Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533176/bmid_bezbarvy-cukuru-tazaki-a-jeho-leta--65df8158db0a5.jpg
4
1155
1155
Kdo chce mít budoucnost, musí pochopit minulost. Cukuru Tazaki sám sobě odjakživa připadá trochu neslaný nemastný. Nemůže zapomenout na dobu na střední škole, kdy mu pocit výjimečnosti dodávala čtveřice osobitých přátel, z nichž každý měl přímení, které obsahovalo nějakou barvu. Po příchodu na univerzitu ho však skupinka bez vysvětlení vyloučila ze svého středu. Až po mnoha letech si v dospělosti díky své nové známosti uvědomí, jak moc ho tahle událost poznamenala. Sara s ním odmítne navázat intimnější vztah, dokud v sobě Cukuru nevyřeší staré rány a nejistoty. A tak se vydává na cestu za objasněním záhady, co se tenkrát vlastně stalo…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
OneHotBook
Originální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年, 2013
Interpreti: Martin Myšička
více info...
Přidat komentář
Opravdu to nestálo za to. Zatím nejhorší dílo, které jsem od Murakamiho četl česky (pár jich již celkově bylo...) Co se týče překladu, tak je tam několik chyb a vět, které nedávají smysl. Dozajista díky tomuto neplánuji číst od tohoto autora další nově vydané knihy a co se týče jeho prvotin, tak rozhodně v angličtině.
Když čtu Murakamiho, tak v podstatě nikdy nevím, jak přesně knihu hodnotit. Má to vždy něco naprosto nepopsatelného, co člověku nedovolí knihu odložit. Na druhou stranu je to tuze uzívané :-)
Kdo máte Murakamiho rád, určitě se vám to bude líbít.
Murakamiho komplexní, psychologicky zaměřené, dílo, které má poměrně netradiční zápletku a dopodrobna se zaobírá nutností překonat vlastní minulost, aby člověk mohl žít naplno. Hlavní hrdina je svým způsobem narýsovaný podle mustru, který Murakami používá - muž přicházející na hraně mládí a středního věku, se solidní prací, bez existenčních problémů, ovšem s psychickými traumaty, které si nese z minulosti a pocitem, že tak nějak nepatří do společnosti, ve které se nachází. Cukuru tak postupuje putování, ve kterém se vrací k jedinému místu, do kterého měl pocit, že kdy patřil - a to vše v zásadě jenom proto, aby si uvědomil, že vše je pomíjivé a na tomto světě v konečném důsledku nikdo nepatří nikam.
Člověk se občas musí vypořádat se svou minulostí, aby mu vůbec bylo umožněno pokračovat dál. Někdy je váš život událostmi časem vzdálenými ovlivněn natolik, že žádné příznivé východisko pro vaši osobu nemusí existovat.
S takovou minulostí se musí vypořádat i Cukuru. Vyráží na pouť minulostí.
Nemám co vytknout.
Tak tohle bylo husté! Při čtení jsem si představovala, jak Murakami přepisuje a přepisuje (jak prozradil v knize Spisovatel jako povolání), aby z příběhu vybrousil diamant. A povedlo se mu to. Neotřelý námět, napětí od začátku do konce. A k tomu celou dobu nutí čtenáře k zamyšlení.
O rozplétání starého tajemství a vstupování do nezacelené rány, aby mohl život pokračovat plně. O tom, že se můžeme vidět jinak (hůř), než nás vidí ostatní. O důležitosti přátelství a lásky. O barevnosti jmen a duší.
Autor nechal některé linie příběhu nezodpovězené. Každopádně to, jak Murakami dokázal básnit o plavání a o hudbě ve vás vzbuzuje touhu popadnout ručník a vyrazit hned do bazénu a poté na koncert vážné hudby, i když ji třeba normálně neposloucháte Za mě skvělé!
Mám Murakamiho knihy ráda a ani tato mě nezklamala. Na čtení jeho děl je potřeba být plně soustředěný, protože celou linku příběhu doplňuje ještě linka "filozofická". A tak to bylo i v tomto románu. Na pozadí muže, který se celých šestnáct let sužoval myšlenkami na to, co kdysi udělal špatně a proč došlo k tomu, že ho opustili jeho jediní přátelé, se rozvíjí i mnohem hlubší poznání o povaze člověka. Knihu je potřeba číst a chápat mnohem více do hloubky, než nabízí jen samotný popisovaný příběh. Ale na to jsme my, kteří máme rádi autorova díla, zvyklí.
Podzim je doba nostalgie - a mne příjemně překvapila po Kunderově Nesmrtelnosti tato kniha ....
Není o nesmrtelnosti - je o melancholii a vzpomínkách muže jménem Cukuru a jeho létech putování .... za zvuků skladby Liszta " Léta putování ...."
O přátelích, zosobněných určitou barvou - a Cukuru si připadá bezbarvý ....
A jeho rozchod s přáteli bez vysvětlení se stává nevyřešeným milníkem minulosti.....
Dlouhá cesta vede Cukuru k objasnění :
" Lidská srdce nepojí vjedno jen mír a harmonie ....
Mnohem hloub je dokážou propojit vzájemné rány..... vzájemné bolesti .... a vzájemná křehkost ...."
Díky své přítelkyni se dokáže neztratit v temném lese svých vzpomínek ....
"Všechno se v proudu času rozhodně neztratilo ....
Tenkrát to bylo něco, čemu jsme pevně věřili....
A taková víra se prostě jen tak neztratí ...."
A tak Cukuru uzavírá dávnou kapitolu a hledí do budoucnosti ....
Znovu zádumčivý a uvažující Murakami ... a mně se líbil ....
Nejslabší Murakamiho román ! Pseudoiniciační Hon na ovci na mě udělal větší dojem. Námět by nebyl špatný, ale přilišná rozvleklost románu, nekonečné sebereflexe, ne-akčnost, románu mi vadily. Téměř nehybný román, hrdina jakoby byl neustále na začátku a vůbec se nevyvíjel. A ten konec- to byl vskutku atentát na tento román !
Těším se na jeho romány Na jih od hranic, na západ o slunce, povídkovou knihu a Kronika ptáčka na klíček snad mě nezklamou.
Neustálé myšlenkové návraty hlavního hrdiny do mládí jsou mu velice nepříjemné a působí mu veliká traumata - co to bylo a proč? Sám není schopen se s tím vším smířit a až jeho současná přítelkyně ho navede k tomu, aby se s tím jedou provždy vypořádal a hledal cestu zpět ke kořenům. Další zajímavý román od japonského autora mne přiměl k přemýšlení.
Moc povedený příběh o krásných okamžicích přátelství na jedné straně a jeho křehkosti na straně druhé. Každý z nás jistě zažil něco tak bolestného, co trvá roky, něco, s čím nevíme, jak dál; nakonec stejně člověk zjistí, že do té jámy lvové bude muset. Každý sám sebe hodnotí moc přísně, přitom z pohledu druhých lidí to tak kolikrát není. Moc pěkné počtení.
Moje druhá kniha od autora a musím říct, že si na něj začínám zvykat a mít ho i ráda. Co dokáže napsat o zdánlivě obyčejných věcech, pocitech, zdánlivě obyčejných lidech... Byl to takový retrospektivní pohled člověka do období dospívání, kdy se utvářel jeho charakter a byl ovlivněn jinými lidmi, kteří v tu chvíli tvořili to nejpodstatnější, co v životě měl. O tom, co mu vlastně nyní chybí a jak se bude dál vyvíjet jeho život se musí přesvědčit jedině návratem do minulosti. Závěr je pro mě famózní, přesně takhle jsem si myslela, že ho pan spisovatel pojme i když ve skrytu duše jsem doufala, že ne. Prostě čtenáři, přemýšlej si dál a já určitě ještě několik dnů přemýšlet budu. Myslím, že toto je kniha, která se mi po každém dalším přečtení bude víc a víc líbit a pokaždé mi bude mít co nabídnout.
(SPOILER) Cukurua několik let pronásleduje trauma, které utrpěl, když se s ním přestali bavit lidé, se kterými souznil. Začne obviňovat sám sebe a svoji "bezbarvost", pomýšlí na sebevraždu. Jeho milenka ho přivede k tomu, aby zkusil najít pravdu o tom, proč ho přátelé opustili. Dozví se, že to údajně mělo být kvůli znásilnění jedné z členek party. Dívka ovšem po několika letech zemřela a nebylo tak možné ji konfrontovat. Cukuru se s traumatem vypořádá, jelikož vyjde najevo, že zbytek party nařknutí ze znásilnění stejně neveřil. Už si ovšem nemají co víc říct a nerozumí si, Cukuru tak zůstává osamělý.
Z minulých setkání vím, že styl Murakamiho mi vůbec není blízký, ohleduplně řečeno. Když jsem se kdysi dávno pokoušela číst Norské dřevo, tak jsem byla z knihy/jeho stylu vyprávění/jeho stylu vytváření postav tak rozčílená, že jsem se zařekla, že už od něj nikdy na nic ani nesáhnu. Takže nevím proč jsem se vlastně rozhodla, že to zkusím znova, možná mě napadlo, že jsem se třeba změnila a že by mi mohla další návštěva do jeho světa nakonec něco dát. Nebylo to tak strašné jako to moje první setkání a z velkého odstupu je premisa a příběh docela zajímavý, ale pořád platí, že Murakami není vypravěč pro mě. Něco na způsobu, jakým popisuje lidské nitro, a hlavně lidské nitro postižené psychickými poruchami, mě dráždí a odpuzuje. Nevím, jestli mi to přijde nedospělé nebo nedostatečné nebo co... neodpovídá to zkrátka mojí životní zkušenosti a špatně se s tím vypořádávám. Nejspíš to nebude ani chyba autora, jenom prostě nejsme kompatibilní. Co je mi ale určitě proti srsti a považuji za vadu je, jakým způsobem popisuje ženské postavy. Musí prostě zmínit velikost jejich prsou, že rozhovory s nimi nemůžou být tak stimulující jako s muži, že vadnou po dvacítce a pak už vůbec nestojí za pozornost. A nemám dojem, že by tahle optika byla specifická jen pro hlavního hrdinu, je to prostě způsob, jakým se on sám rozhodl o ženách psát. Bleh.
Bezbarvý Cukuru Tazaki je příběh o tom, jak lidé dospívají, jak se v průběhu života mění, ale také o tom jak vnímáme sami sebe a jak na nás pohlížejí ostatní. Kromě toho je tématem knihy opuštěnost a pocit prázdnoty v současném světě. Ne každému tyto témata sednou. Kniha se řadí do Murakamiho děl s převážně realistickým příběhem. Je napsaná jednoduchým, nicméně téměř poetickým jazykem.
Podobně jako v jiných Murakamiho románech obsahují jména osob znaky s významy různých barev. To v příběhu představuje jistou symboliku. Nejinak je tomu také v tomto románu. Hlavní postava Tazaki byl na střední škole v Nagoji součástí pětičlenné party. Každý z Tazakiho party má tedy ve svém jméně určitou barvu: červenou, modrou, bílou a černou. Jediný, jehož jméno nenese žádnou barvu, je sám Tazaki. Od toho je také odvozen název knihy.
Knih tohoto autora jsem už přečetla více, takže jsem byla připravena, že půjde opět o mimořádný čtenářský zážitek. Murakami zkrátka umí psát, a tak i příběh muže, který si nese z mládí v sobě pocit určitě prázdnoty, jsem přečetla s velkým zaujetím. Mladý muž, jakých jsou v současném Japonsku tisíce, úspěšný a materiálně zajištěný, se vrací proti proudu času po stopách dávných událostí, aby zjistil proč se k němu jeho čtyři nejlepší kamarádi ze střední školy obrátili zády. Je to příběh o odvaze i zbabělosti, beznaději i víře. Kultivovaný jazyk, úžasná znalost prostředí a v ne poslední řadě inteligentně popsaná erotika, to vše vás vtáhne do děje a ani otevřený konce nic neubere na silném čtenářském zážitku. Cena Franze Kafky byla tomuto autorovi udělena plným právem.
Asi takhle.. Nebavilo mě to :D I konec mě zklamal. Ale zas Murakami, že jo, takže dobrý zářez :)
Zvláštní ale hrozně dobře napsané. Murakami umí opravdu dobře vyprávět. Ale zjistil jsem, že je hrozně těžké napsat o této knize cokoliv aniž by to byl spoiler. Takže jen pár postřehů - zakončení příběhu bylo takové divné na můj vkus a čekal jsem něco jiného, protože se celou dobu příběh tváří spíše mysteriozně. Vadil mi výskyt postav a vedlejších linek, které se poté v příběhu už nevyskytují a nebo zůstávají neuzavřeny. Zkrátka podivuhodná kniha. Ale Murakamiho styl a pro nás nezvyklé japonské reálie zaujaly natolik, že si od něj rád přečtu i něco dalšího.
Mám slabost pro Martina Myšičku, pustila jsem si audio zpracování Murakamiho, se kterým nemám téměř žádnou zkušenost. A konsternovaně jsem ten příběh bezbarvého Cukuru hltala od začátku do konce.
Příběh o přátelství, o nezodpovězených otázkách, které si nosíme do budoucnosti, o snech v kontrastu s realitou, o vnitřní prázdnotě, o depresích, o Japonsku.
Tyhle knihy, kdy se něco vznáší nad vším tím textem, mám moc ráda. A v podání Myšičky to bylo geniální.
Štítky knihy
přátelství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sebe sama
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Za mne nejlepší Murakami. Příběh Cukuru Tazakiho dokazuje, jak zdánlivé maličkosti mohou ovlivnit naše životy a jak důležité je o věcech otevřeně mluvit. Myslím, že každý z nás má ve svém životě něco takového.