Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234566/bmid_babicka-pozdravuje-a-omlouva-se-23s-234566.jpg
4
2062
2062
Zábavný a napínavý příběh plný nečekaných setkání, nepravděpodobných přátelství a obrovské síly pohádek a fantazie. Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyspělá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je čiperná, i když tím myslí, že jim připadá bláznivá. Elsa je jiná, než ostatní. Nemá jiné kamarády, než babičku, ale jí to nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , HostOriginální název:
Min mormor hälsar och säger förlåt, 2013
více info...
Přidat komentář
Posloucháno jako audio, paní Valerie Zawadská je úžasná vypravěčka a Frederik Backman skvělý autor, tohle kombo jsem si užila na sto procent.
Moje první kniha od tohoto autora a hodně mne to mile překvapilo. Je to psáno srdcem.
AUDIOKNIHA
***
Tak tohle poslouchání jsem si hodně užila. Bylo to vtipné, bylo to dojemné, bylo to napínavé. Místy jsem se smála jako blázen, místy jsem brečela jako želva. Moc příjemně namluvené.
(SPOILER) Jak moc jsem se na dalšího Backmana těšila. A jaké bylo moje zklamání, když jsem zpočátku nebyla vůbec nadšená! Příběhy z Miamasu mě jaksi nudily, nedocházelo mi, jak souvisí s hlavním příběhem. Když jsem se dozvěděla, jak to je s názvy jednotlivých království, byla jsem dojatá. A při poznávání jednotlivých obyvatelů domu jakbysmet. Každý z nich má svůj životní příběh, svoje trápení, svoje důvody, proč je takový, jaký je. A ač někteří uživatelé psali, že postavy nejsou uvěřitelné (Ředitel školy tolerující šikanu? Terapeutka, která nedokáže vyhledat pomoc? Babička, která vnučku uvrhne do nebezpečí?), já věřím tomu, že právě tyhle paradoxy, přehlížení a nelogické chování jsou to, co mezi lidmi vždycky bylo, je a bude. Elsu jsem si oblíbila, k šikaně stačí málo, jedna jediná věc, na kterou někdo upozorní a která se obecně nelíbí, a stanete se kořistí, stejně jako Elsa. Její smutek po odchodu babičky byl tak bolestivý, obzvlášť když jsem si v takové situaci představila samu sebe, představa mě drásala dokonce i v mém dospělém věku, natož v sedmi letech. Dojalo mě i zlomené srdce Elsy kvůli worsovi, ač samozřejmě celá postava worse byla velmi tajemná a nebylo jasné, kde se vzal, kde bydlel, komu patřil a jak moc mystický/obyčejný byl. Ano, Ove byl pro mě silnějším příběhem. To však nic nemění na tom, že tak jako tak jsem v knize opět našla spoustu moudrosti a laskavosti a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
Tohle bylo krásný !!!! Oveho jsem si zamilovala - Britt Marii taky - oba krásné lidské příběhy a bála jsem se, ze už se Backman bude opakovat, ale není to tak - tohle bylo tak krásné podání života detskym světem a fantazii - těším se už teď na další jeho díla !!!
Nejdřív mě to moc nebavilo, zbytečně velkou část knihy tvořily příběhy Miamasu, které sice mají v kontextu své velké místo, ale zestručnit je by ničemu nevadilo. Na konci moc smutné a moc hluboké.
Nezbývá než uznale zatleskat, jak se dají velmi důležité věci v životě lidském podat vtipně, pochopitelně a tak nějak udržitelně. A body navíc za postupnou gradaci, jak Elsa postupně rozplétá a zase zaplétá, co že jsou jednotliví obyvatelé domu vlastně zač.
Pro mě byla Babička po Brit-Marie a Ovem nejslabší. Bohužel. Tak nějak jsem se nemohla začíst a chytit. Možná už jsem prostě jen nudný dospělý a duše dětí mi uniká.
Za mě spíše slabší, hlavně oproti Ovemu. Jak už je u Backmana zvykem, v knize se probírají hluboká témata, i když občas dost svéráznou formou - to chválím. Bohužel jsem si Elsu ani její babičku neoblíbila, i když to obě neměly lehké, soucítit mi s nimi nešlo a obě se chovaly dost na pováženou. Škoda, ani vážnější témata a vysvětlení to nespravily.
Kdyby to byla první kniha od Backamana, asi bych se začátkem neprokousala. Ale po první třetině jsem byla ráda, že jsem to nevzdala. Svět v jednom domě a šance poznat lidi, kteří pomůžou až odejdou ti, kteří nás měli rádi. Zlaté babičky, pokud je člověk vnímavý jako Elsa a dá se jimi vést.
Až budu mít psa, bude se jmenovat Wors.
"všechno je složité, dokud ti to někdo nevysvetlí."
"kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou."
(SPOILER) Jsem velice zklamaná. Celá Říše před procitnutím pro mě byla k uzoufání nudná a ke čtení oněch pasáží jsem se donutila jedině v naději, že pohádkové vyprávění bude mít nějaký stěžejní význam pro reálný příběh. Dlužno dodat, že nakonec ani moc nemělo. Celé to na sebe bylo našroubované tak uměle, až mi to kroutilo palci u nohou. A ten reálný příběh? Moc reálný vlastně ani nebyl, protože jediné uvěřitelně popsané postavy jsou Alf a chlapec se syndromem. Zbytek lidí jsou prostě karikatury. Příhody k neuvěření. Babička, jeden den schopná přelézt plot do ZOO, druhý den umírá na pokročilou rakovinu? Babička, která svou vnučku miluje nade vše, je schopná zaúkolovat ji po smrti tak, až ji ohrozí na životě? Babička superhrdinka, zachraňující životy a nemající strach říct na plnou pusu i nelichotivé pravdy, se nedokáže lidem omluvit do očí nebo poslat omluvné dopisy přes notáře? Děvče, které sežralo všechnu moudrost světa, neví, čím se krmí pes? Bývalý voják, který bez problémů vyslídí ve válce nepřítele a který má jistě spoustu konexí, několik let není schopný najít svou vlastní rodinu? Psycholožka, která si neumí zajít za odborníkem? Ředitel školy, který omlouvá šikanu? Jako by Backman zkoušel, co všechno mu po úspěchu s Ovem u jeho čtenářů projde.
Mam rada Backmana čím dál víc. Jeho humor je skvělý. Vsechny knížky co jsem od nej četla (zatim asi 4) byly skvělé a hlavní hrdiny nešlo nemilovat, i kdyz to byli podivíni a morousové.
Babičku s takovou fantazií bych brala taky, treba budu jednou aspon trochu taková, i kdyz pochybuju ze bych byla až tak volnomyšlenkářská :D
Je těžké být rozumný, když se jedná o smrt. Je těžké nechat své milované odejít...
Nakonec úplně SUPER, ale byl to tentokrát boj. Těžké čtení, celé pomotané. Začátek, no až hodně za půlku úplně nesmyslný, nemohla jsem se vůbec začíst, ztrácela se v ději a v té říši pohádek a fantazie. Ale nakonec to do sebe všechno zapadlo a vyklubal se z toho úžasný pohádkově - reálný nebo možná reálně - pohádkový příběh ze života sedmileté skoro osmileté Elsy a její babičky a ostatních.
Doporučuji!!!
Protože každý sedmiletý dítě si zaslouží superhrdiny. A komu se to nelíbí, ten musí bejt padlej na hlavu:):):)
PS: akorát ten Přítel, tam mi to pořád drhne ( žil v bytě sám ? a pak jak to dával, ve sklepě v kóji, v kufru auta, jídlo atd...
Velice příjemné a uklidňující čtení z pohledu sedmileté holčičky. Její zvědavost, jinakost, radost i smutek. V knize se dostáváme do dětských let, kdy všechno vnímáme po svém a na všechno máme tisíc otázek.
Myslím, že určitě není špatné, jednou za čas vypnout a zavzpomínat, jaké to bylo, když nám bylo právě třeba sedm. Kdy pohádky byly víc, než později v dospělosti.
Moc hezky napsané a vřele doporučuji jako relax v dnešní uspěchané době.
Velké zklamání. Muž jménem Ove byl super, látka nasazena velmi vysoko. Toto je neco úplně jiného a me to vůbec neoslovilo.
Poté, co jsem velmi nedávno doposlouchala Oveho, jsem si do uší vzala dalšího Backmana, tentokrát Babičku. Byť hodnotím vcelku vysoko, musím říct, že v porovnání s dalšími Backmanovými knihami, které jsem četla/poslouchala, je tohle pro mne lehounce slabší. Ale pořád určitě hodné pozornosti.
Neuvěřitelně mne bavila postava babičky, která sice z určitého úhlu pohledu uměla vyvolávat v životě postav pěkný chaos, ale zároveň je to někdo, koho bych vlastně ve svém životě chtěla mít. Žena, která se ničeho nebojí, do všeho jde s vervou a naplno, nebojí se myslet nekonvenčně - ne jen v zavedených bezpečných mantinelech všedního světa. A hlavně - má obrovský smysl pro fantazii. Její život, byť plný překážek a nástrah, je plnohodnotný a barevný.
Co se mi na Backmanově tvorbě líbí, je to, jak postupně dokáže čtenářům zobrazovat jednu věci - a to, že každý člověk má nějaký příběh a že nelze knikoho soudit na první dobrou jen na základě prvního dojmu. Každý si v sobě něco nese, co ho formovalo a udělalo z něj to, čím ten člověk je dnes. A i když potkáte někoho, s kým si třeba úplně nesednete, nemusí to hned být špatný člověk. Nesuď knihu podle obalu.
Je to případ i této knihy. Na začátku potkáváte řadu postav, kdy některé vám jsou blízké hned, zatímco některé byste nejradši přetáhli pánvičkou po hlavě kvůli tomu, jak se chovají. Ale čím víc se blížíte konci, tím víc začínáte ty postavy postupně chápat a aspoň trochu víc být k nim soucitní. To se autorovi prostě daří hrozně dobře vykreslovat.
Proč hodnotím o hvězdu méně, než jsem hodnotila knihy "Muž jménem Ove" a "Úzkosti a jejich lidé"? Asi to pro mne nemělo tak velký přesah, jak jsem čekala. Nezasáhlo mne to tolik, jako ty dvě dříve zmíněné knihy. A taky mi tam trochu chybělo vysvětlení, v čem přesně je holčička Elsa tak moc jiná a zvláštní, než "jen" že je na svůj věk nadprůměrně inteligentní. Nevím, možná to bylo pro ostatní čtenáře pochopitelné z kontextu knihy, ale já to asi úplně nepochopila.
Jinak knihu jsem poslouchala jako audio, namluvila Valérie Zawadská, jejíž interpretace mne velmi bavila. Knihu samotnou pak určitě mohu doporučit.
Nedávno jsem od Backmana přečetla Úzkosti a jejich lidé a ty mě nadchly natolik, že jsem vlastně díky nim sáhla v knihkupectví po další autorově knize. Tady autor zabrousil trochu do fantasy, i když příběh fantasy vlastně vůbec není - no, asi typický Backman, kousek ode všeho, co se k sobě zdánlivě skoro nehodí, ale setkané dohromady tak, že to tvoří mistrovsou mozaiku.
Přeto mi přišlo, že se začátek přeci jen trochu víc táhnul, než se začalo opravdu něco dít. Konec byl zase naopak trochu moc dramatický až drastický. Zkrátka, krásná kniha, autor nezklamal, ale na pět hvězd to u mě není.
Backmanův styl psaní nemusí sednout každému. Poměrně jednoduché charakteristiky a definování postav pomocí několika málo neustále zmiňovaných vlastností mi většinou vadí, ale u něj z nějakého důvodu ne. Babička je ve spoustě věcech podobná jako jeho další knihy - nikdo není černobílý, každý má své démony a každého nějak ovlivňují. A my bychom neměli lidi tak snadno odsuzovat, aniž bychom tyhle démony znali. O tom podle mě tahle kniha je, je o lidech, ne o tom trochu bláznivém příběhu, ale o tom, jak je snadné odsoudit člověka, když ho známe jen z jedné strany. A v tom je krása té knížky. V tom, jak často se vám mění názory na jednotlivé postavy, protože poznáváte jejich příběh z nových a nových úhlů.
Moc hezká oddechovka, líbilo se mi. Pravda, že po Medvědíně jsem neměla moc očekávání a vyplatilo se :)
Štítky knihy
přátelství humor švédská literatura rodina tajemství rodinné vztahy mezilidské vztahy metafory babička stereotypyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Mluvil autor někdy v čase kolem psaní téhle knihy s nějakým osmiletým dítětem? Nebo ho zahlédl aspoň v parku? Nemyslím si...
Kniha o přemoudřelé a nesmírně otravné dívce a baráku plném exotů. Není to špatná kniha, jde to číst a i dočíst. Když tedy pominu nesmírně patetický a bolestivý závěr, který se asi pokouší o dojemnost, ale množství klišé na stránku tvoří tak hutnou konzistenci, že se jí lze jen stěží pročíst.
Po Ovem je to zklamání. Tam udržel autor svoji snahu dojímat na uzdě. Tady se ale rozjel nekontrolovaně a naplno.