Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230729/bmid_bezbarvy-cukuru-tazaki-a-jeho-leta--cI9-230729.png
4
1169
1169
Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 16 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ? Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame – charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年, 2013
více info...
Přidat komentář
“Jedným z cieľov bola samotná jej existencia, pretrvanie.”
“Asi.”
Sara silno prižmúrila oči a povedala: “Tak ako vesmír.”
Mienil to povedať obyčajne, rozvážne, ale aj jemu samému znel vlastný hlas cudzo, akoby patril komusi neznámemu, Jeho vlastný hlas znel ako hlas niekoho, kto žije na veľmi vzdialenom mieste, a s kým sa ešte nikdy nestretol (a ani sa nestretne), ako hlas niekoho úplne cudzieho.
“Na rozdiel od teba netuším, čo konkrétne by som chcel robiť. Najradšej by som o veciach čo najviac rozmýšľal. Len tak, slobodne by som rozvíjal svoje myšlienky. To je všetko. No keď sa nad tým človek zamyslí, rozjímanie je možno niečo ako vytváranie vákua.”
Tato kniha mi byla doporučena, abych si ji přečetla, když mám ráda věci týkající se Asie. Poslechla jsem a nakonec jsem se do této knihy pustila. Některé pasáže mě bavily, děj pěkně odsýpal. Další pasáže, které se týkaly různých uvažování, mi podstatně déle trvaly. Sem tam jsem myslela na něco jiného a musela jsem se několikrát vracet. Snad nejvíce, co mne bavilo, byly ty chvíle, kdy se rozhodl navštívit své kamarády a zjistit jejich důvod pro Tazakiho vyloučení.
Tuto knihu jsem zkusila jen proto, že mi došly knihy od Mitchella a jedna z jeho knih byla "románovou poctou Haruki Murakamimu". Přijde mi, že právě Bezbarvý Tsukuru Tazaki byl inspirací pro Sencislo9. Poznávala jsem Tokijský shon a nádraží, motiv snahy vyrovnat se s minulostí. Byl to nádherný a barvitý příběh o nebarevné cestě životem, na konci jsem měla hřejivý pocit a ze srdce Tsukurovi přála ve zbytku života jen to dobré. Tohle určitě nebyl poslední Murakami, kterého jsem si v knihovně půjčila.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu a vždy se moc těšila, až si ji budu moci zapnout. Jedná se o klasický mistrovský příběh z Murakamiho portfolia, který vás vtáhne svou divností a lidskostí zároveň. Chvílemi mě i mrazilo. Mám ráda Murakamiho otevřené konce, ale tady mě to vyloženě zklamalo.
Velmi zajímavý niterní příběh jedné komplikované osobnosti a vztahu s přáteli. Skutečně velmi napínavé čtení. Navíc v podání pana Myšičky famózní poslech, procítěný tak akorát. Jen ty konce prostě Murakami podle mě ne úplně zvládá. Ač je jasné k čemu celý příběh dospěl, je to jaksi chladné a možná až nedotažené.
Autorův typický příběh, čtenář dostane vše, co od Murakamiho čeká - neosobního hrdinu s nevyřešeným problémem z minulosti, křehké lidské vztahy, odcizení, mysteriózní ženskou postavu a prolínání rovin vnímání s prvky magického realismu. To vše v plášti reklamních značek.
Kniha se mi líbila nejvíc z knih od tohoto autora. U něj je zajímavá kombinace prostředí Japonska s odkazy na evropské reálie. Některá místa jsou depresivnější. Čtenář se dokáže vcítit do pocitů hlavního hrdiny. Až tak že cítí stejnou osamělost a zoufalství jako Tazaki. Ale naprosto Vás uchvátí tajemství a důvod, proč tomu tak je.
Poselství celé knihy je, že každý člověk je originál, který není bezbarvý, ale hraje všemi možnými barvami.
Malilinko zklamání, místy nuda, místy jsem hltala, spoustu nedořešených věcí, ale tak už to u Murakamiho bývá.
Velmi příjemné čtení po všech stránkách! Jen mi trochu vadí to zdůrazňování firemních značek, ale asi za to jsou nějaké benefity:)
Kniha se mi líbila a ohodnotil bych ji na 100 %.
Příběh Cukuru Tazaki, se kterým se jednoho dne přestanou bavit kamarádi, aniž by věděl, proč tomu tak je. Z knihy pro mě vyplynulo, že je důležité reagovat na vzniklou událost okamžitě, aby měl člověk jasno a neměl trápení, poněvadž náš hrdina se tím moc trápil, dokonce uvažoval také o sebevraždě a byl na tom velmi psychicky špatně. Vzniklou situaci začíná více řešit až po letech díky své přítelkyni.
Mám to jednoduché, nejsem schopná dát žádné Murakamiho knížce méně než pět hvězdiček. Vždycky mě opojí a uhrane jeho styl, ať je knížka o čemkoli, úplně se do ní ponořím a postavy i děje před sebou “vidím”, ať jsou jakkoli málo uvěřitelné (jak píše hvozdík).
Asi málo přínosný komentář, vím. Je to jako závislost na sladkém: člověk se tím láduje bez ohledu na to, jak to vlastně chutná, jakou to má nutriční hodnotu, stačí mu, že je to dobré, že je to Murakami.
Murakami nějak neměl svůj den. Snad poprvé jsem se u jeho příběhu nudila. Na vatu u něj nejsem zvyklá a dokonce jsem ho podezřívala z product placementu. Celý román na mě působil dojmem, že autor měl vymyšlený základní příběh, který neúměrně natahoval a spojoval popisnými pasážemi o tom, do jakého auta nasedá, jak se kdo obléká a jak něco položí na stůl, otevře dveře, zavře dveře, jde ven, jde po ulici a jde do kavárny a takhle se to popisně táhne bez jakéhokoli významu. Postavy jsou málo uvěřitelné, takové jednoduše románově žoviální. Návštěva Finska, kde (naprosto čtenářsky iritující) mimořádně schopná asistentka Olga zařídí vše možné i nemožné, VW Golf a okouzlující ctnostný finský manžel vlastnící keramickou dílnu atd.atd., to skoro není hodno Murakamiho.
Norské dřevo zvláštně pěkné, pro mě nezařaditelné, hodnotila jsem pozitivně.
Kafka na pobřeží - velké myšlenky povrchově zpracované, vyšly naprázdno, ale alespoň uvěřitelné a zajímavé postavy.
Curuku - asi skončím na třicáté stránce. Nevím, jestli je to překladem, nebo je tak psaný originál, ale styl psaní se mi jeví dost hrozný. Přijde mi to jako překladatelská parodie. Všechno je tak nějak mimo - charaktery postav, jejich dialogy, popis situace. Přijde mi, že tohle nepsal Spisovatel, ale nějaký středoškolák, jehož postavy ještě šustí papírem.
Po další knížce od tohoto autora už nejspíš nesáhnu.
V päťdesiatych rokoch istý Doktor Calhoun urobil experiment s potkanmi, aby preukázal, že každá spoločnosť, ktorá dosiahne určité stupňa vývoja začne postupne zanikať. Najviac podobných rysov vraj pozoroval u Japoncov, teraz už rozumiem prečo.
Hned ze začátku musím říci, že Haruki Murakamiho obdivuji a jeho knihy čtu jedním dechem, a ještě, než novou knihu otevřu vím, že se k ní prostě budu chtít zase vrátit, což se o pár dní později potvrdí, vždy když knihu dočtu.
Mám svůj pomyslný žebříček, kam stavím knihy od tohoto autora podle toho, jak se mi líbily a tato by bylo určitě v té horní polovině.
Kniha je napsána úchvatně. Murakamiho převraty jsou opravdu dokonalé a atmosféra, kterou kolem sebe měl Cukuru mě pohltila nejspíše stejně jako jeho samotného. Vyprávění o tom, co cítil Cukuru během myšlenek na smrt. Jeho léta na škole. Naprosto jsem se s postavou Cukurua ztotožnil. Nejspíše to bude tím, že v ten čas byl Cukuru samotář, jako já.
Když jsme se dostali k tomu, jak Cukuru potkal Haidu a jak ho pak náhle ztratil ve mně vyvolalo nárazově potěšení i smutek. Soucítil jsem s hlavním hrdinou. Proč se v našich životech objevují lidé a pak náhle mizí jako pára nad hrncem. Beze slova. Bez rozloučení.
Cukuru prožil dlouhá léta v samotě a vlastně se ani nemusel ptát proč, protože jsem se za něho ptal já. Autor ve mně vyvolal tak neskutečný chtíč po tom dozvědět se co se vlastně stalo, že se mi z toho při čtení třásli prsty. Postupné odhalování tajemství.
Zde bych chtěl ocitovat krátký úryvek z knihy, který jsem si během samotného čtení založil, protože podle mého vystihuje nejen tuto knihu, ale všechny knihy od Haruki Murakamiho. Autor nás zkrátka napíná a nechá nás tápat. Nechá průchod naší fantazii.
„A myslíš, že mělo smysl, že ses za ní vydal až do Finska?“ ptala se Sara.
„Jo, myslím, že rozhodně mělo. Některé záležitosti se dají fakt probrat jen z očí do očí. Spoustu věcí jsme si díky tomu ujasnili. Ne, že bych teď měl jasno úplně ve všem, ale hodně to pro mě znamenalo. Myslím vnitřně.“
Konec knihy je pro mě pak už jen třešničkou na dortu. Líbí se mi, jak kniha skončila. Doufal jsem v to, že tak nějak podobně skončí. Nebudu tu však prozrazovat příběh.
Děkuji pane Haruki Murakami
Asi nejsevřenější Murakamiho příběh vyprávěný jeho typicky pomalejším tempem, který však nepostrádá hloubku a určité napětí. Dokonce jsem mu odpustila i ten otevřený konec, protože přece jen závěr působí víceméně optimisticky. Rozhodně toto mé osmé setkání s tímto autorem považuji skoro za nejlepší.
Murakamiho knihy jsou prostě jiné. Knihu mám přečtenou již dlouho, ale musela jsem o ní dosti přemýšlet.
Celá kniha měla takové svoje pomalejší tempo a má v sobě něco, svoji atmosféru, styl jakým je psaná aj., co jsem doposud u jiných knih nezažila. Myslím, že se mi kniha líbila i více než Norské dřevo.
Asi to není nejlepší kniha od zajímavého spisovatele Murakamiho. Hrdinové v jeho mnohých knihách jsou si velice podobní. Myslím, že autor do nich vkládá některé z povahových rysů své osobnosti. Bezbarvý Cukuru a jiné Murakamiho knihy jsou příjemné čtení pro ty čtenáře, kteří mají rádi hloubku, kteří u čtení relaxují mimo jiné i tím, že nad obsahem knihy přemýšlí.
Není to problém pouze Japonska. Myslím, že v dnešní době se řada lidí a jejich duší cítí jako prázdné nádoby. Je těžké najít sebe sama. Mně v tom pan Murakami velmi pomáhá a jak říká on, že jeho čtenáři jsou vlastně závisláci, že se těší na další
dávku drogy, kterou si od něho budou moci dopřát tak i já se moc těším...
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sebe samaAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Knihu jsem poslouchala jako audio knihu. Ač je to Murakami, nějak jsem od této knihy nic nečekala, sama ani nevím proč, možná kvůli tomu dlouhému názvu, nevím. Ale překvapila mě hrozně moc a mile. Byla odrazem toho, co jsem právě potřebovala slyšet. Některé kapitoly byly plné skvělých myšlenkových pochodů. Především se mi líbilo přemýšlení o Heidovi (nevím, jak se to píše) a příběhu jeho otce byl také kouzelný. V této knize je spoustu, ostatně jako ve většině Murakamiho knihách. Jsem příjemně překvapena.
Myslím, že každý by se měl pokusit vyřešit si své nedořešené problémy z minulosti. Možná by byl svět o něco víc čistější.