Barva nachu
Alice Walker
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524556/bmid_barva-nachu-652e9fc63e0cb.jpg
4
208
208
Milý Bože, dycky sem byla hodná holka. Třeba mi dej znamení ať vim co se mi to děje. Takto se počátkem minulého století na americkém Jihu snaží „štrnáctiletá“ černoška Celie korespondenčně propojit s tím, kdo podle všeho může za její utrpení ve světě stvořeném zřejmě jen pro muže, navíc muže bílé. S těmi se sice za segregace moc nesetkává, ale úplně jí stačí násilnický otec a později manžel, za kterého ji, stále ještě velmi mladou, provdají. S dopisy – některé adresuje i sestře, která jí zmizela kdesi ve světě – si pak Celie vystačí až do samého konce románu, i když od Boha žádné odpovědi ani znamení nepřicházejí a dopisy od sestry jí manžel zabavuje. Jenže právě díky těmto neopětovaným dopisům a ještě spíš díky dvěma úžasným ženám, které nástrahy „mužského světa“ zvládají o poznání lépe, hlavní hrdinka postupně zvedá hlavu a vstává z prachu. A v závěru „románu v dopisech“ si dokonce uvědomí, komu či čemu celé ty roky psala.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , Kontrast VintageOriginální název:
The Color Purple, 1982
více info...
Přidat komentář
Z příběhu vylézá síla poznání, trpělivosti, odevzdání, pokory, sepětí žen, věčného příkladu nezkrotných ... a prozření naslouchajících mužů. Sledování postupné proměny hrdinů nás oděje v samu laskavost.
"Sofia se za sebe umí porvat sama. Mým úkolem je mít ji rád a vzít ji, kam chce jít."
"Já se snažím svýmu srdci vysvětlit, že nemá chtít nic, co mít nemůže."
Málokedy ma kniha tak očarí, ako sa to podarilo Barvě nachu. Zo začiatku pôsobí dej knihy veľmi kruto a bezútešne, no postupne v ňom pribúdajú momenty nádeje a porozumenia.
Celá kniha je pretkaná silou ženského priateľstva a lásky, ktoré pomáha hrdinkám príbehu vyrovnať sa s ťažkými a traumatizujúcimi životnými skúsenosťami.
Stretneme sa v nej s témami ako je rasizmus, sexizmus, zneužívanie, násilie, bieda, prístup k vzdelaniu, kolonializmus, materstvo, otázka sexuálnej orientácie, problém patriarchátu a s mnohými inými... Avšak je to aj kniha o Bohu, o vzťahu k nemu, o strácaní viery, o jeho opätovnom hľadaní a zobrazení Boha.
Druhá polovica knihy na mňa pôsobila ako balzam na dušu. Je menej šokujúca, viac filozofická, postavy sa v nej snažia nájsť pokoj v sebe samých a ukotvenie v živote.
Po prečítaní prvých strán by som povedala, že je to jedna z najsmutnejších a najdepresívnejších kníh, aké som chytila do ruky.
Po prečítaní posledných strán by som povedala, že je to jeden z najkrajších príbehov nádeje, priateľstva, odpustenia, viery a ženskej sily, ktoré som čítala.
(SPOILER) Tato kniha poskytuje širokou škálu témat jako je rasismus, otroctví, ale i sexualita, rodina či mateřství, které zahrnuje do příběhu tak nějak přirozeně, nenásilně. Styl psaní autorky v Celiiných dopisech přidával příběhu na autenticitě. Stejně jako mnoho dalších čtenářů mne bavila zejména první část knihy, která se četla naprosto sama a měla spád, kdežto druhá polovina s dopisy mezi sestrami mě tolik nezaujala. Konec byl navíc na můj vkus až moc, řekla bych, zalitý sluncem? Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že se všechny postavy změnily k lepšímu, navzájem se usmířily a opravdu nakonec setkaly.
Souhlasím s komentáři, že první část knihy se mi moc líbila. Zajímavě popsaný svět černošských žen. Druhá část knihy mě moc nebavila.
Polovinu knihy jsem doslova zhltla. Strašně mě bavily dopisy adresované Bohu. Dopisy adresované vzájemně sestrám mě už nebavily tolik. Ale i přesto se mi líbilo, že román řeší několik témat, která budou aktuální ve všech dobách a za všech generací.
(SPOILER) Kdysi jsem viděla filmové zpracování této knihy, nadchlo mě a moc jsem si chtěla přečíst i knižní předlohu. Na knihu jsem hooooooodně dlouho čekala, vydali ji znovu až v r. 2024. A čtení jsem si vyloženě užila. Po celou dobu jsem naprosto fandila Celii a prožívala s ní všechny její mizérie dětství a mládí, její postupné nabývání sebevědomí, spokojenosti a objevování sebe sama. Je neskutečné, že život může dělat i takové legrácky jakože si ten hrozný pan _ a Celie nakonec budou spokojeně povídat a šít na terase..
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha...
Jedna knížka a TOLIK témat,
přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání,
a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře,
díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Na začátku jsem knihu hltala, byla krutá, nespisovný jazyk jí dodával na reálnosti. Postupně mé nadšení opadalo a závěrečné rozhovory na mě už takový dopad neměly. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se ke knize díky Čtenářskému klubu dostala.
Román je velmi silným příběhem utlačované černé ženy. Celie nemá téměř žádná práva a je nucena muže ve svém životě poslouchat na slovo. Příběh je to smutný, ovšem později se Celie díky pomoci své "kamarádky" staví na své vlastní nohy a my můžeme pozorovat nárůst sebevědomý a také získání vnitřní ženské síly, která se nebojí mužům postavit.
Velmi se mi líbilo, jak rodina zde vždy drží při sobě a to i tak, že spolu vychází i třeba bývalé manželky či milenky. Rodinná soudržnost pro mne byla velmi inspirativní.
Chvíli jsem si zvykala na styl psaní, který je velmi jednoduchý, například je zde úplná absence uvozovek a slova jsou gramaticky špatně psaná. Tento fakt ovšem dal větší uvěřitelnost, že dopisy psal někdo, kdo nemá nijak vysoké vzdělání.
Kniha ziskala dvě nejdůležitější literární ceny a byla i zfilmována Stevenem Spielbergem.
Knihu doporučuji všem ženám, které si myslí, že je jejich život těžký. Po přečtení jistě svůj názor přehodnotíte. :)
Kniha se četla opravdu sama díky tomu jak Celie píše dopisy, prostě tak jak jí narostla pusa. Život Celie není lehký a je těžké to číst ale donutí vás to přemýšlet. Trošku jsem se zasekla na dopisech od Nettie u kterých se člověk musel víc soustředit. Dozvídáte se tu nějaké věci o otroctví, o Afrických kmenech a podobně. Postavy jsou tu skvělé a barvité, například Sofie mi přirostla k srdci. Všem, které zajímá a baví tématika černochů, určitě doporučuji.
Prvotní nadšení ze silného, drsného příběhu trochu vyprchalo, protože postupně dost vyměkl, ale i přesto pěkná kniha o této nepěkné době. Rozšířila mi obzory.
Kniha, která mi vzala dech. Zpočátku se mi četla těžce, kvůli specifickému stylu psaní, ale po pár stránkách jsem si zvykla a šlo to samo. Hned od první strany jsem byla vržena do krutého světa, kde se k ženám a k lidem s jinou barvou pletí než bílou chovali hrozně. Bolí mě z toho srdce. Jsem ráda, že jsem se o této problematice něco dozvěděla. Je mi to hrozně líto a chtěla bych obejmout každou postavu z knížky.
Syrová kniha. Musím však říct, že se mi do ní bohužel nepodařilo začíst. Je možné, že to bylo způsobeno specifickým stylem psaní ve formě dopisů nebo způsobem, jakým se tam pracuje s jazykem. Ačkoliv chápu autorčin záměr, kniha se místy nečetla úplně snadno.
Na druhou stranu ale rozumím, že cílem tohoto díla není, aby se četlo snadno, ale to, aby otevíralo nová témata, což se autorce podařilo.
Až s podivem kolik se toho z boje za lidská (převážně ženská) práva dá vměstnat do tak útlé knihy a stále to působí přirozeně a nenuceně. A přitom to docela "vodsejpá". Člověk si rychle zvykne na autorčinu volbu literárního jazyka, nasaje atmosféru, prožije přerod hlavní postavy ze zneužívané, ponižované, v soběstačnou, zralou osobnost, na konci si "popláče" a je donucen zamyslet se nad spoustou věcí.
Věděla jsem do čeho jdu, ale pokud jste neviděli Spielbergovu Color Purple, může to být zprvu šok. Barva nachu je o ženském světě Afroameričanek první poloviny 20. století, o světě, kde jsou tyto ženy znásilňovány, týrány fyzicky i duševně, kde jsou dívky nuceny vdávat za starší muže, kde jsou obětí incestu...
.
Zpověď Celie je i přes tuto drsnost a syrovost neobyčejně dojemným příběhem o ženské emancipaci a uvědomění vlastní sexuality. Je příběhem, který na vás zapůsobí kontrastem její jednoduché mluvy a hloubkou sdělení, které se stává naléhavějším čím hlavní hrdinka zraje.
.
V druhém plánu je příběh o misionářské misi Afroameričanů do Afriky, která odhaluje hlubší pravdy nejen o kolonizovaném a drancovaném světě, ale také o jistém vykořenění Afroameričanů, kteří jakoby nikam nepatřili. Oceňuji tuto rozpolcenost, se kterou jsem se vyjma dokusérie Raoula Pecka nikde nesetkala.
.
Klasické dílo americké literatury oceněné Pulitzerovou cenou si nenechte ujít. Alice Walkerová je vedle Toni Morrison určitě další velká afroamerická spisovatelka, kterou stojí za to číst.
Už v samotném úvodu jsem byla hozená do postřed rozbouřené řeky, byla jsem nucená plavat a tak přežít. Drsný rozjezd. Nečekala jsem ho. Nebyla jsem na něj vůbec připravená. A bylo to tak samozřejmě dobře. Splnilo to účel. Korespondenčí forma a ta specifická hovorová mluva mě trochu vyhodila ze sedla. Dá se tomu ale velice rychle přivyknout. Taky jak to chudák Celie mohla sdělit a vymluvit se z toho. Jiný způsob mě nenapadá. Deníkové zapisky by nedávaly smysl. Bylo by to divné. Hltala jsem každé Celiino slovo, které vypustila z úst. Velmi působivé životní drama. Drsně realistický pohled na život, který mě hluboce zasáhl. V té poměrně útlé knize je toho až dost. Myslím si, že realita byla ještě mnohem horší.
Vůbec se nedivím, že je kniha považovaná za takovou senzaci, protože je to vážně bomba. Krátké kapitoly mě nutily číst pořád dál a v druhé půlce jsem se nemohla dočkat, jak to dopadne. 250 stránek a jeden život chudé a nevzdělané černošky. Autorka tam dostala všechno - násilí na ženách, LGBT, emancipaci, rasismus, ženskou solidaritu, kolonialismus, víru, smysl života... Přitom je to přirozené, uvěřitelné, napínavé, zajímavé jazykem i formou.
Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací.
Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen…
Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě.
"Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "
Začátek je tak otřesný, že čtete a čtete a doufáte, že se pročtete k něčemu aspoň trochu pozitivnímu. K něčemu, co není rasismus bílej nebo černej, co nejsou chlapi, co se chovají jako hovada a ani jim to nepřijde, co nejsou ženský, který po sobě nechávají šlapat, protože jim nic jinýho nezbývá a nic jinýho neznaj, k něčemu, co není násilí včetně sexuálního, co není totální míjení mezi člověkem a člověkem, co není Bůh, kterej buď na chvíli usnul, nebo jsou mu lidi prostě úplně jedno. A víte co? Fakt se k tomu pročtete. Dalo by se jásat nad sebeuvědoměním a emancipací osobnostní, ženskou i sexuální, tedy že Celie a některé další našly, co chtějí a mohou bez ohledu na to, co bílý i černý lidi řikaj; nad tím, že věci se za několik desetiletí pohnou aspoň o pár centimetrů, tedy že se bývalá bílá holčička zeptá svý bývalý černý chůvy, jaký příšerný okolnosti ji přivedly k tomu, že vychovávala ji a ne svoje děcka; že děti rostou a můžou si bejt svýho štěstí/ pekla strůjcem, a dva starý lidi spolu aspoň šijou... Tím nejúžasnějším, co se odehraje, je prostě setkání ve všech významech toho slova... Je to skvělý čtení - ta forma jednoduchejch dopisů, co Celie píše nejprve Bohu a pak svý sestře, nedává možnost nerozumět a nedává možnost neprožít... A je to nesnesitelný čtení - ale s tak širokým záběrem témat, že prostě nemůže bejt všecko špatně - takže navzdory předpokladům má ten příběh katarzi a vede hlavně k zamyšlení, ne k zoufalství... Mimochodem, zajímalo mne, jak může kniha, která dostala Pulitzera, patřit mezi zakazované - ale je to fakt: Barva nachu je na 17. místě mezi nejčastěji zakazovanými knihami v nejdemokratičtější zemi světa v knihovnách zejména školních; vyřazují ji v době šikany jako normy, terorismu, Donalda Trumpa a dětského porna kvůli "explicitním sexuálním a násilným scénám" a "otevřenému líčení ženské homosexuality".
Štítky knihy
Afrika ženy zfilmováno 20. století USA (Spojené státy americké) černoši emancipace Pulitzerova cena západní Afrika romány v dopisech, epistolární romány
3.75
Málokedy som z nejakej knihy rozčarovaná, lebo aj tu som mala priveľké očakávania a v konečnom dôsledku boli naplnené tak spolovice. Aj rozumiem tomu, prečo je to dôležitá kniha, lebo spracováva dôležité témy, nielen uvedomenie si vlastnej sebehodnoty/identity atď, no po tom ako ma bavila prvá časť, ma tá druhá zaujala iba trochu a opúšťala ma pozornosť.