Anna Elliotová
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/863/anna-elliotova-863.jpg
4
1126
1126
Román Anna Elliotová patří k trojici pozdních románů Jane Austenové (byl vydán posmrtně, r. 1818 pod názvem Persuasion), jejichž hrdinky jsou zpočátku odsouzené do rolí Popelky a získávají si lásku nejen svou andělskou povahou, ale i inteligencí, vtipem a morální pevností. Přeložila Eva Ruxová.
Přidat komentář
Myslím, že ty starší knihy od Austenové jsou zkrátka lepší, né tak přeslazené, velmi ironické a o stupínek míň z červené knihovny. Miluju tyhle romány, o * níň jen proto, že všechny postavy byly průměrně dobré nebo lehce otravné, ani Anna nebyla 100% sympatická.
V posteli s chřipkou potěší Jane Austenová se svým typickým stylem psaní. Námět odvrženého nápadníka, setkání po letech a hra nervů kdo jaké city ještě (ne)skrývá a k tomu typický austenovský závěr! Kniha nezklamala.
Knihu jsem četla asi na špatném místě a ve špatný čas - celý děj mi přišel takový utahaný. Vzhledem k níže psaným převážně kladným komentářům knihu nebudu kritizovat. Od Jane Austen mi chybí přečíst ještě jednu knihu, tak snad to bude lepší.
Od Jane Austen jsem nic číst ani neplánoval - Prozřetelnost tomu asi chtěla a tak jsem během jednoho pěšího pochodu moravskou Vysočinou v jedné idylické vesnici v knihobudce narazil na Annu Elliotovou. Přišla vhod - nic pořádného na čtení jsem neměl a původní vydání z nekonečné edice Světová četba bylo tak akorát do kapsy. Být doma s tolika lákavými knihami, nikdy bych knihu nedočetl, v takové situaci jsem osudy Anny Elliotové prožíval celkem rád. Zaujal mě nenápadný smysl pro humor popisující absurdity ze života britské aristokracie, zvykl jsem si i na velmi dlouhá souvětí analyzující různé povahy a situace; největší zklamáním je pak děj - náhlému šťastnému rozuzlení nepředcházelo dle mého žádné velké drama, a proto ve mně mohlo těžko víc rezonovat.
Jestli si od Austen někdy něco přečtu (na Pýchu a předsudek se mi v knihovně dlouho práší), tak to bude určitě za dlouho. I když, v některém ze sychravých zimních dní, se šálkem černého čaje... si to i dovedu představit.
Tak já nevím, ale nechápu co na této spisovatelce všichni mají. Kniha mi přišla neskutečně nudná, ani jsem ji nedočetla. Není zde žádný pořádný příběh, žádný děj. Jen dlouhé popisy, které ale nemají hlubší myšlenky. Dvě hvězdičky dávám za jazyk a za to, že Jane Austen je spisovatelka, která umí psát. Ale mě to prostě nebaví. Při čtení myslím na všechno možné a nejsem schopná se do příběhu ponořit. A není to to dobou, ve které byla kniha napsaná ani prostředím. Mezi knihy, které mě velice oslovily patří například Jane Eyrová nebo Na větrné hůrce.
Mám ráda historické romány, ve kterých se něco zajímavého děje a které mají silný příběh, což jistě není tento uvzdychaný případ.
Ze všech knih, co jsem zatím od Jane Austen četla se mi tahle líbí opravdu hodně. Zařadila bych jí na druhé místo, hned za Pýchu a předsudek. Anna Elliottová je skvělá a pozoruhodná postava, kterou jsem si zamilovala hned o začátku a fandila jsem jí. I když mi bylo jasné, že nakonec s kapitánem skončí, pochyby tam pak byly kvůli pani Elliottovi, ale stejně mi na něm něco nesedělo a to se ukázalo jako pravda.
Kniha se mi líbila, tak jako ostatní autorčiny knihy. Samozřejmě ji nemohu vychválit jako Pýchu a předsudek, ale i tak jsem s ní velice spokojená. Čtivý příběh mě rychle pohltil a já jenom žasla nad představou, že by někdo mohl milovat člověka, od něhož byl odtrhnut, po tak dlouhou dobu, jak to dokázala Anna. Dál se mi líbila její příkladná a nejspíš i trochu přehnaně ušlechtilá povaha, ale přeci jen myslím, že takováto hlavní postava je jednou ze znaků Austenových knih. Líbil se mi kontrast povahy Anny a jejího otce a sestry.
Určitě doporučuji, je to zajímavé čtení, které určitě nezklame a taková milá oddechovka od náročných textů.
Oproti mojim obľúbeným od autorky (Pýcha a predsudok, Emma) ma toto dielo oslovilo podstatne menej. Pôsobilo na mňa, akoby bolo napísané rutinne, podľa overenej šablóny. Avšak postavy neboli natoľko vierohodne vytvorené, aby som s nimi prežívala ich radosti a bôle. Nezostala mi v hlave po prečítaní nijaká ako typ alebo osobnosť. A to, že príbeh od začiatku smeruje k jednoznačnému vyvrcholeniu, by vôbec neprekážalo. Len tie okolnosti, ktoré k nemu viedli, ma akosi nedokázali strhnúť a zaujať.
Ale na tom, že si rada kedy-tedy prečítam niečo od Jane Austenovej, sa nič nemení :).
Ze začátku jsem bojovala, ale pak jsem se nechala vtáhnout do Anniny doby a čtení jsem si užila. Jestliže máte v plánu si pustit film, osobně nedoporučuji. Průběh je ještě ok vzhledem ke skutečnosti, že knihy bývají jen "výcucem" skutečného obsahu. Ovšem co filmaři udělali se závěrem, je otřesné.
Někde jsem četla, nebo slyšela, že Persuasion, přestože vyšla až jako poslední z knih Austenové je vlastně její prvotina. Docela bych tomu věřila.
Na začátku knihy se dozvíme kteří dva jsou našimi hrdiny, na konci se dohodnou že k sobě patří, ale mezitím se mezi nimi vůbec nic neděje.
Postavy mi přijdou nezáživné, nepropracované, zmatené.
Rodina Elliotových jsou prostě sebestřední náfukové, naproti tomu Musgrovovi plni pochopení a lásky k čemukoli.
Zapšklost lady Russellové se tváří jako moudrost. Wentworth se chová "normálně" jen s Louisou a Henriettou.
Annu všichni tak milují, oceňují a neobejdou se bez ní! (kromě Elliotových) Kdyby byla v románu služkou, guvernantkou či hospodyní, téměř nic by se nezměnilo.
Takže jediná sympatická postava mi vychází Charles Musgrove.
Miluju Jane Austenovou. Všechny její knížky jsou úžasné psychicky, které mě zklidni
Jak by se mi kniha od Jane Austenové mohla nelíbit? Anne Elliotová byla dokonce jeden čas má nejoblíbenější od této autorky. Vždy si ji ráda přečtu během dlouhých večerů s šálkem čaje. Dokonale vhodné pro něžné duše, které mají rády dobrou literaturu, krásný jazyk mistrně ovládaný skvělou autorkou, jemný humor a vtipně a přesně vykreslené charaktery.
Tak jsem si říkal, že musím zjistit, co na té Austenové moje žena má. Zjistil jsem to. Ta paní píše opravdu obdivuhodně. Co se týče komplikovanosti vztahů a důkladné charakteristiky postav, asi má málo konkurentů. Navíc žila v době a ve společenských kruzích, kde vybrané chování a jemnost vyjadřování bylo určitě normou.
Přes to všechno to není můj šálek čaje. Logicky se jistě kniha líbí více čtenářkám. Možná si za nějaký čas naordinuji třeba Rozum a cit, který znám jako film, ale asi až s delším časovým odstupem.
Ale jak jsem psal, autorčin um je nezpochybnitelný a jsem rád, že jsem si něco od ní přečetl.
Když jsem Pýchu a přemlouvání četla poprvé (pod názvem Anna Eliottová), udělala jsem chybu, že jsem ji četla v rámci soukromého Austenovského maratónu. Takže v porovnání s notoricky známou Pýchou a předsudkem či mým milovaným Rozumem a citem mě až tak nezaujala. Teď jsem se k ní v rámci čtenářské výzvy vrátila a ...jsem ohromena. Co v období austenovského přesycení zapadlo, nyní uchvátilo, jemným humorem, vtipnou satirou.
Jedním slovem - nádhera. Řadím ji hned za Pýchu a předsudek, opět krásný příběh. Jiná povaha hlavní postavy je osvěžující a celý příběh je poutavý a velmi pěkně čtivý. Styl psaní Jane Austen mi přirostl k srdci.
Číst Jane Austen je jednoduše radost. Čisté, nezkalené štěstí korunované faktem, že hrdinka dostane to, po čem nejvíc touží. Nemilosrdný sarkasmus ruku v ruce s jemností, veselostí a mistrným uměním autorky pohrávat si s postavami jako s šachovými figurkami. Nadmíru milou tentokrát shledávám uppercrosskou domácnost (na rozdíl od domácnosti v Longbournu a uječené paní Bennetové). Musgrovovi, Henriettu, Louisu, dokonce i Mary. Poslouchat, jak si povídají, jak se hašteří, jak si každou chvíli slastně pochutnávají na drbech ze sousedství. A bezbarvá Anna, která ve skrytu duše hýřila barvami. Je to jedna z nejmilejších postav, jaká se na stránkách knih J. Austen kdy objevila. Měla v sobě nedefinovatelný půvab lidí, kteří zamlčují víc, než říkají.
Četla jsem s láskou ♥
Štítky knihy
láska zfilmováno 18. století romantismus anglická literatura romantika historické romance důstojníci regentská Anglie anglické romány
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Zas a znova sa mi potvrdilo, že tieto knihy mi nič nedávajú. Jane Austen je vraj klasika, ale nechápem prečo.
Príbeh nie je pútavý, až kým sa nedostanete do trištvrtiny. Aspoň ľúbostný zápletku čitateľ čaká keď je tak pomenovaná, ale nie, práve naopak, hlavná hrdinka trpí počas celého príbehu a láska príde na konci.
Podľa toho čo autorka píše, musela mať táto “vrstva” veľmi nudný život, keďže polovica knihy sú klebety a aj tie klebety sú o ničom????????♀️ Verím, že nabudúce budem mať vo výbere knihy väčšie šťastie. .