Biela veľryba
Herman Melville
Najslávnejšie autorove dielo je veľkým eposom námorníckeho života, ku ktorému čerpá látku z vlastných bohatých skúseností námorníka na veľrybárskej lodi.
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1958 , Mladé letáOriginální název:
Moby Dick or the White Whale, 1851
více info...
Přidat komentář
Při čtení jsem měl pocit, že umřu...
Melville si s tím musel dát obrovskou práci, popisy jsou opravdu detailní a všechny ty odkazy a provázanost s tehdejším i biblickým světem byly velice propracované. Problém je, že jsem čekal víc akce (praxe) než teorie.
Začátek se mi líbil; jak způsob vyprávění, tak postavy. Zlom nastal, když Pequod vyplula na moře. V tu chvíli s sebou vzala i mou motivaci knížku číst... skoro po roce zběžného čtení jsem ji ale nakonec udolal.
Nedivím se, že má pod 80 % – je to nelehký text, vyžadující pomalou četbu, se spoustou biblických a jiných odkazů. Nad dobrodružným příběhem dominují úvahy. Četl jsem to celé dva měsíce. Je to ale poklad! Nadpozemsky poetické. Asi z žádné jiné knihy jsem si nevypsal tolik pasáží.
Knihu jsem přečetl dvakrát, toto vydání z roku 1956 počátkem roku 1962, a nyní vydání ODEON s překladem pana Šimona Pellara. Skvělý překlad! Knihu nelze hodnotit podle současných nároků na dobrodružnou literaturu, ale z hlediska doby, kdy byla napsána - tedy v polovině devatenáctého století. Žasnu nad tím, kolik úsilí musel autor vydat, aby toto dílo stvořil. Jenom vytvoření "Encyklopedie o velrybách" - se spoustou odkazů musela být pořádná fuška. Ukazuje nám běžný život námořníků té doby a navíc nás nutí k přemýšlení, zda "tolikeré kvaltování je pro každého z nás nutné?". A pandemie nás přesvědčila o tom, že přehodnocení cílů nemusí být vůbec špatné. Nemusíme naši fiktivní bílou velrybu pronásledovat, můžeme jít dál trochu mírnější, ne tak strmou cestou.
Tuto knihu jsem rád přečetl.Líbíly se mi pasáže mezi námořníky jejich mluva a odvaha.Film byl taky pěkně natočený a moc pěkné efekty.
10.2.2020 - 3*
Taková zvláštní kniha.
Byly tam části, u kterých jsem se strašně smála a libovala si nad nádherným sarkasmem a narážkami. Ta připodobnění byla brilantní.
Pak tam byla věc, která byla kladem i záporem. Veškerá témata, o které autor zakopl. Na jednu stranu mě to hodně zajímalo. Na druhou to bylo místy až příliš zmatené a beze smyslu, takže tak.
A nakonec se tam nacházely i části, u kterých měl člověk chuť to celé přeskočit a už to mít za sebou.
Takže solidní průměr.
Jak píše Morte.Knihu jsem zdolal,ale bylo to těžké.Několikrát jsem myslel,že už ji odložím.Těžké,vleklé čtení.Světová klasika.
Román Bílá velryba si svojí pověstí v ničem nezadá s bájným vorvaněm, po němž je pojmenován. Zkazky a pověsti o záludnosti, ničemnosti a nezdolnosti Moby Dicka si předávaly generace velrybářů, stejně jako si je předávají generace čtenářů. O Melvilově veledíle jsem mnohé četl i slyšel, avšak nic z toho nenasvědčovalo, že by se mělo jednat o román čtivý nebo snad jakkoliv přístupný. Ztroskotal na něm nejeden občasný čtenář i profesor literatury. Zdolání Bílé velryby se ve čtenářské obci považuje za obdobu toho, čím je mezi horolezci výstup na některou z osmitisícovek.
Od doby, kdy jsem si četbu Bílé velryby, tzv. největšího amerického románu, zařadil na osobní seznam životních cílů, uplynulo deset let. Dalšímu odládání učinilo konec až zjištění, že vznikl nový český překlad, za který jeho autor Šimon Pelar dostal Jungmannovu cenu, tj. nejvyšší tuzemskou cenu za překladatelství. Kniha o sedmi set padesáti stranách měl pohltila od prvního odstavce - chtělo by se říci, že mě pohltila jako velryba Jonáše.
Herman Melville stvořil velké dílo a Šimon Pelar ho českému čtenáři předložil tím nejlepší možným způsobem. Podobně jako v Suttreem od Cormaca McCarthyho i v Bílé velrybě spatřuji jeden z těch vzácných románů, kdy coby čtenář mohu prožívat přítomnost - tedy vnímat to, co zrovna čtu. Oproti jiným knihám, se zde nestávám honicím psem, který se div mu srdce nepukne, žene za příslibem, jenž mu autor díla předhodil: Kdo to udělal? Proč to udělal? Bude polapen? V Bílé velrybě jsem se nemusel hnát, abych co nejdříve otočil poslední stranu a zjistil, jestli se kapitán Achab s vorvaněm znovu shledá a vykoná na něm svoji pomstu. V Bílé velrybě jsem si mohl užívat podrobností o životě oceánských tvorů, lovu, životě velrybářů, ale i pohnutkách, které námořníky do těchto kromobyčejně nebezpečných podniků přiváděly.
Popisy všedních činností, vodního světa i lovu samotného mi přišly nadmíru zajímavé. Bílá velryba však není jen svědectvím z lovu velryb. Jak Šimon Pelar v jednom z rozhovorů podotknul, Moby Dick je kniha nadčasová, velmi aktuální i pro současného čtenáře. Životy mnoha z nás se vyznačují honem za soukromou bílou velrybou. Tu pro každého může představovat něco jiného. Mnohdy se ale ženeme za něčím, aniž bychom věděli proč, a aniž bychom si byli jisti, že nám pronásledování vytyčeného cíle skutečně může přinést to, co očekáváme. A tím Moby Dick je - zrcadlem čtenáři, dokonce celé době. Zrcadlem, které nás ponouká, abychom se zamysleli nad svým životním počínáním a zvážili, zda se ubíráme správným směrem, anebo zaslepeně pádíme za něčím, co přivede zkázu nám nebo dokonce i našemu okolí.
Výborná kniha. Jako žena si dovedu představit tu bázeň posádky, když se z vln poprvé vynořil Moby Dick.
Je pravda, že kniha se čte dlouze (kor bez obrázků + malá písmena = vydání od Omegy) a nějaké kapitoly jsou až moc detailní a chvílemi nudné a Moby Dick už poměrně zestárl. NICMÉNĚ my to vnímáme jako geniální filozofické dílo odehrávajíce se takřka celou dobu na moři s dobrodružnými prvky - třeba kapitoly s lovy na leviatany jsou skvělé. Přesto jsou zde nějaké výtky (délka, přílišná detailnost,...), a tak plný počet * si nemůžeme dovolit, ačkoliv je to veledílo klasické americké literatury.
Ufff, konecne docteno! Asi nikdy jsem necetla nic tak nezazivnyho. Prakticky celou knihu se nic nedeje az na poslednich par strankach to jde sup sup a je konec.
Kniha je dle meho nazoru az moc dlouha, plna odbornosti a popisu (coz je na jednu stranu dobre, protoze my si velrybu asi neulovime, tak je to trosku cesta do historie). Ale plno podrobnosti bylo zbytecnych a ztracela jsem se v koncerzacich mezi namorniky. Klasiku mam rada, ale tohle jsem louskala pak uz s nechuti, jen abyvh knihu nenechala rozectenou. Rozhodne ji nebudu cist znovu.
Prudce se pře s tím, kdo si ho má podmanit. Mytický gigant vs. věru bacha, žádný kavalír, hypnotizér - fanatik na moři. Inu, to chce pružné vlasce, bytelné pruty, nervy ze železa, neboť se brání. Mohutným ocasem mocně máchá do vln. Majestátnými ploutvemi zpod hladiny, silou spodních hlubin, řinčí vodami. Odolává nátlaku hrotů hávu hlasitého, horečnatého hněvu pekla. Nezaleknut nelekl. Spoutána byla pýcha, mysl panovačná. Sežehnuta síť i harpuna v srdci "Harpagona" člověka.
Je to tu, Everest zdolán, konečně jsem dočetla Bílou velrybu. Nutno říct, že jsem nikdy žádnou knihu nečetla tak dlouho (abych ji na konci skutečně dočetla!). Mám z toho trochu rozporuplné pocity, protože jsem u některých pasáží, popisujících zabíjení velryb, knížku skoro definitivně odložila. Zároveň pro mě bylo někdy těžké vracet se k tomu složitém způsobu vyprávění, který autor zvolil. Nejvíc musím vyzdvihnout takové ty záblesky vnitřního zamyšlení, filozofování, které se mě hluboce dotkly a přišly mi neskutečně nadčasové. Obdivuji autorovu schopnost sebereflexe a analýzy určitého pokrytectví, které s sebou příběh přinášel. Přesně kvůli těmto pasážím (kterých tam ale až tolik nebylo) jsem ráda, že jsem Bílou velrybu četla a přečetla. S jistotou ale říkám, že se k ní už nikdy nevrátím.. Tak a teď jdu konečně číst něco jiného!
"Říkejte mi Izmael."
"a zejména jestliže se mě zmocní tak strašná trudnomyslnost, že jen silné mravní zásady mi brání, abych nevyrazil do ulic a nezačal soustavně srážet lidem pokrývku z hlavy, docházím k poznání, že je nejvyšší čas zmizet na moře."
Takto začíná příběh Izmaela. Vypravěče svého životního příběhu, hlavní děj je prolnut jeho zážitky z předchozích plaveb.
Rozhodně se jedná o složitou knihu. V některých částech kniha až poučně vypráví o velrybách, životě na velrybářských lodí a samotném lovu na ně. A můžete si být jistí že se o této tématice z teto knihy dozvíte hodně.
Nejčastěji se hovoří o této knize ve spojení s Achabem a Velkou Bílou velrybou. Ovšem to je jen část příběhu. V knize nalezneme například zmínku o lidech, kteří se ptali zda nemůže dojít k přílišnému lovu na velryby na následnému vyhubení.
Rozhodně není pro začínající čtenáře. Já osobně jsem v polovině přestal a přečetl si něco lehčího než sem se k ní vrátil, abych ji dočetl.
Bílá velryba, neboli Moby Dick, jak ji znám já, kdo jsem se ji s přehnanou odvahou rozhodl přečíst v originále, je obrovská a těžko zdolatelná kniha.
V prvé řadě je to kniha, která je opravdu dlouhá, pomalá a psaná složitým jazykem. Kdo si s ní hodláte zadat, buďte připraveni na velmi náročnou a vyčerpávající četbu plnou odboček a odkazů na Bibli i velká díla světové literatury a velmi časté, experimentální střídání stylů. Zároveň je to krásná ukázka toho, jak vypadá kniha ambiciózního autora, který chce ve své knize pojmout celý svět a vydává ji na vlastní náklad, nenucen škrtat, vypouštět a zkracovat.
Na druhou stranu, pokud vám nevadí "nudná" literatura, Bílá velryba je opravdu vynikající dílo, které funguje jako dramatický příběh, jako filosofická úvaha nad velkými tématy i jako encyklopedie o lovu velryb. Je k prasknutí naplněna vším, co dělá velkou literaturu velkou literaturou, i když to někdy působí jako dort pejska a kočičky. Snaží se být moudrou a intelektuální odpovědí na všechno, vším co by mistrovské dílo mělo být, ale občas jí chybí lehkost.
Co je však na této knize špatné, to vychází jen z té nejušlechtilější snahy.
Při čtení slavného Moby Dicka jsem měla pocit, že čtu několik různých knih naráz. Nakolik tomuto pocitu nahrál fakt, že jsem pouhých 500 stran četla přes tři měsíce s několikatýdenními přestávkami a musela se tak s knihou znovu a znovu seznamovat, těžko říct. Každý, kdo měl tu čest, uzná, že dílo je neuvěřitelně náročné na čtení. Když už začínáte nabývat dojmu, že držíte v ruce prachobyčejnou encyklopedii o velrybách a jejich lovu (a divíte se, proč zrovna tohle patří mezi nejlepší světovou literaturu), o stránku dál už udiveně otvíráte pusu nad dlouhým pojednáním o smyslu lidské existence či nad dramatickou scénou lovení velkého kytovce. A i když rozumím tomu, že právě toto učinilo z knihy naprosto ojedinělé dílo, já bohužel nejsem příznivcem takového stylu. Popisné pasáže mi přerušovaly plynulost četby a jakékoliv větší gradace se čtenář dočká až v posledních čtyřech kapitolách. I filozofické poznámky, které v podobných knihách vždy ráda uvítám, byly ne vždy úplně pochopitelné.
Na jednu stranu chápu důvody, proč patří Bílá velryba mezi nejslavnější díla americké literatury, na stranu druhou, na poličku svých oblíbených knih si ji s největší pravděpodobností nepostavím.
Jubilejní 750.přečtená kniha na databázi.Na začtení jedna z nejtěžších knih,které jsem přečetl.Ale za přečtení tahle velrybářská encyklopedie stojí.70%.
Výborné Melvillovo dílo. Kdo čeká nějaké dobrodružství pro děti, tak je na velkém omylu! Melville mistrně popisuje velrybářskou a harpunářskou práci očima zelenáče Izmaela a také lidskou touhu po krvelačné pomstě v podobě šíleného kapitána Achaba a hon na nesmrtelného Moby Dicka, který má všechny zavést do mořských hlubin. Jedna z knih, které ani po generacích nestárnou!
Nádherně napsáno.Příběh o vůli člověka,který má jediný cíl zabít bílou velrybu.Kdysi se s ní setkal a v zápase s ní byl poražen a jeho život má jeden jediný smysl - porazit jí.
Zkoušel jsem číst i další knihy autora,ale žádná z nich na tohle dílo nemá.
Štítky knihy
moře a oceány zfilmováno americká literatura Moby Dick rozhlasové zpracování velryby Cena Josefa Jungmanna velrybářstvíAutorovy další knížky
1956 | Bílá velryba |
2006 | Bartleby, the Scrivener / Písař Bartleby |
1978 | Taipi |
1978 | Billy Budd / (Benito Cereno) |
1990 | Písař Bartleby |
Je to dávno, co jsem viděl film Bílá velryba (natočeno 1956) , ale v mých vzpomínkách to byla dramatická honba a souboj kapitána Achaba s bílou velrybou. Proto jsem byl už trochu netrpělivý, když se v knize první zmínka o Moby Dickovi objevila až na straně 140, což je téměř třetina knihy. A sice ve vzrušeném provolání kapitána Achaba k posádce velrybářské lodi, kdy naplno vyhřezne jeho nenávist k tomuto tvoru a touha po pomstě:
„Ano, byl to Moby Dick, kdo mě připravil o můj stěžeň. Moby Dick mi pomohl k tomu mrtvému pahýlu, na kterém teď před vámi stojím. Ano“ zakřičel děsným hlasitým zvířecím hlasem, jako sob zasažený do srdce. „Ano a budu ho pronásledovat třeba kolem plamenů pekla než se vzdám myšlenky, že ho dostanu. Proto jste se, muži, vydali na moře, abyste honili tuhle bílou velrybu po obou půlích země a na všech stranách světa tak dlouho, dokud nebude chrlit černou krev a nerozloží ploutve!“
-
Slib odměny už za pouhé spatření zvířete vyvolá bouřlivý souhlas posádky, mírněný však prvním důstojníkem:
„Pomsta na němém zvířeti!“ křičel Starbuck. „Omámil tě slepý pud! To je šílenství!….Přišel jsem lovit velryby a ne mstít svého velitele! Kolik sudů oleje vynese tvá pomsta, když ho ulovíš, kapitáne Achabe? Moc ti na natucketském trhu nevynese!“
-
Román přináší napínavou cestu lodi Pequod s různorodou posádkou pod kapitánem Achabem. Ten promění loveckou velrybářskou výpravu v sebevražednou honbu za obrovskou bílou velrybou, zvanou Moby Dick. Ta ho totiž kdysi připravila o nohu.
Děj je prokládán rozsáhlými kapitolami o velrybách a velrybářství s detailním, místy velmi nápaditým popisem anatomie velryb. Anatomie, funkcí, chování i potíží a nemocí:
Člověk musí dýchat ustavičně – jeden dech mu stačí na dva nebo tři tepy srdce. Ať vykonává jakékoliv zaměstnání, za bdění i ve spánku, musí dýchat nebo zemřít. Vorvaň dýchá pouze sedminu svého času, čili jen v neděli.
-
Občas si autor pomůže i drsnějším humorem, třeba v kapitole Ambergris (což je ambra):
Kdo by si pomyslel, že jemné dámy a páni se zdobí látkou, která se vyskytuje v neslavných útrobách nemocné velryby? Ano, skutečně je to tak. Podle některých je ambra považována za příčinu, podle jiných za následek zažívacích poruch velryby. Těžko říct, jak takovouto dyspepsii léčit. Nejvýš snad dát velrybě tři nebo čtyři plné čluny Brandrethových pilulek a pak honem zmizet z dosahu tak, jako dělníci trhající výbušninou kámen v lomech.
-
Vzhledem ke způsobu, jakým autor tyto „odborné“ pasáže podává, rozhodně nejde o suchý a nezajímavý popis. Stejně tak popis vlastního lovu velryb, autor to musel osobně prožít - osmnáct měsíců sloužil na velrybářské lodi. Například v kapitole „O obludných zpodobeninách velryb“ se pouští do nesmlouvavé kritiky obrazů, zpodobení velryb, což předpokládá znalost těchto obrazů a jejich autorů. Často používá biblická nebo jiná velmi nápaditá přirovnání, především, ale nejenom, z antiky, takže je nutno obdivovat autorovu sečtělost. Koneckonců mj studoval antickou literaturu.
A mezi tím jsou filosofické úvahy takřka básnickým jazykem:
A černé moře se vzdouvalo a vzdouvalo, jakoby jeho široké vlny byly svědomím a velká duše světa se zoufale trápila pro své trvající hříchy a utrpení, které způsobila…
...
Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři (pozn. Tichý oceán), jehož hrůzné oddychování jakoby prozrazovalo uvnitř skrytou duši podobně jako ono pověstné vlnění efezského trávníku nad hrobem svatého Jana Evengelisty.
-
Konečně Achab na své zuřivé pouti Moby Dicka nalézá -
kapitola Pronásledování – první den:
Vznešeným klidným tropickým mořem, mezi vlnami, jejichž pleskot dusil nesmírné okouzlení, se pohyboval Moby Dick. Velryba plula lehce a vesele – odpočívající síla při rychlém pohybu. Ani bílý býk, v kterého se proměnil Jupiter, když unesl Evropu a klidnou rychlostí mířil ke svatebnímu háji na Krétě, ani Jupiter, ten velký majestátní a nejvyšší bůh, nebyl lepší než proslulá bílá velryba během této božské plavby.
-
Co mi trochu vadilo při čtení, ale to není vina autorova – všechny vzdálenosti jsou samozřejmě uváděny v mílích, míry či rozměry u velryb a jiné potom ve stopách a palcích. To čtenáře samozřejmě nutí k přepočtům na metrickou soustavu. Okamžitě si dovedu představit rozměr např 50 cm nebo 3 metry. Ale při údaji například 15 stop nebo 6 palců musím pro představu přepočet použít.
Není to lehké čtení, ale stojí za to, a doporučuji číst pozorně, protože síla knihy není v ději samotném, ale v tom, jakým způsobem je příběh vyprávěn, v košatosti vedlejších příběhů, v obšírném a vtipném popisu dějů, postav a událostí. A to i přesto, že dějová podstata románu - vlastní „souboj“ Achaba s Moby Dickem se „smrsknula“ na poslední tři kapitoly – mistrovsky napsané vyvrcholení knihy:
Pronásledování – den první,
- den druhý
– den třetí:
Posádce zpěnila lovecká horečka krev jako staré šumivé víno. Jestliže předtím cítili bledý strach a neblahé obavy při pohledu na stupňující se Achabovu vášeň, teď obavy potlačili a dokonce zlomili. Strach se rozptýlil jako bázliví prérijní zajíci, prchající na všechny strany před pádícím bizonem. Ruka osudu uchvátila duše všech. Drásavé nebezpečí předchozího dne, čekání minulé noci a slepě krkolomný nebezpečný způsob, jakým se jejich divoká kocábka řítila za letící kořistí, to vše rozrušovalo jejich srdce. Vítr nadouval mohutná břicha jejich plachet a hnal loď neviditelnými rameny, jimž nešlo odolat. Byl neviditelnou mocí, která z nich učinila otroky této honby.
-
Doporučuji k přečtení.
Ještě bych si dovolil podotknout, že se mi moc líbil Morteho komentář a zvlášť druhá polovina – to mohu podepsat. Hezké!