Alias Grace

06.02.2019

Zajímavá záležitost. Začnu tím, co považuju za slabiny: ze začátku jsem se trochu srovnávala s archaickým jazykem a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila nejrůznější vsuvky, které odkazovaly na dobové připomínky zločinu: knihy, články z časopisů apod. Sem tam báseň? Sice hezká, ale že by nějak souvisely s dějem...?
A teď klady: Jistě nevšední příběh. Negooglia jsem, jestli se to všechno opravdu stalo, ale v doslovu autorka mluví o tom, že vycházela z reálií, kolem kterých "upletla" románový příběh. Zdaleka nejzajímavější pro mě byly části, kdy Grace vyprávěla o svém živote, a to nejen o okolnostech vraždy. Docela překvapivé mně připadalo i vyústění osudů hlavních postav.
Každopádně i když je ta knížka docela tlustá, četla jsem s chutí, takže hodnotím kladně.

01.02.2019

Atwoodová ma baví v takýchto žánroch- žena obvinená z niečoho, pretože je žena (podobne ako v Príbehu služobníčky). Dej je čtivý, 500 stranová kniha ubieha ako nič, a vy po prečítaní premýšľate, či to Grace Marks urobila alebo nie. Pravdu sa už nedozvieme.

Kniha ma bavila podobne ako Príbeh služobníčky. Od autorky som čítala ešte Muzeum zkamenělin, ale to bolo na mňa slabé. Konečne autorka vo vrcholnej forme. Mimochodom, kniha bola aj sfilmovaná v podobe seriálu, ktorý je tiež nadupaný, ale pozor, bez knihy vám mnoho súvislostí ujde. Ale potešilo, že aj autorka sa podieľala na vzniku seriálu. Tomu sa hovorí byť čipernou dámou ;)

Poznámka k deji- vadilo mi, že som v knihe nedostala ani v náznakoch motívy konania podomového obchodníka...To by som ešte potrebovala dojasniť. A ja viem, že nech si aj čitateľ niečo po prečítaní, vymýšľa, ale toto bolo úplne uťaté bez náznaku toho, ktorým smerom vôbec premýšľať mám.

29.01.2019

Skvělá, skvělá, skvělá kniha!!! Vtáhne vás do děje a nepustí. Grace v knize líčí svůj těžký život od dětství až po vězení a každá kapitola má své kouzlo. Vse vypráví mladému psychiatrovi, ktery ovšem řeší i své potíže....

29.01.2019

Náročné čtení - ale odměňuje nadmíru... Původně jsem se obávala, že metoda zapsání případu Grace Marksové (odsouzené a uvězněné údajné vražedkyně z poloviny 19. století) bude stejná jako u Evana Huntera, který napsal Tajemství domu Bordenů (o Lizzie Bordenové, ženě obviněné na konci 19. století z vraždy otce a nevlastní matky, nicméně osvobozené) - ale velmi rychle se ukázalo, že společný mají jen zájem o tajemství nikdy nevyřešeného případu, který je pro autory odrazovým můstkem výpovědi o pro ně důležitých věcech. Liší se i metoda - zatímco Hunter střídá historicky věrné, byť redukované výslechy u soudu s popisem příběhu z Lizziiny minulosti a o popisovaných faktech není důvod pochybovat (samozřejmě s tou výhradou, že jde o beletrii, nikoli literaturu faktu), u Atwoodové se střídají fiktivní rozhovory mezi Grace a doktorem Jordanem, které probíhají ve vězení patnáct let po spáchaných vraždách, doplňované korespondencí mezi Jordanem a jeho kolegou (a později mezi dalšími postavami) s osobními příběhy aktérů (které se v určitých momentech zdají nabírat velmi podobný směr), později příběhy dalších postav a před závěrem i fakty historické skutečnosti (válka Severu proti Jihu). Ono rozšiřování záběru na jedné straně uvádí do souvislostí a doplňuje, co se nelze dozvědět od Grace nebo Jordana, na straně druhé původně koncentrovaný příběh rozmělňuje a relativizuje jeho obsah i význam; např. uvedení "nulté hodiny" vražd do kompletního životaběhu Grace ukazuje trochu jiný obraz, než který čtenář získává na začátku u vědomí suchých faktů. Navíc postava Grace patří do kategorie nespolehlivých vypravěček: vypráví o věcech dávno minulých, při jejichž dění (prý) nebyla při smyslech či přesný průběh (údajně) zapomněla, zároveň fabuluje podle toho, co si myslí, že chce posluchač slyšet, podle toho, co jí před lety doporučili právníci - a co si nepamatuje, pravděpodobně doplňuje informacemi získanými ex post z toho, "co se šušká", nebo z novin. K tomu Atwoodová pracuje s vědomím, že velký vliv na zprávu o podobě minulosti má třeba morálka těch, kteří byli jejími svědky, jejich zaangažovanost do dění, jejich sympatie nebo prostě zlomyslnost... Čtenář se nedozví, zdali to byla skutečně Grace, která zločin spáchala - ale to má, alespoň jak se román chýlí k závěru, čím dál menší důležitost; a to, o čem kniha vypovídá, je velmi rozkošatělé a tématicky pestré. Alias Grace lze vnímat jako příběh o hledání svého místa na slunci; o skandálně rozdílné "startovní pozici" žen a mužů, sociálně slabších a silnějších, běženců a těch omezených hranicemi svého bydliště; jako zprávu o nespolehlivosti paměti; o tom, co s našimi veledůležitými životními příběhy udělá čas; o nemožnosti dozvědět se a porozumět; také o tom, jaký vliv na realitu mají věci nevyslovené a skutečnosti racionálně nevysvětlitelné; o tom, že svému osudu neutečeme, ať už v jeho existenci věříme či ne; že posedlost má různé formy a různé následky atd. Stálo by za to si román přečíst ještě jednou a sledovat, jak se mění průběžné motivy (jablko, sny, symbolika prošívaných dek, vězení a dokonce peklo v mnoha podobách) a jak rafinovaně se proplétají vědecké prvky s těmi nadpřirozenými. Protože Alias Grace je také poctou velkým spisovatelům devatenáctého století - ať už těm romantizujícím (Walter Scott) nebo přísným realistům (Charles Dickens). Myslím, že součástí pocty těmto autorům velkých románů je i "šťastný" závěr - byť jej lze vnímat velmi ironicky...

15.01.2019

Vydařená historická fikce z viktoriánské Kanady sepsaná na základě skutečných událostí - zajímavé podrobnosti o nich najdete v doslovu knihy.
O literaturu faktu ale nejde.
Nápověda k pointě se objeví poměrně brzo, takže konec nepřekvapil, ale protože nejde ani o detektivku, nijak to nevadilo.
M.A. se v této knize podařilo vytvořit velmi plastický obraz prostředí a vnitřního života hrdinky.
Neubráním se srovnání s Příběhem služebnice. Grace je pro mě výrazně lepší, především co se vykreslení charakterů týče (zatímco se seriály to mám přesně naopak: Služebnici považuji za lahůdku a Grace sice není špatná, ale je rychle zapomenutelná).
Obě hrdinky mají něco společného - obě jsou nějak uvězněné a veškerá omezení snáší s pasivní resistencí: navenek se okolí jeví zlomené a ponížené, ale dokáží si podržet svou vnitřní svébytnost, hrdost a integritu. Grace se mi jeví ale barvitější a více vrstevnatější než Fredova.
Doporučuji.

12.01.2019

Z knihy jsem byla doslova nadšená. Nakladatelství ruku v ruce s překladatelem odvedlo skvělou práci. Kniha je psaná svižným, místy až přespříliš obrazným jazykem. Obsahuje dvě základní linie, jednu z pohledu Grace, jednu z pohledu Dr. Jordana a to vše je ještě protkané vzpomínkami.

Celý styl románu navíc osvěžují pasáže psané formou dopisu a úryvky z dobových textů. Ačkoliv je kniha tedy poměrně vydatná, četla se skoro sama a nějakých 560 stran mě nijak nezaskočilo.

Zklamal mě pouze konec knihy. Trochu naivně jsem očekávala nějaký jednoznačný závěr, i když se dalo už předem tušit, že se čtenář ničeho takového nedočká.

Poměrně nepříjemně mě také překvapila změna v chování Dr. Jordana, který od začátku knihy působí spíše jako kladná postava, ale ke konci knihy u mě vyvstala otázka, zda onen psycholog není sám zralý na psychologa.

Myslím ale, že knihu mohu s klidným svědomím doporučit ostatním čtenářům a slibuji tak, že na Vás čeká příjemný zážitek.

03.01.2019

Je to napsané tak, jako byste tam sami byli. Je to jako cestovat časem. Knížka vás drží, vede, odhaluje, rozhodně ale nepustí. Moc se mi to líbilo. Hezkým prvkem je použitá korespondence postav. Ano chvílemi se to trochu táhne, ale dá se to přežít. Ano vymyšlený a šťastný konec se tam vůbec nehodí. V žánru historické detektivky si to zaslouží 5* a to i s přihlédnutím k tomu, že „úplnou pravdu“ se stejně nedovíte.

Pročítala jsem si hodnocení ostatních a přemýšlela, co chci napsat. Obvykle to nedělám, nerada si nechám ovliňovat svůj dojem z četby dojmy ostatních, ale tentokrát jsem si prostě nebyla jistá.
Čtenář této knihy má s doktorem Simonem touhu dostat se až na konec příběhu, hledat pravdu, najít rozluštění a když knihu odkládá, má stejně jako doktor Simon dojem, že nechce přestat a je na vyprávění Grace (hlavní postavy) závislý...ale po dočtení se dostaví pocit jiný....neúplnosti příběhu a pak mu také dojdou jisté drobné nesrovnalosti.
Nikdy se nedozvíme, jaká hlavní hrdinka je, jaký byl její příběh ve skutečnosti a vlastní zjištění doktora Simona jsou nedostatečné. Většina lékařů v 19. století přistupovala k duševně nemocným pacientům s velkým odstupem a kritičností, která našemu knižnímu doktorovi úplně chybí. Grace se někdy vyjadřuje až se spisovatelkou nadsázkou, jindy jako nevzdělaný dělník.
Chybí závěr a rozluštění příběhu a rozhodně se přidávám k názoru, že šťastný konec příběhu je jaksi nepatřičný a křečovitý.
Takže výsledek je takový: četbu knihy jsem si užívala nadmíru. Ale knihu po přečtení hodnotím jako lepší průměr.

27.12.2018

Chvíli jsem se tím prokousávala, než jsem se nahodila do stylu vyprávění, dopisů a postav, ale pak se to přehouplo a moc mě to bavilo. V jednu chvíli Grace milujete, v druhé chvíli si nejste jistí, kde je pravda... Musím se poohlédnout po dalších literárních kouscích od Atwoodové... :)

24.12.2018

„Zešílela, říkají, a někdy říkají příšla o rozum, jako by rozum byl domov, o který můžete přijít, střecha nad hlavou. Jenže když zešílíte, o střechu nad hlavou nepřijdete. Ale někdo jiný přijde k vám.“
Alias Grace rozhodně není špatná kniha, přesto můj pocit z ní není takový abych udělila plný počet hvězdiček. Vyjádřila bych se k tvrzení na přebalu: Alias Grace uhání kupředu tempem komerčního románu a oplývá silou budoucí klasiky. Klasika budiž, ale neuhání.

Mladý doktor Simon studuje v 19. století tajemství lidské psychiky a rozhodne se navštívit ve vězení Grace Marksovou, jejíž případ byl před lety mediálně omílaný. Ona a James McDermott byli obviněni s dvojnásobné vraždy svého zaměstnavatele Kinneara a jeho domácí Nancy. Grace si ale velkou část z oné události nepamatuje, a ačkoli se před soudem dozná a díky advokátovi je odsouzena jen na doživotí, jednotlivé výpovědi její a Jamese se od sebe markantně liší. Gracein případ proto rozdělí společnost na dvě skupiny- ty, kteří věří, že je nevinná a byla k spoluúčasti na vraždě přinucena, a ty, kteří ji považují za vražedkyni.

Velmi oceňuju propracované historické prostředí, celá Graceiná minulost působila autenticky. Příběh je vyprávěn ze strany Grace, jejíž výpověď tvoří většinu knihy, ale také Simona a prostřednictvím dopisů. Pasáže které sledují osudy doktora Simona jsou vyprávěny s elegancí až nadsázkou, u těch jsem se bavila.


„Matka považuje své stávající životní poměry za upadající, což je pravda vzhledem k tomu, z jaké úrovně spadly. (…) Jeho otec se vypracoval sám, ale jeho matku vybudovali druzí a takové stavby, jak známo, bývají křehké.“

„Veškerý povrch je tu pokrytý čalouněním v barvách lidských vnitřností- vínová červeň ledvin, načervenalý purpur srdce, tlumená modř žil, slonovinová běloba zubů a kostí. Přemýšlí, k jakému pozdvižení by došlo, kdyby se o tento svůj pocit podělil s ostatními.“

„Pokusil se představit si ji jako prostitutku- tuto soukromou hru v duchu hraje s různými ženami, které potkává-, avšak nedokáže si představit muže, jenž by byl ochoten za její služby zaplatit. Bylo by to jako zaplatit si za to, že vás srazí povoz, a byl by to zážitek úplně stejně ohrožující.“

„Žasnu nad tím, jak se člověk s doktorským titulem může nechat oklamat tak do očí bijícím šarlatánstvím a absurdním nesmyslem, jakým je „neurohypnotický trans“, který co do imbecility předčí snad jen spiritismus, všeobecné hlasovací právo a podobné pitomosti.“

„Četl jsem i takzvané „svědectví“ paní Moodieové, jakož i další její výplody, a všechny jsem je hodil do krbu, kam také patří- a odkud vrhly alespoň trochu světla, což jinak ani náhodou nečinily.“


Nicméně pasáže Graceiny výpovědi byly o něco slabší. Její vyprávění působilo až zdlouhavě, pane. Zpočátku jsem neviděla problém, ale po třech stovkách stran už mi její jednotvárný styl výpovědi vadil. Ať Grace mluvila o čemkoli, mluvila stále stejně. „Podél příkopu rostla spousta květin, sedmikrásky a tak, a tahle část cesty byla moc hezká.“ To bylo příliš, podařenější pasáže jako

„Potom tma zhoustla, vyplazila se zpoza stromů a z křovisek a polí, a stíny se prodloužily a spojily a mě napadlo, že je to jako voda, která vyvěrá ze země a její hladina pomalu stoupá jako moře, a já se zasnila a vzpomněla si na plavbu přes oceán, jak v tuhle denní dobu měly obloha i moře stejnou indigově modrou barvu, takže nebylo poznat, kde končilo jedno a začínalo druhé.“

už situaci vyvážit nedokázaly.


-------------------------------spoiler------------------------------------
Co mne velmi zklamalo, byl závěr. Celou dobu stojíme na straně Simona, který se pokouší situaci vědecky prošetřit, a na konci se dozvídáme, že nejen že byl tento postup k ničemu, ale dokonce k rozuzlení dochází způsobem, kterého se on celou dobu snaží vyvarovat, neboť „Postupuje nazdařbůh, jestli vpřed, to netuší, aniž by se dozvěděl cokoli kromě toho, že se dosud nedozvěděl nic, pokud nepočítá míru vlastní nevědomosti.“ V okamžiku, kdy se autentický, racionální příběh zvrhnul k mysticismu jsem se jako čtenář cítila podvedená a marně doufala, že se v následující pasáži psané z pohledu Grace vše vysvětlí, taková pasáž zde nebyla. Následující šťastný konec na mě po tomto zklamání působil spíš křečovitě.


„Když se nacházíte uprostřed příběhu, ještě zdaleka příběhem není, je to jen zmatek: temný řev, slepota, změť rozbitého skla a popraskaného dřeva, jako dům ve větrné smršti, jako loď drcená ledovci či smýkaná po peřejích s bezmocnou posádkou na palubě. Příběhu se začíná podobat teprve později. Až když ho vyprávíte, sami sobě či někomu jinému.“

„A potom začala plakat, a když jsem se jí zeptala proč, odpověděla, že nakonec bude mít můj příběh šťastný konec, úplně jako v knížce. A já si říkala, jaké knížky asi čte.“

02.12.2018

Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
(Posloucháno jako audiokniha se skvělými narátory a naprosto otřesnými hudebními předěly.)

30.11.2018

Výborně vykreslené postavy i prostředí doby. Ale souhlasím, že se našla místa, která byla zdlouhavá.

27.11.2018

Posloucháno jako audiokniha a hlavně výkon Lucie Pernetové dodal knize tu správnou šťávu. Její přednes přesně podtrhoval chování Grace a to, jak se chvíli jeví jako neviňátko a najednou je ironická a čtenář neví, zda jí to má věřit. Kniha jako celek rozhodně není špatná, ale na mě místy až zbytečně zdlouhavá.

27.11.2018

Tak trochu nuda, lepší pasáže se střídaly s horšíma, celkově to žádná pecka nebyla.

25.11.2018

Výborný historický detektivní román, text je vhodně doplněn úryvky s dobové poezie (Emily Dickinsonová mě doslova uchvátila a chystám se její verše koupit). Skvěle vykreslená hlavní postava a její účast na zločinu zůstává čtenáři částečně skryta. Dobové pokrytectví a tvrdý přístup k padlým ženám patří k nejsilnějším motivům obsaženým v knize. Kombinace různých vyprávěcích postupů (román v dopisech, úryvky z fiktivního dobového tisku a již zmíněná poezie) v souladu se střídáním osob, které děj vypráví, nabízí kvalitní čtení, které však ani na okamžik nenudí.

04.11.2018

Knihu jsem si původně přibrala do počtu, abych měla z knihkupectví poštovné zdarma. Atwoodovou mám ráda, to ano, ale nijak zvlášť jsem nezkoumala, jestli si od ní chci v brzké době zase něco dalšího pořídit. A tato náhoda stála tedy opravdu za to! Kniha do dvou dnů přečtena a teď se dostavil ten známý pocit marnosti, neukončenosti, neutěšenosti a vybledlosti světa, jak to tak bývá, když dočteme knihu, která nám (alespoň na chvíli v daném okamžiku) změnila život. Již teď vím, že si ho jistě nechám změnit znovu, právě tímto dílem, ale jsem i dostatečně navnaděna na to, abych si od autorky sehnala další tituly. Tohle bylo zkrátka to pravé ořechové.

24.10.2018

Kniha je určitě zajímavá a také dobře napsaná - o tom není sporu. Nejvíc mne zaujalo vyprávění samotné Grace, to bylo opravdu fascinující. Pravdu, jak se ve skutečnosti tenkrát všechno odehrálo, dnes už sice nenajdeme, autorka se však snaží hlavně o zobrazení života v tehdejší době - a to se jí podařilo na výbornou. Kniha se mi ale zdála místy zdlouhavá a za to jednu hvězdičku strhávám ;-).

18.10.2018

[audiokniha]
Letos jsem už poslouchala Příběh služebnice, a tak jsem se ze začátku bála, že Alias Grace bude totéž v bledě modrém: příběh bystré ženy, na které je páchána křivda a kterou společnost svazuje konvencemi.
Naštěstí se jedná o jiný charakter a jiný příběh. Grace je zahalena tajemstvím a my vlastně nevíme, jestli je nebo není vinna. Šálí nás stejně jako doktora Simona.
Ženské hrdinky tady od autorky dostávají pořádně zabrat a rozhodně to nejsou žádná neviňátka, naopak dostávají kvůli své hlouposti a submisivitě pořádně naloženo. Kvůli svým vlastnostem se stávají terčem pohrdání doktora Simona, který je ale neváhá zároveň využívat. Zdá se, že i autorka jimi pohrdá. Ale mám za to, že toto nezamýšlela. Má se jednat o ponor do společnosti, kde žena neměla moc na výběr a musela být povolná, ctnostná, přihlouplá, žárlivá a marnivá, aby dokázala přežít ve světe, kde byla závsila na mužích.
Alias Grace je román pro ženy o ženách. Ale žádnou romantiku nečekejte.
Atwood kolem nás spřádá síť krásných slov o krutosti a lidských slabostech. Příběh, který ke konci plyne nenásilně a přesto neúprosně.

14.10.2018

"Ulevila, Grace? zeptá se dr. Jordan.
Podívám se na něj. Jestli opravdu neví, co se dělá na latríně, tak je to s ním beznadějné." (str. 257)
Velmi mě vyprávění Grace bavilo, i když jsem jako první viděl minisérii, která je knize dost věrná.