Alica v krajine zázrakov
Lewis Carroll (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/485849/bmid_alica-v-krajine-zazrakov-h05-485849.jpg
4
1251
1251
Príbehy o Alici v krajine zázrakov a za zrkadlom, ktoré povymýšľal a spísal ešte v 19. storočí anglický matematik a profesor na univerzite v Oxforde Lewis Carroll, sa stali obľúbenými prakticky na celom svete. Alicu poznajú deti a dospelí rovnako ako Pippi Dlhú pančuchu, Pinocchia alebo Medvedíka Pú. Je známa vec, že matematici majú už z titulu svojho zamestnania neraz veľkú tvorivú fantáziu a zmysel pre obdivuhodné kombinácie, paradoxy a nezmysly. Zmysel pre krásne a bláznivé nezmysly mal aj Lewis Carroll – a jeho Alica sa v tom fantastickom nezmyselnom svete pohybuje s detskou samozrejmosťou a bezstarostnosťou, až dospelí nevychádzajú z údivu. A občas si pritom aj zaveršuje a zaspieva. Jej bláznivé príbehy by mali pobaviť nielen deti, ale aj rodičov či už starých alebo mladých.... celý text
Literatura světová Fantasy Pro děti a mládež
Vydáno: 2004 , Slovart (SK)Originální název:
Alice's Adventures in Wonderland - Through the Looking-Glass, 1865
více info...
Přidat komentář
Na vysoké škole jsme měli předmět zaměřený na logiku. Test obsahoval názvy postav z této knihy, konečně jsem se k ní dostala a s těmi postavami se seznámila. Dokonce i má dcerka znala celý příběh dříve než já, ale filmové zpracování je něco jiného. Pohodová četba i když občas trochu snová - plná nesmyslů a výmyslů. Netušila jsem, že má dvě části.
Dobře si vzpomínám, že jsem jako malá (8-9 let) nekompromisně Alenku odsoudila jako hnusný příběh. Vadily mi všechny ty prapodivné figury, brala jsem je vážně a hledala v příběhu logiku. Asi jsem nikdy nebyla nakloněná absurditám. Svým dětem jsem Alenku vůbec nenabídla. Po mnoha letech jsem se přiměla příběh si přečíst znovu. Musím uznat, že mu vlastně nejde nic vytknout - možná název. Alice se mi k příběhu hodí víc než česká Alenka... :)
Alenku jsem začala čist výhradně kvůli tomu, že jsem si na výstavě manželů Švankmajerových, zcela unešena, zakoupila speciální vydání s ilustracemi Jana Švankmajera.
Četba to byla vlastně nelehká. Pořád se peru s pocitem, že jsem ničemu nerozuměla...nebo tomu rozumět nemusím? Jsem si jistá, že se vrátím - jsem drápkem chycena. A až bude dostatečně smažno, pustím si Něco z Alenky:)
Kdo by neznal v nějaké podobě zasněnou Alenku. Ať v říši divů, za zrcadlem nebo v obojím. Nutno podotknout, že knižní originál (dokonce v překladu Skoumalových není Kloboučník, nýbrž Švec a především tato postava hraje minoritní roli) je na míle vzdálen jakémukoli filmovému zpracování. S tím je dobré počítat.
Oba Alenčiny příběhy totiž nejsou nic než sen, se všemi nesmyslnostmi, nelogičnostmi a pomateností, které k nim patří. Proto může být pro dospělého čtenáře docela náročná; dennímu snění si mnozí z nás odvykly. A je to škoda. Pro mě, stejně jako před lety, je zábavnějším příběhem ten Za zrcadlem. Je propracovanější, vtipnější, čarovnější, bohatší na události. Jakkoli krásným je čajový dýchanek a královnino kriketové hřiště v říši divů, těžko se může rovnat zápasu Lva a Jednorožce, putování s Bílým jezdcem či upovídanou Živou zahradou a opravdu prapodivnými Královnami v království za zrcadlem.
Ono se tahle jednohubka k jednomu odpoledni těžko popisuje. Je to velmi odlehčené a popletené. Těžko srozumitelné až absurdní. Potěšující a přitom neuchopitelné. Můžete Alenčino dobrodružství číst opakovaně, ale do mysli Lewise Carrolla je nemožno proniknout. Každý totiž sníme zcela jinak. Jemu se ovšem podařilo sny proměnit v příběh, který přežívá už 160 let.
“My dear, here we must run as fast as we can, just to stay in place. And if you wish to go anywhere you must run twice as fast as that."
Oba díly jsem přečetl v angličtině. Konečně jsem si přečetl mou oblíbenou větu v kontextu (viz výše). V hodnocení zanedbávám okolnosti, za kterých Carroll obě "pohádky" napsal. Přesto si myslím, že je správné se na ně dívat kriticky a nepřehlížet znepokojivá fakta, např. že rodiče skutečné Alice (která byla předlohou té literární) Carrollovi po nějaké době zakázali ji vídat a že se zaměřoval na fotografování holčiček, často úplně nahých. Je samozřejmě pravdou, že byla jiná doba. Na druhou stranu "romantizace" autora, např. v předmluvě české e-knihy vydané Městskou knihovnou v Praze, mi přijde až úchylná. Tam je psáno, že Carroll to uměl s dětmi, měl hravého ducha a proto mohl napsat tuto knihu... A ani jediným slovem tam není zmíněna kontroverze, která se nad Carrollem vznášela a stále vznáší.
Čteno v AJ.
- - -
Knihu jsem kdysi četla v češtině, ale tentokrát jsem toužila okusit předlohu. Alenka byla napsaná v polovině 19. století a jde to znát. V anglickém originále se setkáme se mnoha krkolomnými pasážemi, a přestože si myslím, že je moje angličtina na docela ucházející úrovni, spoustu slov a frází jsem musela vyloženě googlit.
Carrollův typicky hravý, experimentální, často až nonsensový styl psaní je jednou z jeho největších předností, ale zároveň i kamenem úrazu. Proto pro mě bylo čtení občas spíš utrpení jak zábava, jelikož dobovost jej v tomto ohledu bohužel trochu poznamenala.
Avšak po dějové stránce Alenku naprosto zbožňuju! Jak samotná hrdinka, tak i kočka Šklíba, Bílý králík, Srdcová královna a spousta dalších, někdy i neexistujících stvoření dnes tvoří známé archetypy. Miluju Carrollovu originalitu a tvořivost, díky které se můžeme těšit z bláznivých vymyšlených slov, říkadel a básniček.
V celkovém dojmu tahle kniha krásně vyobrazuje svět skrze oči dítěte. Najdeme tu jednoduché, úsměvné pasáže, ale zároveň nakoukneme i do filozofie a autorových mouder. Říše divů kontrastuje mezi monotónností lidského bytí a poukazuje na důležitost fantazie. Stejně jako Alenka, i my máme někdy pocit, že před svými starostmi musíme někam utéct. Tak dejte pozor! Třeba při toulání skrz večerní město koutkem oka zahlédnete bílého králíka s kapesními hodinkami. A pak vám bude magie bližší, než kdykoli dřív... :)
- - -
Více recenzí a knižního obsahu najdete na mém instagramu: @rozaaalie_
Poměrně dlouho jsem se chystal, že už bych si konečně tuhle legendu mohl přečíst. Ale znáte to, než nastane vhodná chvíle... Posléze jsem byl jedním docentem pozván na víno, tam mi vyprávěl o nápadu, který mu nedávno prošel hlavou, v němž figuroval slavný text Lewise Carrolla „What the Tortoise Said to Achilles“. (Z dané úvahy vznikl posléze skvělý článek, mohu jej doporučit, najdete jej, tuším, v časopise Právník pod názvem Jeden princip vládne všem.) Po tomto ovínění dostal jsem poznenáhlu chuť přečíst si konečně Alenku.
Tak tu jsem. A bylo to vynikající. Málokdy jsem si s takovou dětinskou radostí nějaký text užíval. Je zde často psáno, že je to divné. Pravda, se zmiňovaným docentem (a co bych to tajil, docentem je Sobek, podle výše podaného článku to očividně není obtížné zjistit), shodli jsme se posléze, že bychom to dítěti zrovna nečetli. Proč?
Carroll byl, pokud něco, v prvé řadě logik. Jeho práce na poli logiky je významná, viz povídání o želvě a Achillovi. Nejkrásněji je to vidět na rozhovoru Kočky Šklíby s Alenkou o její cestě. Nepopírám, z této rozpravy stala se má oblíbená partie Alenky. Pamatujete? Podivné tvrzení Šklíby: Tady jsou všichni šílení, i ty jsi šílená! Ale já nejsem šílená!, praví Alenka. Jistě že jsi, odpovídá Šklíba, jinak bys nebyla v Říši divů. Logika je to naprosto prostá a bezchybná:
Premisa A: V Říši divů jsou všichni šílení.
Premisa B: Ty jsi v Říši divů.
Závěr: Ty jsi šílená.
Jedná se o perfektně platné formální vyplývání modu ponens – jestliže A pak B, A, tedy B. Je to materiální vyplývání? No není samozřejmě! Ale formálně-logické vyplývání je to bez dalšího. A formálně přesných sylogismů je samozřejmě kniha plná, doslova jimi přetéká. To jí samozřejmě činí podivnou – formálně-logické vývody bez materiálního vyplývání jsou podivné. A je to skvělé! Jen vás musí bavit logika (méně ji musíte rozumět, já jí nerozumím a furt je to švanda) a musíte být připravení na jinou knihu než je snad běžné.
Ale kniha je to skvělá bez ohledu na logiku. Připomeňte si tu krásnou Alenčinu dětskost, připomeňte si Moře slz, připomeňte si až nepříjemně povědomý rozhovor s Paželvem. Povšimněte si geniálně vystřižené kritiky justice, porotního systému a právní interpretace. To poslední bych vyzdvihl. Král říká: „Když v tom žádný smysl není, nemusíme ho v tom hledat. A tak si ušetříme spoustu práce.“ A hle, až o deset let později Jhering píše svůj Boj o právu, ve kterém konečně právo chápe jako nástroj k dosažení cíle.
Všechno je to skvělé. Jenom ne pro děti. Všechno je to hluboké. Ale ne pro děti. Nu a tedy asi ani pro ty, které to nebaví. Aniž bych jim to měl jakkoliv za zlé.
"Bloudi jsou ti, kdo sem chodí – vždyť ta zahrada patří mně." To je, řekl bych, vůdčí prohlášení nejen Alenky za zrcadlem, ale Alenky vůbec. Za zrcadlem se dostáváme do ještě krapet podivnějšího světa, což je dáno hlavně třemi věcmi. Kniha zůstává logicky přesná, čtenáři to ovšem ztěžuje. Nejedná se již jen o popsané vztahy formálního vyplývání, ale o logické vztahy formálního vyplývání se zamlčenými premisami – které dávají smysl, to pozor, ale musíte je vždy domyslet, nu a náš svět je přitom dost komplikovaný, "přimýšlení si" je tedy dosti složité. Druhou hříčkou autorem použitou je hraní si s časovou posloupností. Není dokonalé, není dotažené do konce. Vůbec není důsledné. To čtení samozřejmě výrazně komplikuje. Třetím bodem pak je prolínání šachu příběhem. To bylo patrné i v prvém díle (vtipy na aktivní královnu a pasivního krále, zde dotažené do konce uhánějícími královnami), zde se však bez znalosti této hry neobejdete – a to je, nepopírám, můj deficit. Autor, pokud bych měl přidat i bod čtvrtý, hrál si v tomto díle s jazykem ještě podstatně více než v knize první. Angličtina sehrála důležitou roli i v prvním díle, ale Jabberwocky je prostě v jiné lize. To vše knihu činí mimořádně zajímavou, na straně druhé ale až podivně složitou a snad čtenářsky poněkud nepříjemnou. Celek, ten mi však zůstává krásný.
Myslela jsem si, že s Alenkou nemůžu šlápnout vedle, protože filmovou verzi této pohádky miluju, ale očividně jsem se spletla. Knižní verze se mi ukrutně vlekla, vůbec mě nebavila a do čtení jsem se musela vyloženě nutit. Docela zklamáníčko.
Fantastickému kolu s #klasikomilove aktuálně nejsem schopna věnovat moc času, ale vyšetřila jsem si ho aspoň na jednu knihu. A abych si to aspoň maličko ztížila, rozhodla jsem si dát něco v originálu. Volba padla nakonec na Alenku v říši divů, kterou jsem četla naposledy před mnoha a mnoha lety a obávám se, že navíc v nějaké kratší a převyprávěné verzi, později jsem si ji pak dala i jako komiks s ilustracemi odpovídajícími disneyovskému zpracování. A vždycky jsem ji měla ráda, proč si tedy nedat opakování?
Pamatuji si ji jako zábavný příběh, při kterém jsem si říkávala, jak je ta Alenka hloupoučká. Jako dospělá jsem více než zábavný příběh četla cosi potrhlého, ale zároveň jsem si dost užívala tu spoustu jazykových hříček (což si z dětství nevybavuji, možná jde o specifikum originálu?). Alenka se mi ale zdála pořád docela přitroublá a občas dokonce nesnesitelně sebestředná. Nejvíc ze všeho jsem ale úpěla na Carrollovými básnickými pokusy, které byly pro mě 1) kostrbaté, 2) hůře srozumitelné, když nejsem rodilá mluvčí.
Tohle britské vydání bylo nezkrácené a zahrnovalo i Alenku za zrcadlem a dále Phantasmagoria, A Sea Dirge, Poeta Fit, Non Nascitur, The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) a A Tangled Tale (Zamotaný příběh). Vše jsem zdolala, byť při rýmech jsem pekelně trpěla =D
Musím se ale přiznat, že jsem teprve letos zjistila, že Lewis Carroll není autorovo pravé jméno =X Z hodin češtiny a literatury si vybavím spoustu skutečných za pseudonymy autorů českých i zahraničních, ale Charlese Lutwidge Dodgsona si mezi nimi rozhodně nevybavuji!
Fascinující, jak rozporuplná kniha to je. Tolik pětihvězdičkových hodnocení a na druhou stranu tolik nízkých hodnocení s dovětkem Nepochopil/a jsem, nerozumím...Já Alenku miluju a doufám, že ji jednou stejně jako já, budou milovat i moje děti.
Timesy prý označily Alenku za "skvělý nesmysl" a myslím, že se nechtěně trefily. Na Alence jsem vyrostla a je zajímavé porovnat dospělé vnímání s dětským. Zjistila jsem, že Tlachapouda pořád umím zpaměti, že Tydliták a Tydlitek jsou hvězdy na poli filozofie i logiky a že nejlepší postava mezi všemi těmi potrhlíky je pořád kočka Šklíba. A stále netuším, proč je havran jako psací stůl, proč Zajíc Březňák a Švec nacpali plcha do čajové konvice a proč jsou morčata likvidována. A říkám si, pokud si člověk tyhle otázky klade i v dospělosti, uchoval si něco z dětského myšlení a pohledu na svět a proti tomu nic nemám. Naopak. ;)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Alenka je pro mě takovou rozporuplnou knihou. Jednak se na tom podepsala redakce Albatrosu, u které začínám mít pocit, že v ní pracují jen samí diletantští analfabeti. Vím, že jsem četl starší vydání, ale pokud se podívám na knihu z osmdesátek, z 00's a z poslední dekády, a stále vidím stejné překladatelské a korekturní překlepy a přešlapy, zůstává mi rozum stát. Když se v textu vyskytne postava Mad Hattera, nerozumím tomu, proč je přejmenován na Ševce. On je to totiž (Bláznivý) Kloboučník (Jakože ten, co dělá klobouky, chápeme, drahý Albatrose?) z nějakého důvodu. Jenže to by chtělo větší redakční práci a hlavně snahu. Ono chtít je někdy těžce dosažitelné oproti nemusím.
Druhý můj problém je rozporuplnost, kterou ve mně vyvolává porovnání prvního a druhého dílu. První je konzistentní, s plynulým posunem ve scénách, sice bláznivých ale stále částečně smysluplným konverzacích a obrazech. Ve druhém dílu se Dodgoson buď zbláznil, nebo nad ním zvítězila touha o napsání pokračování nad autorskou vyčerpaností. Nemohu si pomoct, ale druhý díl na mě až na pár dialogů (Vidím Nikoho apod.) působí jako lehce retardovaný sourozenec, kterého s sebou první díl povinně vede za ruku, i když nechce.
Vším zmíněným si však nechci nechat kazit dojem, který ve mně některé pasáže zanechaly, neb jsou úžasné na interpretaci a moc mě mrzí, že jsem se k Alence nedostal ve svých dětských/dospívajících letech, protože tenhle surrealisticky drogový nonsensový trip by mě pravděpodobně zcela uchvátil. Takhle mi na tváři vykouzlí jen lehký úsměv nad neskutečně ofenzivním Alenčiným přístupem a krutostí, připomene mi skvělou absurditu našeho světa a poskytne mi skvělý argument k pivu, proč nekupuju knihy od některých nakladatelství a sítí knihkupectví.
"Jsme pány my, nebo slova? Bez slov není komunikace. Bez nás není poezie."
Normálně se považuji za člověka, který naprosto miluje veškeré odlišující se a podivné věci, ale Alenka v knižní podobě u mě nezabodovala. Burtonovu filmovou verzi mám v oblibě a velmi se mi líbí, jak s tématikou Říše divů pracují komiksy od DC, ale původní dílo mi přijde jako náhodný generátor slov, kde nemůžeme vysledovat ani funkční dějovou linku. Hra se slovy je za mě v pořádku, ale jinak je pro mě dílo neuchopitelné. Jistě můžeme říct, že to vlastně i věrohodně reprezentuje sny, které jsou také proměnlivé a přelévají se z jednoho nonsensu do druhého, ale i ty kolikrát dávají daleko větší smysl... tedy alespoň ty moje.
Po dlhej dobe som sa uniesol do detskej fantázie, a detských čias.
A zistil aký sú dospeláci detskými očami.
A l e n k a v k r a j i d i v ů - chvíli to trvá, než se člověk dostane do modu surreálného světa, do něhož se padá králičí děrou. Ohromný jazykový humor, bizarní nápady, ohromný vnitřní komentář Alenčin, postavy karikující lidskou hloupost - a to vše v 60. letech 19. století ve viktoriánské Anglii. Nevím, nevím, zda bych to strávil jako dítě. Naštěstí jsem si to nechal na věk po šedesátce.
A z a z r c a d l e m - nejhezčí je Tlachapoud. A pak - vlastně nevím. Velká imaginace, cosi se vynořuje z podvědomí. Jenže - co to je? Švankmajer se inspiroval první knihou - a asi věděl proč.
Alenku jsem v minulosti několikrát nedočetl, asi proto, že jsem se v tom fantastickém, snovém a hravém světě snažil najít nějaký význam nebo logiku.
Připadá mi,jakoby byl opakem přesného a logického světa matematiky, který Lewis vyučoval,a domnívám se, že byl stvořen jako protiklad, kde není jisté a logické vůbec nic.
Tak jako ve snu,kde je možné úplně vše.
S Alenkou v říši divů a za zrcadlem jsem strávil zábavné, nesmyslné a fantastické chvíle.
Štítky knihy
pro děti zfilmováno sny hádanky jiné světy nonsensy rozhlasové zpracování fantaskní viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 2007 |  Alenka v kraji divů… a za zrcadlem |
| 2010 | Alenka v říši divů / Alice in Wonderland |
| 2008 |  Lovení Snárka |
| 2009 | Zamotaný příběh |
| 1996 | Sylvie a Bruno |
Alenka, která mě dostihla až po třicítce, nejen že určitě není pro všechny děti, ale ani pro každého dospělého. Samé hádanky a paradoxy, hodně přemýšlení o absurditách. Alenka se sice odehrává v pohádkovém prostředí plném dobrodružství v neznámé zemi, ale tyhle zážitky jsou spíš hlubší metafory mezilidských vztahů a cesty životem, zvláštní taky je, že hranice mezi snem a skutečností jsou v příběhu nejasné. Nevinná, zvědavá Alenka možná usne a potkává spěchajícího bílého králíka, skočí za ním do nory a objevuje nový svět, ve kterém se holčička smršťuje a roste a potkává zvláštní lidi i zvířata a všechno jí to připadá strašně zajímavé a legrační. Nebojí se nikoho, koho potká, záhadné kočky, šíleného kloboučníka ani hněvivé červené královny. Film jsem kdysi viděla, ten mi ale opravdu připadal spíš jako pohádka. Knižní předloha je něco mnohem víc a mám pocit, že si v ní každý najde jiné významy a poskládá si vlastní obraz toho, co se vlastně v kraji divů a za zrcadlem odehrálo. Alenka není jen dobrodružství, ale i filozofická rozjímání. Je to kniha, která nás nutí přemýšlet o tom, co je skutečnost a co je jen naše fantazie.