Amok
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/70_/70099/bmid_amok-t6c-70099.png
4
288
288
Novely (Amok, Zmatení citů, Fantastická noc, Šachová novela, Mučivé tajemství, Knihomol, Neviditelná sbírka, Letní novelka) zobrazují psychiku lidí v neobvyklých situacích, jako je např. inflace, fašismus a válka, či lidí podléhajících vášním, citům a slabostem.
Přidat komentář
To není normální knížka. Neumím to ani pořádně pojmenovat, tak zkusím příklad. Je to jako když se peče štrůdl. Dělají ho všichni skoro stejně, někdo do něj jablka krájí, jiný strouhá, někdo přidává hrozinky, další oříšky, a pak tam někdo přidá... něco... tajné ingredience, které by vás vůbec nenapadly, zvláštní voňavé koření, těsto je jakoby křehčí, jablíčka v něm voňavější.... Zkrátka takový štrůdlí mercedes. S "Amokem" to je podobné. Je to sice próza, jen několik krátkých povídek, ale napsaných tak nádherně košatým jazykem, jakobych četla báseň. Při čtení jsem se přistihla, že se mnohdy vracím k některým pasážím jen proto, abych si ještě užila ta krásná, nápaditá slovní spojení a obraty. Klobouk dolů před tímto překladatelským oříškem. Ale jinak je tahle zvláštní knížka taková malá psychologická sonda do na mnoho způsobů rozedraných duší.
"Všechno, co nepřinášelo dobrodružství, bylo v mých očích promeškáním."
Amok je vynikající soubor povídek se společným jmenovatelem. Každá začíná jako by nic, dokud nepřijde zlom a člověk pak spadne rovnýma nohama do dravého proudu emocí / vášní / obsese, které vás nutí číst dál ať chcete nebo ne. Co povídka, to jiná nervóza, hlavní hrdina vás někdy silně irituje a jindy zase vzbuzuje silný soucit, autor je vynikající psycholog a vždy jde až na dřeň. Krásně to vystihl uživatel Apo73 v komentáři ze 17.1.2021:
"Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!"
To je i můj pocit z knihy, z níž uvádím pár citátů:
---
„Bylo to jako když za někým běžíte a chcete ho varovat před vrahem, ale ten druhý si myslí, že ten vrah jste vy, a tak utíká dál vstříc záhubě...“
---
„Přitom mi podal ruku, křehkou, útlou ruku, která přilnula k mám prstům lehčeji než rukavice.“
---
„Neboť věřím, že doopravdy žije jenom ten, kdo prožívá svůj osud jako tajemství.“
---
„Nejpodivuhodnější je to, že dokážu najednou s lidmi o věcech mluvit i jinak než způsobem, jemuž se říká konverzace. (...) Mnoho lidí se ke mně najednou chová srdečně, potřetí v tomto týdnu ke mně na ulici přiběhli cizí psi.“
---
„Kdo jednou našel sám sebe, nemůže už nikdy nic v tomto světě ztratit. A kdo jednou pochopil člověka v sobě samém, ten chápe i všechny ostatní.“
Skvělá kniha. Autor je mistrným popisovatelem lidské duše až na dřeň. Dokonalá psychologie postav i zajímavé pointy představují v množství povídek pestrou paletu jeho literárních schopností.
Osm nádherných povídek a příběhů, kde jde autor až na dřeň člověka samotného. Lépe než Plútarchos to nenapíšu: květnatý, vytříbený styl, oslava hodnot lidského ducha, vůle, morálky a lásky člověka k člověku. Ve všech povídkách zkoumá duši člověka, jeho charakter, motivy, trápení a touhy a to vše ukazuje na obyčejných příbězích, které uchvátí a nepustí. Určitě je tu také vidět vliv Freudovy psychoanalýzy. Všechny povídky jsou dokonalé, reálné a nádherně napsané.
"Ten hlas ve mně, ten hlas ve mně, jak jsem cítil, že mi proniká až do nejvnitřnějšího trámoví hrudi! Byl v něm tón, který jsem dříve neslyšel, nikdy předtím, nikdy potom - tón z hlubin, jichž se průměrný osud nikdy nemůže dobrat. Tak mluví člověk jen jednou v životě k člověku, aby pak navždy zmlkl, tak jako se praví v pověsti o labuti, že se její drsný hlas může rozezpívat toliko jedenkrát, jen když umírá."
"AMOK" patří ke knihám, ke kterým se určitě budu vracet.
Výborná kniha povídek. Některé jsou úchvatné jiné průměrné, ale co je na všech skvělé je psychologie postav, pohled do hlavy a jednoznačně krásný jazyk a dar slovy vyjádřit pocity. Výborný překlad.
Líbilo se mi, moc. Velmi mi to připomíná "psycho" povídky Edgara Allana Poa - Pád Usherova domu, Berenice, Ligeia, William Wilson... prostě ty, kde posedlost přechází v šílenství. Nebo v amok?
Asi budu opakovat slova, která již zazněla ve zdejších komentářích,ale nemohu jinak...
Kniha mě doslova uchvátila od první stránky a nemohl jsem se od čtení odtrhnout.
Jednotlivé povídky , jejichž jednotícím prvkem byla "rozjitřená duše" hlavních postav, byly mistrovskou ukázkou práce se slovem. Květnatý jazyk, kterým autor popisoval citové rozpoložení svých hrdinů, vynikl i díky skvělým překladům kolektivu českých překladatelů.
Tak po první povídce jsem si říkal, že to nejlepší mám za sebou a zní to překvapivě, avšak každá další mě strhuje víc a víc. Práce tohoto autora je něco neskutečného, mistrovské dílo. Jak dokáže rozebrat duši, úplně všední situace se pitvá na x stránkách a přesto se nenudím, naopak mě to vtahuje a podmaňuje silou nevídanou.
Tak tohle je především o tom, že to napsal jakýsi Stefan Zweig. A tady přestává veškerá legrace. Tento autor je unikátem, s jakým se jinde nesetkáte a to hlavně díky tomu, že myšlení a pocity svých postav dokáže rozložit na molekuly a i obyčejné pětiminutové setkání dvou lidí zabere deset stran textu. U kohokoli jiného by to bylo nepovedené a beznadějně nudné natahování, ale u Zweiga dochází k jakémusi literárnímu paradoxu, kdy čím víc je text takto naředěný, tím víc je hutnější a hodnotnější. Ale přeci jenom to jsou jen povídky, zakrslé zárodky, demoverze skutečných literárních děl a jako takové je nikdy nedokážu pořádně docenit. A asi mě trochu trápý povídková alergie. Ano, to existuje! Kdybych přečetl tři takové knihy, zrudnu, celý oteču a umřu strašnou smrtí.
Jednak si zaslouží pochvalu editoři, kteří dali k sobě povídky, které skutečně spojuje Amok (název také úvodní povídky). Vášeň, spalující mučivá touha, dotýkání se hranic existence jak z pozice plného a rozkošnického života, tak temné i osvobozující smrti. Každá povídka začíná celkem nevinně a končí nad propastí - nebo v ní. Takže povídky byly vybrány výborně - až na poslední (Letní novelka), tu bych tam klidně oželel. Ale prosim.
A pak chválit Zweiga je ode mne poněkud naivní. Spisovatel, který dokáže takovou vášeň vyjádřit, je mistr. Bez patosu, bez kýče, bez zbytečných okolků. Jeho psychologická kresba figur je skvělá, motivace jejich jednání jsou zřejmé a vždycky zároveň překvapí, vždy se to vyvine ještě jinak. Většina povídek je i dost dlouhých, takže se "stihne" skutečně dotknout života a jeho plnosti, i jeho radostí i zoufalství. Opravdu skvěle. Za mě nejlepší povídka Zmatení citů (u té jsem si poplakal zoufalým štěstím), pak na stejné úrovni Amok, Fantastická noc, Mučivé tajemství a Neviditelná sbírka. Šachová novela je skvělým doplňkem pro všechny diváky Dámského gambitu, ale o 100 let dříve. Zcela zvláštní pozici v této skupině má Knihomol, po kterém zůstává hořkost v ústech a výčitka pro sebe sama.
Jestli jsem psal u Morštajnové, že to není literatura, tak to tady klidně zopakuji. Tohle je literatura tak, jak má podle mne být. Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!
Tato kniha novel se mi četla velmi dobře, každá má svůj vlastní příběh, zajímavý a napínavý. Člověk musí pořád číst dál, aby se konečně dozvěděl, jak to skončí. Skoro se mi nepodařilo knihu odložit, i když už byla hluboká noc....
Dlouho jsem k této knížce přistupoval tak váhavě, i když ona si vyžadovala mou pozornost s takovou pokorou. Každá povídka měla svůj vlastní život, ale stejný charakter. Každá povídka měla svoje kouzlo a nemohu upřednostnit jednu před druhou. Četl jsem je spřeházeně a jako poslední jsem se dostal k Zmatení citů a to byl obrovský zásah, který ve mě otevřel staré rány dávno zapomenutých časů. Geniální, skoro jakoby to bylo načasované.
Už chápem, prečo sa niektoré Zweigove poviedky vydali ako samostatné knihy - sú natoľko obsahovo aj formálne hutné, že dostatočne vyčerpávajú čitateľovu pozornosť. Zweig sa v poviedkach opäť prejavil ako veľký milovník psychológie a ja neprestávam obdivovať jeho rozhľadenosť a literárnu všestrannosť.
Povídky všeobecně moc nemusím - než se začtu, je po příběhu. Tyto jsou delší, některé až tak, že jsem se těšila, kdy už skončí. Styl klasické literatury už mi nesedí, to množství popisů, ta hloubka ponoru do duší a nekonečné rozebírání pocitů už mě nebaví tak jako dřív. Ale nemám co číst, knihovna je zavřená, došlo i na hromadu knížek odložených na půdu, právě načínám další. Uvidíme...
Amok je výstižně zvolený název sbírky. V každé novele nebo povídce je přítomný, jen je pokaždé zaměřený jinam a jinak ovlivní okolí, někdy dokonce pozitivně. Ve výboru není špatný kus, psychologická literatura par excellence, jak detailní, tak realistická a uvěřitelná, ať popisuje netradiční duševní hnutí nebo ve Fantastické noci v dlouhé pasáži ukazuje zoufale neměnný a všední život člověka, který nemá co na práci.
Fantastická noc mě právě pro ten silný a působivý, vůbec ne nudný popis nudy (resp. počínající deprese, ač to tak není pojmenováno) zaujala nejvíc. Mám pocit, že mladý vídeňský šlechtic před více než sto lety cítil totéž, co dnes otravuje život tisícům lidí - jen už to nikdo tak dobře nevystihne jako tenkrát Zweig.
Povídky moralizující (Šachová novela, Knihomol), jakkoliv nutně patří ke Zweigově postoji k životu, mě oslovily méně, bezmoc před posedlostí na mě víc působila jako taková, než když sloužila k apelu na soucit a lidskou slušnost - lidská dramata se pak stávala sentimentálními, obzvlášť Knihomol.
Jinak ale obdivuju schopnost dodat popisem vnitřních stavů důvěryhodnost i nepravděpodobným dějům, nebo jejich realističnost prostě odsunout na druhou kolej - Amok je na hraně přemrštěnosti, ale o to vlastně nejde, stejně jako více či méně nepravděpodobná setkání s vypravěči jsou jenom kulisy pro pestrý život lidí, kteří nijak vykonstruovaně nepůsobí.
Vynikající kniha plná skvostných povídek. Například taková Šachová novela, řeknete si, co za nudnou povídku točící se kolem této hry bude a ejhle, jaký omyl, propracovaná pointa s vybroušeným literárním jazykem, které vás vtáhnou. Ostatně jako ve všech příbězích v "Amoku".
Zweiga už rozhodně nepustím.
Čo poviedka, novela - to malý, veľký klenot. Strhujúce čítanie, plné hlbokých citov a myšlienok, krásnych metafor, neviem, či sa dnes ešte píše takáto literatúra. Toto je totiž Literatúra s veľkým L. Už si knižku zháňam po antikvariátoch, aby som sa do nej mohla hocikedy opäť pohrúžiť.
Štítky knihy
Část díla
- Amok 1922
- Fantastická noc 1922
- Knihomol 1929
- Letní novelka 1911
- Mučivé tajemství 1911
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Soubor novel, zkoumající zákoutí lidské duše – dynamickou charakteristiku postav, ocitajících se v mezních situacích, ať už jsou k ní strháváni vnějšími okolnostmi nebo vnitřními pohnutkami – ovlivňovány svými vášněmi a citovou zmateností. To vše je doprovázeno pro autora signaturním, melancholickým podtónem, s detailním zaměřením na psychologii člověka, jeho vášní, citů i slabostí. Zweig byl bezesporu velmi všímavým a důsledným analytikem psychologických jevů a situací u postav svých novel (částečně i proto, že se přátelil se Sigmundem Freudem), které jsou jimi ovlivňovány, což dokazuje mimo jiné i to, že patřil ve své době celosvětově mezi nejčtenější prozaiky.
Výběr novel:
Amok:
Děj novely se zaměřuje na německého doktora ve službách koloniální správy na počátku 20. století, působícího v Indii – formou vyprávění svého příběhu spolucestujícímu na zaoceánské lodi. Osudovým okamžikem se mu stane setkání s povýšeneckou a bohatou anglickou lady, která k němu přijíždí s žádostí o provedení potratu a ututlání celé události. Postižen jistým pomatení smyslů a sycený jakousi nenávistnou přitažlivostí k této ženě, rozhodne se lékař opustit svoji ordinaci a jako v „amoku“ sleduje lady do centrálního města koloniální správy. Zde se mu podaří po několika nezdarech se s ní opět setkat, je jí ovšem odmítán a opovrhován. Souhrou nešťastných okolností se ovšem záhy ocitne v situaci, kdy se marně pokouší zachránit jí holý život – žena podstupuje nelegální interrupci ve snaze utajit svůj tajný románek s mladým důstojníkem, při zpackaném zákroku ovšem ztratí příliš mnoho krve a v zápětí umírá, i přes veškerou snahu doktora. Za cenu obětování svého současného života (lékařské kariéry a penze) poté lékař uniká zpět do Evropy, na stejné lodi s ním pluje i žena, kterou nedokázal zachránit, a její manžel, chystající pohřeb v Evropě. V závěrečné scéně dochází k poněkud kuriózní sebevraždě lékaře, který s sebou strhává do mořských hlubin i rakev s tělem ženy, kvůli které v pohnutí své vášně obětoval zbytek svého života
Zmatení citů:
Novela pojednává o vzpomínkách Rolanda, profesora anglické filologie na svá studentská léta a setkání s charismatickým profesorem anglické literatury a uznávaným odborníkem na Shakespeara. Fascinován a určitým způsobem stále více přitahován osobností profesora, se stává student záhy pravidelným návštěvníkem v jeho bytě, kam je pozván na odborné disputace. Jeho poměr k profesorovi se stává jakousi směsicí nekritického zbožňování profesora, provázenou vlastním citovým neklidem. Svým mladickým elánem přiměje student profesora k sepsání jeho souborného díla o Shakespearově divadle Globe, o kterém profesor mínil, že již nikdy nedokáže napsat. Mladík je ovšem zmaten a zraňován tím, jakým způsobem s ním profesor jedná, je zkrátka zmítán zmateností svojí vášně a citů, které k profesorovi chová. Rozuzlením se stane událost, kdy se profesor ve svém psychickém vypětí pokusí se studentem intimně sblížit. Následně se mu vyznává se svojí homosexuální orientací, kterou musí jako univerzitní profesor v pruském univerzitním maloměstě celý život tajit. Po této události student navždy opouští univerzitní město.
Knihomol:
Novela popisující setkání s obdivuhodnou vídeňskou postavou, drobným obchodníkem s knihami Jakobem Mohlem, který se vyznačuje geniální pamětí a přehledem o knihách a jejich cenách. Jeho čas plyne tím, že vysedává každý den v kavárně, čte a pomáhá příchozím zájemcům řešit i sebevětší záhady v oblasti knih. Vlivem své „geniality“ je vyhledáván slovutnými bibliofily a je svým způsobem proslulý, osudným se mu ovšem stane jeho odtrženost od reality všedního dne – za první světové války posílá písemně upomínky za neposlané francouzské a britské knihovnické revue. Následně je zatčen a jako cizí státní příslušník internován, což je pro nepraktického intelektuála začátek konce. Po návratu zpět do Vídně je navíc vyobcován novým majitelem kavárny, jako starý příživník. Koncem roku 1919 umírá na zápal plic. Popis se soustřeďuje na „výlučnosti“ knihomola, zároveň však ukazuje to, že jeho odtrženost od reality a jakási lidská nepraktičnost jej přivádí do zajetí, chudoby a je příčinou jeho smrti.