Antické tragédie
Sofoklés , Eurípidés ze Salamíny , Aischylos
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95211/bmid_anticke-tragedie-QqX-95211.jpg
4
128
128
Svazek přináší nejlepší díla tří slavných antických tragiků: Aischyla (Oresteia), Sofokla (Král Oidipús, Antigoné, Élektra) a Eurípida (Médeia, Hippolytos, Ífigeneia u Taurů, Helena), ztělesňujících tři generace a tři období athénské demokracie.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1970 , OdeonOriginální název:
Ἀντιγόνη, Ἠλέκτρα, -412
více info...
Přidat komentář
Obě Sofoklovy hry se silnými, aktivními hrdinkami, bojujícími proti „režimu“, se v 1. polovině 20. století dočkaly přepracování francouzskými dramatiky: Élektrá Giraudouxem a Antigoné Anouilhem. Jelikož toho mají hodně společného, dává smysl číst je hned po sobě. :)
ÉLEKTRÁ na mě (na rozdíl od Médeie) působila jako živá postava, která má co říci i dnešnímu člověku. Její spor se sestrou Chrýsothemidou je vlastně dialektikou dvou svědomí: toho, které kolaboruje, aby získalo vnitřní klid, a toho, jež se z odporu k poměrům vrhá do sebezáhuby. Šíleně, otevřeně, bezohledně. Élektrá ve svém náruživém truchlení vyrůstá v monomaniaka pomsty — tak jako Médeia, jenže mykénská princezna, na rozdíl od barbarské čarodějky, platívá za vzor ctnosti.
Čímž se dostáváme k problému s Élektrou, jak ho ve své adaptaci (podle mě mnohem lepší než Sofoklova předloha) vyjádřil Giraudoux. Hrdinka je fanatička. Jaký má vlastně důvod k adoraci svého otce? (U Sofokla) jedině tradiční přesvědčení, že nesmíme vraždit své rodinné příslušníky — to „se nemá“, bez ohledu na okolnosti. Jenže co když tady ty okolnosti byly důležité? Dívka už nejde tak daleko, aby se ptala po kořenech svojí slepé víry, že Agamemnónova smrt je Zlo.
Giraudoux předvádí „záporné“ postavy, Klytaimnéstru a Aigistha, mnohem sympatičtěji nebo alespoň pochopitelněji. Přiznávám, že jsem ovlivněná jeho zpracováním a při čtení Sofokla jsem se od něj nedokázala úplně oprostit, což je chyba. Asi i proto mě tak zvedl ze židle závěr, kdy Orestés naprosto zbytečně trápí Aigistha, místo aby ho zabil hned na místě. Morálním kompasem řeckých bájí je pomsta namísto odpuštění, spravedlnost namísto soucitu. A ačkoli nejsem žádný fanoušek křesťanství, v tomhle ohledu mu musím přiznat suverénní nadřazenost nad etikou klasického Řecka.
ANTIGONÉ se svojí mykénské vrstevnici v mnohém podobá — tvrdostí, drzostí a umanutostí, ale také vírou v jedinou Pravdu, tu svoji. V současnosti se její protivník Kreón mnohdy (des)interpretuje jako vtělení totalitarismu (asi protože hrdince zakazuje uctít mrtvého vlastizrádce). Což je tvrzení neuvěřitelně tupé — pokud se v tomto dramatu někdo chová totalitárně, pak Antigona.
Kreón totiž žádá pouze dodržení zákona platícího v obci, v čemž mu ostatně dává za pravdu chór. Zato Antigona prosazuje „vyšší princip“, který nazývá věčným a božským a připisuje mu absolutní, tedy totální platnost: neponechat mrtvé nepohřbené, neboť tak to nařídili bozi. Antigonin „věčný“ princip neplatí už po dvou a půl tisíciletích, kdy hrdinčini soukmenovci okukují kostry svých předků ve vitrínách. Je dost obtížné vidět ji coby morální vítězku, která postavila proti tyranově „zvůli“ božskou „pravdu“. Kreón chce dodržovat rozumný zákon bránící občanským válkám; Antigoné umírá kvůli fanatické víře v ideu, o níž si (mylně) myslí, že je univerzální a nesmrtelná. Neříkám, že to je nutně špatné, jen že je to absolutističtější a doktrinářštější.
Takže nechápu, proč by měl být Kreón osudem/bohy „potrestán“ za Antigoninu zkázu, kterou způsobila napůl její umanutost a napůl rodová kletba. Osobně jsem bezvýhradně na jeho straně. Démonizovaný vladař Théb je moje nejoblíbenější postava z celé antické literatury. Ani u této hry tudíž nemůžu s moralistou Sofoklem souhlasit.
Dva generační příběhy o problémech v rámci dvou rodin, které nabízí několik prokreslených postav. Obě dramata navíc do hlavních rolí staví ženy, které čelí hlavám rodů. Co se Antigony týče, byť je Kreon vykreslen jako záporák, musí vám jej být v závěru líto, protože mu zemřeli všichni milovaní a on s tím musí žít. V Élektře naopak s postavou matky soucitit moc nejde, jelikož svou rodinu zradila hned na několika frontách.
Možná že z dnešního hlediska už nejde o nic tak extra, ale pokud si uvědomíme, že obě hry byly napsány před tisíci lety , jde o něco úžasného. Fascinující studie psychologie člověka v konfliktu, vnitřně rozpolceného jedince.
Dramata nejsou už tak populární jako Aischylova Oresteia nebo Král Oidipus, nicméně stále ještě dobrá a na svou dobu čtivá. :)
Jak už jsem psala u Oidipia - antická dramata mě příliš neuchvacují, radši mám díla novější aspoň ze středověku. Jsem ale ráda, že to bylo krátké :D
O něco slabší, než Antigona, přesto velmi povedené drama. Z divadelních her u mě vede Shakespear, antické hry jsou ale hned v závěsu, obzvlášť od Sofokla a jemu podobných. Známý příběh z pověstí je zde výborně převyprávěný v této formě.
Antická dramata mi velmi vyhovují, hlavně díky přítomnosti sboru. Konflikty, se kterými Sofoklés pracuje, jsou stále aktuální a dá se o nich dobře debatovat, takže jako maturitní četba ideál.