Azincourt
Bernard Cornwell
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175786/bmid_azincourt-hvp-175786.jpg
4
327
327
Román Bernarda Cornwella popisuje okolnosti, které vedly k jedné z nejdůležitějších a také nejkrvavějších bitev stoleté války mezi Anglií a Francií, i bitvu samotnou. Došlo k ní 25. října 1415 v den sv. Kryšpína mezi severofrancouzskými vesnicemi Azincourt a Tramecourt. Anglický král Jindřich V. zde na hlavu porazil mnohem početnější vojsko francouzského krále Karla VI., když nově využil bojových schopností svých lučištníků. Vítězství u Azincourtu zajistilo nadlouho anglickou nadvládu nad severní Francií. Téma bitvy u Azincourtu později básnicky zpracoval William Shakespeare ve hře Jindřich V.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2012 , BB artOriginální název:
Agincourt, 2008
více info...
Přidat komentář
Postavy byly dost černobílé a děj se dal poměrně předvídat, a to nemluvím o výsledku bitvy. Ale i tak mě autor udržel v určitém napětí, tak jsem mu to odpustil. Popisy reálií a historických souvislostí byl naproti tomu velmi dobrý a lépe zapamatovatelný než z učebnice.
První autorova kniha, která mě nechytla a nevtáhla do děje. Určitě je to zajímavé z historického hlediska, ale postavy jsou oproti jiným Cornwellovým knihám ploché a neprojdou ani žádným vývojem, takže jsem se o ně netřásla, ani s nimi neprožívala každý dějový zvrat.
Celkově pěkné tři hvězdy.
Poslouchala jsem jako audioknihu, která moc dobře namluvená.
Příběh je krásně vystavený, člověk se ani chvíli nemá čas nudit.
Myslím si, že je tu i velmi věrohodně popsáno myslení lidí v 15. století, kdy se většina neustále ptala po vůli Boží, ale také se za tu Boží vůli dalo skrýt ledacos a toho se dalo parádně využít ...
Bojové scény byly popsány dost věcně a podrobně, ale neměla jsem potřebu je přeskakovat, že by mi to bylo hodně nepříjemné.
Kniha mě vyprovokovala k tomu zjistit si ještě další info o této reálné události v dějinách.
Co se týče historických dat a dějů, je Cornwellova kniha bezvadně stylizovaná a fabulace hrdinů a jejich skutků jenom přispívá k tomu, že román je tak čtivý. Musím konstatovat, že z pera p.Cornwella se líhnou samé skvosty.
Historické knihy jsou bezva, zvlášť, když nejsou plné dobových nesmyslů. A to Azincourt není, Nick je sympaťák, ale úplně nejvíc se mi líbily rady od svatých, které slyšel v hlavě. (Dnes bychom to možná nazvali duševní poruchou, i když Johanka z Arku asi měla stejnou diagnózu :-)). Takoví rádci by se mi taky hodili, jen mi trochu vadí, že Nickovi se ozývali když byl v ohrožení života a to já jaksi nebývám :-D.
Bernard Cornwell dokáže věrně a sugestivně popsat středověký boj muže proti muži, dobývání pevnosti i atmosféru doby. Výsledkem je příběh, který nejen baví, ale nenásilnou formou i vzdělává a dává skutečnou představu o daném historickém období.
Jenže není všechno zlato co se třpytí. Příběh je jednoduchý, bez nápadu, bez inspirace, bez jediné zajímavá postavy, kterou byste si měli šanci zapamatovat. Rozvíjet zápletku nepomáhají ani vztahy hlavního hrdiny a ostatních postav, když ty jsou od počátku dané a nijak se nevyvíjí. Zkrátka příliš mnoho nezajímavé vaty, díky které se i jinak skvěle popsané bitevní scény začnou snadno zajídat, jelikož nedobrovolně získají příliš mnoho pozornosti.
V den svátku svatého Kryšpína a Kryšpiniána, umučených římských bratrů šířících křesťanství ve Francii, se 25. října roku 1415 odehrála u francouzské vesnice Azincourt rozhodující bitva mezi početně nerovnými vojsky Jindřicha V. a Karla VI. Cornwell nás provází na cestě britských válečníků obsazenou Francií, a tak má čtenář tendenci stát při nich. Zejména když francouzské vojáky vykreslí jako násilné barbary. Byli však ti britští v té době skutečně o tolik lepší? Navíc to oni obsadili severní Francii a ne naopak. Jenže doba středověku, vojenských tažení a pomazaných králů byla taková. A tak jsem téměř se zatajeným dechem vnímala detailní popisy příprav "hrstky" zubožených anglických vojáků a lučištníků, tady zosobněných v postavě kdysi prostého lesníka, a nakonec elitního lučištníka Nicholase Hooka, na nerovný souboj s francouzskými válečníky. Významnou roli Cornwell v příběhu přisoudil kněžím a Bohu. Ne každý kněz však tady plní bohulibou roli... Cornwell má výbornou schopnost popsat jednotlivé scény tak, že se člověku odehrávají před očima prožívá emoce, které dané situaci přináleží. Trpěla jsem proto se znásilňovanými ženami, se zimou souženými a dny hustým deštěm promáčenými vojáky, cítila jsem, jak mi mazlavé, hluboké bahno stahuje boty z noh a vnímala jejich urputný hlad a žízeň. Člověk zpravidla cítí s těmi slabšími, a tam a tehdy to byli ženy a Britové, kteří tam měli na své straně sv. Kryšpína a Kryšpiniána. Jenže historie je zrádná a jak se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Doporučuji.
Další skvost od Bernarda Cornwella. Tento autor prostě umí. Příběh je opět skvělý a opět mě poučil o historii. Knihy Bernarda Cornwella vychází ze skutečných historických udalostí a jsou tím pádem o to zajímavější.
četl jsem knihu již před docela dlouhou dobou, ještě dřív, než jsem si tady zařídil profil. A její hodnocení sem dodávám proto, že mi jednoduše pořád leží v hlavě. Fakt se mi vracejí některé momenty a dojmy. Pro mě velice poutavě vylíčená "kariéra" lučištníka, různé okolnosti a události doby a jakoby mimochodem také technické detaily zbraní i jejich ovládání. A samozřejmě, což já miluju, četba člověka mnohokrát přinutí, aby hledal detaily o některých místech, lidech, událostech...Paráda. Pět nedávám jen proto, že některé beletristické prvky mě úplně nenadchly. Ale možná jsem až moc přísnej. Jednoznačně doporučuji.
Toto je můj první román Bernarda Cornwella a upřímně řečeno, je velmi pravděpodobné, že bude můj poslední. Vojenský subžánr historické beletrie mě vlastně příliš nezajímá a ten hlavní důvod, proč jsem se do Azincourtu pustila byl, že jsem ho měla k dispozici jako audioknihu a před sebou několik hodně dlouhých cest.
Samozřejmě si nedělám iluzi o středověkých bitvách, ale explicitní a zdlouhavé popisy využití seker, mečů, kopí a šípů v bitvě není pro mě.
Samotná kvalita psaní mě také zklamala. Postavy a jejich vztahy jsou pojaté až lajdácky, dialogy mizerné.
Nick Hook, hlavní hrdina mi přišel špatně propracovaný - po přečtení o něm můžu leda říct, že je tak trochu darebák, je drsný, ovšem na druhou stranu dnešní terminologií i superhrdina. Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe. Často jsou jen figurkami na skladě, ať už hodnými, padoušskými nebo zmateně padoušskými, ale možná ne tak špatnými. Vztahy jsou spíš konstatované, než rozvíjené.
Za sebe musím říct, že existují lepší knihy.
Zase docela překvapení. Románová podoba bitvy hezky rychle vtáhla do děje a ten má spád.
Příběh začíná v lese, když hlavní hrdina - panský myslivec/lesník/lučištník, chce skončit generace trvající rodinný spor vraždičkou (jednoho zmetka trefit šípem). Spor začali jejich dědové někde v hospodě a od té doby se rodiny nenávidí, proklínají a sem tam uhranou. I hrdina věří, že je prokletý, prostě smolař.
I teď se cosi zvrtne a následné události jej vyšlou na cestu, kterou nečekal.
Známou bitvu předchází několik menších "šarvátek," hezky popsaných. Mozky a střeva vyhřezávají, krev z uťatých končetin stříká, ne moc dlouho a šípy se často trefí do oka, auvajs.
Autor popsal mnoho detailů dobové zbroje, oblečení, ehm... techniky a strategie. Hezky jsem se v tom orientovala a představa, že bojuji bosa, protože je to pohodlnější v deštěm z předchozího dne promáčené hlíně, přičemž na velkou si nestačím dojít do lesa, ale musím "tam, kde zrovna jsem," byla velmi barvitá.
Samotná bitva zaujímá poslední třetinu příběhu, dejme tomu. Ale o zábavu je postaráno po celou dobu. Hlavního hrdinu doplňuje svérázný kněz, pak i jeden úchylný kněz, zpočátku uťápnutá bývalá jeptiška, její tatík, neporazitelný bojovník, skutečné historické osobnosti, spousta dílčích průvodců, pár soků, hlasy v hlavě hlavního hrdiny a celý ten guláš je moc fajn pro zájemce jednak o trochu historie, více akce a nějaké ty dobové detaily.
Příběh na jednu knihu, což se v poslední době v tomto žánru moc nevidí a to se cení, když autor zbytečně neroztahuje děj, aby se vydalo více knih. I když jsem o Azincourtu viděl filmy, četl knihy, které se o této slavné bitvě zmiňovali, tak jsem se dozvěděl nové informace. Autor dobře pracuje s poučnými fakty, umně je zapracovává do čtivého příběhu anglického lučištníka a tak nenásilnou formou čtenáře vzdělává.
Napsáno velmi příjemně, jedna z mála knih, kdy jsem se těšil na večer, jak ji znovu otevřu a ponořím se opět do příběhu. Znovu to ve mě probudilo vášeň pro historické romány a odloudilo mě to od mého oblíbeného žánru Scifi a fantasy.
Dávám 5/6
O bitvě u Azincourtu jsem četla několik knih a viděla pár filmů. Tako kniha popisuje události té doby z pohledu obyčejného lučištníka. No, obyčejného, lučištníci v té době víceméně vyhrávali bitvy. A Nick Hook patřil k nejlepším.
Cornwell umí psát historické romány. Bitva samotná i okolností, které tomu předcházely, jsou popsány dost drsně a krvavě, ale taková byla doba. Poprvé jsem se v této knize dočetla o lollardech, další "odnoži" církve, kteří byli (jako všechny jiné odnože) krutě pronásledováni.
Kniha by si určitě zasloužila pět hvězdiček. Jenže já si o této době nejraději čtu v knihách Conna Igguldena, který toto období z mého hlediska popisuje nejlépe, proto dávám o jednu hvězdičku méně.
Nejlepší kniha, co jsem letos četla! A že jich nebylo málo! Od Bernarda Cornwella znám pouze Saské kroniky, které jsem kvůli rozvleklému ději odložila po druhém dílu. Toho se však u Azincourtu bát nemusíte! Kniha je napínavá od první stránky a naprosto vás vtáhne do děje! Nicholas Hook je sice obyčejný lesník, zato perfektní lučištník, který se shodou nešťastných náhod dostane do boje o Soissons, kde je svědkem krvavých hrůz a drancování. Podaří se mu přežít a o rok později se vydá s anglickým králem Jindřichem V. na tažení do Francie, které vyústí až ve slavnou bitvu u Azincourtu. Po celou dobu četby jsem měla pocit, že stojím vedle samotného Nicka Hooka a uhýbám před ranami nepřátel. Případně, že sedím v kině a sleduji epický film v režii Ridleyho Scotta. Naprosto brilantní záležitost! Navíc umocněná tím, že jsem bojiště u Azincourtu navštívila. Pokud máte rádi historii rozhodně doporučuji pohled na bojové pláně, které zůstávají téměř stejné jako v roce 1415. Nachází se zde památník, siluety lučíštníků a interaktivní muzeum, kde si (mimo jiné) můžete vyzkoušet, jak těžké je napnout tětivu dlouhého luku. Celá expozice, stejně jako kniha, je naprosto skvělá a ještě dlouho po odchodu vám v hlavě bude rezonovat heslo AZINCOURT! Bernard Cornwell dokázal, že se tato bitva zapíše do podvědomí lidí i po více než 600 letech. Vítězství dlouhého luku nad těžkou jízdou, vjezd jednoho z velkých křesťanských králů do čela bitvy, víra, odvaha a naděje. To je Azincourt! A já rozhodně doporučuji jeho přečtení.
Osudy jednotlivých postáv v knihe ma bavili, samotná vojna bola príliš zdĺhavá a nudná. Dosť detailne opísaný masaker, kladný hrdina neexistuje, odhadujem, že stredovek je vykreslený verne a som rád, že žijem teraz a nie vtedy. No a Francúzov neporazili Angláni, ale víno. Škoda, fandil som im viac, než pradedom súčasných rowdies.
Nejkrvavější bitva stoleté války byla popisována opravdu krvavě. Přesto, nebo snad právě proto, to bylo nádherné čtení.
Štítky knihy
Francie 15. století stoletá válka bitva u Azincourtu (Agincourt) (1415) historické romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  Poslední království |
| 2007 | Bledý jezdec |
| 2004 | Lučištník |
| 2010 | Hořící země |
| 2006 | Sharpův tygr |
Jednoznačně nejlepší popis středověké nebo starověké bitvy, jaký jsem kdy v nějaké knize četla.
Vřele doporučuji!
Krátká ukázka:
"Nejdřív se ozvalo brnkání pěti tisíc uvolněných tětiv, zvuk zlověstný jako tón ďáblovy harfy, a po něm následoval svistot šípů, zprvu děsivý jako prudký nápor větru, ale postupně slábnoucí, jak se dva mraky opeřených střel, hustší než jakékoliv hejno špačků, vznesly k šedému nebi a letěly k nepříteli.
Hook už sáhl po dalším šípu, ale přesto nemohl odtrhnout pohled od toho, co viděl poprvé v životě – pět tisíc šípů ve dvou tak obrovských houfech, že zastínily mdlé světlo oblohy, dvě smrtící bouře, jež stoupaly k nejvyššímu bodu své dráhy, aby za ním začaly klesat.
Byl den svatého Kryšpína.
Na okamžik nastalo ticho.
A pak zasáhl první šíp cíl a po něm další.
Kovové hroty střel narážely na plechové pláty zbroje a rachot a řinčení znělo jako krupobití seslané Satanem."