě bavily, možná bych ocenila delší konec (ten byl malinko odbytý). Celkově jsem byla příjemně překvapená.
Letos jsem přečetla od každé sestry jednu knihu a tuto knihu shledávám nejslabší. Postava Agnes mi až tak nepřišla k srdci, přišlo mi, že se snad ani nesnaží s dětmi pracovat, přišlo mi to spíš než lenost tak nezkušenost.
Oproti sestrám si zaslouží o jednu hvězdičku méně, každopádně můžu říct, že se četla pěkně, jen mi ve srovnání se sestrami nepřišla tak dobrá.
Nakonec se z knihy vyklubal krásný příběh. Popravdě jsem chtěla knihu odložit kvůli parchantům Bloomfieldovým. Takové zmetky, aby pohledal. Napíchnout je na rožeň a opravdu hodně pomaličku opékat, aby zjistili, jaké to je.
Agnes toho chtěla hodně dokázat a měla i patřičné odhodlání, ale byla bohužel svazována zákazy rodičů. A tím, že nebyla příliš průbojná si nedokázala zcela získávat respekt. Přesto je celý příběh dobrým příkladem fungování té doby. Kniha se četla opravdu velice dobře.
Anna Bronteová čerpala při psaní Agnes Greyové z vlastních zkušeností a je to znát. Ano, Agnes je pasivní, ale v tehdejší společnosti byla guvernantka často jen taková lepší služka. Záleželo na rodině, jaké jí určila povinnosti, postavení a hlavně jaké dostala pravomoci. Pokud žádné, měla pak guvernantka stejně jako Agnes jen omezené prostředky k výchově i vzdělávání svých svěřenců. I omezené společenské kontakty. Nižší služebnictvo se jí vyhýbalo, protože nebyla jedna z nich. A pro ostatní mohla být prostě nicka, neviditelná. Myslím, že tohle je v Agnes Greyové perfektně popsané. Vůbec nejde o dílo menších kvalit než je Větrná hůrka nebo Jana Eyrová. Četla jsem A.G. podruhé a oslovila mě ještě víc než dřív.
Na knížku jsem se těšila, protože tvorbu Emily a Charlotte Brontëových miluju, ale byla jsem hořce zklamaná. Neuvěřitelně pasivní Agnes mi lezla krkem, jak si neustále stěžovala na druhé, přičemž se sama ani nepokusila o sebereflexi, natož aby do chování svých svěřenců nějak zasáhla. Nehledě na to, že mě tu štvaly úplně všechny postavy - děcka i jejich rodiče, kteří je v tom šíleném chování dokonce podporovali. Nechci být k Agnes jenom negativní, chápu, že v 19. st. bylo postavení guvernantek obtížné, když neměly žádné pedagogické vzdělání a sama pedagogika byla teprve v plenkách. Ale snad ani tehdy si nemohly guvernantky myslet, že tím, že budou sedět v koutě nebo na děcka "výchovně" křičet, se začnou chovat lépe. Samozřejmě, děcka nijak neobhajuju, ale tohle je po didaktické stránce katastrofa. Zbytek komentovat nemůžu, protože jsem knihu výjimečně odložila.
Tvorbu starších sester Brönteových mám moc ráda, tak jsem byla zvědavá i na dílo Anne. Na to, že je tato autorka považována za nejslabší z jejich trojice, jsem byla velmi mile překvapená. Anne Brönte nepíše o nic hůř než její sestry, jediné, co mě trochu mrzelo, je to, že příběh Agnes nebyl tak hluboký jako třeba Jany Eyrové a milostná zápletka nedostala tolik prostoru. Jinak ale nemám co vytknout a čtení jsem si užila. Agnes mi byla velmi sympatická, její láska ke zvířatům byla úžasná. Od této autorky si ráda přečtu i její druhou knížku.
Dala som si námahu a prečítala si na wikipedii stručný autorkin životopis, aby som sa uistila, že som si opätovne prečítala osobné skúsenosti jednej zo slečien Bronteových, a je to tak. Anne robila guvernantku a pri čítaní o správaní sa anglických deciek v 19. storočí si na jednej strane pomyslíte, že to vôbec nemôže byť pravda, ale z psychologického hľadiska a základného deskriptu výchovy v tomto období sa vlastne nemusíme až tak čudovať a zostávať v takom šoku ako ja v okamihu, keď dávam 5 hviezdičiek tomuto krásnemu príbehu plného osobných autorkiných zážitkov, ktoré končia v jednom zážitku s nádhernou atmosférou na septembrový víkend:) Zdá sa, že Anne nezaostáva za sestrami a tiež sa rozhodla sumarizovať vlastné skúsenosti, takže toto trio je skutočne čarovné a Agnes Grey sa mi dokonca páči v niečom viac než Emma či Pýcha a predsudok. Možno je to tým, že mi pripomína vlastné skúsenosti z opatrovania detí a z toho, ako sa taká opatrovateľka v cudzej rodine môže cítiť. Žila som v troch rodinách. Tri odlišné príbehy. Po dočítaní príbehu som bola trochu smutná z posledných stránok, prečo vlastne autorka už omnoho menej podrobne popisuje scény Agnes a Edwarda, ale možno je to naozaj tou svedomitou prácou držať sa v písaní toho, čo som prežila a podľa životopisu Anne Bronte, aj s mojou ľútosťou sa dá predpokladať, že pán Weston bol Annin vysnívaný a nedosiahnuteľný cieľ v jej kratučkom živote. Čitateľom takto môže "prekážať" strohosť a stručnosť v "zamilovaných" scénach... Napriek tomu zanechala po sebe krásny, nežný, dojemný príbeh.
Bohatstvo je síce príťažlivé, ale pre také neskúsené dievča, akým som bola ja, ani chudoba nepredstavuje nič hrôzostrašné.
„To najväčšie šťastie už mám,“ „odvetil, moc a vôľu byť užitočný.“ Pán Weston
Knížka je taková mírná, oddechová a je hodně zaměřená na duchovní život. Hlavní hrdinka má silné morální zásady a snaží se smířit s Boží vůlí. Hezky se mi knížka četla, protože problémy Agnes vidím i ve svém životě a Agnes mi je hodně sympatická.
Z tejto knihy som mala pocit, akoby chcela autorka hlavnú hrdinku riadne vytrestať. Inak si neviem vysvetliť tie neznesiteľné charaktery a odporné chovanie detí ku svojej guvernantke.
A Agnes ma svojou povahou tiež neohúrila. Nechala si skákať po hlave a každodenné urážky a zosmiešňovanie len tak pretrpela. Milostná zápletka tiež nie je bohvieako spracovaná, keďže sa odohráva až na konci príbehu...
Bylo to hodně průměrné a v porovnání s mými dvěma milovanými knihami od autorčiných starších sester, spíše slabé. Někdy v polovině knihy mě sice příběh přecejen docela začal bavit, takže jsem ho minimálně četla s chutí a ke konci jsem se i docela usmívala, ale román ničím moc nevynikal. Navíc jsem opravdu neměla ráda hlavní postavu, její láska k Westonovi mi přišla dost zvláštní vzhledem k vývoji vztahu mezi nimi a postava Rosalie byla nesnesitelná a nevěrohodná. (I když možná že dřív některé dívky opravdu tak rozmazlené byly.) Byl to jinak takový jednoduchý, nezáživný románek, který v něčem ke konci až překvapivě připomínal pubertální lásky, o kterých se píše teď. Nebylo to vyloženě špatné, ale obzvlášť v porovnání s tvorbou sester, docela zklamání.
Musím říct, že Anne mě velmi zaujala. Její styl psaní mi je příjemný. Když tuhle knihu srovnám s Dvojím životem Heleny Grahamové, kterou jsem četla již dřív, a u které jsem hltala každou kapitolu, tak je Agnes Greyová pro mne trochu slabší, po dějové a příběhové stránce. Ale i tak mě kniha bavila, i když jsem u jejího čtení spíše chytala nervy nad opravdu živým popisem práce guvernantky, co by méně cenného člověka, který má něco dokázat, ale vlastně k tomu nemá vůbec příležitost a má jen samé omezení a nedočká se vděku.
Trošku mě však zklamal konec knihy, který mi přišel jako vynuceně šťastný. Ale zase proč ne, dejme hlavní hrdince to, co si zaslouží.
Knihu určitě doporučuji, stejně jako ostatní knihy sester Bronteových.
Prvá polovica knihy takmer nemala dej. Hlavná postava rozoberá neustále ťažké postavenie guvernantiek, zlé chovanie zamestnávateľov aj svojich žiakov. Chýba viac dialógov na oživenie príbehu. Viac ma zaujala druhá polovica príbehu, kde sa Agnes dostáva do inej rodiny a rieši svoje rozmarné žiačky, aj lásku ku kaplanovi miestnej farnosti.
Príbeh je nenáročný, miestami trochu nudný. Taký šedý priemer...
Zároveň s touto knihou jsem se také seznámila s poslední ze sester Brönteových, což mě svádí ke srovnávacímu hodnocení, nejprve však něco málo o samotné knize - četla se poměrně snadno, lehce, příběh byl zajímavý, i když trochu předvídatelný.
Co se charakterů týče, byly podobné jako v Janě Eyrové od Charlotte B., byly prvoplánově rozděleny na kladné a záporné a v průběhu knihy nás prakticky nijak nepřekvapily (výjimkou byla jen slečna Rosalie, ale u ní jsme se již při seznámení od autorky dozvěděly, že ke změně dojde). V tomto ohledu daleko raději vzpomínám na román Na Větrné hůrce od Emily B., kde se žádná významnější postava neobjevila bez dost závažné chyby na charakteru, která čtenáři (minimálně mě určitě) znemožňovala se s postavou plně sžít, na druhou stranu však měla každá postava své kouzlo bránící čtenáři ji naprosto odsoudit - není mnoho knih, které by se mohly pyšnit tak skvělým a věrohodným spektrem postav.
Na rozdíl od Jany Eyrové (původně tyranizovaný sirotek si najde práci, kde není nikdo z domácích vyloženě nepříjemný, a kde je svěřenkyně až nepřirozeně hodná - pro mě dost nepřesvědčivý příběh) se mi u Agnes Greyové líbily nesnadné pracovní podmínky a snaha o jejich překonání, s tím také souvisí poutavě popsané vlastní zkušenosti s prací guvernantky.
U Agnes Greyové mi pak bylo líto, že autorka na konci úplně opomenula vysvětlit, lásku jistého pána k hlavní hrdince.
Hodnocení může vyznívat poměrně negativně, ale opak je pravdou. Stále sice nedám dopustit na román Na Větrné hůrce, ale Agnes Greyová si v mých očích rozhodně nevedla tak zle, jako Jana Eyrová.
V konečném důsledku je rozhodně přínosné si knihu přečíst, kdyby jen proto, aby se čtenář seznámil s tvorbou všech sester Brönteových.
Takové příjemné počtení na jedno odpoledne. Jistě, Annina prvotina nedosahuje kvalit famózní knihy následující, ani neobstojí v konkurenci proti dílům sester. O to tady však nejde. Anne svoje zkušenosti v příběhu Agnes skvěle zúročila a vcelku nepokrytým moralizujícím způsobem, okořeněným pohledem dcery, která kněžský úřad otce nezapře, podává obraz těžkého bytí guvernantky v tehdejší společnosti. V mnohém je však postavení dnešních učitelů, potažmo au pair, velice podobné.
A to je vlastně vše, nic víc Agnes Greyová nenabízí. Je-li to dost nebo ne už leží na uvážení každého čtenáře. Pro mě je to příjemné, čtivé, chytlavé a vcelku zajímavé, sic nijak zvlášť zásadní dílo.
Velmi náboženské dílo, ve kterém samostatnost hlavní hrdinky brzdí její víra v boží osud (nevadilo by to, kdyby se sama autorka dokázala rozhodnout, jestli je důležitější pokora a osud, nebo vlastní samostatnost, vnitřní zápas o to ovšem nesvede, takže se jedná v podstatě o velmi neživou až literárně vykonstruovanou hrdinku). Možná je odrazem samotné Anne, ale mravopoučný, ve všech ohledech poučující román, který má ambice čtenáře pokárat prostřednictvím hlavní hrdinky, která nepochybuje o zkaženosti druhých, ale nikdy ne o vlastních schopnostech (nepochybuji o věrohodném vykreslení tehdejších poměrů a hrozném postavení, které guvernantky a vychovatelky měly, ale autorka nepřipouští ani na okamžik, že byste si mohli utvořit vlastní názor na to, co říká, takže všechno podtrhne mravopoučným kázáním), ale zdaleka nedosahuje literárních, příběhových ani myšlenkových kvalit. Anne opakuje moudra, která se můžete dočíst v bibli sami, nebo si zajít na kázání do kostela. Příběh, hrdinové, to Anne prakticky nezajímá. Otázky k zamyšlení nepodává, rovnou vám naservíruje to, co si máte podle ní myslet. Literárně velmi těžkopádné, zatím mě žádná ze sester Bronteových (i když nejblíž k tomu má rozhodně Charlotte) nepřesvědčila o tom, že oproti Jane Austen (kterou hojně kritizovaly, ale jejích literárních kvalit a vytříbeného stylu nikdy nedosáhly), Elizabeth Gaskell a později třeba George Elliot, jsou jejich knihy těžkopádné a povýšenecky poučné anebo neopodstatněné chováním postav (Na Větrné hůrce). 50%
Neurazí, ale ani nenadchne. Takové příjemné, nenáročné a místy i zábavné počtení, s řadou vtipných a trefných kritických postřehů především na adresu tehdejších bohatších vrstev. Vím, že srovnávat tuhle knihu se současnou kvalitní literární tvorbou nemá smysl, psalo se tehdy prostě jinak, ale třeba kvalit knih Jane Austenové tahle knížečka rozhodně nedosahuje.
PS: Koukám, že zdaleka nejsem první, koho tohle srovnání napadlo.
Mohlo by se zdát, že připomíná knihy Jane Austenové. Kniha ale postrádá jejich lehkost, nadhled a smysl pro humor. V příběhu převládá výchovný prvek, popis charakterů postav, osobnostních nedostatků a k čemu vedou.
Je to příjemné čtení, ale souhlasím s Naias, že kniha se mi zdá jaksi "neživotná". Četla jsem ji v angličtině a je to možná způsobené i tím, ale něco mi v ní chybělo. To NĚCO, co z dobré knihy dělá knihu výjimečnou, se kterou se nechcete rozloučit.
Přesto opakuji, příjemné, milé čtení.
Lepší než Charlottin Profesor, nicméně stále je poznat, že jde o prvotinu. Jak Charlotte tak Anne vykvetly plně až se svými druhými knihami. Co se týče Agnes, je rozhodně praktičtější a méně vášněmi zmítaná než jiné hrdinky, které sestry Brontëovy vypustily do světa, a spíše než její příběh je kostrou knihy odkrytí reality toho, jak se někteří lidé chovali k najaté pracovní síle. A jako učitelka nemohu než sympatizovat s věčnou pravdou, která je zde vyslovena: Pokud si děti nevychovávají sami rodiče, a zároveň vychovatelům nedají žádné "zbraně", pak se můžete rozkrájet, ale haranty prostě nezměníte.
Čtením této knihy jsem si chtěla pouze připomenout jinou knihu napsanou ve stejné době ( Jana Eyrová ), ve které měla hlavní hrdinka stejné zaměstnání. Po přečtení však musím konstatovat, že teď se na práci guvernantek dívám úplně jinýma očima. Ani jsem si neuvědomovala, že dříve to ženy v takových finančních situacích měly tak těžké, a dokonce neměly ohledně povolání tolik možností. Kniha je tím pádem dosti syrovým pohledem na život žen v 19. století. Za mě příjemná zkušenost s knihami psanými v dřívějším století.