Báječná léta pod psa
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211969/mid_bajecna-leta-pod-psa-211969.jpg
4
3265
3265
Satirický a humorně laděný román, který je rodinnou kronikou zachycujicí období od roku 1952 do gorbačovské perestrojky. Děj se odehrává v Praze a v městečku Sázava.
Přidat komentář
Knížka byla v rámci povinné četby k maturitě (čteno před rokem). Tato kniha i film jsou velice vychvalovány. Četla se dobře. Jen příběh mě moc nezaujal. Nejspíše v rámci vychvalování jsme čekala něco více.
Zestárli jsme, lásko. Tahle slova klasika mě při četbě často napadala. Týká se to jak nás dvou, tak i autorova dříve tak radostně přijímaného stylu. Nostalgie při vzpomínce na ta léta pod psa, které jsme si tu a tam dokázali proměnit na léta báječná, se ale dostavuje stále naprosto spolehlivě.
Pěkně to vyjádřil na ČSFD při hodnocení filmu Gemini: Hezky se na to vzpomíná, ale vracet by se to nemuselo...
80 % (zatím už 3048 hodnocení s průměrem 80 %).
Seznamte se, tohle je tlustý, brýlatý a neohrabaný, vysoce nadprůměrně inteligentní Kvído, umí recitovat krásné básničky, je to sice jen reprodukční umění, ale když Jaruška ráda recituje, Kvído se určitě přidá, osobně ale dává přednost spíš vlastní svérázné tvorbě. Skrze ní a jeho deník poznáte celou jeho rodinu, a taky krásnou a malebnou Sázavu, a v neposlední řadě dost svérázných postav a postaviček hodně přesně odrážejících normalizační stav české společnosti.
Ach jo, pan Viewegh! ... pravidelný tvůrce pokleslého žánru i autor příběhů se zajímavými tématy (těch je podstatně míň, a je to škoda), od stropu k podlaze, vlastně málokterý autor začíná svou tvorbu tím nejlepším, co umí napsat :-).
Každopádně, Michalu Vieweghovi se to v příběhu Kvídovy rodiny povedlo, Báječná léta jsou totiž dost zdařilou karikaturou - obrazem své doby a všichni protagonisti jsou vykreslení poměrně sebejistou rukou profesionálního karikaturisty ... od "té čuby" Něhy, ... až po Šperka a Šperkovou :-).
"Na všem záleží", poučil Kvído jednoho večera z vany svou matku.
"Ale na ničem zase tak moc."
"Kdo ti to říkal?" dotazovala se matka s úsměvem.
"Dědeček Jiří", řekl Kvido, a jak sklonil hlavu k červenobílému plovoucímu parníčku, na krku se mu udělaly tři varhánkovité bradičky.
Dědeček Jiří toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval."
Musím uznat, že se kniha čte opravdu velmi dobře. Bohužel mě, stejně jako film, příběh jako takový nenadchl tolik, jako ostatní. Většina postav mě hlavně rozčilovala a onen humoristický ráz jsem hledala marně.
Co naopak hodnotím pozitivně, je pohled na minulý režim a dobu z odlišného pohledu než je obvyklé osoby neznalé politických a dějinných souvislostí.
V případě této knihy bych se nejspíš zvládla rozepsat. V porovnání s jinými knihami autora je tato asi nejlepší. Líbí se mi komično příběhu ve spojení s historickými událostmi. Stejně ale dávám přednost filmu.
I když jsem se na Viewegha hodně těšila, tak jsem bylo trochu zklamaná. Bylo to sice pohodové čtení, které mělo být i vtipné, bohužel mě to moc nepobavilo. Taky mi docela vadil způsob, jak je kniha vyprávěna.
Nemůžu si pomoct, ale filmová verze mi připadala tak nějak uvěřitelnější. Třeba Šperk po revoluci :-D U knihy jsem často měla zmatek v konverzacích a motivace mě leckdy poněkud zarážely, logika pokulhávala a přeskakovala tam a zpátky (důvod stěhování z verandy, okolnosti psaní fixou a podobně, tomu všemu dává film logiku, kterou kniha zanedbává). Redaktorské vsuvky mě spíš rušily než zajímaly. I tak bych dala spíš devět hvězdiček z deseti než čtyři z pěti, protože jsem se opravdu dobře bavila a celkem často i nahlas smála.
Nedávno jsem se dívala na rozhovor s panem Vieweghem a díky tomu jsem se dostala k jeho románu Báječná léta pod psa. Od příběhu jsem měla velká očekávání. To byl nejspíš také onen kámen úrazu, poněvadž jsem poté pocítila o to větší zklamání a lítost. Kniha na mě bohužel působila nezáživně, děj se táhl, k postavám jsem si cestu hledala jen těžko a časté pokusy o vtip ze strany autora mi humorné většinou ani nepřipadaly.
Maturitní četba, první film poté kniha. Kniha nezáživná a nebavila mě. Upřímně se přiznám ke svým antipatiím vůči autorovi ale skutečně mě jeho pohled na minulost ani přítomnost, žádné názory...vůbec nic otevřeně nezajímají. Kniha se mi líbila pouze kvůli osudu tatínka, který si v příběhu prochází několika dobře popsanými fázemi. Co se týče toho otravného, malého, prvorozeného kluka, iritoval mě tolik, že jsem na něho měla vztek. Samozřejmě, že je kniha z části autobiografická a autor se snaží stylizovat své dětství jako dětství indigového jedince, za kterým měla ještě do porodnice přijet komise menzy. Místo téhle knihy bych raději do povinné četby zařadila nějaké hry od Václava Havla, které mají podstatně větší vypovídající hodnotu a nemají potřebu hrát na své nabubřelé ego podobné nevtipné komedie.
Taková skoro moderní rodinka ve špatné době. Táta Kvida z této výstřední rodinky bavil asi nejvíce.
Je skoro osm hodin ráno a já si teď můžu spokojeně lehnout. Bylo to skvělý! Doufám, že vždycky zůstane pár takových…
Upřímně se divím sama sobě, ale jediná kritiky uznávná Vieweghova kniha se opravdu číst dala a to především proto, že zde bylo minimum otřesně psaných sexscén, absence nadávání na literární kritiky a občas dokonce vtipné (!) vtipy. Smála jsem se. Postava Kvidova otce je naprosto báječná. To je ale tak vše, co se o Báječných letech pod psa dá říct. Občasný vtípeček nedělá dobrou knihu, všechno bylo příliš rychlé a povrchní. Viewegh je a vždy byl pouze průměrný spisovatel a jako takový by se mohl konečně začít víc soustředit na děj knihy a méně na vtipkování a speedrunování životního osudu celé Kvidovy rodiny na ani ne 250 stranách.
Viewegh je další z českých autorů, kteří mě nezaujali a v tomto případě radši sáhnu po filmu. Přečteno několik knih, ale žádná mě bohužel neoslovila.
Stejně jako Veru.nku i mě Kvido štval, a to jak ve filmu, tak hlavně tady. Jeho kydy prostě nebyly funny, ale ve filmu to tomu děcku nějakej čas aspoň sedlo...tady holt ne no. Tady je to celý suchý...a tatův boj o lezení do Šperkovy ři*ě byl už děsnej.
Kniha má vše co kniha má mít.
- humor
- černý humor
- blázna
- milostné trable
- mezigenerační rozdíly
- krásné detaily
Štítky knihy
zfilmováno 20. století Česko, Česká republika česká literatura rodina dospívání komunismus rodinné vztahy autobiografické prvky socialismus Sázava ironie kronikáři Cena Jiřího Ortena české romány
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 | Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2007 | Andělé všedního dne |
Je to taková postmoderna s otevřenou náručí - už od prvních stránek (porod při Čekání na Godota) se tam vrší literární odkazy, které jsou ale do puntíku dovysvětlené. Přepíná se mezi formou, protože proč ne - navzdory tomu, že dramatické ztvárnění určitých kapitol vyjde stejně naprázdno, když většina děje románu je taky scénická. A nakonec, aby se ukázalo, že je to ta literatura, tady máme metarovinu - nesmírně otravné průpovídky autora a redaktora, který poukazuje na nepublikovatelnost daného díla. Viewegh jako by tím chtěl čtenáři pěkně předsunout - ha, teď máte před sebou knihu, která je strašně skandální a prostořeká a vyzvedne na povrch nepříjemné pravdy normalizace.
Ale po třiceti letech to už zase taková bomba není. Všichni ti intelektuálové na vrátnicích, zpuchřelé umakarty či nástěnkářství, to už jsou staré známé věnce. Určitě se zde podařilo ztvárnit alespoň určitý dobový rozpor - tiše domovské formy odporu a lamentování, které se však musely snést s veřejným podlézáním a snahou vydobýt si drobnými krůčky alespoň něco. Obstát není jen tak, když musíte vstupovat se skloněným hřbetem vstupovat do béčkového družstva okresního přeboru, aby bylo možné obstojně zabezpečit rodinu. Sice ano, přijeli Rusové a je to bída, ale tématem nedělního oběda je spíše to, zdali se do bramborového salátu hodí dávat salám. Je to pohled neúprosně ironický, ale zároveň vřelý, aby českého člověka trochu polaskal po vlasech, že to tak měli všichni a co naděláme.
Autor otevřeně čerpá z vlastního rodinného života. Mám dojem, že se to do podoby knihy promítá nepříliš valně - na jednu stranu je zde spoustu konkrétních reálií, které jsou s danou dobou spojitelné, na stranu druhou Viewegh hýří ve vsuvkách hromadou privátního balastu. Jistě, v takových momentech se sází na tzv. humor, ten mě však nechává poměrně chladným, neboť umolousaná snaha o něj srší z každého odstavce. Humor je zde scénou, nikoliv nazíráním. Ostatně i ta sebe(ironie) se může po chvíli stát vděčným prostředkem, manýrou, která vytváří další jednoduše skousnutelnou realitu.