Báseň o hašiši
Charles Baudelaire
Text nejznámějšího z "prokletých" básníků, esej o účincích hašiše.
Přidat komentář
Spíše kuriózní dílko jinak výborného autora. Pokud se nejedná o hodně velkou hyperbolu, pak mám podezření, že dnes už ani ten hašiš není to, co býval.
Některé činosti je lepší konat přímo, než z druhé ruky o nich číst...v patnáctém roce mého života toto dílko mělo punc zakázaného ovoce, deset let na to nemá příliš co nabídnout
Nejde podle mě tolik o to, kde je "pravda", jak hašiš působí a jak už ani ne. I kdyby si celý tento text Baudelaire vycucal z prstu, budu jej hltat jako pohádku na dobrou noc. Je to další skvostné dílo takových literárních kvalit, že číst jej je jako být pod vlivem.
Literární zajímavost. Nevím, co Baudelaire kouřil, ale jeho popis odpovídá spíš heroinu než hašiši. Hašiš jsem zkoušel opakovaně i v opravdu velkých množstvích (2.5 gramu během několika hodin v Amsterdamu) a mojí vůli nezlomil ani jsem nepropadl žádným božským stavům.
Pokud se někdo zajímavá o proklaté básníky, nemůže toto dílko vynechat, přestože mé zkušenosti (a troufám si tvrdit, že i nespočtu jiných) se od těch baudelairových značně liší.
Čím dál tím více se otvírám dílům a názorům obsahující tuhle tématiku. A není to jen díky zvědavosti, ale to ponechme stranou.
Ačkoli můj názor, zda zkusit či nikoli, byl vždy pevný, teď se tak trochu viklá ve větru a nebýt zdrav. důvodů, asi to okusím. Na druhou stranu má Baudelaire pravdu v tom, že mi moudří si chceme zachovat svou vůli, a tak budeme stát na vrcholku Olympu mezitím, co u jeho úpatí budou naříkat a prosit helióti zotročeni věčnou touhou po slasti a blaženosti, uměle vyvolanými.
Co mě velmi potěšilo a zároveň překvapilo byl fakt, že Charles s lehkostí sobě vlastní, básnickým umem, předložil přede mě na stříbrném podnose vše, co ochutnání hašiše člověku způsobí. Dokonale vykreslil veškeré pocity, vnímání zvuků a barev, ztráta pojmu o čase, chování člověka v tom dokonalém stavu zboštění, kdy výčitky jsou jen otravnou mouchou, skvrnou na okně, ukázal mi, jak člověk vnímá druhého, kterého miluje...
Možná se ptáte, jak o mohu chápat, když jsem nikdy neokusila to mámení pekelné. Ale lidské chování je opravdu snadno postřehnutelné, zvláště, pokud ten člověk s vámi sdílí delší čas. úsek v životě. A pak jen sedíte, čtete knihu Báseň o hašiši, tu a tam mírně pokývnete hlavou nebo se vám oči zalijí slzami, když si vzpomenete, na to, co bylo a jak moc to sedí.
Zajímavé počtení, nemožno však brát jako důležitou literární tvorbu, spíše zajímavost.
Autorovy další knížky
| 1997 |  Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2001 | Umělé ráje |
“Šel jsem na večírek; nepohoršil jsem nikoho. Nikdo netušil, jaké nadlidské úsilí jsem musel vykonat, abych se podobal ostatním. Ale nikdy nezapomenu na muka nadlidského opojení, kterému vadily ohledy na slušnost a kterému byla povinnost na překážku!”