Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 16 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ? Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame – charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年, 2013
více info...
Přidat komentář
Typický Murakami... člověk má pocit, že děj jen nudně plyne, nic zvláštního se neděje,.. ale zároveň je to hrozně čtivé. Tuto knihu bych hodnotil jako jednu ze slabších. Možná je to pocitem, že se Murakami trochu opakuje...
Je pozoruhodné, že přestože jsou hlavní postavy i styl Murakamiho knih tak podobné, pokaždé si četbu tolik užiju a vůbec se nenudím. I tento příběh byl napínavý a do poslední chvíle jsem byla zvědavá, jak dopadne. Obsahuje i řadu námětů k zamyšlení, jak už to u knih tohoto autora bývá.
Po nějaké době opětovné shledání s mým milovaným autorem. A bylo to shledání příjemné a naplňující. Už se ani nedivím, že jsem zrovna po této knize sáhla v období vlastního odkrývání minulosti, vlastního hledání v tmách duševních propastí. Náhody neexistují...nebo snad ano?
Cukuru Tazaki je vnitřní součástí mnohých z nás. Obvykle ukrytou hodně hluboko a "zakrytou poklicí zapomnění". Součástí, která v sobě nese mnoho nezodpovězených otázek, mnoho křivd a bolestí, mnoho nejasných a mlhavých událostí. Nevyřčených slov a nedořešených záležitostí. A která si tak moc přeje být znovu vynesena na světlo světa přítomnosti a "dořešena".
Stále žasnu, jak dokáže H.Murakami popsat nepopsatelné a pojmenovat neuchopitelné. Vystihl v pár řádcích něco, k čemu jsem roky marně hledala slova...
"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."
A popsal to, co jsem již zažila a procítila až na dřeň své duše....
"Neřekli už nikdo ani slovo. Slova tu ztratila veškerou sílu. Oba jen tiše objímali jeden druhého, ponoření do proudu času jako tanečníci zastavení v pohybu. Do času, v němž jako vy se promísila minulost s přítomností a možná i s trochou budoucnosti. Tiskli se těsně jeden na druhého a jemu na krk dopadal v pravidelných intervalech její horký dech. Cukuru zavřel oči, poddal se celý hudbě a pozorně se zaposlouchal do úderů Erina srdce."
"Jeho jméno se ve znacích psalo ´mnoho´, ´myš, špička, směr´a ´vytvářet´. Pokud se ale nejednalo o oficiální texty, psal Cukuru ve znacích obvykle jen své příjmení a dokonce i jeho přátelé se domnívali, že se jeho osobní jméno píše foneticky, slabičnou abecedou. Jen máti a obě dvě sestry mu říkaly Saku nebo Sakučan, jak se jeho jméno také dalo přečíst. V běžném každodenním životě to tak pro ně bylo kratší a jednodušší. (...) Musel [otec] však zřejmě dost váhat, jestli se Cukurovo jméno bude psát znakem pro ´tvořit, stvořit a vybudovat´, nebo jako ´tvořit, zhotovovat a vyrábět. Oba ty znaky mají sice shodné čtení, každý z nich ovšem dělá úplně jiný dojem." (47)
V pořadí pátý Murakami mi nabídl jako tradičně neotřelý pohled na hledání identity.
"I kdybys třeba byl prázdná nádoba, tak co je na tom?" odtušila Eri. "I jestli to tak je, jsi stejně nádherná a moc přitažlivá nádoba. On ve skutečnosti neví nikdo, kým vlastně doopravdy je, nemyslíš? V tom případě úplně stačí, když prostě dál bude po všech stránkách krásnou nádobou. Nádobou natolik sympatickou, že do ní pak někdo zatouží něco dát, ani sám nebude vědět jak." (234)
Zajímavá paralela mezi životem a nádražím graduje radou Eri Curukovi, jak má překonat strach, že něco špatně udělá, nebo řekne:"Hlavní je postavit to nádraží, i když třeba nebude úplně dokonalé. (...) Když nebude stát nádraží, tak tam také přece nezastaví vlak. A nebude tam možné přivítat vzácného hosta." (234)
Já bych řekla, že je to vcelku dost kvalitní kousek. Takový sebereflexivní (nejen pro Tsukurua, ale i pro čtenáře) - to i kvůli očekáváním, která máme od závěru a co je vlastně podle autora podstatné sdělit a co nikoli. Trochu to připomíná život. Hledáme významné okamžiky jinde, než jsou, hledáme příběhovost v duševní rovině a v příběhu hledáme vyšší smysl. Jsem ráda, že je tahle kniha napsaná takovým způsobem, že si tuhle podivnost můžu líp uvědomit.
Autorova dalo by se říct celkem nedávná záležitost... Padlo zde celkem dost kritiky na vykrádání sama sebe nebo na ztvárnění hlavní postavy, tak bych si měl také trochu rýpnout.
1. Autor začíná dosti podobně jako např. v Nor. dřevu nebo Na jih od hranic. Problém je, že člověk už to pak na další pokus nevstřebává tak, jak by měl. Co se opakuje, to se časem ohraje a to i popis prostředí a situace, což zabírá cca 1/3 knihy a čtenář se dozví zhruba to, co je na obálce knihy. Naštěstí, pak se tempo trochu zvýší...
2. Dle mého knize chybí nějaké tajemno či atmosféra. Kde je ta hluboká propast? Kde je ta
kamera - šmírák, která komentuje veškeré dění kolem? Ani zárodky hikikomori zde nenalezneme. Mé srdce zaplesalo u vyprávění Haidy a "předávání smrti". A lup ho tam, ono to moc nikam dál nepokračovalo...
3. Haruki nasbíral cenné body za další reálné odkazy, ať již hudbou nebo knihami. A vyslat hlavního hrdinu do Finska? Úžasné! Další okamžik, kdy jsem si říkal, že už jenom kvůli tomu stála kniha za přečtení.
4. Postava Cukurua by mi ani v nejmenším nevadila. Muž, hledající sám sebe, neschopný delších vztahů a navazování přátelství. Beru to. Sara a další postavy jsou také vcelku zajmavé. Ale místy mi to připadalo nemastné, neslané dokonce až hanebně plytké. Často to ani dialogy nezachránily (a ty od Harukiho já zbožňuju...).
5. Nikdy mi nevadily erotické scény v knihách. A Murakami je prostě umí popsat, je to jeho nedílnou součástí. Nevím, ale, co ho vedlo k popsání jedné scény/snu s H. Chtěl šokovat? Předvést, že se toho nebojí? Netuším. K němu mi to ale nesedí, v porovnání s Rjúem Murakamim, který v tom prostě "umí chodit" mi tohle přišlo jako od puberťáka, který o něčem takovém slyší poprvé... Prostě u něho ne :-)
Kniha je dobrá. Moc dobrá, ale chce to víc porozumění. Určitě bych ji nedoporučil "nováčkům" pronikajících k Murakamimu. Konečný verdikt - 3* za příběh + 3/4 hvězdičky za Haidu, Finsko a některé myšlenky.
Bylo nás pět (po japonském způsobu)
Mluvící kočky? Nula. Paralelní světy? Žádné. Záhadné ženy? Ani jedna. Jazz? Homeopatické množství. Haló, jsme tu správně v Murakamiho románu? Ano, ale v té realistické podmnožině. Takže s hrdinou středního věku, osamělým, melancholickým, nevýrazným, jako byl Toru Watanabe z Norského dřeva? Ano, přesně tak.
Cukuru Tazaki, šestatřicetiletý inženýr, který staví železniční stanice, se ani po šestnácti letech nedokáže přenést přes to, jak byl zcela nevysvětlitelně vyloučen z velmi úzce propojené středoškolské skupinky přátel. Bylo to proto, že jako jediný nezůstal v Nagoji, ale odešel studovat do Tokia? Nebo snad proto, že na rozdíl od všech čtyř přátel, neobsahuje jeho jméno žádnou barvu? Že není tak chytrý jako Aka (červená), empatický jako Ao (modrá), krásný jako Širo nebo sarkasticky vtipný jako Kuro (černá)? Že je zkrátka bezbarvý, pouhá prázdná nádoba? Až po letech ho jeho nová přítelkyně Sara postaví před drsnou volbu: buďto zjistí pravdu o své minulosti, nebo jejich vztah skončí.
Další zákruty děje by bylo nefér prozrazovat, ale můžeme konstatovat, že Murakami se tu pohybuje na podobném půdorysu jako u Norského dřeva, jeho protagonista je místy opravdu nudný a trochu ukňučený, jazyk románu je prostinký a neklade čtenáři žádné překážky. Navíc Murakami nechá některé záhady z textu neobjasněné a porušuje základní spisovatelskou poučku „neříkej, ale ukaž“. Nemělo by to fungovat, ale přitom to funguje skvěle: asi jako když mistr kaligrafie nakreslí znak několika tahy. Lisztova melodie „Le mal du pays“, ten „bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina“, ve vás zůstane ještě pěkných pár dnů po přečtení.
„Takový talent je jako nádoba,“ říká v jednu chvíli Aka Cukuruovi. „Ať se snažíš a dřeš sebevíc, objem nádoby nijak nezměníš. A dovnitř nikdy nenaleješ víc vody, než se tam vejde.“ A Murakamiho nádoba je od začátku hodně velká a ani po třiceti letech se z ní žádná voda nevypařila.
Adjektivum bezbarvý, jímž začíná název knihy, je v tomto případě pouhým seskupením písmen bez významu. Ani Cukuru, natož pak jeho autor nemají problém s nedostatkem barev, spíše naopak.
A tak to vypadá, že z Murakamiho nebe kanou kapky v barvě duhy.
Poslední kapitola byla martýriem, kde jsem nevěděla, které dveře se zavřou. Otázka měla ale být položená jinak ((:
Zvláštní kniha, člověk se při ní zamyslí nad svým životem a okolnostmi, které vnímáme jako automatické a oni takové být nemusí....A ukazuje, jak nás ovlivňují doměnky a naše představy, jak v nás jsou lidé zapuštěni a nechávají otisk v naší mysli, když procházejí našim životem.
Baví mě prostřednictvím Murakamiho knih vstupovat do japonské kultury, protože mi jí velmi přibližuje. Kafka se mi líbil sice víc, ale tahle kniha je víc reálná. Mohu jen doporučit, ale chápu, že není pro každého. Je pro toho, kdo se nebojí nahlédnout dál ve své mysli...
Mě se kniha líbila, byla daleko srozumitelnější, méně alegorie a náznaků, prostě více čtivá.
Murakami píše o Japoncích a o Japonsku, jsou prostě takoví, je to jejich způsob života, nevyčnívat, žít svůj život na úkor společnosti, jeho hrdinové prostě takoví už jsou, ukazuje nám jejich svět, jejich myšlení, jejich mentalitu. Více o všem uvažují, jsou i více depresívní. Oni to o sobě jistě ví, proto obdivují cizince, proto asi tak rádi cestují a jsou velmi pozornými a nadšenými pozorovateli, všechno si fotí, dokumentují. Proto když čtu knížky Murakamiho nepřipadají mi vůbec nudné, je to o nich, jsou prostě takoví. Takto čtu jeho knížky, já. A baví mne.
P.S. A navíc mám pocit, že tenhleten Tazaki přece jen se trochu vymkl , že dokázal jít v mnohém za svým cílem jít a být "za sebe", odlišit se.
Že nechal otevřený konec? Nevadí. Ale zase mne posunul v jiných věcech.
Murakami je prostě jenom jeden. Neznám jiného spisovatele, který by uměl takhle nitěrně "zvláštně" popsat emoce, duševní pochody, myšlenky... Já vlastně asi ani nevím. Mám ho jako pisatele ráda, nebo jsou mi naopak jeho do posledního puntíku popsané děje a příběhy (ne)sympatické? Příběhy bez konce?
Tahle kniha mi ale sedla, ohromně mi sedla, byla úchvatná, pro mě tak snadno pochopitelná. Jako kdyby Mukarami "vytvořil" příběh Cukurua jen proto, aby mi dal najevo, že ví jak se někdo (já) může cítit. Překvapil mě, mile ♥
Toto byla má 4 kniha od Murakamiho a když jsem ji v knihovně dostala byla jsem nadšená.Bohužel mé nadšení moc dlouho netrvalo.Ostatní knihy byly opravdu dobré,ale bohužel jak se říká ,, I mistr tesař se někdy utne". Tato kniha je příkladem.....
Mé první setkání s tímto autorem. A rozhodně ne poslední. Kniha svádí čtenáře k zamyšlení, ukazuje život, jaký je. Ukazuje, co přináší nevysvětlitelné události, na které člověk nalezne odpověď později. Navíc obsahuje plno skvostných myšlenek:
"Ať už totiž skryješ své vzpomínky sebelíp a potopíš je sebehloub, historii, co se s nimi pojí, vymazat nikdy nesvedeš."
Doporučuji!
Dovolím si metaforu (za nepřesnosti v koordinaci fantazie a faktů se předem omlouvám) : Cukuru je jako mohutná tekoucí řeka s nesčetnými rameny - a hlavně - několika přítokovými větveními, kde každý z přítoků má jinou barvu duhy - a ve výsledku - po důkladném smíchání a smísení všech barevných komponent tohoto mohutného řečiště, se objeví přesně to, co známe z hodin fyziky jako bílé světlo. Krystalizuje tu před námi bezbarvý Stvořitel, stvořitel právě onoho veletoku s průsvitnou, průhlednou a bílou vodou bez náznaku zabarvení. Jeho proudy jsou zpočátku harmonické, i když tu a tam se útržky bujné vegetace postarají o nějaké vzrušení a postupně dojde až na kritickou turbulenci někde v hloubi erozívní procesuality, a to je ovšem zásadní rána ideální harmonii a stabilitě všech komponent říčního systému. Ale hrdinské vzepětí proudnic vydavší se vlastními nevyzpytatelnými podvodními cestami nakonec vlny upokojuje a dopřává sluchu až konečnému cíli putovaní každé řeky - moři, oceánu.
Jako u každé knihy u Murakamiho - naprosto mě pohltil svět Cukura.. I když témata jsou psychologické i trochu sociální, jsou geniálně současné.. Je to prostě autor, který mi sedne jako poklice na kolo :) Dodá šmrnc a naťukne k zamyšlení..
Další krásná knížka od Murakamiho, někdy jsem si při čtení říkala "Jak to ten chlap dělá, že mi vidí do hlavy?". Dokáže neuvěřitelně dokonale zformulovat myšlenky, které člověku (a asi nejen mě) lítají hlavou, ale nikdy by je tak přesně nedokázal vyjádřit a vystihnout. Asi jsem knížku četla v období, kdy jsem na ni byla naladěna a našla jsem si v ní spoustu věcí, které mě oslovily. Už aby od Murakamiho zase něco v češtině vyšlo!
Nádherná kniha o hledání ...
"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."
Při čtení Bezbarvého Cukurua Tazakiho a jeho let putování se dostáváme do světa, který již tak nějak důvěrně známe. Neznamená to, že vstupujeme do magického realismem a podivnými imaginacemi prosyceného příběhu, s jakým si autora nejběžněji spojujeme, přesto se znalec jeho děl cítí tak nějak ve svém revíru. Tento pocit Murakami udržuje až do konce, aniž by čtenáře jedinkrát nahlodal pocitem ,,tady něco nehraje, tady je něco jinak“. Vybízí se tedy otázka, jestli se Haruki Murakami neopakuje. Opatrně bych souhlasil, protože Bezbarvý Cukuru v podstatě nenabízí nic, s čím bychom se v předešlých románech nesetkali. Autor oživuje důvěrně známé archetypy, jen celková konstrukce románu působí oproti minulosti komornějším dojmem. Já sám bych (možná poněkud vágně) řekl, že Bezbarvý Cukuru je nejobyčejnější autorova kniha, jakou jsem četl (mám za sebou kompletní česky vydané autorovo dílo). Román má daleko k rozvětvenosti 1Q84 nebo Kroniky ptáčka na klíček, autor dal tentokrát přednost umírněnější formě, která je úspornější hned v několika ohledech: kromě menší rozsáhlosti je to i cesta, skrz kterou Cukuru dojde svého cíle. Autorův prototyp (ano, opět introvertní muž, který tak nějak bloudí a nemá se ani dobře ani špatně, jen vstupuje do středního věku a z mládí jej tíží jedno nedořešené břemeno) tentokrát nevstupuje na dno studny, aby došel k poznání, ani nemusí putovat na konec světa. K zacelení ran mnohdy stačí jen málo, obyčejné shledání se s dávno ztracenými kamarády, několikadenní cesta do Finska. Pro mnohé může dílo díky absenci výrazných odboček (k alternativním podivnostem nebo ,,nelogickým“ proudům vědomí) působit koherentněji, smysluplněji. Abstrahováno zůstalo i od nenormálností magického realismu, odkazů na japonskou kulturu (kterýžto fakt jakoby demonstrovalo přistání na helsinské letiště; ve Finsku se pak odehrává nemalá část děje), díky čemuž se kniha může líbit i těm, kteří měli s jinými autorovými pracemi problém. Pokud ovšem bude dotyčný čtenář akceptovat, že i přes to všechno se stále jedná o zvláštní příběh, ve kterém se (optikou jistě nemalé části čtenářské obce) vlastně nic neděje.
Závěrem bych rád dodal, že jsem potěšen jednotností grafického stylu všech autorových románů, které Odeon vydal, respektive že nepřistoupil jako u jiných autorů na změnu. Srovnání přebalu nového Murakamiho s obálkami souběžně vydaných knih Světové knihovny mluví za vše. Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.
Štítky knihy
přátelství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sebe samaAutorovy další knížky
2005 | Norské dřevo |
2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
2010 | Kafka na pobřeží |
2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Možná je tahle kniha víc určená japonskému publiku, než autorova ostatní díla, která jsem četl. Ostatně, něco podobného je naznačeno i v (mimochodem mimořádně zajímavém a zamyšleníhodném) doslovu Tomáše Jurkoviče. Přesto dodávám k původně dvěma zamýšleným ještě třetí hvězdičku za posledních několik stran - samý závěr knihy, ač prost dialogů a sestaven podle z vnitřních Cukuruových úvah, pro mě představoval to úplně nejzajímavější z celého příběhu. Otevřený konec je v tomto případě zcela namístě. Murakami si nakonec u mě reputaci nezkazil!