Běsi, co mě sužují
Patrick Declerck
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/344879/mid_besi-co-me-suzuji-oCT-344879.png
3
23
23
Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Víkendy v Ostende se stínem Jamese Ensora na dosah ruky. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strejda tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Vezmem kramle, říkal… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Mezitím, v čase svěžího a radostného dospívání, jsem se pokusil odjet mezi Tupamaros v Uruguayi. Skončil jsem pod stanem v horách poblíž Briançonu… Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, jsem se přinutil, po vlastní psychoanalýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory. Román? No ano, román, chcete-li… Ale román, jehož hrdinkou i základní zápletkou pak bude psychoanalýza.... celý text
Přidat komentář
Kniha není zdaleka tak špatná, jak naznačují zdejší hodnocení. Není tak úplně jednoduchá a samozřejmě je plná psychoanalytických manýr a pokusů o nějaký ten hluboký vhled. Kupodivu je autor i poměrně vtipný, takovým trošku ironickým, kousavým způsobem. Bohužel knize schází konzistence, nějaká ta červená nit, která by jednotlivé části propojila do souvislého celku. Nejlepší jsou ty části, ve kterých se autor zabývá svou rodinou, případně rozebírá některé případy ze své praxe. V částech, ve kterých se pokouší o hlubší filozofické úvahy, už to lehce drhne a ani jeho psychologicko-filozofické vývody mi nepřipadají příliš přesvědčivé.
Na knihu jsem narazila během jedné noci literatury a po vyslechnutí první kapitoly jsem věděla, že tohle musím číst. Jenže...kniha je oproti první geniální kapitole naprosto odlišná. Čtenářsky nepřívětivá, plná fanatické psychoanalýzy. Dodnes nechápu, jak se mi podařilo prokousat se až na konec. Byl to boj. Hlavní hrdina - autor, byl nesnesitelný, nepříjemný a rozhodně se nedá říct, že bych se s ním dokázala jakkoliv ztotožnit. Příběh, pokud to tak můžeme nazývat, mi nic nedal. Nic ve mně nezůstalo. Kniha samotná brzy asi skončí v nejbližší knihobudce, aby uvolnila místo nějaké lepší. Běsy během čtení nesužovaly jen autora, ale i nebohého čtenáře, který má při četbě pocit zvláštního sebepoškozování.
Knihu jsem skoro nenáviděla. Zvládla jsem ji sice dočíst do konce, ale ani trochu jsem si to neužívala. Přišla mi absolutně zbytečná, autor nesnesitelný, příběh nulový. Kniha nemá žádnou strukturu, autor se plácá ve vlastním strachu, smutku a opovrhuje všemi lidmi a skoro jako by čekal slitování nad svým chováním.
Anebo jsem to prostě nepochopila...
Nedělám to často, ale knihu jsem odložila cca ve třetině a hned tak po ní zase nesáhnu. Začátek dával naději na poměrně zajímavé čtení, ale po pár stránkách tento dojem opadl. Kniha nedokázala udržet mou pozornost, nechytla mě.
Naléhavě až neuroticky napsaná a sarkasticky provokativní kniha, jedna z těch, u kterých máte pocit, že byste si měli dělat poznámky jako u skript psychologie a dohledávat pojmy ve slovníku cizích slov (kontrafobický? ... alexithymie? ... glaukomický? ... epistemofil? ... dysforie? Pomoc! Na druhé straně - není to přehnané a čtenář se ledacos dozví, aniž by se otravoval). Autor tvrdí, že hlavní roli má psychoanalýza - ale ta představuje především prostředek poznání toho, "odkud (on sám) přichází" ("šílená" hysterická a puritánská babička, kmotr, máma poznávaná jen přes péči - a otec "vzít kramle!", ten především), "kdo je" (tedy co ho formovalo - nejčtivější je asi iniciační cesta k partyzánům a vložený zážitek smrti přes psa přejetého autem) a "kam jde" (čili ono klasické "jak to bude dál, když..." - když se stal psychoanalytikem a když je schopen exaktně, bez emocí popsat jednotlivé případy - od toho Oidipova a Hamletova přes ty vlastních pacientů a nakonec toho svého - aniž by mu to bylo většinou co k čemu). Nakazila jsem se autorem a popisuji to zbytečně složitě - ale kniha je hlavně průvodcem po vztahu s otcem, s jehož ztrátou se autor vyrovnává, čte se velmi dobře, obsahuje více než stopové prvky humoru a její chytrá "rozhněvanost" je sympatická... Jo! A díky za seznámení s Jamesem Ensorem - neznala jsem ho.
Ten pocit, keď si (dúfajme) nedopatrením spôsobíš škaredú ranu a pocítiš absolútne odhalenie kúska svojho telesna, taký pocit je možno zažiť pri čítaní Besov. Otvorená rana, do ktorej sa môžeš bezostyšne dívať a bezbranne žasnúť nad kadečím z ponuky.
Z mého pohledu se tomuto říká "slovní průjem"...víc k tomu nemám co říci...1*