Básně

26.07.2022

Knížku jsem před časem dostala jako cenu v jakési školní soutěži. Myslím, že Wolkera, básníka tragicky konzervovaného v jeho mládí, by si člověk měl přečíst dřív, než bude starší než on sám. A povedlo se mi to (ale jen těsně). ;)

Lásky, důvěrně známé věci a lidé, sociální situace/politika, neortodoxně pojatý katolicismus, pobyt v Dalmácii, nemoc a umírání. Témata vytvářející rozmanitý, ale zároveň jednotný celek tří sbírek (+ básní z pozůstalosti). Wolker píše úplně svérázně a nezaměnitelně, jakkoli u něj samozřejmě nacházíme spřízněnost s jeho přítelem „Kosťou“ Bieblem (básně o živých předmětech! — tady člověk úplně slyší vzájemný vliv).

A hlavně píše zatraceně dobře. Se zahanbením přiznávám, že jsem básníkův kult přičítala částečně i jeho předčasné smrti (čím MOHL být), ale Wolker si ho zaslouží prostě svým talentem (čím JE). Třebaže mladý, byl opravdu velikán. Momenty každodennosti (návštěva nemocné milé, cesta vlakem do Bohumína) oživuje neobvyklými metaforami, prociťuje je tak, že v nich jakoby narůstá nový význam, osvobozuje obyčejnost od banality, posvěcuje ji.

„V srdci dary, v rukou srpy
v očích anděly a chrpy,
na žně jdeme do Betléma.“

Ani ten jeho komunismus není otravný — možná proto, že Wolker o třídní nenávisti sice píše („Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“), ale nezdá se, že by ji praktikoval. Občas hřímá proti buržoasii a kapitálu, i při tom však v podstatě zůstává milý. Jemu totiž chybí ta zarputilá radost z bídy a mizérie, kterou bolševismu vytýká Karel Čapek.

Jeho angažované verše (na mě) tedy nepůsobí „překonaně“ nebo trapně. „Balada o očích topičových“ možná pro starší generaci bude mít čítankovou pachuť (můj otec z ní citoval zásadně ironicky při oslovování našeho králíka Antonína :)), ale já jsem nadšená. A to nejen uměleckými kvalitami, ale i metapolitickým přesahem. Chápu ji ne jako agitku, nýbrž jako vyprávění o útěše z transcendence, v jejíž věčnosti se osobní tragédie rozplývá jako kapka hořkosti ve studni — a to je nadčasové poselství.

„Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.“

A pak jsou tu básně o smrti, jenže ne té vyfabulované a baladické — o básníkově vlastní. A z nich mrazí, protože Wolker vyslovuje to, co jsme zvyklí vytěsňovat, potlačovat a přikrášlovat — příšernost umírání. Jde drtivě k věci. Jeho nedopsané verše, jak se propadá do blouznění a až tam k němu doléhá uvědomění vlastního konce („Horečka zelené oči má“), mnou fakt otřásly. Brr. Dojem byl o to silnější, že na začátku sbírky nacházíme ještě básně chlapecké — Jiří se vrací o svátcích ze školy domů nebo vzpomíná na pohřeb své babičky a smrt dědečka —, s nimiž se jistě ztotožní tolik mladých lidí.

Až dosud jsem od Wolkera četla jen jednu baladu a pár porůznu roztroušených básní, hlavně v čítankách a korespondenci s K. Bieblem. A přitom pro mě byl vždycky v nějaké podobě přítomný, hlavně prostřednictvím vztahu s Bieblem, jehož zbožňuji a mám ho přečteného kompletně. „Kosťa“ psal o Wolkerovi celý život, reagoval na jeho dílo tím svým, vzpomínal. Tím přešel Wolker do krve i mně. Léta jsem chodila posedět na podstavec jeho sochy s uctivou myšlenkou, jak v Dalmácii naházel do moře hvězdice umírající na suchu, což jsem věděla právě od Biebla. :) Jsem moc ráda, že teď se moje abstraktní představa Wolkera-ikony konkretizovala a že ho můžu ctít i na základě vlastních dojmů a pocitů z jeho poesie. Zaslouží si to.

PS. Edice nakladatelství Host je překrásná.