Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552683/bmid_alzbeta-a-nina-tajemstvi-moji-babicky.jpg
4
630
630
V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Z počátku jsem se do knihy nemohla začíst, ale za chvilku mě úplně pohltila. Byla jsem ráda, že Nina přestěhovala Alžbětu do její staré chaty a umožnila ji tak pěkné stáří. Myslím, že kniha v sobě nese i ponaučení - nikdy bychom neměli soudit jiné, protože často neznáme skrytá fakta jejich příběhu.
Neubránila jsem se ani srovnání s Podbrdskými ženami, které bych hodnotila jako o stupínek lepší.
Výlet vnučky Niny a její babičky Alžběty do míst, kde trávila mládí, odhalí nejedno tajemství z minulosti. Vzpomínky mladé Alžběty prolínají jejich společné chvilky na cestě na sever Čech.
Po Eugenii opět krásný příběh inspirovaný skutečnými lidmi a jejich osudy ovlivněné komunistickým režimem nebo židovskou deportací do koncentračních táborů.
Kniha se mi moc líbila. Děj byl zajímavý, napínavý až do konce, až jsem se bála jestli se dozvím proč, co a jak. Děkuji za další pěknou knihu.
Miluji krátké kapitoly. A naprosto jsem si zamilovala také styl psaní Jany Poncarové! Příběh jsem úplně zhltla, nešlo se od knížky skoro odtrhnout. A po dočtení jsem měla na tváři lehký úsměv. A tak se mi to líbí :)
Moje první kniha od autorky a jsem nadšená. Mám ráda tento styl psaní a příběh mě úplně pohltil.
Asi jsem od autorky Eugenie čekala trochu jiný level...
Dějová linka Alžběty byla neotřelá a zajímavá, tedy až na osvědčené klišé právě z Eugenie - projížďka s americkými vojáky v džípu...
Nina mi byla velmi nesympatická. Ukňouraná ukřivděná osůbka, neschopná a hýčkající si v sobě bebíčko z rozvodu rodičů před dvaceti lety...?! V každém obydlí řešila, zda je nábytek po Němcích či po Židech. Proč...?
Třeba se pletu, ale jsem přesvědčená, že v té době byl šestidenní pracovní týden, což mi pak nesedí v příběhu Alžběty.
Čím víc se mě ke konci knihy autorka snažila dojmout, tím častěji jsem knihu odkládala, závěr mě ukrutně nudil.
Možná bych u jiného autora byla méně kritická, ale tady si myslím, že má autorka na víc a umí lépe.
Tentokrát velká spokojenost. Kniha si udržuje po celou dobu příjemné napětí, stále není jasné, zda Alžbětě máme fandit, nebo ji zatracovat. Naopak příběh Niny typicky ilustruje některé současné třicátníky, kteří se jen pomalu a obtížné rozhodují, jak vlastně naloží se životem, a teprve v poslední chvíli se, většinou díky vnějšímu impulsu, rozhodnou zkusit jít vlastní trnitou cestou a nezůstávat jen ve vleku uplývajících dní. Hřejivá i dusivě prašná je atmosféra léta na vsi zasažené válkou a totalitou, zajímavý pohled na osudy žen té doby. Křehkost i síla stáří dodávají příběhu na opravdovosti, a čtenáře pozvolna nutí k zamyšlení, jak budou jednou sami vyprávět svůj osud vnoučatům nebo trávit konec svého života.
Chvála Bohu za Janu Poncarovou. Konečně zase naše krásná čeština plná nečekaných přirovnání, pozapomenutých slov a smysluplných souvětí, stojících za podtržení či poznámku za okrajem. Jen škoda, že korektoři knihy už nečtou, ale pouze přeletí nebo nechají na automatických opravách pravopisu.
Příběh vnučky Niny, znovu si hledající cestu ke své babičce a potažmo pak klíč ke svému dalšímu bytí, zpočátku ubíhá, čte se jedním dechem. V polovině knihy pak autorka s tempem mírně usíná a čtenáři s ní. Hloubka příběhu průměrná, postavy občas odskočí od vykreslované povahy do nepochopitelného jednání. Někdy jsem měla pocit, jakoby autorka zapomněla, jakou osobnost postavě přisoudila. Ale nakonec proč ne, výjimky potvrzují pravidla a lidské jednání nevyzpytatelné bývá...
Knihu mohu doporučit, sice dějem nijak nepřekvapí, ale rozhodně neurazí. Ovšem varuji, úvodem avízované velké drama se nekoná. I tak však ráda sáhnu i po autorčiných dalších publikacích.
Mně se navzdory ne úplně moc dobrému (na české počiny) hodnocení kniha líbila. Příjemný a uvěřitelný příběh odhalující motivaci a důvody jednání hlavní hrdinky. Některé věci mi tedy přišly trochu až moc okaté a proto ubírám hvězdu, ale bylo to vlastně takové příjemné dobové počtení. Bez brutalit, dramat a nějakého přehnaného zveličování.
Hezký příběh, který mě bavil, hlavně dějová linka Alžběty. Moudrá babička, která prožila nejen hezké časy, ale i ty těžké. Životní rozhodnutí děláme různá v různém věku a v různé době. Moje první kniha od autorky, takže neporovnávám. Určitě si přečtu další.
Knihu jsem pořídila na základě zdejších recenzí, ale moc mne nenadchla. Téma je jistě zajímavé, ale chtělo by to více propracovat, nechat dozrát, zestručnit. Místy je strašně patetická, že až člověk nechápe proč (některé pasáže Niny), některé prvky se často opakují (z hnědých zvlněných vlásků na ramena už mi ke konci tekla voda ze zubů), místy červená knihovna (nalila si rubínově červené víno), občas se najde i hrubka. Přesto je asi lépe napsaná než Podbrdské ženy. Možná dám autorce někdy ještě šanci, pořizovat ale již nebudu. Soukupová a Mornštajnová to prostě není.
Jsem z knihy tak trochu zklamaná. Četla jsem krátce před tím Eugenií a už tam jsem měla dojem že ty prvky nejsou úplně ono. Zatím se mi jeví jako nejlepší její kniha Podbrdské ženy...ty jsou na 4 hvězdičky, toto sotva na 3.
Nějak se mi zdá, že se tento archetyp motivu začíná v literatuře opisovat a ne vždy to musí vyjít.
Kniha se dobře četla,ale mám takový pocit,že autorce se líbí sebestředné ženy viz.kniha Eugenie.Odložit své vlastní dítě, a pak toho nakonec ani nelitovat, zvlásť když za války přišlo tolik lidí o své blízké a ona to udělá víceméně s pohodlnosti a svádí to nakonec na všechny okolo sebe.Nevím, babička mi nebyla vůbec sympatická a ani její stáří není důvod k odpouštění.
Předpokládám, že budu sama ...ale nějak mě to nenadchlo. Tento typ knih mám velmi ráda, autorku rovněž... ale tentokrát mi to prostě nesedlo. Ty přívlastky rozvíjející podstatná jména...uf jak v harlekýnce, obraty typu "bodlo ji v nitru". Příběh babičky je zajímavý, dáma drobátko zahledená sama do sebe, vnučka byla taková jakási nevyrovnaná...kdyby to bylo v reálu, tak bych skoro měla pocit, že bábu brala z léčebny, protože chtěla vylepšit rodinný rozpočet důchodem a příspěvkem na péči...
Prolínání současnosti s minulostí mám moc ráda. I když tady mi občas ta současnost přišla nadbytečná a zdržující od minulosti. První seznámení s autorkou a určitě mě nalákala i na další knihy.
Pěkná kniha, pěkné napsána. Vzhledem k tomu, že jsem přečetla všechny knihy pani Mornštajnové, tak nějak mě to láká srovnávat, i když to dělám nerada. Trošičku slabší, ale i přesto příběh čtivý a zajímavý. Alzbetin osud mě zajímal více než Ninin a přiznám se, že jsem se bála závěru, ale dobrý :-)
Za mě nejlepší knížka od této autorky, čtivá, příběh ze života, krásně popsané prostředí.
Štítky knihy
Československo české ženy komunismus rodinné vztahy vesnice Sudety osudy žen rodinná tajemství prarodiče a vnoučata české rományAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Moc hezky napsaný příběh, kde se v krátkých kapitolách střídá současnost a minulost. Vnučka Nina a babička Alžběta se vydají na společnou cestu do míst, kde Alžběta strávila mládí. Během této cesty se Nině díky Alžbětině vyprávění naskytne pohled do její minulosti a postupně odhalí i tajemství své tety Evy.