Baudolino
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56328/bmid_baudolino-yxj-56328.jpg
4
345
345
Aj vo svojom ďalšom románe Baudolino zostal Umberto Eco (autor bestselleru Meno ruže) verný historickému žánru. Tentoraz píše rozprávanú kroniku. Zachytáva rozprávanie ľudového šibala Baudolina, ktorý diktuje byzantskému kronikárovi Nicetovi. Rozprávačom nie je vzdelanec, ako v ostatných Ecových knihách, ponorený do sveta kníh a rukopisov, ale veselý, ľahkovážny chlapec, syn sedliakov z dedinky v okolí Piemontu. Šťastné okolnosti ho zavedú na dvor cisára Fridricha II. Barbarossu, ktorého sprevádza na vojenských výpravách do Talianska a do Konštantínopolu, zúčastňuje sa na diplomatických poradách a svojimi chytrými a vtipnými nápadmi mu pomáha riešiť zložité štátnické situácie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , Slovart (SK)Originální název:
Baudolino, 2000
více info...
Přidat komentář
Naprosto skvělá kniha, jako už je od Eca pravidlem. Autor opět přichází se svou typickou hlavní postavou, tedy notorickým lhářem, který je ale vyobrazený opět trochu jinak. Od začátku do konce tak vlastně nevíme, co Baudolinovi můžeme a nemůžeme věřit - i když třeba u ušatců, jednonožců a neviditelných satyrů asi tak nějak tušíme, že se to nestalo úplně tak, jak Baudolino popisuje. Absurdní na celém ději je, že Baudolino lže tak dobře, až vlastním lžím sám uvěří a ve výsledku je schopný pro pronásledování jím vytvořené chiméry obětovat život. Opět je nutné ocenit autorovu sečtělost a jeho schopnost zakomponovat do děje historické reálie, takže kromě zábavy se dozvíme i spoustu věcí - které je sice také třeba brát s rezervou, ovšem většina z nich se zakládá na reálném podkladu.
Perfektní kniha. Když máte pocit, že je to vážné, tak po chvíli zjistíte, že si z Vás autor dělá legraci. Když se té legraci začnete spolu s autorem smát, tak najednou Vám dojde, že se nemáte čemu smát, jelikož je to vážné. A tak se to nádherně střídá a motá, vyvrcholí to v kapitolách mezi smrtí císaře Fridricha a přicestováním Baudolina do Cařihradu, kde pitoreskní fantasmagorie nemá chybu. A vůbec největší čtenářskou chuťovkou je, že když se snažíte vzít si z knihy nějaké jakoby filozofické poučení, tak právě v tom si z Vás autor dělá tu vůbec největší legraci, protože ono tam žádné není. Třešničkou na dortu je závěrečná věta, která je ve zdejších komentářích i citovaná, ale, pokud jste to nečetli, tak se nesnažte s ní seznámit dříve, než román dočtete.
Zajímavé a zvláštní, zvláště ke konci. Dlouho jsem nevěděl, co si z této knihy odnést a jak si to přebrat, popravdě jsem od ní ze začátku čekal něco úplně jiného. Myslím, že jsem po přečtení nakonec k nějakému pro mě uspokojivému závěru došel, ale již jsem jej, bohužel, zapomněl.
Žijeme dnes ve světě plném mystifikací, manipulací a propagandistických příběhů, na nichž často není pravdy „ani trochu“. Doba tomu přeje. Je zabydlena lačnými čtenáři, diváky a posluchači, kteří rozličným bludům hltavě naslouchají a ochotně v roli pochybných kamelotů šíří dál.
Eco, protože to umí, tento fenomén posouvá téměř o tisíc let zpět a staví před čtenáře zábavný, ale přitom velmi chytrý příběh člověka, který, jak by se dnes dalo napsat, „z nejvyšších pater evropské politiky významně ovlivňuje tehdejší a i mnohem pozdější dění“.
Baudolino je iluzionista a lhář, jež má výsostné postavení na císařském dvoře a tudíž vliv. Kromě toho má bohatou fantazii a nestoudnost tu fantazii převádět ve skutečnost.
Je to velmi chytrá kniha. Také jak jinak tomu může být u Eca. Ale upřímně řečeno, nejsem si jist, jak ji chápat. Nejsem literární teoretik či kritik a jako prostý sekáček trávy mám pocit, že si Eco udělal tak trochu legraci z postmoderního románu, a tak trochu i sám ze sebe.
Určitě mi přiblížil formu a obsah středověkých textů, středověkých teologických sporů a herezí a řekl bych, že nám – čtenářům poznamenaným západním křesťanstvím – přináší pohled na dobu, kdy se Velké církevní schizma začalo naplňovat v důsledku křížových výprav.
Intuitivně cítím, že velký manipulátor Baudolino se do tohoto prostředí výborně hodí jako ústřední postava. Ani kdyby vskutku žil, nebyl by v té rozhárané době ničím výjimečným, stejně tak jako by nebyl ničím výjimečným v době dnešní - neméně rozhárané -, v níž se to Velké schizma jako by vrací do hry.
"Jistě, chceš-li se stát vzdělaným člověkem a jednoho dne třeba psát o Historii, budeš muset i lhát a historie si vymýšlet, jinak by tvoje Historie byla nudná. Musíš to ale dělat s mírou. Svět odsuzuje lháře, kteří nic jiného nedělají a lžou i v záležitostech, které za lež nestojí, a odměňuje básníky, kteří lžou pouze ve věcech velkých a významných." (str. 46) Obraz světa a historie jsou holt střetem různých vylhaných příběhů...
Ten Baudolinův mne zpočátku moc nebavil (předcházející tři Ecovy romány jsem s nadšením četl před léty), pak jsem se ale začetl. Kromě vybájeného báječného putování za chimérou země Jana a všepřítomného humoru, s nímž poučeně Eco vykresluje středověké myšlení, jsem v ní našel i několik lakonicky vyjádřených perel. Třeba moderní úvahu o udržitelném vývoji: "Možná opravdu chceme příliš mnoho, ..., jenže už nedokážeme nechtít." (str. 331) Nebo také aktuální (možná aktuální, co svět světem stojí): "Poroučení bude nejspíš vášeň mnohem divočejší než láska a milování." (str. 373)
Od autora už v poradí druhá kniha a znovu nesklamal. A dišputy a existencii prázdna sa mi čítali veľmi dobre. Určite si plánuje prečítať aj jeho ostatné knihy. Odporúčam najmä ľuďom, ktorí nie sú cielený len na detektívne romány. Prajem príjemný zvyšok dňa. :)
"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."
Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.
Hezky se to poslouchalo.
Ostatky a grál - indicie, na kterých si autor zgustl.
Svéráz zpracování, jak ve zrodu křesťanství bylo třeba pro lepší ideu přemalovat vize o dalším životě s přehnanou fantazii.
Jaksi mě hřeje, že autor na cestě z Říma do Paříže nechal hrdinu projít Vídni, ale k údivu v roce 1189 - 1190 i Bratislavou.
Prešpurk by na mapě dnes nenašel, kapku to vadí na kráse.
Citace:" Když už nic, tak si odvezeme tu slámu a třísky - relikvie ze Svaté země, poklad, o kterém nikdo neví." rozchechtali se ve spolek. "
Jako rozhlasová hra vytvořená z filmu, autentičná fajnovost.
Viac ako samotný príbeh Baudolina, notorického klamára a chvastúňa, ma bavilo odhaľovanie stredovekých tajomstiev, ktoré Eco do knihy ukryl. Práve odkrývanie týchto tajomstiev a následne i hľadanie informácii v iných zdrojoch má pre mňa neoceniteľnú pridanú hodnotu. Zábavnou formou sa možno čo to dozvedieť, naučiť a nahliadnuť do stredovekých mystických predstáv o nepoznaných miestach.
Baudolina jsem začal číst celý nadšený, jelikož mám rád historické romány, ale bohužel, styl psaní je pro mě naprosto nestravitelný...
Ten chytrý lišák Eco všechno zpochybil! Kdysi jsme četli Daenikena, Součka, hltali Jitro kouzelníků, ale on tomu dal nový rozměr, vysmál se jim všem do očí! Lidi se rádi baví a hrají si, nač všechno brát vážně jen proto, že se domníváme, že se vážně musí brát celá historie? Vždyť sporná je i naše současnost!
Četl jsem pěkný článek zabývající se vzkazem lidstva Vesmířanům, onou zlatou plaketou s modelem sluneční soustavy a nahými Pozemšťany, který nese sonda Pioneer 10, co má za 4 miliony let dorazit k první sousední hvězdě. Autor článku se zamýšlí nad tím, zda vzkaz na destičce vyslaný do kosmu počátkem 70. let, odpovídá duchu naší doby:
"Samozřejmě ne.
Vyobrazení bradavek a penisu ve vesmíru? To je zhola nepřípustné. Zkuste dnes pánské přirození, případně ženské ňadro sdílet na sociálních sítích, zablokují vám je s odkazem na porušení zásad komunity.
Ti dva lidé jsou zjevně zástupci bílé rasy. Jak je to možné? Do nebe (obrazně řečeno i reálně) volající rasismus.
Podobně zjevná homofobie. Jak k tomu přijde dalších několik desítek pohlaví, jejichž zástupci se na pozlacenou destičku nedostali? Cožpak nemají nezadatelné právo, aby o nich vesmířané dostali informace?
V tom vzkazu je příliš mnoho složité matematiky, postavené na binární soustavě. To také není správně. Jak tvrdí například profesorka Rochelle Gutiérrezová z Univerzity Illinois, algebra a geometrie ve společnosti upevňují výhody bílých."
Co teď? Vyslat novou sondu? A koho na destičce zobrazit?
Nechám to na vaší fantazii, pokud jste zdolali Baudolina, určitě něco trefného vymyslíte! Dávní Baudolinové si s námi dozajista již pohráli.
Nádherná, strhujúca kniha. Väčšinou veselá (hlavný hrdina nebol nijaký suchár), ale potom aj naozaj smutná. Alternatívna história podľa hlavného hrdinu, mýtické zvieratá a krajiny, ako v ne verili ľudia v stredoveku. Iné, ako Meno ruže, rozhodne však veľmi dobré.
Kniha mě nejvíc překvapila tím, že mě zdaleka nebavila tak, jak jsem čekal. Doba, téma, středověká imaginace a symbolika, to vše by bylo skvělé, ale autor mi to pořád něčím kazil. Čím? Asi tím všudypřítomným postmoderním úsměškem, který mi bránil prožívat opravdové napětí, tajemství a dobrodružství. Za celých 500 stran se nedostavila jediná silnější emoce, což je zvláštní, i když u knih Umberta Eca asi dost typické. Jistě, Baudolino i Barbarossa jsou velcí, výborně napsaní sympaťáci, autor si zdatně pohrává s dobovými politickými, filosofickými a teologickými spory a zeměpisnými představami (jakož i literárními narážkami a odkazy), také rozdíl mezi západořímskou a východořímskou říší je tu pěkně vylíčený. To vše mě nakonec donutilo knihu přečíst až do konce. Občas jsou tu i chytré formulace, které utkví v paměti. Základní myšlenka, že nejen mezi pravdou a lží, ale také mezi podvodem, fantazií, přesvědčením a vírou nejsou tak ostré hranice a snadno se z jednoho stává druhé, je nosná a obohacující. Naopak mi vadila občasná vulgární primitivnost, která asi má být vtipná, ale mně přišla otravná – nejsem žádný puritán, ale narážky na natržené zadky na každé desáté stránce už mi fakt lezly krkem. Detektivní zápletka odhalená až v samotném závěru mi připadala trochu uměle vyšroubovaná, za každou cenu a na čtenářský efekt pointovaná. Takže ani z literárního hlediska a s ohledem na celkovou kompozici románu nesdílím nadšení předchozích komentářů. Obecně řečeno, autor si vlastně z duchovních i hmotných základů středověké evropské kultury dělá tak trochu šoufky, ale co s tím? Kam dál? Má nějakou vizi, na čem jiném mohla být evropská civilizace postavena než na posvěcené falši, která se uctíváním stává pravdou? Zdá se mi, že autor své vlastní myšlenky o nejzazší duchovní podstatě a univerzálním božství vkládá do úst krásné Hypatii, ale i ta má nakonec, jak se ukáže, kozí zadek, takže těžko říct... Prostě tak 70%.
Baudolino je taková chuťovka, kdy se člověk vypraví do středověku a středověkého myšlení a zároveň si užije i různá neuvěřitelná dobrodružství s hlavním hrdinou a jeho přáteli a ještě se může zamyslet nad tím, co je vlastně pravda. Vše je podáno s lehkým úsměvem. Baudolino patří ke knihám, ke kterým se mohu opakovaně vracet.
Umberto Eco je můj oblíbenec a Baudolino? Kniha úplně přesně podle mého gusta, radost číst každý odstavec.
*SPOILER* Hlavním tématem knihy je manipulace, mystifikace, falzum, lež, mýtus atd., tedy témata, která v Ecových knihách rezonují dost často (Pražský hřbitov, Focaultovo kyvadlo, Nulté vydání..). Tentokrát jsme ve vrcholném středověku a Eco se skrze Baudolina vysmívá kdejakému tehdy existujícímu mýtu. Například bájná Říše kněze Jana - tuto Říši někteří středověcí autoři / myslitelé / cestovatelé zasazovali do Afriky, jiní do Indie..
Všechny možné bájné postavy: Jednonožci, Hypatie, Satyrové, Bezhlavci, Psohlavci, ... tomu všemu středověk opravdu věřil.
S velkým gustem se Eco opírá do mýtu Svatého Grálu, relikvií, středověké hereze, .. během dialogů postav zaznívají reálné středověké filozofické, teologické i fyzikální otázky (existuje prázdno, je země kulatá, ..), dostáváme lekci ze středodvěké geografie (výprava putuje v zásadě podle Ptolemaiovy mapy, ..), atd..
Eco si v tomto románu hraje s myšlenkou, že všem těmto mýtům (i těm přeživším do dnešní doby v pohádkách) lidě věřili a že to byl právě Baudolino, kdo je pustil do světa, kdo je vybásnil a vylhal. Zde není Baudolino Forrestem Gumpem, který se k historickým momentům spíše pasivně přimotal, zde je Baudolino aktivním tvůrcem alternativní historie. Brilantní konstrukce.
A navíc je kniha vtipně napsaná, má v sobě jaksi naokraj dokonce detektivní zápletku.
Naprosto skvělý román!
naprosto, naprosto skvělý román se závěrečnou pointou vybroušenou jak diamant (v posledním odstavci se skrývá sám Eco a směje se pod vousy)
Dosud jsem četl Foucaultovo kyvadlo a Pražský hřbitov, obě díla byla excelentní. Baudolino je v mnoha ohledech podobný, ale zároveň hodně jiný. Filosofické rozmluvy a zákulisí dějinných událostí jsou excelentně napsané. Na můj vkus tomu všemu však chybí silnější ústřední příběhová linka. Takový motiv sice v knize je, ale místy je doplněn až přehnanou popisností.
Baudolino, to bude po česku Budulínek, ne? Selský synek jednající energicky a jednoduše. S tímhle začínáme, ale pan Umberto s tím samozřejmě nevystačil. Hlavní hrdina se nám za chvilku změní v inteligentního šprýmaře, kterému se ty jeho kousky náramně dobře daří, asi má někde nějakou protekci, nejspíš u autora. Spíš než Budulínek je to teď Tyl Ulenspiegel. Ale není tak věrohodný, je jenom vymyšlený. Potom zase je z něj vychytralý manipulátor a dokonce autor dějinných událostí, no úplný Jára Cimrman. Jedno má tahle hlavní postava pořád, totiž neúnavnou tvůrčí fantazii, kterou zřejmě zdědil po tatíkovi Umbertovi. Fantazie je tady dotažená až do absurdních konců, kdy už nic není doopravdy a mizí hranice mezi pravdou a výmyslem. Myšlenkový obsah knihy by snad mohl být v tom, že šikovně vymyšlená konstrukce se jaksi sama od sebe mění v pravdu, a jaký by to byl blbý život, kdybychom si ho nevylepšili svým vlastním vnitřním nábojem. To je celý Umberto. Ale když se na to podívám jako na literaturu, vidím strašně dlouhou pohádku, která sama sebe neunese.
Štítky knihy
13. století italská literatura Itálie pravda a lež kněz Jan Fridrich I. Barbarossa (Rudovous), 1122-1190 pikareskní rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Skvělý román, jak po stránce zábavy a čtivosti, tak po stránce edukativní, kdy Eco seznamuje čtenáře se středověkými mýty a reáliemi, se všudypřítomným vtipným pomrkáváním. Baudolinovo putování a různé příhody mě dokonale vtáhly a i ta detektivní linka je dost dobře vypointovaná. Zábavnější než Foucaultovo kyvadlo a stejně tak dobré, i když zcela jiné, než Jméno růže. Navíc obsahuje snad nejlepší závěrečnou románovou větu, která kdy byla napsaná.