Alexis Zorbas
Nikos Kazantzakis
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40685/alexis-zorbas-40685.jpg
4
212
212
Česky by se dal název přeložit – Vše co učinil v životě Alexis Zorbas Inspirací pro tuto postavu byl autorův přítel Georgios Zorbas, se kterým autor v roce 1916 pracoval na těžbě lignitu. Knihu napsal v roce 1946 a kniha se dočkala takového ohlasu, že ji v roce 1964 zfilmoval Michalis Kakojannis s Anthony Quinnem v hlavní roli. Zdatně mu sekundoval Alan Bates. Kniha vyšla v edici Soudobá Světová próza – svazek 236, obálku navrhl Dominik Wallenfels a u nás vyšla poprvé v roce 1966.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
Bios kai politeia tu Alexi Zorba, 1946
více info...
Přidat komentář
Nějak mě tento příběh nezaujal. Názorově se spíše přikláním k tomu přemýšlivému ,,pisálkovi" a Zorbas na mě působil jako ochlasta, kurevník a bezdomovec. Problém bude ale nejspíš v tom, že mu tu jeho bezstarostnost a jurodivost závidím.
Stejně jako zmiňuje autor, když pisálek stojí před pokušením ženou: ,, správný muž by jí teď vzal v pase a beze slova hodil na ustlanou postel. Ale já zůstal stát a uvažoval. Až budu podruhé na světě, budu si vést lépe. Teď půjdeme dál."
60%
Filosofický román, ve kterém hlavní hrdina, intelektuál a knihomol, hloubá nad otázkami života, zamýšlí se nad filosofií Buddhy. Neskonale obdivuje svého přítele, zemitého a vychytralého Zorbu, venkovana, který má rád život, plně k tomu využívá všechny smysly, a žije teď a tady (trošku mi to připomínalo dnešní mindfulness ).
Příběh, napsán v roce 1975, se odehrává na Krétě, kam spolu oba muži vyrazí těžit lignit. Zorba má pod palcem šachty a dělníky, mladý pán zase vše platí, a neustále se zamýšlí nad životem. Se Zorbou spolu často diskutují. Zorba, milovník a znalec žen, rád hraje na santuri, tančí, a nechápe, co jeho přítel v těch knihách pořád hledá za tajemství, zatímco on ta tajemství žije.
Autor do příběhu zapojil i život a zvyky venkovských Kréťanů a nebral si servítky ani s místními mnichy a životem v klášteře. Jak říká Zorba: "Bůh tě chraň, pane, od mulina zadku a mnichova předku."
Děj je ale spíše na pozadí, v popředí stojí právě životní filosofie Zorby a hlavního hrdiny.
Bylo to rozhodně zajímavé čtení, s hlavním hrdinou jsem se skrze jeho myšlenkové pochody dokázala částečně ztotožnit, taky se často zahloubávám, jak to vlastně všechno je...Knížka na pomalé čtení a zamyšlení. Inspirováno skutečným příběhem autora a jeho přítele.
"Znovu jsem přicházel k poznání, že čistota vzduchu, lehký vánek a šíře obzoru jsou pro duši dobrodiním."
"Život mi připadal jako planý květ s velkou kapkou medu v kalichu a duše jako divoká včela, jež ho sbírá."
"To je pravá cesta - najít správný rytmus a s důvěrou se k němu připojit."
O přátelství dvou mužů plné vzájemného respektu, úcty a lásky. Ačkoli byli svým založením úplně odlišní, jeden druhému naslouchal, učil se nahlížet na život a porozumět jeho podivnostem. Vyprávění plná symboliky, tance, vášní a svérázného vidění světa. Ale chce to čas a trpělivost .. :-)
Řekl nám. O keři s olivami, tekoucí řece... "Carpe diem." Obraz živého, zakořeněného... Člověk s kořením, přece. Osud zrozený, s obří číší, z níž čiší odraz znalce. Hrozen života, do těla hozený. Přesně, křehce.
První kniha kterou jsem v životě nedočetl. Strana 124 byla tou poslední a dál to nešlo.
V knize prostě chybí jakýkoliv děj a pro mě, kniha bez děje = nesouvislá změť slov.
Hledal jsem hledal, ale nenašel a to jsem skalní fanoušek Thoreaua, Emersona a všech těhle volnomyšlenkářů, kteří žijí svobodně.
Zorba je bez charakteru, vlastně takový věčně nadržený bezdomovec co mele nesmysl za nesmyslem.
Že bůh odpouští zločiny, krádeže apod., ale jediné co neodpustí je, když vás žena zve do postele a vy jí nevyhovíte, je asi vrchol hnusu.
Anotace "Zorbas – prostý venkovan, žijící v souladu s přírodou a s jejími přirozenými zákony, člověk, který dovede vychutnat všechny krásy života a smířit se s jeho ranami, člověk s bezprostředním vztahem k lidem " která mě nalákala absolutně neopovídá tomu, co v knize je.
Nebo možná jen špatně chápu souvislosti a žít v souladu s přírodou a vychutnat krásy života znamená prznit staré vysloužilé rachejtle a říkat tomu nájezd křižníku...
Váhám mezi 3 a 4*. Asi bych Zorbase nedocenil, kdybych ho nečetl na přeskáčku s Kazantzakisovým majstrštykem Hlášení El Grecovi, díky kterému jsem plně zaplul do autorovi filosofie, myšlenek a ideálů - díky nim jsem měl s roztržitým Řekem strpení a větší dávku trpělivosti k jeho kouskům, které z rozumových sfér opravdu nepochází (což nemyslím pejorativně).
Čtení je to někdy mdlé, jindy krásně živé, na divokou, hrubou i krásnou Krétu vás zavede velmi barvitě. Zahloubané pasáže jsou pěkné, ovšem v porovnání s druhým zmíněným dílem je to jen špička ledovce.
Ale nakonec jsem si zdejšího hlavního "Don Quijota" oblíbil a rád si na něj a jeho odvážnou svobodnou bezstarostnost tu a tam vzpomenu.
Není to ten úplně nejlepší Kazantzakis, ale vůbec nemám problém s tím, že je nejslavnější.
Řek Zorbas, myslím, nebude čtení pro každého. Nenabízí žádný velkolepý děj, balancuje na hranici ne/uvěřitelného a (tak trochu) provokuje. Mysleli jste si, že je OK mít zálibu ve čtení? Podle Zorbase ani ne. Měli byste problém někoho okrást? Zorbas ani ne. Za předpokladu, že by si to ten někdo vlastně zasloužil. Některými svými činy a názory mi byl až protivný, jinými si mě získal. Co se mu ale musí nechat je, že uměl žít. A to bez zbytečných vytáček a výčitek. A bez strachu, že jednou zjistí, že vlastně pořádně nežil. To se mi na Zorbasovi, potažmo na celé knize líbilo nejvíc. Pak se mi líbila řada myšlenek, např. "Bůh mění tvář a šťastný je ten, kdo je s to poznat ho pod každou maskou. Jednou je sklenicí čerstvé vody, jindy zas chlapcem, který nám skáče na kolenou, pak zase okouzlující ženou, nakonec je to krátká ranní procházka." a jazyk.
Řek Zorbas má čtenáři co nabídnout...kniha plná kontrastů mezi dvěma přáteli... Nespoutaný, živelný Zorbas vs intelektuální přítel, "doer" vs "thinker"... zbytek hraje druhé housle... jednoduchá a temperamentní krétská společnost, Bubulína, vdova, igumeni,...
Řek Zorbas je Kazantzakisovou románovou prvotinou a pravděpodobně je také jeho nejznámějším dílem. Ve fiktivním a pomyslném duelu dvou odlišných povah, řeší filosofické otázky smyslu života a lidské existence, obavy ze smrti a z toho, co přijde po ní. „S chutí do práce, do vína, do lásky a nebát se ani Boha ani ďábla,“ tak nějak vyznívá životní krédo svérázného Alexise Zorbase. Podbarveno živým obrazem autorovy rodné Kréty, kde se děj románu odehrává, dostává toto vyznání novou hodnotu a rozrůstá se do jednotlivých scén, které jsou jednou lyrické, jindy lehce groteskní, pastorální a konečně i tragické. Primitivní dějová linka není podstatná a plní zde vlastně jen doplňkovou funkci, stejně jako plejáda vedlejších postav, z nichž žádná není natolik výrazná, aby odvrátila pozornost od ústřední dvojice protagonistů, jejichž hluboké přátelství vzniklo z ničeho a je spojením ohně a vody. A právě na tomto kontrastu Kazantzakis vystavěl své podivuhodné objevování složitosti lidských vztahů. Do jaké míry s ním najdete společnou řeč, už záleží jen a jen na vás.
naprosto úžasná kniha, kdysi dávno jsem ji četla, teď jsem ji četla znovu a jsem přesvědčena, že je to jedna z nejlepších knih - co se týče filosofie prostého člověka versus intelektuála "knihomola". Krása, jednoduchost a mnohdy hluboké myšlenky obyčejného prostého nevzdělance, za které by se dnes nemusel stydět nikdo. . .
Zpočátku jsem byla otrávená, na filozofické úvahy jsem neměla zrovna náladu a chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem se příjemně začetla. Asi není potřeba všechny postavy pochopit, jako celek se mi to zalíbilo.
Nedávám 5*, spíš ale proto, že jsem nepochopila mentalitu některých postav a bylo mi záhadou, proč vystupují tak, jak vystupují, než že by si kniha 5* nezasloužila za příběh a umění autora. Pro mě se ze zemité, téměř prvobytně pospolné, vesnické komunity stala parta primitivních násilníků tak nečekaně a nesmyslně, že jsem se s tím nemohla jen tak srovnat, přišlo mi to příliš přitažené za vlasy. Jinak jsem však příběh zhltla, atmosféra krétských reálií byla autorem vykreslena tak živě, že jsem měla pocit, jako bych tam byla.
Kniha o smíření člověka se životem. Filozofický pohled velkého kritika na absenci smyslu a vypořádaní se s tímto nevyhnutelným stavem.
Někdo už to níže v komentářích naťuknul - zajímalo by mě, jestli autorovi přišlo na mysl, že by mohl mít i čtenářky...
Milan3144 ve svém komentáři vyjadřuje podezření vůči přátelství hrdinů v knize. To jsme to dopracovali, říkám si já, když už nedokážeme použít sloveso "milovat" jinde než v posteli. (Ještě tak matce vůči dítku bychom to uznali?) Přitom fascinace - která je pro mě hlavní psychologickou linkou knihy - samozřejmě k přátelství patří, stojí u jeho základů, dodává nám potřebnou odvahu ke sdílení a vydávání se (jako nám ji může dát hormonální nálož mateřství nebo prožívaná sexualita v milostném vztahu). Zorbas vidí ve vypravěči někoho jako sebe, někoho, kdo jde stejnou cestou, kdo snad stejnou cestou nakonec projde a životně vyzraje. Vypravěč vidí ve svém novém příteli celý vesmír, který zatím nedokázal integrovat, který mu podstatně, hluboce chybí. Vám to obojí nezrychluje tep? Mně teda jo.
A je to podle mě právě tato fascinace chybějícím, co v rámci vyprávění dodává Řekově životní filosofii (máme ruce, abychom mohli brát) nimbus až mystické moudrosti. Jenže je to moudrost se zásadní trhlinou - nemá odpověď na smrt. Na tu jedinou důležitou otázku. Adoruje svobodu a na rubu této adorace nechápe oddanost a riskující důvěru. Svoboda ve smyslu zcela nezávislé vlády se ale tváří v tvář smrti (nebo, protože nebudeme mít všichni takové štěstí jako románoví hrdinové, tváří v tvář fyzické a mentální sešlosti, ztrátě soběstačnosti, ztrátě úsudku - a také tváří v tvář našim hlubokým životním selháním, utrpení způsobenému druhým) jeví být jen dočasnou svobodičkou, poněkud krutou hrou na svobodu.
Pro mě zajímavá kniha, velmi smyslová a smyslná, která může působit jako protizávaží tam, kde byl ztracen a zapomenut úžas nad realitou, ale příliš slabá, příliš omezená, než abych si podle ní chtěla zařídit život.
vynikající, nadčasová kniha, a jedna z mála, kde i film se vyrovnává knize ..jen bych řekl, že právě výkon Alana Batese překonal vše, co do dokonalosti, co jsem doposud viděl
howg
Naprosto geniální kniha, která vás strhne do děje. Přečetl jsem jí jedním dechem a i když jsem jí četl asi před rokem, její kouzlo ve mě pořád je a určitě dlouho bude. Myslím si, že je to kniha, kterou by si měl přečíst každý.
Životní moudrost protkávaná inteligentním (místy černým) humorem. Určitě to není můj poslední Kazantzakis.
Mentalita hrdinů mi byla natolik vzdálená, že jsem z jejich jednání nebyla moudrá ani po přečtení knihy.
Autorovy další knížky
| 1987 |  Poslední pokušení |
| 1975 | Řek Zorbas |
| 1966 | Kristus znovu ukřižovaný |
| 1993 | Chuďásek Boží: Život sv. Františka |
| 1982 | Hlášení El Grecovi |
Krásný, silný, místy hodně syrový příběh. A též inspirativní - měl jsem nutkání si začít vypisovat citáty, což mě u literatury opustilo před mnoha lety.