Automat Svět přehled

19.07.2023

hospodska povidka jako hlavni forma vypraveni. Clovek a jeho psyche z ni vystupuje, ze ctenar nestaci zasnout - postavy v nem vystupuji rozpacite, hrde, zkrousene, zranene ... a to vzdy prirozene, nenucene, sami od sebe, jako by sedely na protejsi strane stolu. Kniha je oslava cloveka literaturou, pecka !!

25.02.2022

"Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje, že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov. Jaké je to jazykové kejklířství, jaký verbální jarmark, jak přesná a odvážná akrobacie!", píše Emanuel Frynta ve skvělém doslovu k výboru Hrabalových povídek. Je evidentní, že Bohumil Hrabal je v české literatuře jedinečný a neopakovatelný (pomíjím epigony) typus, kterému nelze upřít přímo extatickou a smyslnou práci s českým jazykem. Není to hospodský neumětel, který chrlí jednu historku za druhou, daří se mu (a v tom má skutečně i podle Frynty společného s Haškem) žánr "hospodské historky" povýšit na svědectví života. Kontrast, komediálně-tragický konflikt v nálevu neskutečné nadsázky, kterou v sobě má ona hospodsky chvástavá historka, je mu prostředkem uměleckého vyjádření tragikomičnosti jako takové, v níž se člověk permanentně v životě ocitá.
Ale teď se pokusím i o ALE, jakkoliv vzhledem ke kanonizovanému klasikovi to je ode mne asi drzost. Soubor těchto 18 povídek mě jako čtenáře, částečně znejistěl. Takové množství různých látek, které se ocitá vedle sebe, jakoby odhaluje, že ten vypravěčský typus skutečně "jen" jeden. Je jedno, jakou povídku čteme, je to stále tentýž princip. Hrabal vůbec nevyužívá (nemá smysl pro to?) dramatičnosti situace, jakoby nechce svým povídkám dávat vývojovou strukturu, povídky začnou ale nekončí, spíš jen přestávají. Je mistr pointy, ale jen v onom krátkém "historkovském" žánru a délce, jakoby neuchopuje celek. Jediná dramatičnost, která je téměř všude, a podle mě už v 10 povídce za sebou nestačí, je ten nejjednodušší a banální paralelní děj: zatímco postavy sedí v hospodě a chrlí příběhy, tak mezitím se jede Velká cena, nebo zatímco Haňťa kostelníkovi rozřezává sochy svatých na zátop, tak filozofují jakoby v kontrastu....To jsou jistě dobře nalíčené konflikty, které jsou kořením Hrabalových próz a spoluvytváířejí jeho poetiku. Ale že by Hrabal byl dramatickým vypravěčem, který by dokázal strhnout situací a jejím vývojem, to skutečně ne. Je to tok slov (viz Fryntova definice výše), který může být libovolně dlouhý a je jedno, kdy do dění jako čtenář vstoupí a kdy vystoupí. (Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou toho příkladem.) Z tohoto hlediska se Hrabal podle mě ocitá na hranici geniality a grafomanství, a jen díky jazykovým prostředkům z té strany geniality. Mám ale pocit, že právě sousedství takto podobných povídek tuto slabinu (typ) obnažuje a jak říkám, znejistěl mě, jestli Hrabal klasikem skutečně je, nebo byl jako klasik udělán.
Souhlasím s Fryntou, že Hrabalovy texty mají blízko k "totální fotografii", je to dokumentární zachycování "nálezů z proměnlivého proudu dění", při němž je "postižena živá jednotlivost, rozhodující moment, to jest lidský dokument podstatný a osudový". A jak říká sám Hrabal (a to hned dvakrát v tomto souboru), což platí pro celou sbírku: Minimální podněty, maximální následky."