Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234322/bmid_ako-chuti-moc-GWC-234322.jpg
4
526
526
Román Ako chutí moc je nielen brilantná analýza mravného rozkladu straníckeho a štátneho funkcionára v ťaživých päťdesiatych rokoch, môže slúžiť aj ako obraz neostalinského temna normalizácie, ale súčasný čitateľ v ňom zrejme nájde aj mnoho paralel so súčasnosťou.
Přidat komentář
Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:
Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...
Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.
Knížečku mám již hodně dlouho. Když jsem ji četl v hluboké normalizační době, skoro bych se bál mluvit o čem a kom je. Zdálo se mně, že takových lidí znám ve svém okolí několik. Soudruhů, které nechala tehdy strana „vyrůst“ a oni se rudou knížkou oháněli. Bohužel, poplatné v každé době.
Kniha, kterou když jsem kdysi četla v době nesvobody, působila jako bomba. Na tehdejší dobu odvážná, průlomová. Nahlas pojmenovala něco, co bylo v literatuře doposud zakázané. Hodnotím tehdejšíma očima, přiznám se, že knihu jsem od té doby nečetla, nemám ji k dispozici, pamatuji si jen vyznění, nikoliv obsah. Na dnešního čtenáře už možná působí jinak...
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý.
Kniha charakterizující, už jen samotným faktem, že vůbec vyšla, počátek přelomu 1967/1968, rokům které mnohým z nás výrazně změnily život, a mnohým dalším, nedovtipnějším i jejich pohled na stát a společnost ve které tehdy žili, na tehdejší skutečnost.
Až se mi podaří přečíst si ji po letech znovu, napíši samozřejmě více.
"Je neuvěřitelné, jak se za podobných historických situací opakují tytéž chyby. Už od doby lovců mamutů. Člověk je ještě stále ve své podstatě lovcem mamutů. Mamuti už sice dávno neexistují, ale člověk se dodnes žene za co největším kusem masa. A všechna civilizace a všechna kultura jsou jen na to, aby tuto jeho prapodstatu maskovaly."
Velmi aktuální kniha. I když byl její děj zhuštěn do tří dnů, kombinace vzpomínek vypravěče a popis neutěšené současnosti umožnil vytvořit si plastický obrázek zlomení jednoho charakteru.
Je až zarážející, jak může morálku jednoho člověka změnit to, že může rozhodovat o osudech jiných. Nevím, zda tomu tak skutečně je, retrospektivně je možné vidět už prakticky jen ty pokřivené osoby se strachem ze všeho a o vše. Snad o statečnosti a morálním ukotvení Ludvíka Svobody ve vojenské části jeho života nemůže být pochyb, jakmile se ale dostali komunisté k moci, šla veškerá morálka stranou. V boji za beztřídní společnost, k níž byly dějiny tak jako tak předurčeny, není na něco, jako je morálka, svědomí nebo pouhopouhá úcta jednoho člověka k druhému, místo.
Bylo to smutné čtení.
"Už dávno měl odejít z funkce, na kterou nestačil, kterou nezvládl. Díky jemu rostly a množily se stále větší chyby a škody. Nebyl schopen jim zabránit, neměl ani potřebný rozhled a intelekt - a ani vůli, vyhýbal se odpovědnosti, odmítal rozhodovat sám i o bezvýznamných záležitostech. Bylo dost vážných důvodů, pro které už měl dávno opustit křeslo, na něž nestačil."
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Můj první Mňačko. Fascinující analýza života rudého revolucionáře, který se mění v ustrašeného aparátčíka, který soupeří o moc se stejně mocným papalášem. Smrt jednoho přivodí i pád druhého. Odvážná, skvěle napsaná kniha.
Kniha: život ve veřejné anonymitě a ve stínu velkého komunistického vůdce. Frankova tvář visí na řemínku jeho fotoaparátu Hasselblad. On sám je velkovýrobcem veřejných tváří, jejich retušérem, dodavatelem, popularizátorem a součástí soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných a o kráse ošklivých. Moc korumpuje. Jak ti chutná všechna ta moc, kterou jsi měl v rukou, Ty mrtvý? Vůdcovský typ, který přestane vést sám sebe, ztrácí právo vést jiné.
Jak se člověk v politice mění a jak dovede chutnat moc, bude stále aktuální téma napříč všemi politickými stranami. Tato kniha by měla být zahrnuta do povinné četby studentů všech středních škol.
Bože, jak pravdivé, jak mrazivé, jak hrůzné, jak depresivní, jak předvídavé, jak poplatné v každé době. A pozor, historie se opakuje.
Kniha nejen o komunismu. Proč? Protože moc chutná stejně za jakéhokoliv režimu.
Příběh hrdiny, který se kdysi nebál o svůj život, ale postupem času se začal bát o svoji moc. Příběh člověka, který dokázal být oporou všem, aby pak všechny odvrhl, všech se bál. Příběh člověka očima jeho přítele, spolubojovníka, fotografa mně připadal jako protipól Orwellova románu 1984 - v něm autor ukazuje ovládání bezmocných mocnými, zde ukazuje autor ovládání mocných sebou samými, svým strachem, svým okolím. Působivý román, který i přes časový odstup neztrácí svoji aktuálnost, mění se jen kulisy, posouvá se časová rovina. Chuť moci však zůstává.
Velmi zajímavá a poutavá kniha. Už jsem o komunismu četla spoustu knížek a tahle byla úplně jinak pojatá a opravu stojí za přečtení.
Velmi pěkně vykreslené postavy, prostředí a situace, kdy je na misku vah dána lidskost a přátelství a na druhé straně posedlost mocí a touha vše a všechny ovládat.
WOW ! Opäť kvalita ku ktorej som sa dosltal dosť neskoro. Osobne mám radšej Engelchena ale aj táto kniha si zaslúži 5*.
Silný psychologický román o vzostupe ale aj páde jedného človeka. Veľmi veľa pridružených otázok k jednej zo základných odvekých otázok : Ako chutí moc a ako veľmi dokáže ovplyvniť aj toho najsilnejšieho bojovníka.
Napriek vážnej téme si budem pamätať aj vtipné bonmoty autora :
-"Tú, ako serie v lese a naľavo i napravo od neho stoja jeho osobní strážcovia."
-"Ale kto to zaplatí?"
-""Si predsa komunista, nie? Tak čo sa pýtaš?"
Nuž Fero bol komunista, tak sa prestal pýtať.
Úspěšný fotograf Frank se účastní pohřbu významného státníka, jeho bývalého kamaráda. Frank si při pohřbu klade otázku co způsobilo, že se z mladého odbojáře stal, ten sobecký funkcionář posedlí jen sám sebou a především svou mocí.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Koupil jsem náhodou v náchodském antikvariátu. Pamatuju, jak o tom často mluvli na Svobodný Evropě. Možná tam bylo i čtení na pokračování. Četlo se mi dobře a občas přišla husí kůže, jak mi to skoro až zhmotnilo tu hnusnou dobu. Velmi dobré.