• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Thomas Malory

Artušova smrt I. Kniha I–VII

„Toto konkrétní vydání vydání slavného Maloryho rytiřského eposu vypadá vskutku krásně: vázané, ve třech dílech, s vkusnou obálkou a pietně vysázeným textem... Žel za pozornost stojí, že navzdory hrdě znějící anotaci dostala kniha od Obce překladatelů za zfušovaný překlad anticenu "Skřipec" (ocenění za r. 1997). Tudíž bych nejspíše doporučil orientovat se raději na mírně zkrácené, leč rozhodně kvalitní, klasické vydání z r. 1960. p.s. Osobně jsem Artušovu smrt četl v překladu slovenském (vyd. Tatran 1979, přel. Emilio Castiglione), který se mi velmi líbil. Nemohu hodnotit věrnost originálu, s tím jsem jej neporovnával (a ani bych to nesvedl, nejsa odborníkem na středověkou angličtinu), leč jazykově je rozhodně velmi krásný, vytříbený. p.p.s Těžko se vyhnout konstatování, že úroveň překladů a redakční práce dřívějších (rozuměj předpřevratových) nakladatelství byly bohužel v průměru na značně vyšší úrovni, než je tomu nyní. A platí to velmi často i pro relativně velké a zdálo by se prestižní nakladatelské domy, které pouštějí stále častěji do oběhu texty vskutku otřesné úrovně. Při čtení dokumentů Obce překladatelů lze občas nad nálezy jen nevěřícně kroutit hlavou - viz jejich oficiální webové stránky, kde jsou zveřejněné posudky těch největších "hvězd" překladatelského nebe. Tedy, v tomto případě je to spíš očistec, či rovnou peklo. Na straně druhé, nelze se tak úplně divit. Práce překladatele je u nás nejhůře honorovaná v celé Evropě (tuším krom Lotyšska) a tak rychlokvašné a odbyté překlady (či v lepším případě plagiáty starších) spíše budou jen přibývat. Nehledě na svůdné možnosti vypomáhat si různými (rychlo)překladači.“... celý text
— PeterRainhard

---

Artušova smrt

„Legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu mě vždy zajímaly, tato kniha je ale dost náročná na čtení. Z velké části to bude stářím originálu a starobylým způsobem vyjadřování. Začátek a konec knihy ještě byl docela čtivý, střední část o hrdinstvích ostatních rytířů byla dlouhá a dost jednotvárná. Rytíři se bili mezi sebou i s každým, koho potkali, zabíjeli se navzájem. Věty se často opakují, mění se jen jména. Působí to nereálně, těžko by vážně zranění bojovali dlouhé hodiny, jindy zase mečem rozetnou hlavu protivníka na polovinu... Knihu jsem četla poměrně dlouho a nečekat na konec legendy, asi bych ji odložila.“... celý text
— mariva

---

Artušova smrt III. Kniha XI–XXI

„Třetí kniha (dle českého vydání) Maloryho vyprávění o nejslavnějším královském dvoru je nejakčnější, nejčtivější, událostmi nejdramatičtější a dějem nejpřehlednější. A že autor opětovně v poslední části trochu pozměnil styl vyprávění, těžko uvěřit, že Artušovu smrt "prý" napsal během jediného sezení v londýnském Toweru; ostatně české vydání má dohromady zhruba 1300 stran. Ačkoliv se dvůr Kulatého stolu začíná rozpadat honbou za svatým grálem (jediná magická záležitost), vrcholem knihy je dramatický závěr v podobě válečné roztržky mezi Lancelotem a králem Artušem, čímž se završí nejen životy hlavních postav, nýbrž i celá existence nejslavnějšího dvora v dějinách. A to způsobem, který je současnému čtenáři, dovolím si říct, nejznámější, byť si to nemusí nutně uvědomit. Ať už je řeč o nedostižném Lancelotovi, zlovolném Gawainovi, ještě temnějším Mordredovi nebo poněkud charakterově podivné Guenevře, exotickém Palomidovi, svatém Galahadovi či věrném Borsovi. Dobrodružství však zažívá mnoho dalších členů Kulatého stolu, jichž "bylo vždy sto a čtyřicet". Vzhledem k popsaným událostem je těžko hádat, kam Malory zasadil závěrečné dobrodružství členů Kulatého stolu. U událostí se nemohu zbavit pocitu, že do knihy celkem jasně vtiskl stopu své vlastní doby, jejího pozorování a prožití "v devátém roce vlády krále Edwarda Čtvrtého", čili nejslavnější rodinné války v anglických dějinách. Což je podle mě moment, kdy se protínají dvě velké kapitoly anglického kulturního dědictví. Na závěr malé varování. Velké úskalí při četbě může způsobit Maloryho zaryté dodržování šablony. Prokousat se jí a udržet pozornost dějové linii není zrovna snadné. Podaří-li se projít šablonovitostí knihy staré téměř 550 let, pak zůstává silný zážitek z prožitého rytířského dobrodružství. Sic je zaměřené především na oslavu rytířství, v době vzniku Artušovy smrti již skomírající. Což by mohlo vysvětlovat, proč Malory celkově vynechává magii a kouzla, či se jich dotýká pouze okrajově, během všech 21 knih. Ostatně Morgana se ke slovu příliš nedostane, Nimue se objevuje sporadicky a věhlasný Merlin se nedožil poloviny prvního dílu. Je pozoruhodné, jak Artušovská legenda nabízí nejrůznější způsob výkladu. A vždy je co vyprávět.“... celý text
— Kozel

---

---

Artušova smrt II. Kniha VIII–X

„Druhá část (v českém vydání) Maloryho Artuše - věnující se Tristanovi - byla bohužel dost náročným čtením ve smyslu "už abych to dočetl". Ačkoliv do jisté míry hrálo roli mé vlastní rozpoložení, prokousat se tímhle dějstvím nebylo jen tak. Malory se stal ještě více šablonovitým než v první části, takže co každá desátá věta obsahovala stejný sled, slova i obsah - rytíři se rozjížděli proti sobě, lámali kopí, padali přes zadky koní, zvedali se na nohy, tasili meče, chystali štíty, skládali si poklony, přísahy, ošetřovali rány ve stylu téměř donquijotském. Jeden má až dojem, že Anglie té doby (jaké, o tom Malory nemluví) byla jeden velký rytířský turnaj. Ostatně na cestách sotva potkáte někoho jiného než potulného rytíře, rytíře Kulatého stolu či Artušova dvora nebo někoho "zvenčí". Strohý autorův styl je komplikovaný svou jednoduchostí; dokonce natolik, že někdy plete sám sebe. Když to tak vezmu, oproti předchozímu dílu se bojovníci přestali modlit, za to víc navzájem mydlit. A to stylem, až se divím, že po tolik vzájemných osobních soubojích nebyli mnohdy schopni poznat jeden druhého. Možná pro ty modřiny. Je složité prokousat se množstvím vaty tak ohromným, že jsem dosud podobné skutečně neviděl, a prohlédnout onen příběh Tristana, který zná většina lidí jako příběh Tristana a Isoldy. U Maloryho je Isolda velmi v pozadí, s nímž je Tristan navzdory původnímu příběhu velmi zblízka obeznámen. Autorovi šlo totiž především o rytíře. Takže ony ústřední osobnosti Tristana, nepřekonatelného Lancelota, žárlivého Palomida, oplakávaného Lamoraka, zločinného Marka. Sem tam se objeví i sám Artuš. Byl jsem překvapen Gawainem, kterého jindy znám jako nadějného rytíře, zatímco zde je celkem zrádná postava držící si společnost Mordredovu. No, začínám až příliš zacházet do rozboru. Což mě vede k závěru, že pokud se někdo rozhodne Knihy VIII-X číst, měl by se připravit na těžký, vyčerpávající boj, občasné spadnutí z koně, ránu po přilbici i polechtání kopím. A až dlouho po boji a ošetřených ranách vybalancuje to, co je zásadním obsahem vyprávění a sezná, že jeho soupeř byl úctyhodný rytíř. Není lehké to najít, jakkoli nápomocni mohou být zbrojnoši "Obsah" a "Orientační slovníček". Vyžaduje to čas. Zasloužený. Přesto, snad hledání svatého grálu ve třetím díle bude snadnější.“... celý text
— Kozel

---

Artušova smrt I. Kniha I–VII

„Konečně se mi podařilo ulovit dlouho sháněnou Artušovskou legendu v podání Thomase Maloryho. Na českém trhu sice najdete vydání z roku 1960, které je značně ořezané, jak to tak u nás bývá zvykem. Avšak Jota překladem Ivoryho Rodrigueze poskytla českým čtenářům rytířský epos zabírající tři díly a téměř 1200 stran menšího formátu co nejvíc ctící původní originál. Vlastně originály dva až tři. Ačkoliv nejsem nijak vzdělán v této oblasti, myslím, že těžko najít rozsáhlejší soubor legend o králi Artuši, než právě z pera Maloryho (v češtině rozhodně ne). Ostatně samotný vznik a pozadí knihy je zajímavé samo o sobě s nemalým přesahem, ale to si nechám případně na závěrečný komentář. Jsem velice rád, že jsem se mohl nechat pohltit prvními sedmi knihami souboru. Během četby, kromě pohlcení příběhem, běžel mi hlavou komentář, který jsem si chtěl zapsat do "čtenářského deníku" na databazeknih. Poněkud ironicky však jeho podoba zmizela s poslední stránkou. Utěšuji se vírou, že to snad není tak neobvyklý jev a přece se pokusím shrnout dojmy, byť vyzní poněkud rozevlátě. Maloryho styl je celkem zběsilý. Žádné dlouhé popisování, ba naopak - spád, rychlost, strohost vět až upomínající pohádková vyprávění. Což legendy svým způsobem vlastně jsou. Nicméně Malory sází událost za událostí a prostředí za prostředím tak rychle, že chvílemi bloudí v chronologii (v první bitvě králů má Artuš svůj Excalibur, který následně dostane od jezerní víly) i předkládaných skutečnostech (během odstavce se z padesáti rytířů stane třikrát dvacet). Nemluvě o tom, že vyprávění posadil do šablony stále opakované, čili pro nejednoho čtenáře se může souvislá četba stát celkem unavující až nudná. Je jisté, že ne každému sedne četba knih starých šest století. Co však k obsahu? V prvním díle jsem potkal prakticky všechny "staré známé" - Uthera Pendragona, Artušův nástup na trůn, jeho první bitvy (jak válku s jedenácti králi, tak hlavně s římským císařem Luciem), největší hřích i svatbu s Gueneverou, nedostižného Merlina (který to vzal poměrně zkrátka jako sám autor) s talentem přijít, zavelet, odejít a nakonec se nechat podvést Nimue, zlovolnou Morganu vládnoucí zemi Gore (což nebude náhodné pojmenování), zmínku o Mordredovi. Dvě třetiny této knihy však patří rytířům Kulatého stolu a jejich příspěvkům k Artušovskému kultu svými příběhy - Lancelot, Gareth, Gawain nebo Balin jako nejhlavnější z nich. Inu, jaké dějinné období, takové Artušovské legendy. A ty vrcholně rytířské od Maloryho začaly velice slibně.“... celý text
— Kozel