Bílá pevnost
Orhan Pamuk
Historicko-filozofický román Orhana Pamuka se odehrává v barvitém světě osmanského Istanbulu za vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století a vypráví alegorický příběh o zvláštním vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži, kteří jsou si k nerozeznání podobní. Vedle neotřelého zachycení života v mnohonárodnostní osmanské metropoli se román zamýšlí nad hranicemi poznání cizí kultury, vztahem mezi Evropou a Tureckem a stabilitou lidské identity. Pamukův román se stal v Turecku senzací a zahájil vlnu tzv. nového historického románu.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2010 , ArgoOriginální název:
Beyaz Kale, 1985
více info...
Přidat komentář
Román, koncipovaný jako vyprávění benátského zajatce v Turecku je zvláštní. Už samo pojetí s minimem dialogů je zvláštní. Pro každého z nás, kteří jsme prošli klasickým školstvím, kde jsme byli učeni o krutosti tureckých vojsk vůči "nevěřícím" připadá soužití zajatce a jeho pána zcela neuvěřitelně, harmonicky, snad až idylicky. Stejně tak vztah mocných k zajatci, který nepřijal víru (a ani to netají) zní nepravdivě. Na straně druhé právě to, spolu s dalšími detaily v knize, může být motivací pokusit se proniknout více do hloubky do historie tohoto jistě zajímavého národa, stejně jako do jeho kultury, umění a vědy. I to může být jeden z výsledků tohoto románu, který přes zdánlivou poklidnost s odstupem času odkrývá rovinu neklidu, dramatičnosti a záhadna.
Pamuka čtu ráda, přestože to většinou není úplně snadné nebo právě proto. Tento příběh dvojníků odehrávající se na pozadí historických událostí 17. století je však netypicky sevřený a čtivý. Stejně jako v ostatních Pamukových knihách,ani zde nechybí téma střetu západní a východní kultury, jejich vzájemného ovlivňování a dopadu na identitu jedince.
Oh lala, tak táto bola fakt dobrá. Hlbokomyseľná, pútavá, rýchlo sa číta a človeka aj donúti sa zamyslieť. Oproti niektorým iným Pamukovým dielam, kde je hlavný hrdina neznesiteľný magor (nehovorím o, ehm, ehm, Tichom dome) je Rozprávač celkom sympatický, príbeh nesmierne zábavný a zároveň ako správna postmoderna ťažko mätúci.
+++ SPOILER WARNING +++
A čo sa týka splývania Rozprávača a Hocu... Nuž, well played, aj keď tu nachádzam istú, hm, malú chybičku. Že nakoniec nevieme, či je Rozprávač Benátčan, ako tvrdí, alebo Hoca? Hlúposť, veď je to úplne jasné! Neviem, či si to uvedomoval aj autor a teda nás Rozprávačovým vyznaním ťahal za nohu, alebo je toto poučenie z príbehu nezámerné, ale jedno je jasné. Rozprávač v nijakom prípade nemôže byť Hoca, pretože ak, ako cestovateľ potvrdzuje, sú časti príbehu celkom určite pravdivé, tí dvaja sú možno jeden ako druhý, keď ide o mimiku, gestikuláciu a výzor, no ich povahy sú celkom odlišné. Rozprávač je pomerne priateľský, trochu lenivý extrovert, ktorý sa síce vyznačuje určitou inteligenciou, no omnoho viac oplýva fantáziou a istou praktickosťou, zatiaľčo Hoca je nepochybne introvert a ťažký mizantrop, typický osamelý génius, ktorý praktickosti veľa nepobral. Ich ďalšie osudy teda nenechaju nikoho na pochybách, kto je kto, koho po odchode do Benátok vyhlásia za génia typu Leonarda Da Vinci a kto sa pre vlastné potešenie ožení, má deti a odíde žiť na vidiek, hľadajúc tam pokoj, pretože ak už nič iné, Hoca, ktorý hľadá pokoj, je predstava taká bláznivá, že by nenapadla ani jeho samého...
Kniha nebyla špatná, ale něco jí chybělo. Něco, co by mě nutilo tu knihu číst, číst a číst a neodložit. Krom toho jsem celou dobu měla podivný pocit, že tím divným příběhem chce autor něco říci a mně nedochází co.
Pamukův román zahájil období nového tureckého historického románu, přestože Bílá pevnost je spíše alegorií nežli historickým románem v pravém slova smyslu. Text nabízí mnoho interpretací, ne náhodou vztah dvojníků připomíná klasická díla jako Dr. Jekyll a pan Hyde od Stevensona nebo William Wilson od E.A. Poea. Dvojnický vztah zde však není zápasem dobrého a zlého, ale naopak komplementárním doplnění jednoho druhým. Ačkoli začátek příběhu je velmi jasný a přímočarý, poznenáhlu dochází k postupnému rozvolnění kontur mezi Benátčanem a Hodžou. Jejich vztah je nejasný a rozpolcený, realita se stává snem a sen skutečností…
Četla jsem od autora knihu Jmenuji se červená a ta se mi moc líbila. Sáhla jsem tedy po další knize, ale jsem zklamaná. Děj mě nebavil, pořád řešení otázky "kdo jsem já" mě otravovalo. Nečekala jsem na nic a knihu odložila. Ale zkusím ještě do třetice jinou jeho knihu, věřím, že ještě nějakou dobrou najdu.
Přímá dějová linie, nepříliš rozvitý příběh odehrávající se na pozadí historických událostí 17. století, zajímavý motiv dvojníka - z fyzického i duchovního hlediska. Přesto dávám pouze 3 hvězdičky, jelikož je to pro mě prozatím nejslabší Pamukovo dílo. A Pamuk je PAN spisovatel...
Čekal jsem mnohem víc, tak jsem se poctivě nutil do čtení, ale v polovině jsem to vzdal. Vidím v komentáři, že tam má dojít k výměně postav, no, to jsem vlastně čekal už od začátku. Když to srovnám s Waltariho Temným andělem, který částečně zapadá do prostředí, byť se odehrává o nějaké to století dříve, ale také tam jde o Evropana, který pobývá v Konstantinopoli, ze které se stává Istambul, tak vyhrává Fin. Temný anděl je mnohem rozsáhlejším a barvitějším románem, zatímco v Bílé pevnosti se často čtenář setkává s opakujícími se banalitami. Spíše se pustím do četby Waltariho, než abych si vzal znovu Pamuka. Ale snad se to změní.
Pamuk je prima i při osobním setkání (2013). Zajímavě pojaté vyprávění, s výměnou identit.. poznávání kultur, to porovnávání mě bavilo.. trochu mi bylo při čtení sladkobolno, stýskalo se mi po Istanbulu, který jsem před pár lety důkladně procourala.. výhradu mám k překladu, úplně mi neseděl.. tedy překlad samotný nemohu soudit, ale trochu mi to připadalo jazykově odfláknuté :-)
V Bielej pevnosti Pamuk vsádza na príbeh. Dej je situovaný do prostredia sultánskeho dvora mocnej Osmanskej ríše. No podobne, ako v ostatných autorových dielach, dej nie je to podstatné, čo sa v knihe odohráva. Podstatnejšie sú myšlienky, ktoré autor popod príbehovú rovinu čitateľovi podsúva. Práve tu však narážam na problém – dej pre mňa nie je dostatočne silný a zároveň sú ukryté myšlienky pre mňa príliš cudzie, alebo náročné, takže si nedokážem v knihe tak celkom nájsť to svoje.
K čítaniu ma priviedla zvedavosť, ako Pamuk, autor sprístupňujúci tureckú kultúru západným čitateľom, popíše interakciu medzi Východom a Západom. Do postáv Benátčana a Hodžu ukryl akési prototypy charakterov Európana a Orientálca. Európana som v Benátčanovi skutočne našiel. S Hodžom to bolo trocha zložitejšie, nakoľko o povahe orientálcov až takú dokonalú predstavu nemám, no autor aj jeho vykreslil veľmi uveriteľne.
Až rovina výmeny identít, ktorú autor ku koncu viac a viac točil dodávala dielu šťavu. Otázku „kto si?“, tiahnucu sa celým textom, nakoniec musím klásť aj ja. S odpoveďou na ňu, na to, kto je vlastne rozprávač príbehu si istý i tak nebudem. A nie je to jediné tajomstvo, ktoré predo mnou Pamuk do Bielej Pevnosti ukryl...
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Příběh zajatého muže z Benátek, jenž se dostane do otroctví, může představovat putování vlastním nitrem, hledání sebe sama, rozštěpení do dvou osobností. Role pána a otroka jsou sice na počátku pevně dané, postupem času se ale záměna identit vymyká přesnému ohraničení. Dochází ke splynutí jednoho s druhým, absolutní otevřenosti, lustraci vzpomínek, ke katarzi dovedené až do krajností.
Ani prohození životů(ale kterého s kterým?) nakonec nedává jasnou odpověd' na to kdo je kdo a zda k výměně vůbec došlo. Což krásně uzavírá kruh hledání a bloudění v sobě sama, které lidé s filozofickým duchem provází po celý život.
Podobně mě fascinoval experimentální vztah s hraniční osobností..(nedoporučuji!) :-)