Básnické spisy

17.09.2021

Asi by bylo odvážné říct, že raná Reynkova tvorba je špatná. Jen v ní básník využívá prvků, které se (podle mého) ukázaly nebýt nadčasovými. Ornamentální využití starších jazykových variet v morfologii a lexiku, expresivní a biblické motivy, meditativní ladění, ale zároveň kostrbatý styl, který nutí číst každou větu dvakrát. To vše na mě působí, smícháno dohromady, příliš lartpourlartisticky. První sbírky jsem četl s velkým sebezapřením, vlastně jen proto, abych viděl autorův vývoj.
A Reynek mě odměnil. To, co přede mnou začalo vyvstávat v druhé půli svazku, je ve své strohosti úchvatná vizuální poezie. Vizuální v tom smyslu, že obrazy mi vyvstávaly téměř před očima. Může za to málomluvnost spojená s nápaditou metaforikou. Utkvěly mi zejména: květina dýmu rostoucí z komínu, prasklina v okně coby z luny spadlý květ a myš, jakožto chmýří na odkvetlé pampelišce, na jehož konci jsou ostrá semínka kostřičky.
De facto všechny prvky rané poezie zůstaly zachovány, ale autorova řeč dozrála. Ubylo slov, a ta která zůstala říkají vše. Nevrství se v nich významy, spíše nám kladou před oči věci: mouchu, lampu, bodlák, vyhořelou sirku. A věci pak ve slovech rezonují, stávají se hodnými pozornosti. V posledku tak nevyřčeně odkazují nad sebe.

21.02.2020

Souborné dílo básníka, který byl za svého života téměř zapomenut - a uznání došel až po své smrti. Jeho básně vycházely v malých nákladech, mimo obzor oficiální literatury. Přitom patří mezi největší křesťanské básníky dvacátého století. Určitě stojí za přečtení - a za zamyšlení.

05.01.2019

Snad ani nelze vypovědět, jak nádherný je Reynkův básnický jazyk. Kdykoli sáhnu po jeho poesii, utopím se v ní. A ty nádherné grafiky k tomu. Pro mě největší český básník všech dob, poklad nesmírné ceny. Nutno číst s tichostí a pokorou, odměnou je něžné pohlazení z nebes ...

21.05.2018

„Sníh padal, plachým k pokoji
a mocným k pokoře.
Slétli se vrabce do chvojí
a chrastí na dvoře.

Drobounké vtiskli šlépěje,
když na sníh sedali -
sníh, oblak naděje
na mrazu úskalí.

Tu bylo v sněhu mnoho hvězd
a lidská stopa jediná.
Zářily květy ptačích cest,
zmizela dědina.

Jediná stopa dítěte
jak větev povadlá
vtiskla se v běli zakleté,
v tání se propadla.“

Jsou básně, které jsou jako hrst barevných konfet. Jsou básně, které jsou jako přitulení plyšového medvěda. Jsou jiné, které jsou jako údery kladiva, a ještě další zase připomínají precizně poskládané origami. Číst si verše Bohuslava Reynka je na první pohled jako osamocený pobyt uprostřed nehybné, tiché přírody. Jenže to je jen první dojem - ve skutečnosti se pod zdánlivým klidem přírodní a náboženské lyriky skrývá živá a těkavá energie a velké množství různých pocitů. Stačí se do světa jeho poezie ponořit a nechat ji na sebe působit, nespěchat. Výsledek bude stát za to. Alespoň u mě to tak bylo.

Četl jsem letos už třetí souborné dílo českého básníka (ti další byli Jirous a Zahradníček) a Reynek je jednoznačně nejvíc konzistentní. Už na startu své básnické kariéry si vybere dvě témata, Boha a přírodu, a drží se jich celý život. Dějiny jdou kolem, nacismus a nástup komunismu ovlivňují i jeho život, ale na jeho tvorbě to je patrno spíš okrajově. To se mi zdá hodně sympatické, že si najde v životě to důležité a zůstane tomu věrný. Bůh a příroda, dvě zásadní věci, které se navíc často slévají a působí jako dvě strany jedné mince.

Já jsem se seznámil s Bohuslavem Reynkem v devadesátých letech, ve formě zhudebněných děl (zaslouženě proslulá Iva Bittová a nezaslouženě zapomenutá kapela Pluto) a mnohokrát jsem si od té doby říkal, že se musím na jeho tvorbu podívat důkladněji. Tak jsem rád, že jsem dluh splatil.
V prvních Reynkových básních mi trochu skřípala už nepoužívaná slova (jejichž význam jsem si musel občas dohledat), formy slov („všickni“ a „okeán“...) a taky velmi časté používání přechodníků, ale nevadilo to příliš. Ve sbírkách napsaných po roce 1948 se do autorovy tvorby dostal melancholický, zádumčivý tón, což jeho básním dodalo na síle a poslední sbírky se mi tak líbily nejvíc - vím, že to zní docela krutě, člověku Reynkovi jsem určitě nepřál konflikty s komunistickým režimem, ale jeho básním to, myslím, prospělo.

„Dni všední, kříže, pátky,
a kde jsou neděle?
Únava, tíseň zmatky,
kdekterý krok je vratký,
kam prchli andělé?

Měl Kain už v lůně matky
znamení na čele
a osten Abelova vraha?

Zda Kainům nikdo nepomáhá?“

01.08.2016

Bohuslav Reynek je ojedinělým českým básníkem 20. století. Jeho básně nutí k zamyšlení, často se objevují motivy domova, přírody a křesťanství. Pro Reynka je přirozené vnímat Boha všude a ve všem. Jeho básně jsou čtivé, krásné a hluboké.