Artušova smrt I. Kniha I–VII
Thomas Malory
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35361/bmid_artusova-smrt-i-kniha-i-vii-SWs-35361.PNG
4
6
6
Artušova smrt série
1. díl >
Nový překlad Ivoryho Rodrigueze je veden snahou zprostředkovat současnému českému čtenáři co nejautentičtější zážitek původního středověkého podání příběhů o králi Artušovi a o slávě a rozkolu bratrstva rytířů Kulatého stolu, bez nánosů interpretací minulých staletí.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1997 , JotaOriginální název:
Le morte d'Arthur, 1485
více info...
Přidat komentář
Konečně se mi podařilo ulovit dlouho sháněnou Artušovskou legendu v podání Thomase Maloryho. Na českém trhu sice najdete vydání z roku 1960, které je značně ořezané, jak to tak u nás bývá zvykem. Avšak Jota překladem Ivoryho Rodrigueze poskytla českým čtenářům rytířský epos zabírající tři díly a téměř 1200 stran menšího formátu co nejvíc ctící původní originál. Vlastně originály dva až tři. Ačkoliv nejsem nijak vzdělán v této oblasti, myslím, že těžko najít rozsáhlejší soubor legend o králi Artuši, než právě z pera Maloryho (v češtině rozhodně ne). Ostatně samotný vznik a pozadí knihy je zajímavé samo o sobě s nemalým přesahem, ale to si nechám případně na závěrečný komentář. Jsem velice rád, že jsem se mohl nechat pohltit prvními sedmi knihami souboru.
Během četby, kromě pohlcení příběhem, běžel mi hlavou komentář, který jsem si chtěl zapsat do "čtenářského deníku" na databazeknih. Poněkud ironicky však jeho podoba zmizela s poslední stránkou. Utěšuji se vírou, že to snad není tak neobvyklý jev a přece se pokusím shrnout dojmy, byť vyzní poněkud rozevlátě.
Maloryho styl je celkem zběsilý. Žádné dlouhé popisování, ba naopak - spád, rychlost, strohost vět až upomínající pohádková vyprávění. Což legendy svým způsobem vlastně jsou. Nicméně Malory sází událost za událostí a prostředí za prostředím tak rychle, že chvílemi bloudí v chronologii (v první bitvě králů má Artuš svůj Excalibur, který následně dostane od jezerní víly) i předkládaných skutečnostech (během odstavce se z padesáti rytířů stane třikrát dvacet). Nemluvě o tom, že vyprávění posadil do šablony stále opakované, čili pro nejednoho čtenáře se může souvislá četba stát celkem unavující až nudná. Je jisté, že ne každému sedne četba knih starých šest století.
Co však k obsahu? V prvním díle jsem potkal prakticky všechny "staré známé" - Uthera Pendragona, Artušův nástup na trůn, jeho první bitvy (jak válku s jedenácti králi, tak hlavně s římským císařem Luciem), největší hřích i svatbu s Gueneverou, nedostižného Merlina (který to vzal poměrně zkrátka jako sám autor) s talentem přijít, zavelet, odejít a nakonec se nechat podvést Nimue, zlovolnou Morganu vládnoucí zemi Gore (což nebude náhodné pojmenování), zmínku o Mordredovi. Dvě třetiny této knihy však patří rytířům Kulatého stolu a jejich příspěvkům k Artušovskému kultu svými příběhy - Lancelot, Gareth, Gawain nebo Balin jako nejhlavnější z nich. Inu, jaké dějinné období, takové Artušovské legendy. A ty vrcholně rytířské od Maloryho začaly velice slibně.
Super téma, které mám ráda, ale prokousat se někdy nebylo lehké :) je to na delší čtení :)
(Komentář se vztahuje ke všem třem svazkům.)
Po příbězích Amadise Waleského se jedná o mou druhou zastávku na cestě k Donu Quijotovi. Těžko proto mohu Artuše hodnotit v kontextu jiných rytířských románů, ale oproti Amadisovi pojednává na podobné ploše o mnohem větším počtu postav a událostí, což je vítané pro zájemce o mytologii družiny rytířů Kulatého stolu, avšak spornější z hlediska literárního. Děj má rychlejší spád, jedna událost stíhá druhou, a nenachází se zde tolik rozvláčných pasáží, zejména podrobných vylíčení klání; kniha se tak čte lehčeji, avšak ona osobitost rytířského románu kvůli tomu není tak silná, nehledě na to, že přílišná dějovost je v kombinaci se stylovou strohostí a značnou šablonovitostí časem otupující.
Nejpřekvapivější a nejsilnější v Artušově příběhu je zásadní proměna, k níž dojde počátkem třetího svazku. Do světa rytířů, kteří své životy věnují dobrodružstvím, kláním a radovánkám se sličnými pannami, náhle vstupuje Bůh a s ním se zásadně převrací hodnotový žebříček světa: co bylo dosud zdrojem slávy a radosti, je nyní zdrojem viny a strasti; zatímco dříve bylo umírání v čestných kláních běžnou součástí života, a potupou byl spíše snaha o zachování života, najednou život nabývá až posvátné povahy, a bloudící rytíři na výpravě za Svatým grálem se snaží proměně přizpůsobit. Tato část díla je i dějově pestřejší, když opouští koleje vyjeté v prvních dvou svazcích, a plně jsem se do ní při čtení ponořil. Spojení těchto dvou tak odlišných částí díla, jež obě působí stejně přirozeně a přesvědčivě, je pro mne jistou záhadou, činí však dílo o poznání hlubším, než jakým se zpočátku být zdá. Mimochodem, kniha byla mimořádně dovedně zfilmována Johnem Boormanem jako Excalibur. (Celkové hodnocení tedy činí ****.)
Hmm… nějak nemám slov… Je to psáno ve 13. století, jednoduše, docela stroze, ale to téma, to je prostě nesmrtelné… Zdlouhavé popisování jmen a bojů, v každém lese studánka a panna a dobrodružství a samozřejmě potulný rytíř, který nemá nic lepšího na práci než se utkat s jiným rytířem…, ale to téma no:), to přebije vše, až si člověk říká, jak si to mohl někdo všechno vymyslet, ta jména a některé události, které nejsou vůbec důležité, ale přesto se o nich autor zmiňuje, čímž (u mě) si tak přidává na věrohodnosti, i když se děj odehrává v Anglii a Skotsku někdy kole roku 450, jsou všichni až moc zbožní, čemuž samozřejmě moc nevěřím, Malory asi psal tu knihu před smrtí:P. Taky často zmiňuje, že čerpá z jisté francouzské knihy, která měla být napsána podle rytíře Bedivera. Prostě si myslím, že na každém šprochu, pravdy trochu, jinak to snad ani není možné… O Artušovi se vyjma začátku ani moc nemluví, proto mi ani nepřirostl k srdci, ale ostatní rytíři, o kterých se kniha zmiňuje nejvíce ano. Nejoblíbenější byl určitě Tristan, o tom je snad celý druhý díl, Lancelot, který byl a teď musím opravdu citovat: „nejdvornější rytíř, který kdy nosil štít. Byl nejvěrnější přítel těch, kdo ho měli v lásce, nejvěrnější rytíř, který kdy usedl na koně; a byl mezi hříšníky nejvěrnější milenec (to je moc hezky řečeno:)), který kdy měl rád ženu; byl nejlaskavější muž, který kdy vládl mečem, a byl nejznamenitější muž, který kdy vjel do vřavy mezi rytíře; nejmírnější a nejmírumilovnější z těch, kteří jedli v sále ve společnosti dam, a vůči svému úhlavnímu nepříteli byl nejtvrdší z těch, kteří dokázali udeřit kopím do hrudi“ (III., 441). Jen nechápu, proč se mu vyčítala slabá zbožnost, a kvůli tomu neuspěl za hledáním svatého grálu, protože byl prý „nestálý“, jinak, co se týče jeho lásky ke Guenevře, klobouk dolů, tu sem nemusela, nebyla sympatická, vůbec ty ženský byly vykresleny tak nemastně neslaně, všechny stejně, buď hříšnice a čarodějky anebo extrémně nevinné a naivní panny. V knize je taky hodně zmiňován Gawain, který je na začátku popisován (aspoň, co si pamatuji) velmi pozitivně, pak se mu přičítá zase každá špatnost a zrada (zabití Lamoraka) a nakonec ho Lancelot zase velebí do nebes… by mě zajímalo kdo a hlavně z jakého popudu a podle jaké předlohy napsal Pan Gawain a zelený rytíř…, ale u mě má bod, protože bránil Lancelota a Guineveru před Artušem a až smrt Garetha (který byl taky sympatický, ale i jako ostatní tak nějak vyšumí, jako i Lancelotův syn Galahed, btw. Galahed bylo Lancelotovo původní jméno, a Křivoplášť, jehož dobrodružství mě hodně bavila), Tristan už byl nudný, protože se tam hodně věcí opakovalo, Měl Marka zabít anebo se na Isoldu vyprdnout, no co už, Marek ho proklál kopím zezadu, když hrál Isoldě na harfu, tak pak žalem zemřela na jeho hrobě… Lancelot a Tristan byli nejlepší přátelé, Artuš měl nejraději Lancelota a svého synovce Gawaina a Gareth zase Lancelota a koho měl nejraději Gawain, nevím, asi Garetha… Morgana, Mordred a Merlin taky nemastný a neslaný, je zvláštní, že jsou Merlin a Morgana pro nynější autory tak důležití. Merlin zemřel kvůli ženský, kterou šíleně miloval, ale ona ho začarovala pod kámen, a co se stalo s Morganou se neví.
Zajímalo by mě, jak by ta kniha vypadala, kdyby ji sepsal Tolstoj… to by bylo asi bezkonkurenční a mělo to min. tak 3000 stran… škoda té středověké strohosti, ale jak už jsem psala, to téma je prostě nesmrtelné…
Camelot byl podle Maloryho ve Winchestru, a zmiňuje se tam Londýn… a Lancelot je pochován na Hradě Slastí – buďto Anwick a nebo prý Hamborrow.
Až je mi strašně smutno, že nikdy nezjistím, jak to doopravdy bylo…
Autorovy další knížky
| 1960 |  Artušova smrt |
| 1997 |  Artušova smrt I. Kniha I–VII |
| 1997 | Artušova smrt II. Kniha VIII–X |
| 1998 | Artušova smrt III. Kniha XI–XXI |
Toto konkrétní vydání vydání slavného Maloryho rytiřského eposu vypadá vskutku krásně: vázané, ve třech dílech, s vkusnou obálkou a pietně vysázeným textem...
Žel za pozornost stojí, že navzdory hrdě znějící anotaci dostala kniha od Obce překladatelů za zfušovaný překlad anticenu "Skřipec" (ocenění za r. 1997).
Tudíž bych nejspíše doporučil orientovat se raději na mírně zkrácené, leč rozhodně kvalitní, klasické vydání z r. 1960.
p.s. Osobně jsem Artušovu smrt četl v překladu slovenském (vyd. Tatran 1979, přel. Emilio Castiglione), který se mi velmi líbil. Nemohu hodnotit věrnost originálu, s tím jsem jej neporovnával (a ani bych to nesvedl, nejsa odborníkem na středověkou angličtinu), leč jazykově je rozhodně velmi krásný, vytříbený.
p.p.s Těžko se vyhnout konstatování, že úroveň překladů a redakční práce dřívějších (rozuměj předpřevratových) nakladatelství byly bohužel v průměru na značně vyšší úrovni, než je tomu nyní. A platí to velmi často i pro relativně velké a zdálo by se prestižní nakladatelské domy, které pouštějí stále častěji do oběhu texty vskutku otřesné úrovně.
Při čtení dokumentů Obce překladatelů lze občas nad nálezy jen nevěřícně kroutit hlavou - viz jejich oficiální webové stránky, kde jsou zveřejněné posudky těch největších "hvězd" překladatelského nebe. Tedy, v tomto případě je to spíš očistec, či rovnou peklo.
Na straně druhé, nelze se tak úplně divit. Práce překladatele je u nás nejhůře honorovaná v celé Evropě (tuším krom Lotyšska) a tak rychlokvašné a odbyté překlady (či v lepším případě plagiáty starších) spíše budou jen přibývat. Nehledě na svůdné možnosti vypomáhat si různými (rychlo)překladači.