Barevný závoj
William Somerset Maugham
Příběh, který vtáhne a pohltí. Sebestředná Kitty z anglické lepší společnosti se bez lásky provdá za lékaře a odcestuje s ním do britské koloniální Číny. Kittina absence citu manžele stále více odcizuje. Po odhalení Kittiny nevěry pár společně odjíždí do centrální Číny, kde vypukla cholera. Všudypřítomnost smrti, boj s epidemií a obětavost řady lidí, které Kitty potkává, ovlivní vzájemný vztah manželů i osobnost ženy, která se proměňuje v pokornou bytost plnou pochopení pro druhé lidi. Autor je mimořádný vypravěč, který mistrovsky postihuje psychologii postav. Dokáže rozehrát silný příběh s hlavní hrdinkou, kterou nejdříve nesnášíte a nakonec si ji zamilujete.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , TympanumOriginální název:
The Painted Veil, 1925
Interpreti: Klára Suchá , Otakar Brousek
více info...
Přidat komentář
Těžko se mi hledala kniha do čtenářské výzvy č. 15. Nakonec jsem si dvě přece jen předvybrala s tím, že nechám splnění tématu “na potom. Ale Český rozhlas rozhodl za mě ještě na sklonku loňského roku. Jejich adaptace knihy mě zaujala, do knihy jsem se zaposlouchala na první dobrou. Ani se mi nechce věřit, že od 1. vydání letos uplyne už 100 let. Čtenář po prvních kapitolách myslí, že ví, kam autor děj posune, a s jistotou očekává jasný konec. A ono ne, v půlce knihy nastává obrat o 180 stupňů. Autor své hlavní postavy nijak nešetří a vy se začnete pohybovat v mnohem reálnějším příběhu, než se odpočátku zdálo. Jen konec knihy mi přišel bohužel hodně rychlý, teprve tady totiž zjišťujeme, že celou dobu nejde jen o problém v manželského vztahu, ale příčiny jeho nezdaru jsou skryty mnohem hlouběji, než na první pohled vypadá. Doposlouchala jsem a nebyla plně uspokojena:-(. Každopádně 1. téma výzvy zdárně splněno.
Je neuvěritelné, že to napsal muž, ale hlavně, že to napsal v roce 1925.
Hlavní postava je nesympatická, ale uvěřitelná a má vývoj.
Už jsem s Maughamem měl dříve čest, takže jsem se na audio verzi Barevného závoje těšil. Nečekal jsem ale, jak moc se mi to bude líbit a jak moc budu do příběhu manželů Faneových emočně zapojen. Přitom ani nevím proč vlastně? Neměl jsem pocit, že by byli zpracováni literárně výjimečně poutavě („pouze“ vysoký standard). Jejich příběh nebyl ani kvapíkem od jedné dramatické zápletky k druhé, vlastně spíš naopak, vnějškově se toho na stránkách zase tolik nedělo. Ani jeden z nich mi nebyl sympatický, ani jeden z nich mě taky na druhou stranu nefascinoval svým záporným charakterem nebo komplikovanou povahou. (To ovšem neplatí o sestrách františkánkách, ty byly nejzářivějším elementem celého románu, ty jsem si okamžitě zamiloval a vizualizoval podle opravdových sestřiček :-) Ale nějak mi prostě nedali spát, Kitty a Walter, a já mnohokrát vyhlížel půlnoc, abych si mohl užít další půlhodinku jejich osudu.
Zdánlivě je osnova děje jasná: jdeme od selhání přes katarzi k novým životním hodnotám. Ty zprvu vypadají jako z nouze ctnost, aby se pak proměnily ve ctnost přijatou a útěšnou. Ukázkový příběh o zmoudření skrze přijetí vlastní viny. Jenže takhle jednoduché to přece nebylo, ne? Kittin přerod na mě víc než cokoli jiného působil jako úniková strategie, jako hektická snaha zaplnit prázdnotu. (Nevyhnul jsem se srovnání s nedávno čtenou Jozovou Hanulí, jejíž proměna na mě působila mnohem víc věrohodně. Ale opravdu mnohem víc.) Kitty se mi zdála být jako zrno, které hned vzešlo, ale protože nebylo hluboko v zemi, na slunci by jí hrozilo rychlé uschnutí. Tomu myslím odpovídá i její rychlá recidiva při dalším setkání s Charlesem (který na mě působil z celého románu nejméně životně, protože příliš černobíle. V jeho případě tedy černě). Ale nechtěl bych Kitty křivdit, její emancipace byla úctyhodná, její odvaha podívat se co nejvíc upřímně na sebe, najít pravdu o sobě (o své situaci vnější, ale zejména stavu svého nitra) a ochota nelpět na starém a přežitém byla inspirující.
Co Walter? Na začátku zápletky vstoupí do příběhu jako neprávem podceňovaný muž, který má věci pod kontrolou a je před Kitty o pár tahů vepředu. Jenže jeho chladná rozhodnost a emoční zdrženlivost, která byla v okamžiku krize účelná a užitečná (právě Kittino vědomí, že nad svým mužem ztratila nadvládu bylo nezbytnou podmínkou její vnitřní transformace, myslím) se ale postupně stávala brzdou možného uzdravení jejich vztahu – začalo to v mých očích vypadat, že jeho zaťaté mlčení není ani tak vhodně zvolenou reakcí (drsnou, ale nutnou), jako spíš znakem jeho vnitřního zranění a nezralosti. Nakonec to možná byl jediný způsob, jakým dokázal reagovat na krizi. Takže jsem získal pocit, že to schéma „on silný – ona slabá“ vůbec nemuselo odpovídat skutečnému stavu v domácnosti Faneů.
No, možná je to právě určitá nepostihnutelnost obou manželů, která z Barevného závoje udělala tak zajímavý zážitek, už jsem to doposlouchal před pár týdny a pořád na ně trochu myslím. Což je přesně to, co od dobré beletrie očekávám.
Poslechnuto jako audiokniha na Českém rozhlase v podání Kláry Suché. Zajímavý příběh, skvěle vykreslení postav a poutavý hlas.
Román o lidech a jejich chybách bez zbytečných kudrlinek. Už samotný název knihy, inspirovaný Shelleyho verši „Ten pestrý závoj nezvedej, jenž zove žití, kdo živ...“ (přeložil Vrchlický), je takovým varováním, že to nebude žádná pohádka, ale spíš příběh o tom, jaké je to čelit důsledkům vlastních rozhodnutí.
Co mě na něm bavilo nejvíc, byl realistický pohled na vztahy a prostředí. Nic tu není přikrášlené, žádné melodramatické zvraty ve stylu „hlavní hrdinka si najednou uvědomí, že svého manžela vlastně celou dobu šíleně milovala“. Jen cesta skrze utrpení, která vede k sebepoznání. Spolu s Kitty si tak můžeme osahat témata viny, odpuštění a vykoupení.
A zajímavý byl pro mě i nenápadný odkaz na satirickou báseň Elegie o smrti šíleného psa, který byl takovým šťouchnutím do jejich vztahu, kde bylo také hodně hořkosti a nedorozumění, které vedlo k bolestivým následkům. Tady jen kousek z ní:
„This dog and man at first were friends;
But when a pique began,
The dog, to gain some private ends,
Went mad, and bit the man.
Around from all the neighbouring streets
The wond'ring neighbours ran,
And swore the dog had lost its wits
To bite so good a man.
The wound it seemed both sore and sad
To every Christian eye;
And while they swore the dog was mad,
They swore the man would die.
But soon a wonder came to light
That showed the rogues they lied,—
The man recovered of the bite,
The dog it was that died!“
Poslouchala jsem jako audioknihu a byl to opravdu příjemný zážitek.
Reálný popis postav, dobových zvyků ...
Realistický vývoj postavy Kitty z absolutně jednoduché paničky v ženu, která pochopila, že lidé mají i jinou hodnotu a smysl života než jen jejich postavení na společenském žebříčku.
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování na ČRo, narazila jsem na to úplnou náhodou. A jelikož jsem od autora kdysi dávno četla knihu Julie, ty jsi kouzelná, už jsem u poslechu zůstala. Ten příběh mě zaujal místy, ve kterých se odehrával, postavami, které byly velmi dobře vykreslené a taky časem, ve kterém, alespoň dle mého soudu, doznívala viktoriánská Anglie. Leckoho může hlavní postava Kitty iritovat, ale je výborně vykreslená, není plochá, ani jednoduchá. Byl to pro mě jednoznačně čtenářský zážitek...
Autor ve svém románu dává možnost dozrát a dospět hrdince, ovšem to lze jen díky trápení a odříkání a sleduje spolu s jejím manželem tento proces. Postavy Maughamovy jsou barevné, živé, děj trochu jednodušší, přesto je kniha velmi čtivá. Film jsem viděla dříve a zaujal mne více než předloha sama.
Jak barevný závoj, co něžně dosedá na exotickou krajinu kdesi v Číně se nade mnou rozevřel příběh, který mě okamžitě pohltil. Jazyk, bohatý na detaily, mě vtáhl do děje a umožnil mi prožít spolu s hrdiny příběh o lásce, zradě a odpuštění.
Je jen několik autorů, u kterých vím, že stačí prvních pár řádků a jsem ztracená - elegantní jazyk Somerseta Maughama takovou moc nade mnou má.
Maugham totiž dokáže čarovat se slovy, vypráví svým stylem, drží se jednoduchých linií, používá prosté výrazy a s nimi pečlivě a trpělivě tvoří – do nejjemnějších detailů vykreslený obraz - popisuje emoce a city, zachycuje krásu i drsnost Číny, snovou i dramatickou atmosféru, trpělivě identifikuje společenské konvence a normy, na kterých příběh stojí, je to opravdu precizní a jemná práce na čisté vizualizaci, jako když se vám přímo před očima vybarvuje obraz (nejprve pečlivě promyšlená a sestavená mandala, kterou po pečlivém zvážení po mnoho hodin trpělivě vybarvuješ, volíš jemné tóny barev co k sobě ladí a nespěcháš, dáváš si se svou precizní prací na čas) – tak asi takové to pro mě je, číst Maughamovy příběhy … poslední tahy štětce urovnají zostřené emoce a obraz je hotový!
„V prudkém poledním světle ztrácel kouzelný palác svou tajuplnost a byl to jen okázalý a zchátralý chrám na městských hradbách. Pro ní ale už nikdy nebyl úplně obyčejný, protože jej jednou spatřila v takové extázi … za svítání, za soumraku … dokázala si část té krásy opět připomenout. To, co jí tehdy připadalo jako mohutná bašta, byla jen pevná a temná hradební zeď. Často na ní hleděla. Za tím cimbuřím leželo město ve smrtícím sevření epidemie.“
Poslouchalo se to moc dobře, děj plynul jako voda. Ano Kitty byla rozmazlená, ale za prozření zaplatila vysokou daň. Sice mě v jednu chvíli zklamala, ale můj obdiv za to jak se dokázala se vším vyrovnat. Škoda, že není další díl zajímalo by mě jak se jí v životě vedlo.
Kniha se mi moc líbila. Hlavní hrdinka prošla velkou školou života. Hodně jsem si přála a očekávala jsem, že se s manželem sblíží, ale osud (a autor) tomu nechtěl...
Myslím, že je to druhá kniha, kde mi byla hlavní postava nesympatická. Ale jinak se mi příběh celkem líbil. Pohled do začátku 20.století v koloniální Číně. Pořád si člověk může rozšiřovat znalosti.
Za me teda ne, poslouchala jsem jako audioknihu, ale i tak. Rozmazlena sobecka Kity co je presvedcena, ze se kolem ni musi tocit cely svet a pro kterou je jeji nevera neco normalniho co ji prece manzel musi odpustit. Prace v klastere je jen povrchni vec k ziskani prestize.
Opravdu parádní. Nejen vývoj hlavní hrdinky ale i náhled do koloniální Číny, způsobu života, chování místních, úděl jeptišek... Navíc naprosto úžasný styl vyprávění a jazyk, na to že tomu je 100 let od vydání.
Viděla jsem nejprve film, který ve mně zanechal hluboký zážitek. Nyní jsem poslouchala knihu v Českém rozhlase. Dlouho jsem si musela zvyknout na podání přednesu paní Kláry Suché.
Audiokniha Čro. Viděla jsem i film, který se v první polovině knize dost věrně přibližoval, zato druhá půlka byla naprosto změněná. Určitě se mi víc líbila kniha. Zajímavé prostředí, nevšední příběh, dobře vykreslené charaktery lidí. Navíc paní Klára Suchá to překrásně načetla, radost poslouchat.
Na prvý pohled to zavání Červenou knihovnou, ale kdeže... Je to drama na více úrovních, je to temné a smutně to i končí.
Poslechl jsem v audiu a shlédl i film. Obojí dobré, film snad věrně přibližuje prostředí, v němž se příběh odehrává (epidemie v britské kontinentální Číně), ale některé pasáže zkracuje či vynechává (logicky) a končí jinak. Dvě hlavní mužské postavy navíc příliš neodpovídají mé představě, vytvořené na základě poslechu... Kniha se navíc daleko více a daleko hlouběji zabývá psychikou nevěrné ženy (v podstatě hlavní postava, nikoliv kladná), vývojem jejích myšlenek a částečnou proměnou, o což je divák ochuzen, a o co šlo rozhodně autorovi v prvé řadě. Proto rozhodně upřednostňuji knihu před filmem.
Každopádně je to kniha výjimečná a tak za čtyři.
Milostné romány mě už tak říkajíc neberou. Tuhle knížku jsem ale na milost vzala, původně na doporučení dcery. Dobře jsem udělala, nejde tu jen o triviální manželský trojúhelník a jeho rozřešení, příběh dopřává čtenáři i radost z pěkného překladu, citové zaujetí a dobře podanou psychologii postav. Waltera jsem si oblíbila. Teď si knihu vychutnávám i jako četbu v rozhlase.
Autorovy další knížky
1964 | O údělu člověka |
2006 | Julie, ty jsi kouzelná |
1974 | Na ostří nože |
1969 | Síla okolností a jiné povídky |
1976 | Odsouzen k útěku |
Posloucháno jako audiokniha na Českém rozhlasu. Kitty a Walter mi dělali společnost při večerních procházkách se psem. Příběh se mi líbil. Celkový dojem, nálada z poslechu byly spíše ponuré. Vzájemná cizost dvou osob, které si mají být nejbližší, Kittina povrchnost, pozadí epidemie, která kosí jeden lidský život za druhým. To vše přispívá k pocitu bezútěšnosti. Na druhou stranu čistota a nezištnost jeptišek a samotná proměna Kitty, která díky životním zkušenostem nachází skutečné hodnoty a pokoru, to ponuré vyvažují. Musím přiznat, že v jednom okamžiku jsem si i pobulela.