Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60317/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-fYq-60317.jpg
4
735
735
Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opustil Lilu. Proto, aby si zachoval zbytek důstojnosti, proto, aby žil, jak chtěl dřív. Mathilda i Thibault se najednou ocitají sami ve městě, které má deset milionů obyvatel. Ona se kvůli problémům v práci přestane stýkat s přáteli a uzavře se do sebe, on tráví po rozchodu většinu času v nekonečných dopravních zácpách při cestách za pacienty. Oba však intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by je miloval. Setkají se, ale otázkou je, jestli už není moc pozdě, nebo jestli se neměli setkat jinde. Autorčin krystalicky čistý, úsporný a nepatetický styl dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla úsporný a popisy citů strohé.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Nevím, nevím. První polovinu jsem byl nadšený z úsporného jazyka, jímž autorka dokázala přesvědčivě zachytit psychický stav svých hrdinů. Jenže pak se začala točit v kruhu tak nudných klišé! Rozbitý záchod, jehož zvuk nám je neustále připomínán? Rozbitý počítač jako analogie k rozbitému životu (ach)? Přílišná doslovnost vede knihu na hranici depresivního kýče, v závěru se jen variují stále stejné motivy. Škoda.
Dva paralelní příběhy, které jsou si svým způsobem podobné. Ta šikana ze strany nadřízeného u Mathildy mě štvala, ale byla dobře popsána. Příběh Thibaulta byl taky zajímavý. Příliš miloval jednu ženu od které našel sílu se odpoutat, ale na druhou stranu si v ten samý den neuměl držet jako lékař ten správný odstup od svých pacientů. Autorka píše s lehkostí, žádné happyendy, ale reálné životy bez příkras, tak jako v její knize "Vděk" . Bylo to moc zajímavé čtení, které ve mě bude ještě chvíli rezonovat.
Téma rozchodu nebylo nijak zajímavé, upřímně jsem se těšila na pasáže ženské postavy - ženy, která má konflikt na pracovišti se šéfem, o kterém ale sama neví, že existuje...až do té doby, než ji nadřízený začne pomalu ale jistě ničit zevnitř...zajímavé téma, které bylo napsáno s lehkostí.
Mozna jsem to uplne nepochopila, mozna jsem nemela ten spravny den na tohle cteni, mozna to proste neni muj styl.
(SPOILER) Lehce psaná kniha o nelehkém tématu - bossingu a rozchodu. Přesto, že anotace by mohla někomu vyznít, že jde o příběh dvou lidí co se neznají, ale najdou k sobě cestu, není tomu tak. Žádnou romantiku tu nenajdete. Jsou to jen brilantně popsané dva dny dvou pracovně, emocionálně a psychicky vytížených lidí.
Bylo to mé první setkání s Delphínou a musím říct, že to bylo velmi milé překvapení. Poetické, citlivé vyprávění. Dějová linka Mathildy mi připomínala Kafkovu Proměnu. Jde o kvalitní četbu bez nějakého většího spádu, ale mě to nevadilo. O to to bylo autentictější.
Jisté je, že když si vyberete knihu Delphine de Vigan, máte před sebou těžké čtení.
Tato kniha popisuje jeden den v životě dvou lidí, oba se nacházejí v nelehké životní situaci. Mathilda se snaží přežít zhoršující se situaci v práci, šikanu ze strany nadřízeného a zvládnout sama výchovu tří dětí tak, aby na ně tato pro ni naprosto vyčerpávající situace neměla žádný vliv.
Mladý lékař pohotovosti řeší rozchod se svojí dívkou po vztahu, který pro něj nebyl naplněn. Potýká se i s problémy a náročností svého povolání.
Tito dva lidé jsou v podstatě ztraceni v Paříži, obrovském městě, které nedovoluje slabost, které nezajímají lidé klesající na dno, v anonymním městě, kde jsou důležité výkony a úspěch a kde se špatně hledá spřízněná duše.
Pro mě byla kniha příliš depresivní, asi ke mně přišla v nesprávné chvíli, v současné koronavirové době čtu raději optimističtější knihy s dobrým koncem a s nadějí.
Nicméně knihy této autorky považuji za kvalitní čtení a určitě za čas zase po nějaké sáhnu.
Opět skvělá kniha, která vás po psychické stránce pěkně rozloží. Delphine de Vigan o lidské psychice umí psát a znovu a znovu mi to dokazuje. Knihu vám moc doporučujete, ale pokud máte nějaké horší období v životě, tak bych s ní chvilku počkala.
(SPOILER) Takhle nějak by psal Michel Houellebecq, kdyby byl žena. Sama autorka sice toto přirovnání v rozhovoru pro Český rozhlas (2019) nepovažuje za příliš přiléhavé, nicméně výstižně vyjádřila, že oba píšou o „absurditě moderního světa, o hluboké, existenciální samotě, které jsme v něm všichni bez rozdílu vystaveni“. Kniha paralelně popisuje jeden den v životech ženy a muže – čtyřicátníků, kteří jsou zdánlivě v nejlepších letech, ale cítí se „vyplivnutí“ ze soukolí dnešní společnosti, zaměřené na rychlost, výkon a úspěch, ze které se vytrácí lidskost a city. Doléhají na ně šrámy z minulosti i ze současnosti. Mathilda: „Ve svých třiceti letech přežila smrt manžela. Dnes je jí čtyřicet a jistý hajzl v třídílném obleku ji právě pomalu rozleptává.“ Thibaut: „Jeho sen skončil v popelnici provinčního špitálu, jehož název nikdy nezapomene. Chirurgem už nebude. (…) Je městský lékař a v tom je shrnut celý jeho život. Nekoupil si nic trvalého, žádný byt, žádný dům na venkově, nemá děti, neoženil se, neví proč. (…) Teď mu patrně zbývá žít.“ Autorka píše prostě, úsporně a výstižně, pečlivě volí obraty a významy, analyticky popisuje mechanismus zničení a vysátí člověka. Při čtení má člověk svíravé pocity, i díky nekýčovitému konci, protože „zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí“. (9/10)
Skoro mám pocit, že jsem četla jinou knihu než ostatní.
Deprese? Mě ani jeden z hrdinů nezajímal. Úsporný styl? Vždyť pořád psala o ničem. S třemi hvězdičkami jsem ještě štědrá.
I Delphine (nebo překladatelce) bych ráda dala rady, kterými by se mělo řídit tolik autorů
a) žíly netepou
b) nepoužívejte ty cizí termíny, když to neumíte.
Román se odehrává během jednoho všedního dne. Prolínají se zde dva příběhy. Mathylda zažívá na pracovišti šikanu a terénní lékař Thibault odchází od dívky, která ho vyčerpává a ničí. Oba příběhy se na konci knihy propojují.
Kniha působí temně, není to oddychové lehké čtení.
Příběh dvou obyčejných lidí ve víru velkoměsta. Mathilda, mladá vdova a matka, je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde podléhá psychickému ponižování a šikaně.
Thibault, terénní lékař, který se rozejde s přítelkyní a jeho cesty za pacienty mu zrovna optimismu nedodají. Vše se odehrává během jednoho dne a i tak je to hluboké a silné.
Opět úžasná kniha. Styl autorky mi neuvěřitelně sedí a mám ho ráda. Její reálné vykreslení pocitů je neskutečné. Během chvilky budete s hrdiny soucítit a bude Vám s nimi smutno. Knížka, která Vás donutí k zamyšlení o tom, jak žijete. Jestli nejste jen smutnou postavičkou mezi milionem lidí, které denně potkáváte.
Autorka odhaluje témata jako osamělost, nemoc, šikana, ať už přímo u hlavních hrdinů, nebo u pacientů Thibaulta. I na nich je ukázáno, kam dnešní společnost spěje a na co důležitého při tom zapomíná.
Způsob, jakým je kniha napsána mi moc sedí. Ať už to jsou dlouhá souvětí, ve kterých se ukrývají všechny myšlenky a pocity hrdinů, tak i krátké, rázné věty, které ve Vás vyvolají realitu. Vše dohromady to je opravdu skutečné. Autorka přesně ví, co kde napsat, aby dosáhla silného pocitu a soucítění.
Moc se těším na další knihy, které si od Delphine přečtu a Vám ji ke čtení moc doporučuji.
Jako když se bráníte celý den pláči, a pak už nemůžete brečet. Jako když si chcete s někým něco vyříkat, a on navždy zmizí. Vyčerpání, prázdnota, rezignace. Tak citelné, tak opravdové. A Stříbrný ochránce jako jediná naděje. Škoda té kartářky, nemusela tam být.
Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.
Naprosto chápu, proč je autorka mezi knižními nadšenci tak opěvovaná. Toto bylo mé první setkání s ní a jsem si jistá, že ne poslední. Po stylistické a obecně jazykové stránce je kniha mistrovským dílem, autorka umí popsat situace a myšlenkové pochody, jež se na papír jen těžko zachycují. Nicméně musím říct, že i když naprosto chápu, proč je kniha tak úspěšná, já se s jejím vyzněním nesetkala ve správnou chvíli. Vím, že kdybych knihu četla v jiné části svého života, určitě bych dala pět hvězdiček.
Každá strana mi způsobovala neuvěřitelnou bolest, ale byla to dokonalost. Doufám, že někde v knižním vesmíru, se Mathildě daří mnohem líp, hrozně moc jí to přeju.
To bylo umění. Popsat jeden jediný den a myšlenky dvou hlavních postav tak chytlavě, zajímavě a věcně. Každá věta měla smysl. Nemám moc ráda krátké a úderné věty, nicméně nechápu, jak autorka zvládla tímto rychlým a úderným tempem zachovat můj dojem ze stylistiky a literatury jako takové. Co se autorce povedlo brilantně bylo to, že jsem doopravdy cítila tepající město a všechny jeho nástrahy - a kdo se na chvíli zastaví, je tím proudem zcela semlet. I přestože se příběh zdá povrchně fádní, děj se nikde dramaticky netáhne, bylo to velmi hluboké. Charaktery popsány tak dokonale. Obou hlavních hrdinů mi bylo nakonec velice líto, ale i tak zastávám názor, že každý je strůjcem svého štěstí. Někdy doufat ve zlepšení opravdu nestačí. A ten závěr mi pouze ukázal, jak je celý život postaven na náhodách.
Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí.
Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech".
A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.
Tak na začátku jsem si říkala: "Co to proboha čtu?", ale od nějaké 70. strany jsem se začetla, děj mě pohltil a nešlo jen tak přestat. Postupem atmosféra houstne a čtenář čeká, jak tohle může skončit. Ne, nečekala jsem romanťárnu, to by bylo hodně velké zklamání, ale tohle všechno skončilo zrovna takto? Kdyby ten shon a všudypřítomný stres, rutina a vyhoření nebylo zabalené do hávu romantické Paříže, dala bych těch hvězdiček míň.
Co se mi skutečně líbilo, byla právě atmosféra, dva psychicky zničení lidé, kterých je Paříž plná plavou v moři plných piraňů a netuší, co je každý den čeká, i přesto, že žijí v ubíjejícím stereotypu.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Opravdu jsem se knihu snažila dočíst, ale nepovedlo se. Něco za půlkou jsem to vzdala, protože jsem v příběhu bohužel nenašla nic pro mne zajímavého. Celou dobu jsem čekala, kdy už se stane nějaký pořádný zlom a nedočkala jsem se..