Asanace
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346372/mid_asanace-53T-346372.png
4
138
138
Hra o pěti jednáních. Rukopis.
Přidat komentář
Nezáleží jak kdo Havla vnímá jako politika, jako dramatik a autor patřil mezi ty, kteří se snažili svět varovat a nastavovat mu zrcadlo a jeho díla rozhodně mají co říci a co dát i dnes. Asanace je perfektní metaforou s takovým tím silným "orwellovským" nádechem.
Jako vždy trefný Václav Havel. Mrzí mě, že se nad jeho dílem neustále bůhvíproč vznáší ta aura nepochopitelnosti a absurdity, když to jsou tak skvěle napsané věci s naprosto jasným sdělením.
Každou další hrou, kterou čtu, si utvrzuji názor, že Havel byl opravdu mistrný dramatik. Když člověk neustále dokola slyší ty kecy, že byl Havel intelektuál (s náznakem sarkasmu člověka, který, sám idiotem, předpokládá, že chytřejší lidé jsou idioty většími) a psal pouze pro hrstku svých spřízněných intelektuálů literaturu, kterou normální člověk nepochopí, nechce se mu s tím Havlem ani začínat. No, trvalo to, ale nakonec všech deset her, které jsem od Havla přečetl, za investovaný čas stálo.
Je fascinující, jaký mikrokosmos socialismu si Havel v Asanaci připravil a jak mistrně s ním a jednotlivými jeho články dokázal pracovat. Možná je to můj pocit, ale zdá se mi, že Asanace představuje historický vývoj, počínaje koncem 40. let, přes komunismus s lidskou tváří, po normalizaci a tušení brzkého rozpadu režimu. Opravdu si myslím, že se dramatik pokusil, velice zdařile, o historický exkurz.
K tomu přidává velice hluboké postavy, které jednají na základě své hluboké psychologie a minulosti. Už tyto dvě věci dohromady by stačily pro dobrou hru, ale Havel na pozadí nechává prosvítat další a další náměty, které ve skutečnosti často tvoří společné jádro jeho her.
Už poněkolikáté se nám tu objevuje okamžik, ve kterém se hra promění, třebas na malý okamžik, v existenciální drama. Ovšem bylo by to nehavlovské, kdyby to bylo drama s podložím Sartreovy filosofie, nene, nepřekvapivě se jedná o filosofii Camusovu. Odehrává se tu drama člověka, který se ještě nestal absurdním, ač už na absurditu okolního světa a hlavně svých bližních popatřil. S tímtéž jsme se setkali již v Pokoušení, ale také Largu desolatu, či Ztížené možnosti soustředění.
Havel také nechává své postavy pátrat po metafyzickém původu morálky. Ten původ samozřejmě nikdy nenajdou, jak říkám, kopali jsme do morálky tak dlouho, že jsme se dokopali až do středu, který buď byl prázdný, nebo nám nesrozumitelný. Tak jako tak odhalení objektivní morálky, prazákladu našeho morálního myšlení, se nekonalo. Toto hledání nám Havel předvádí zde, ale i v mém oblíbeném Pokoušení.
A mohl bych zde jmenovat další a další motivy. Tím nejvýraznějším však zas a znovu je láska. Vztahy mezi muži a ženami, kombinované až se z toho motá hlava. Mno jo, láska…
Ačkoli nejsem moc velký fanda do divadelních her, Asanací jsem se prokousala celkem rychle. Vím, že se ke knize nikdy nevrátím. Možná je to tím, že jsem ji třeba špatně pochopila. Sama nevím. Je zde také názorně vidět, kde má kdo své místo. Tajemník rozhodne, co se bude dít, architekti začnou konat a lidé z podhradí se musejí podřídit, jinak je čeká věznění.
Havel - mistr metafor. Nebo prostě jen psal o náladě ve společnosti? Věřím, že lidé se tak opravdu chovali. Co víc - oni (my) se tak chovají i dnes, a to už tu dávno nemá komunistická strana hlavní slovo. Je to děsivé, jak aktuální mi to celé připadá. Možná nejsem až takový sluníčkář, možná jsem vlastně docela ustrašená. Bojím se vlivu Ruska, nárůstu populismu, který těží ze zášti a vzájemné nedůvěřivosti, netolerance a z hamižnosti. Bojím se o demokracii - bojím se o směřování Česka. Ale to už s touhle hrou asi tolik nesouvisí.
Velmi čtivé se zajímavou zápletkou a nečekaným vyvrcholením. Žádná velká slova, kniha je naopak napsána velmi lidsky. První hra od Havla, kterou jsem četla a musím říct, že mě rozhodně neodradila od přečtení dalších.
„ALBERT: Když si vzpomenu, jak jste se ještě včera všichni předháněli v přísahách, že se už nikdy nepodřídíte a sami sobě nezpronevěříte, že poslušnost už nikdy nesmí vítězit nad pravdou a blbost nad svobodou – a tak dále, a tak dále! A stačí jedno mávnutí proutku – a všechno je zapomenuto a vy tu stojíte jako opaření – hlavy prázdné a kalhoty plné – a jediné, na co se zmůžete, jsou spekulace, jak tím vším zase probruslit! Je tohle normální? Je to tak všude? Je člověk skutečně jen onuce? Jsem blázen já – anebo vy?“
Dokonce i člověk, který zná domácí dějiny minulého století jen velmi zběžně, neomylně rozpozná, že se zde poukazuje na poválečný vývoj v komunistickém Československu před a po pražském jaru. Po ose krutovláda-naděje-deziluze až k nevyhnutelné kocovině. K atmosféře, která charaktery neláme, spíš podemílá – pomalu, ale nevratně.
Ale Asanace (která je na Havlovy poměry docela málo absurdní a docela málo humorná) je víc než jen podobenství o konkrétní epoše, které by nebylo přesaditelné do jiných podmínek a které by snad mělo být nesrozumitelné pro čtenáře nebo diváky v odlišném kulturním prostředí. Naopak, velký kus celkové tísnivé nálady vychází právě z toho, jak obecné toto Havlem vykreslené schéma je. A není ani třeba se držet jen politicko-společenského výkladu, známe to třeba z korporátu nebo mediálního mainstreamu: ten konformismus, alibismus a oportunismus, ta trvale přítomná připravenost sám sebe tvarovat do akceptovatelné podoby pro jistotu ještě dřív, než je to silou vyžadováno...
Daní za univerzální pojetí tématu je bohužel dost značná schematičnost – snad ani jedna postava zde nepůsobila živě, každá byla jen reprezentantem svého typu. Neříkám, že je to autorova chyba, není těžké pochopit, že je to záměr, ale stejně mi to bylo čtenářsky trochu na obtíž.
Největší averzi jsem si vypracoval k vedoucímu Bergmanovi. Jaksi objektivně vzato není tou nejvíc negativní postavou, dokonale neempatický Ulč nebo prázdná a ctiprostá Macourková by měli být silnějšími magnety pro moji nelibost, o Tajemníkovi ani nemluvě. Přesto jsem nejvíc zatínal pěsti, když se na scénu dostal Zdeněk Bergman, on totiž, na rozdíl od dříve uvedených, měl dost inteligence na to, aby dohlédl dopady svého chování, dost komunikačních dovedností na to, aby snad dokázal bližním i přiměřeně pomáhat – ale jediné, k čemu to vše používá je manipulace druhých za účelem usnadnění si svého vlastního života. Scéna, ve které mu Luisa (jinak moje oblíbenkyně a zřejmě nejsvébytnější postava) jeho hru prokoukne, ale stejně mu není schopna nebo ochotna odolat, byla tou nejpůsobivější, ale i nejděsivější z celé Asanace. Nemohl jsem nemyslet na Pavlův dopis Korintským: k čemu je nám, že rozumíme všem tajemstvím a obsáhneme všechno poznání, když nemáme lásku k druhým.
Úžasná hra, ale ještě chvíli mi bude trvat, než ji zcela docením a pochopím. Značně mi pomohlo to, že jsem viděl její adaptaci v Klicperově divadle v Hradci Králové pod vedením režiséra Andreje Kroba.
Pamatuji se, jak jsem nechápal, proč jeden je vždycky černoch... Stále to nechápu.
Asanace se mi líbí už tím základním nápadem: skupina sedmi architektů žije a pracuje ve starém hradu v obci, která má být asanována a zastavěna sídlištěm. Tenhle základní nápad o hradu je vynikající.
Hra má spád. Na rozdíl od některých jiných v ní nevystupuje žádný disident s rysy autora, jen pracovní kolektiv; jeho jednotliví členové jsou hodně výrazní, rozhodně se mi nevypařili z hlavy s dočtením poslední stránky. Skvělé jsou pravidelné vstupy Tajemníka: napřed jen probíhá scénou, pak venku zaštěká pes a pak Tajemník přivádí nového Inspektora.
Mimoliterární perličkou je souvislost tématu Asanace s poznámkami p. Havla, které později okolo převratu pronesl na adresu paneláků - hlavně něco o těch králíkárnách. Je to pozoruhodné, jak ta poznámka je v lidu stále živá a budí emoce v diskusích na internetu ještě po více než dvaceti letech.
Kouzelná je i tiráž tohoto vydání z r. 1990: vydavatelství se jmenuje GALAXIE, kniha vyšla jako jeho 001. publikace v nákladu 100 000 kusů po 20 Kčs, přičemž jde o přetisk exilového vydání v Mnichově.
Hru jistě doporučuji.
Krásné počtení, mám ráda Havlovy hry. Škoda, že tuhle jsem ještě neviděla, musím to co nejdříve napravit...
Štítky knihy
divadelní hry absurdní drama Václav Havel, 1936–2011 totalitní režimy deziluze
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Pro mě úplně první čtení tvorby Václava Havla, tedy v hodnocení spíše půlhvězdičku přidávám*. Líbila se mi civilnost, jasné směřování a zároveň přesné cílení scénáře (jde o divadelní hru). A to, že symboly jsou tady viditelné a jasné. Když se mluví o feudálech na hradě, kteří kdysi vládli podhradí a uzurpovali ho, následuje o pár stránek dál jasná ukázka toho, že i současné směřování obce a její budoucnost je plánována z uzavřeného hradu (a tajemníkem/feudálem Myšákem/Husákem s pomocí inspekce/inkvizice). Kde ti nepohodlní končí v hladomorně a kde věty jako "pokrok s lidskou tváří" nebo "Ať zhyne asanace! Sláva životu!" odkazují na československou komunistickou minulost** nebo snad i konkrétněji na proměny společnosti okolo roku 1968***. Takový "kapesní experiment", kde roky jsou dny a měsíce hodiny.
Na druhou stranu si nechám chvíli na přemýšlení o tom, že i Havel používá v tuzemské tvorbě donekonečna zdůrazňované téma lidských vztahů - nešťastných/neopětovaných/zašmodrchaných/v trojúhelnících atd. (a pro mě proto v tomto pojetí téma někdy až otravné). A to, jak moc to celé hře ve výsledku ne/pomohlo. Na druhou stranu to ale zapadá do konceptu "Pražské jaro v kostce", kde samozřejmě velké dějinné události ovlivňují i jednotlivé lidské životy. A zároveň by mě ještě zajímala ne/účelnost toho, že členové milostného trojúhelníků jsou pojmenováni jen křestním jménem a zbytek příjmením/funkcí (i když ani to vlastně neodpovídá stoprocentně). A to, proč autor používá cíleně černochů - byli v českých podmínkách vůbec podle autorova přání v divadle obsazeni? Podle dohledatelných záznamů minulých provedení si myslím, že ne...
* Nemám tak teď s čím srovnávat - snad jen s povedenějším nedávno čteným divadelním scénářem v knize Drak (Jevgenij Lvovič Švarc). Tu stejně jako Asanaci doporučuji - obojí se zabývá otázkami totality a jejími proměnami.
** V době psaní scénáře v roce 1987 stále až příliš přítomnou.
*** "Nepoznal okamžik, kdy se svoboda mění v anarchii. (...) A tak se stalo že dobrý úmysl posílit autonomii (...), více přihlížet k mínění lidí (...) se v hysterické atmosféře neregulované diskuse zvrhl v pravý opak: šířil se zmatek a nakonec se tu přestalo pracovat vůbec."