Automat Svět
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38715/bmid_automat-svet-n4W-38715.jpg
5
131
131
Podtitul: Výbor z povídek Výbor nejlepších povídek ze sbírek Perlička na dně a Pábitelé, včetně novely Taneční hodiny. 1. vydání tohoto výběru s doslovem Emanuela Frynty a kolážemi Jiřího Koláře.
Přidat komentář
"Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje, že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov. Jaké je to jazykové kejklířství, jaký verbální jarmark, jak přesná a odvážná akrobacie!", píše Emanuel Frynta ve skvělém doslovu k výboru Hrabalových povídek. Je evidentní, že Bohumil Hrabal je v české literatuře jedinečný a neopakovatelný (pomíjím epigony) typus, kterému nelze upřít přímo extatickou a smyslnou práci s českým jazykem. Není to hospodský neumětel, který chrlí jednu historku za druhou, daří se mu (a v tom má skutečně i podle Frynty společného s Haškem) žánr "hospodské historky" povýšit na svědectví života. Kontrast, komediálně-tragický konflikt v nálevu neskutečné nadsázky, kterou v sobě má ona hospodsky chvástavá historka, je mu prostředkem uměleckého vyjádření tragikomičnosti jako takové, v níž se člověk permanentně v životě ocitá.
Ale teď se pokusím i o ALE, jakkoliv vzhledem ke kanonizovanému klasikovi to je ode mne asi drzost. Soubor těchto 18 povídek mě jako čtenáře, částečně znejistěl. Takové množství různých látek, které se ocitá vedle sebe, jakoby odhaluje, že ten vypravěčský typus skutečně "jen" jeden. Je jedno, jakou povídku čteme, je to stále tentýž princip. Hrabal vůbec nevyužívá (nemá smysl pro to?) dramatičnosti situace, jakoby nechce svým povídkám dávat vývojovou strukturu, povídky začnou ale nekončí, spíš jen přestávají. Je mistr pointy, ale jen v onom krátkém "historkovském" žánru a délce, jakoby neuchopuje celek. Jediná dramatičnost, která je téměř všude, a podle mě už v 10 povídce za sebou nestačí, je ten nejjednodušší a banální paralelní děj: zatímco postavy sedí v hospodě a chrlí příběhy, tak mezitím se jede Velká cena, nebo zatímco Haňťa kostelníkovi rozřezává sochy svatých na zátop, tak filozofují jakoby v kontrastu....To jsou jistě dobře nalíčené konflikty, které jsou kořením Hrabalových próz a spoluvytváířejí jeho poetiku. Ale že by Hrabal byl dramatickým vypravěčem, který by dokázal strhnout situací a jejím vývojem, to skutečně ne. Je to tok slov (viz Fryntova definice výše), který může být libovolně dlouhý a je jedno, kdy do dění jako čtenář vstoupí a kdy vystoupí. (Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou toho příkladem.) Z tohoto hlediska se Hrabal podle mě ocitá na hranici geniality a grafomanství, a jen díky jazykovým prostředkům z té strany geniality. Mám ale pocit, že právě sousedství takto podobných povídek tuto slabinu (typ) obnažuje a jak říkám, znejistěl mě, jestli Hrabal klasikem skutečně je, nebo byl jako klasik udělán.
Souhlasím s Fryntou, že Hrabalovy texty mají blízko k "totální fotografii", je to dokumentární zachycování "nálezů z proměnlivého proudu dění", při němž je "postižena živá jednotlivost, rozhodující moment, to jest lidský dokument podstatný a osudový". A jak říká sám Hrabal (a to hned dvakrát v tomto souboru), což platí pro celou sbírku: Minimální podněty, maximální následky."
Jak teď dávám dohromady knihy, které jsem přečetla, tak koukám na tuto knihu a říkám si: Vždyť tuhle knihu mám. Dívám se na ni, ale ona nemá tu obálku, jak je tady.
Je mi to divný. Dívám se na tiráž a tam je vše, co je tady napsané: Počet stran 336, První vydání originálu: 1966, Jazyk český: to je jasný. ISBN souhlasí...
No jasně... někdo mi tu knihu prodal bez papírového obalu.
Ale to je fuk. Nezlobím se. Hlavně, že tu knihu mám. Je to skvost.
Ale schválně... sundejte ten papírový obal. Na té tvrdé obálce je linka zeleného trojúhelníku a v něm malý bůžek obkvetlý nějakou rostlinou a pod jeho rukama je velkými písmeny B H
Určitě nás je hodně takových, kdo znají Hrabalovo dílo především z jeho filmových adaptací. Tím pádem samozřejmě vzniká obrázek nejen zprostředkovaný, ale i neúplný a zkreslený, protože filmoví tvůrci v čele s jiřím Menzelem si z Hrabalových próz často vyzobávali jednotlivé motivy a přerovnávali je do úplně jiných souvislostí. Tak jsem se rozhodl začít svůj dluh postupně smazávat a jako první zvolil tenhle povídkový výbor. Poznávám tu střípky z filmů Perličky na dně, Něžný barbar nebo Andělské oči, vychutnávám si jejich původní podobu, náladu a "souřadnice" a nechávám se unášet nevyzpytatelným proudem řeči proplétajícím syrovou realitu s imaginací a banalitu s tragikou naprosto neopakovatelným způsobem. Rozebírat Hrabalův literární styl si rozhodně netroufám, to ostatně v tomto případě perfektně obstarává doslov Emanuela Frynty. Co mě fascinuje a na co asi nikdy přesnou odpověď znát nebudeme, je otázka, kolik bylo v Hrabalově psaní nešlechtěné spontaneity a kolik soustředěného literárního opracovávání. Ale možná je nesmysl se na to vůbec ptát.
Při úklidu a redukci naší knihovny jsem se daleko nedostal, padla mi do ruky první autorova kniha z mé knihovny, (už pokolikáté?) a bylo po dobrém úmyslu. A mám pocit, že si její četbu se stoupajícím věkem dokážu vychutnat čím dál víc.
Hrabal = sám život. Od něj se dá číst prakticky cokoli a vždy je to dokonalé.
To je prostě radost číst. Hrozně si užívám čtení této knihy po dlouhých letech. Je to neskutečně krásné a laskavé čtení, vyprávění neobyčejné o obyčejných života věcech, žití, radosti, strasti. Opravdu čistá krása.
takhle píše život. mistr dialogu, situace, místa. nejenom knížka, nejenom spisovatel
- Hostinský si natočil šnyt piva a povídá prázdnýmu lokálu: "Kluci, víte co? Vopijeme mě!"
- "Z toho, že mu utekla žena, měl radost, ale ty žlázy, ty žlázy, ty nešťastný žlázy!"
- "Pan Golián raději zacouval nazpátek do třetihor a zešílel."
Žeru ty formulace...
Hrabal není jen autor, Hrabal je fenomén, který se zcela vymyká jakýmkoliv strukturalistickým teoriím případně škatulkování jak svým životem, tak svým dílem. Jedny z jeho prvních povídkových sbírek mi unikly, setkal jsem se s Perličkou na dně a s Pábiteli až v Automatu svět, který je výběrem z těchto sbírek (mimochodem slavný libeňský automat Svět se snad údajně dočká místo demolice konečně oprav a probuzení k životu ). Nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých povídkách. Řada z nich nese autobiografické rysy, některé byly zfilmovány. Hrabal nepochybně čerpal z autentických životních zkušeností, které dokázal s nevšední uměleckou imaginací a fantazií přetavit v povídky s prvky poetismu i surrealismu, jazykem vysoce kultivovaným, který se ale nevyhýbá ani slangu a vulgarismům, v kterých se mísí svérázná grotesknost, často dovedená v nadsázce až ad absurdum s jistou životní skepsí a černým, takřka šibeničním humorem. Hrabal, který vnesl do našeho povědomí a do literatury „pábitele“, vypravěče, kteří dokáží po vzoru barona Prášila prostou historku přibarvit, dát jí vyšší dimenzi - tady si neodpustím charakteristickou citaci : “… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky.” - se nám ve svých povídkách představuje sám jako velký pábitel, mistrně žonglující se slovy.
Snad by bylo dobré ještě dodat, že v tomto vydání (1966) jsou jako ilustrace použity skládanky – roláže Jiřího Koláře, které s duchem povídek dobře korespondují. Na závěr ještě poznámka – Hrabal patřil k autorům, kteří vytvářejí variace již napsaného, proto se setkáváme v různých vydáních s různě zpracovanými povídkami. Tady to platí zejména o Jarmilce – tady je nepochybně jistá spojitost s totálním realizmem, jak jej ve stejné době definoval Egon Bondy - která vyšla v autorské necensurované verzi až v roce 1993 a která je děsivým textem, ukazujícím zvrhlou blízkost dvou totalitarismů, hitlerovského a stalinského, na příkladu osudů dělníků a politických vězňů na nucených pracích v kladenské Poldovce.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
hospodska povidka jako hlavni forma vypraveni. Clovek a jeho psyche z ni vystupuje, ze ctenar nestaci zasnout - postavy v nem vystupuji rozpacite, hrde, zkrousene, zranene ... a to vzdy prirozene, nenucene, sami od sebe, jako by sedely na protejsi strane stolu. Kniha je oslava cloveka literaturou, pecka !!