Anatomie lidské destruktivity
Erich Fromm
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425800/bmid_anatomie-lidske-destruktivity-muzem-k8b-425800.png
4
62
62
Přeloženo z německé verze (Anatomie der menschlichen Destruktivität) anglického originálu. Kniha, která je někdy pokládána za Frommovo nejoriginálnější a nejkomplexnější dílo, pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie, neurofyziologie, paleontologie a antropologie. Fromm rozlišuje benigní a maligní agresi. Jenom benigní agresi, která slouží adaptivním účelům, jako například obraně, máme společnou se zvířaty. Na druhé straně maligní agrese – krutost a destruktivita – je výhradně lidská. U člověka jsou instinkty nahrazeny charakterem a ten někdy zejména působením společenských faktorů nabývá sadistické nebo nekrofilní povahy. Fromm to ilustruje na psychobiografii Hitlera a dalších lidí. Kniha z roku 1973, která ani v dnešním světě neztratila svou aktuálnost, bývá oceňována především pro to, jak bravurně vyvrací některé konkurenční přístupy k chápání agrese a destruktivity.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2019 , PortálOriginální název:
The Anatomy of Human Destructiveness, 1973
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Fromm je můj oblíbený autor, takže jsem se na knihu moc těšila a opět mě nezklamala.
Rozebírá původ lidského zla - jestli je člověku do duše agresivita přímo vrozená, nebo vzniká až dalšími okolnostmi, společenským vývojem nebo chybným osobním vývojem. Na delším rozboru zvířat a společností lovců a sběračů se snaží doložit, že ač si dnes myslíme z představ dávnověku něco jiného, tak že tehdejší společnosti byly velice mírumilovné a cílená agrese ve smyslu tyranie pro zábavu byla spíše výjimečná. Fromm tedy odmítá tezi instinktivistů, že zlo je lidské duši automaticky v hloubi vrozené.
Fromm rozděluje lidskou osobnost na pudy (tedy tendence k rozmnožování) a charakter, který je vlastní pouze člověku - charakter se sestává z různých osobních vlastností a vášní, které primárně reagují na existenciální úzkost a mají se s ní nějak popasovat. Pak předestírá dva patologické charaktery, které svůj smysl zakládají na agresi - sadismus (který především usiluje o krutost a ovládání svého okolí) a nekrofilii (která jako charakter především usiluje o destruktivitu, tendenci k neživému, smrti; opakem je biofilie - sklon k životu, činorodosti, rozvoji sebe i okolí). Jako příklady sadistů rozebírá Stalina a Himmlera, jako nekrofila předkládá perfektní psychologickou analýzu Hitlera.
V knize se odkazuje na Freuda, který časem svoje teorie pudů k životu a libida pozměnil na puzení k životu (eros) v opozici k puzení ke smrti (thanatos).
Autor tedy uzavírá knihu tím, že ve společnosti se objevuje více agresivity a puzení k ní v rámci osobnostních patologií, což dle něj úzce souvisí s rozvojem moderní společnosti, technologií, odcizení člověka od společnosti a samozřejmě kapitalismu (autor je marxista).
Jeden z mých oblíbených psychologických počinů. Kdysi dávno jsem na základě své volby dělala ve škole seminární práci, která se zabývala právě pochopením lidským sklonů dělat zlo. Ještě ve své naivní představě, že právě já sem rozhodně esencí dobra. Je zajímavé pohlížet se na rozbor velkých historických osob a sledovat jejich cestu ke zlu, přičemž jejich začátek nebyl o moc jiný než byl ten můj.
(SPOILER)
Jakožto někdo, kdo se považuje za echt kritika tohoto autora musím uznat, že tato knížka je pro mě mnohem zajímavější, než autorovo zbylá díla. Asi to bude tím tématem obecně, ne o tom, že se z Fromma najednou stal někdo, kdo náhle přináší něco nového (pardon posílám těm, kteří jeho knihy mají rádi). Ale tady v té knížce jsem aspoň měla dojem, že je to téma užitečné, zajímavé a opředené prostě trochou mystiky (prostě agrese, destruktivita spojená s nějakou tou analogií s Hitlerem nebo Stalinem, co víc si přát).
Na stranu druhou mi přišlo, že některé věci jsou tak prostě naznačené (přitom by si zasloužily větší pozornost), na stranu druhou jsem v průběhu čtení získávala pocit, že se autor prostě opakuje. Ale to není žádnou novinkou, když čtete něco od těch známých psychologů.
Fromm je velký kritik např. Lorenze a ve své knize udává některé důvody, proč. Ani tak mě sice v argumentech proti Lorenzovi nepřesvědčil, ale každý autor v tomhle má svou vlastní pravdu a názory, takže to se do hodnocení knížky nepromítá. Prostě někdo je v souvislostmi s lidmi větší a někdo zase o něco menší optimista.
Za mě - je super, že existuje nakladatelství, které společnosti přibližuje myšlenky těchto psychologů. Tahle knížka od Fromma mě každopádně ze všech bavila úplně nějvíc.
Našla jsem si zajímavé pasáže i myšlenky, ale jako celek je pro mě kniha průměrná. Mnohem radši mám jiná jeho díla, např. Mít, nebo být. V tomto tématu mi přijde jako mistr, zde spíš jako někdo, kdo se- přiznejme že se ctí- vypořádá s náročnou problematikou destruktivity. Zdá se mi to, nebo Fromm taky rád vidí problémy bipolárně?
„Hrozí, že se heslo falangistů 'Ať žije smrt' stane tajným principem naší společnosti, ve které je nejvlastnějším významem pojmu pokrok dobývání přírody stroji a ve které se živý člověk stává pouhým přívěškem stroje.“
Kniha poskytuje podrobný popis najrôznejších foriem agresie a ľudskej deštruktivity a ich príčin, ktoré Fromm vidí v modernej civilizácii, a ja s ním v podstate súhlasím. Prichádza k výsledkom, že agresia a deštruktivita v ľudských dejinách napreduje ruku v ruke s vývinom modernej technologickej civilizácie. Avšak vo svojich štatistikách absolútne prehliada exponenciálne pribúdanie počtu ľudí. Píše, napríklad, že v rokoch 1500-1599 bolo 87 vojen a v rokoch 1900-1940 to bolo už 892, a pripisuje to modernej civilizácii a neberie na zreteľ fakt, že počet ľudských jedincov sa za ten čas späťnásobil. Čím viac ľudí, tým viac agresie, deštruktivity a vojen. Jednoduchá matematika.
Najlepšia bola kapitola Neurofyziologie, v ktorej sú síce aj zmienky o nechutných laboratórnych pokusoch na zvieratách (pokusy na zvieratách sú zmieňované okrajovo aj v iných kapitolách), ale aj spájanie mäsožravosti s agresiou... Podobná je kapitola Chování zvířat, a zaujímavé sú tiež pasáže 'Je člověk predátor?' a 'Neolitická revoluce', ktorých názvy hovoria samé za seba. Kapitola Paleontologie dáva otázku: „Je člověk predátor?“, vďaka nej sa už teraz teším na knihu Misa Mäsa (Ivan Dubnička), aj keď na moje vegetariánstvo to každopádne nebude mať žiaden vplyv.
Konrad Lorenz vo svojej knihe 'Takzvané zlo' rovnako hľadá príčiny bujnenia agresie a deštruktivity, ale z úplne iného pohľadu, preto tomu, koho táto tematika zaujíma, odporúčam pre doplnenie prečítať si aj jeho knihu.
Kniha je až moc jednoduchá. Základná myšlienka o delení agresie na deštruktívny a benígnu nie je jasne prepracovaná. Cítiť z nej nádych tichého idealizmu - odpor voči modernej spoločnosti.
Je to dobra kniha, nicmene jak nekdo psal, je ponekud zjednodusena, jako ostatne cele dilo Frommova, i tak lze najit mnoho zajimavych myslenek. Kazdopadne dnes s odstupem casu bych Fromma trochu prirovnal k Paulu Coelhovi (nebo jak se pise) psychoanalyticke literatury (dejme tomu).
Kniha je výborná, jen nechápu stížnosti na stručnost – 528 stran malým písmem je málo?
Souhlasím s Weilem, jen doplňuji že autorovo dělení lidstva na biofilní a nekrofilní mi připadá velmi zjednodušené a ochuzené.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Umění milovat |
| 1992 | Mít nebo být? |
| 1993 | Strach ze svobody |
| 1997 | Anatomie lidské destruktivity |
| 1996 | Lidské srdce |
Tato psychoanalytická práce se zabývá příčinami lidské agresivity, jejími dopady, následky a působením do budoucna. Nejedná se však o „pouhou“ psychoanalýzu. V tomto díle jsou zastoupeny i obory jako neurofyziologie, antropologie, sociologie, filosofie, etologie a další. Je v něm rekapitulace pudové teorie, kde jsou porovnané myšlenky Sigmunda Freuda a Konrada Lorenze. V opomenutí nezůstalo ani srovnání instinktivismu a behaviorismu. V další části knihy se autor věnuje rozboru instinktivismu. Jsou zde uvedeny poznatky právě z neurofyziologie, psychologie, výsledky výzkumu agresivity u zvířat v různých prostředích a porovnání s lidskými podmínkami potenciálními pro rozvoj agresivity. Autor samozřejmě nevynechal ani vysvětlení různých druhů agrese, jejich příčin sociálních, fyziologických a podobně. V závěru jsou podrobeny rozboru postavy z nedávné historie, které se vyznačovaly zhoubnou agresivitou ve velkém měřítku. Nejvíce je zde analyzován Adolf Hitler.