Ani minuta ticha
Ema Labudová
Mladá vypravěčka Irena přivádí čtenáře do společenství jejích free kamarádů a kamarádek, tu méně, tu více rebelských, někdy více, jindy méně ztracených, někdy dokonce i doslova pohřešovaných. Večírky, pusté pařby, kalení a nekonečné jízdy do svítání – bezbřehé užívání si života jakoby vystřižené z frenetického, rychlopalně prostříhaného seriálu pro mladé dospělé; skrze hrdinčina požitkářství však prosvítá stále palčivější poznání, že nekonečná party – s občasnou rutinou jakýchsi nesmyslných zaměstnání – je jen náplast na bolest, existenciální tíseň a neukotvenost, totální samotu uprostřed společenského cvrkotu.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Tohle se hodně povedlo!
Irena v sobě má velkou prázdnotu, kterou vyplňujeme chlastem a fetem. Dost se plácá, cyklí se v nefunkčních vzorcích, ale mně nezbývalo než jí fandit.
Postupně mizí její kamarádky, stejně jako zmizela její babička. Jak tohle číst? Zmizíš, když nemáš nic, co tě naplňuje. Zmizíš, když už nejsi sám/sama sebou.
Irena ale nezmizí a já jsem ráda.
Labudová hodně jako autorka roste. Lada u ledu se mi nelíbila a přišla mi dost nedotažená, tohle je o několik levelů vejš. Těším se, s čím přijde příště.
námětově mi taky hned naskočila Elšíkové Pacanka, akorát že Labudové Irena nepatří ke generaci Z, ale musela se narodit v polovině 80. let - podle nepřímých odkazů v textu se příběh odehrává cca v roce 2005 (žádné sociální sítě a chytré telefony, hudba se pouští z CD, nakupuje se v řetězci Carrefour, který skončil v ČR roku 2006 a prodejny převzalo Tesco), nicméně přes tuto časoprostorovou blízkost jsem se vůbec nechytal, s Ireniným myšlenkovým světem jsem se úplně minul = z desítek v textu zmíněných písní a interpretů neznám ani jednu
název si interpretuju právě od toho množství odkazů na hudbu, kterou Irena neustále poslouchá, snad i jako metaforu snahy o přehlušení (všeho marného)?
Irena jednoho rána jede na fakultu a v tramvaji si položí otázku, proč vlastně, že všechno je marné, vrátí se domů a od té doby jen vegetí v cyklu práce - pařba - kocovina - práce, přičemž pravidelně referuje o detailech svého menstruačního cyklu, "supermarketovém" jídelníčku, oblíbeném playlistu, množství a druhu zkonzumovaného chlastu a drog a pocitech při vylehávání v posteli a čučení do stropu; dějová linka se točí kolem vztahů lidí v komunitě podobně přežívajících postadolescentů, zvlášť když se některý najednou ztratí, zmizí, odejde... snad snaha o změnu? i Irena si jednoho dne oholí hlavu a pokusí se odjet do zahraničí, ale pak se vrátí do své postele
takové a podobné příběhy je těžké originálně ukončit a dát jim smysl/poslání, u Labudové kvituju, že to není obligátní těhotenství a "vítání nové generace"
Priznám se že mi kniha z pulky nedavala vubec smysl a druha pulka knihy ta jakztakž...
No nevim...
Možná to chtělo víc knihu proškrtat a víc ji dát hlavu a patu..
Tapetář byl skvělý! Lada u ledu zvláštní. Jak u mě zabodovala autorka s novinkou Ani minuta ticha? Výborně!
Touto knihou vás provede Irena a její kamarádi a kamarádky. Všichni jsou free a chtějí si užívat života. Večírky, pařby, drogy, alkohol. Ale je tohle skutečný život? Nebo je jím ta bolest, která se skrývá uvnitř, samota a tíseň?
Tohle byla vážně jízda. Od prvních řádků mě příběh pohltil. Je to neskutečný příval slov, který se valí jako lavina a vezme vás s sebou. Nenechá vás ani nadechnout a celé vás spolkne. Není tu ani malá pauza, která by vám dovolila vystoupit. Autorka je toho plná a je cítit, jak to musí ven.
Čtenář tu musí být připraven absolutně na vše. Je to divoký život plný drog, život plný bolesti, plný hledání sama sebe, ale i ztracených přátel. Pro někoho šokující, pro někoho nechutný, nepochopitelný a nepředstavitelný, ale přesto všechno skvěle napsaný. Atmosféra je tu vylíčena tak, že budete s Irenou prožívat její život se vším všudy.
Vůbec jsem netušila, co přijde dál, vnímala jsem text jen tady a teď a kdybych nemusela, tak knížku vůbec neodložím a přečtu ji od začátku až do konce bez zastavení.
Nebude to knížka pro každého, ale kdo si k ní najde cestu, bude nadšený. Myslím, že je skvělé, že vyšla u Odeonu, a právě čtenáři „odeonek“ ji ocení nejvíc.
Celou dobu jsem si říkala, že to nemůže být skutečný příběh, ale obávám se, že je přeci jenom reálný. Je tu ukázaný děsivý obraz dnešní doby a donutí tak k čtenáře k zamyšlení, zda to takto skutečně mezi mladými chodí a kam to může zajít dál.
Netuším, jestli jsem dala dohromady všechno, co nám autorka chtěla říct, ale rozhodně mě čtení moc bavilo.
Nesouhlasím s přechozím komentářem od mili. Je mi 40+ a tahle kniha mě v mnoha ohledech emocionálně zbourala, dá se říct. Byť je pravda, že v audiu, což tomu v tomhle případě hodně přidá, protože herečka Anna Kameníková je jako stvořená pro podobný role.
Ireně je něco málo přes 20. S vejškou sekla a práce ji nebaví. Z práce jde na kalbu, z kalby do práce a čeká, kdy konečně přijde...
... no co vlastně?
Obklopuje se stejně marnýma lidma a jejich prázdnýma proflákanýma životama, kde chlast a fet tvořej naprosto rutinní součást každodenní reality, nad kterou už se nikdo nepozastavuje. Kterou vlastně ani není potřeba nijak zvlášť tajit.
V příběhu se zdánlivě neděje vůbec nic kromě toho, jak si Irena bez zájmu nechává svoje dny a tejdny protejkat mezi prstama. Nicméně text je tak dobře vystavěnej a autorka používá natolik funkční literární prostředky (jazyk, hudba...), že pod povrchem citelně probublává hluboce tíživej pocit, kterej čtenáře úplně ovládne a příměje ho volat po nějaký nápravě. Mimo jiné tu hraje roli i strach, že tohle není jenom příběh jedný pražský partičky, ale že by to snad mohla bejt typická zpověď generace Z. To nesu obzvlášť těžce. Představa, že moje děti můžou za pár let žít a mluvit stejně jako Irena, mě naplňuje těžkou beznadějí. A zase to ve mně vzbuzuje až hysterickou touhu jim znova pustit Katku od Třeštíkový.
Několikrát mi přišlo na mysl srování s Pacankou, ta taky dost kalila a nevěděla, co se sebou. Labudová je ale mnohem údernější, syrovější a vryla se mi do živýho masa mnohem víc a bolestivě. Není to ani trochu hezký čtení, ale je to výborná práce. Ani minuta ticha jasně dokazuje, že Odeon si nevzal tuhle nadějnou mladou autorku pod svoje křídla nadarmo, její talent je vskutku výjimečnej.
Nadaná mladá spisovatelka Ema Labudová napsala podle mě moderní Trainspotting z Prahy roku 2024.
Myslím si, že pro člověka, kterému je 30+ už tato kniha není. Vlastně si pořád říkám, o čem že to vlastně bylo - hlavní postava nemůže spát, ale chodí pořád na párty, vidí ducha své babičky a v jednom kuse masturbuje.
Ke knihám autorky se už nevrátím.
Na novinku Emy Labudové jsem se moc těšila. Od autorky jsem četla Ladu u ledu, což je útlá knížka o dívce s poruchou příjmu potravy. Když jsem zjistila, že autorce vyjde nový román, tentokráte o hlavní hrdince se zhýralou formou života, těšila jsem se; věděla jsem totiž, že autorka umí bravurně vykreslit psychologii těchto “rozložených postav.
Hlavní hrdinkou je jednadvacetiletá Irena, která tak nějak proplouvá životem. Chodí do práce, která ji moc nebaví, a svůj volný čas vyplňuje zhýralými večírky, z nichž se pak několik dní léčí. Na večírcích nechybí alkohol a drogy a samozřejmě skupina přátel, která se v životě plácá dost podobně jako Irena.
Dějově kniha není až tak bohatá - hlavním obsahem jsou zde Ireniny myšlenky, absence životního směřování, snaha najít co nejrychlejší zdroj zábavy v podobě drog versus kontrast reálného, nudného života, který vlastně žádná z postav nechce žít. Místo aby usilovali o změnu, usilují pouze o co nejdivočejší večírek, což je jediná věc, která jim v jejich životech dává aspoň nějaký smysl.
Kniha je to velmi zvláštní. Hlavní hrdinka mě celou dobu štvala - svým plýtváním životem a hledáním sebe sama. Jazyk v knize použitý je specifický, obsahuje hovorovou češtinu a vulgarismy, zkrátka taková forma, kterou asi mluví lidi okolo dvacítky. Nebudu lhát, to mi trochu vadilo taky, ačkoli jazyk samozřejmě dokresloval atmosféru. Kniha obsahovala skoky v čase, ve kterých jsem se občas ztrácela.
Forma vyprávění ve mě samotné v podstatě vyvolala dojem toho, že jsem ztracená (byť v příběhu), což korespondovalo s tím, jak ztracená byla Irena ve svém životě.
Na mě to ale bylo celé takové neučesané, hektické, depresivní, beznadějné (což bylo asi cílem autorky a povedlo se jí toho dosáhnout), každopádně kniha ve mně žádné jiné pocity nezanechala.