Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2854
2854
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99. Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Asi nejsem cílovka. Kniha začínala slibně, prvních 200 stránek mě bavilo hodně, kolem stránky 400 jsem knihu chtěla odložit, pak se to střídalo a ke konci jsem přeskakovala. Neskutečně dloiuhé jako dokumenty pro mě zcela nečtivým jazykem. Příliš polepšených hříšníků, příliš náhodných příbuzenských vztahů ( skvrna velikosti mexického dolaru :), fikce a skutečnost promíchané tak, že se v tom člověk nevyzná (dozví se to na konci v doslovu). Změněná jména historických postav - tím, že vyměním křestní jmého? Co ale nebylo pro mě - kniha o víře, ve které chybí pokora. V podstatě žádná postava mi nebyla sympatická.
Kniha dala autorce jistě hodně práce, Žítkovské bohyně jsem přečetla i koupila jako audioknihu, k této se ale již nevrátím.
Strhující román, který srozumitelnou a přístupnou formou podává svědectví o náboženském životě a přežití církve v komunistickém Československu. Ač autorka sama přiznává, že mnohé je pouze výplodem její vlastní fantazie, tak kostra samotného příběhu je vystavěna okolo skutečných událostí a osob v rámci tehdejšího režimu (svatou Anežku Přemyslovnou zná snad každý, ale kdo už slyšel o Vilemíně?). V mnohém možná Tučková v textu vyvolává až příliš vyostřený spor mezi ženami a muži uvnitř katolické církevní hierarchie, přesto jde o téma celkem zásadního charakteru a člověk si chtě nechtě musí položit otázku, proč je u jiných církví možné, aby mši sloužily i osoby ženského pohlaví a u některých jim je to naopak zapovězeno. Co jsou vlastně dogmata ? Kdo je stvořil? mají zůstat neměnná, když svět se nám mění prakticky pod rukama ?!
Postavy byly napsány vážně zdařile a uvěřitelně. Je vidět, že autorka si dala velkou práci s rešerší o tamní době a propůjčila tak těmto vysoce živoucí charaktery.
Nejsmutnějším faktem na knize, ale i současné realitě, jež ten, že přední pohlaváři jak na poli světském, tak na poli církevním zůstali vesměs ti samí, stejně jako v době předrevoluční.
Musím uznat, že před samotným čtením jsem se, jakožto ateista, dosti obávala rozsáhlého “pánbíčkaření”, přičemž mé obavy se, v průběhu obracení jednotlivých stránek, naprosto rozplynuly a já se pohroužila do mnohých, pro mne doposud, skrytých tajemství řeholního života a církevních tajemství/nepříliš známých reálií a dějinných událostí. Příjemným překvapením je také to, že nám Tučková nepředkládá katolickou církev oproštěnou od všech zvěrstev a jako lilii bělostně se skvoucí na oltáři pravdy a lásky. Nic v životě jednoduše černobílé není…
Pro některé čtenáře může být jakýmsi minusovým bodem maličko překombinovaný konec, já jsem s ním ale bezesporu spokojená, jelikož mi připomněl knihu Sašenka od S. S. Montefioreho.
Rozhodně doporučuji. Myslím, že kniha rozhodně vzdává hold opravdovým bojovníkům za svobodu duchovní i tělesné schránky člověka!
„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“
(Žalm 24,3-5)
I když je toho v románu mnoho přiznaně smyšleného, Bílá Voda dnešních dní je popsána pravdivě – jako místo „na konci civilizace“. Když jsme tam před pár týdny přijížděli (ještě předtím, než jsem se do knihy začetl, ale s vědomím toho, že je to místo, o kterém si budu brzy číst), stejně jako hrdinku příběhu nás první kroky zavedly na místní hřbitov. A přestože obvykle nejsem nijak zvlášť senzitivní, tady mě intenzivní duchovní energie toho prostoru málem porazila! Cítil jsem při procházení mezi hroby řeholnic vztek na brutální komunistické mocipány i bolest internovaných žen. Ale taky obdiv a hrdost na to, jak si sestřičky dokázaly svojí vírou a odhodláním zachovat vnitřní čistotu a nenechaly se zlomit lidskou nelidskostí.
Když jsem si pak v místním muzeu (výmluvná drobnost: pana pokladního jsme si museli odchytit v přilehlém parku, kde zrovna sekal trávu) pozorně četl informační panely o všech těch hrůzách, bylo mi jasné, že tenhle román pro mě nebude obyčejným čtením.
Kateřina Tučková podle mě nenapsala bezchybnou beletrii. Měl jsem občas pocit, že v dlouhém období svého psaní zápletky až „přešlechtila“, že ten umně vyklenutý narativní oblouk byl vyklenut vlastně až příliš umně, že snaha „aby to do sebe všechno zapadlo a každý detail hrál nakonec svoji roli“ trochu ději ubírala na věrohodnosti a přirozenosti.
Problém jsem měl i s historicitou. Sigas v dřívějším komentáři psal o tom, že je důležité vědět, co je pravda a co fikce. Souhlasím. Já jsem se nějakou dobu snažil udržet fakta a autorskou licenci v souladu a leccos si dohledával, ale pak jsem to vzdal a dočetl román prostě jako román – aniž by mě ale přestalo zajímat „jak to bylo doopravdy“. Jen jsem svoji badatelskou aktivitu přesunul až za poslední stranu knihy. Po dočtení jsem hodně googloval o skryté církvi kolem biskupa Davídka (skutečně fascinující!), právě teď mám na stole faktografii o osudech řádů v 50. letech a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou už je pro mě také v knihovně rezervovaný!
Asi největší vnitřní rozpory jsem cítil u zobrazovaného žensko-mužského napětí v církvi. Výstižně to komentuje paní Chesterton, ano, v tomto aspektu je román určitě nejvíc autorský (v mém pohledu to ale není chyba: fiktivní příběh umožňuje autorce zajít tam, kam by literatura faktu nemohla a může být v dobrém smyslu aktivistický, zapálený; nasvětlovat něco podstatného a přehlíženého i takto věcně neobjektivním způsobem), a ano, nereprezentuje velkou část svéprávných a inteligentních žen, které jsou se stavem ženských řeholí (a situací žen v církvi obecně) reflektovaně spokojené. Myslím, že právě tohle je téma, u kterého je nutné nejvíc mít na zřeteli, že čteme osobní postoj vtělený do románové podoby.
Ale pozor! Na druhou stranu si myslím, že není možné tuhle linku odbýt s tím, že ženy jsou v církvi plně využité a se svojí rolí spokojené a umanutá feministka Tučková rejpe do něčeho, o čem nic neví. Protože upozadění žen a nevyužití ženských darů a ženského potenciálu je ku škodě nejen mnoha žen (a jedná se o ženy vzdělané, publikují, vyučující, které si svoji roli našly, co jim taky zbývá, jen je to role nějak provizorní, něčím neúplná), ale celé církve jako organismu, který má být semper reformanda, stále rostoucí a obnovující se.
V předchozích odstavcích píšu o románu kriticky. To ale není proto, že by byl v mých očích tak špatný! Je to proto, že je v mých očích tak důležitý! Proto jsem nechtěl nad problematickými místy jen tak mávnout rukou.
Celkový dojem ze čtení byl výborný. Příběh je nebanálně čtivý (třeba ty kritizované citace z písemností se mi zrovna líbily, dobře ladily s osobním svědectvím postav) a upozorňuje na neprávem opomíjenou stránku našich nedávných dějin. A i přes drsný děj a zdánlivě nekonečný proud příkoří ukazuje naději. Vážně ano! Ukazuje, že když je člověk ve svém životě hluboce nasměřován k tomu, o čem ví, že je dobré, tak nemůže být zlomen a ponížen ani něčím tak drastickým, jako je komunistická tyranie. Krutí lidé totiž nemají poslední slovo.
Nejprve začnu kritikou knihy a výčtem chyb. Kniha Bílá voda jich má hned několik.
1. Mohla být klidně delší. Nedělám si srandu. Opravdu mohla být delší. Člověk by chtěl s těmi silnými ženami prožívat jejích vítězství a prohry, které zažívaly za zdmi chátrajícího kláštera, mnohem déle.
2.Po přečtení této knihy je velmi obtížné najít další knihu ke čtení. Posledních 14 dní se snažím začíst do už asi šesté knihy a nic. Člověk se neustále v myšlenkách utíká k Bílé vodě a poslání té knihy.
3. (opravdová výtka) mohly být ještě více dopodrobna vylíčeny životy řeholnic v klášteře po revoluci. Zejména ve vztahu k církvi a k jejím proměnám.
Ovšem kniha má samozřejmě i spoustu kladů.
1. Skvěle vymyšlené dvě dějové (časové) linky, které spolu po celou dobu úzce a zcela souvisí. Jsou jako ostří nůžek, která se k sobě nezadržitelně blíží, aby se po revoluci spojily.
2.Úžasný jazyk a skladba vět. Opravdu se to čte samo a člověku až srdce plesá nad některými pasážemi, odstavci, či jednotlivými větami.
Za všechny:
(...Na to odsouzená prohlásila, že pokud se tam venku věci změnily tak, že je za blázna považován ten, kdo odmítá zaprodat své svědomí, tak že raději zůstane tady (pozn. ref.: ve výkonu trestu), neboť má své mínění o tom, proč se nesvézt na lodi bláznů, která se řítí to pekla...)"
3. Vůbec mi nevadí, že příběh je "slepeninou" z různých míst a je "pouze" inspirován místem a událostmi. Je to román a jako takový si nehraje na naučnou, či odbornou literaturu. Je potřeba k tomu tak přistupovat a respektovat tuto volbu autorky.
4.Pasáze z archivů jsou naprosto dokonalou sondou do uvažování komunistických zrůd a jen to člověku dává další dílek do skládačky celého obrazu oné doby.
Na závěr jen drobný osobní poznatek ze Světa knih, kde paní Tučková měla besedu a autogramiádu. Autorka mě překvapila svou skromností, otevřeností a srdečností. Moc děkuji, že jsem se s ní mohl setkat osobně, položit jí dotaz a také s ní prohodit pár slov.
Knihu hodnotím 100% a vřele všem doporučuji. Opravdu se jedná o výjimečný počin na poli české a možná i evropské literatury.
Napsané velice čtivě, ale některé pasáže z archivu opravdu nezaujmou, (proto jen ty čtyři hvězdy), vím že dalo hodně práce materiál shromáždit, a pro spoustu lidí je to přínosné, ale i pro spoustu jiných by možná stačil odkaz k osobě a hlavní téma daného spisu. Co mě zaujalo, námět této knihy se odehrává v době zcela nedávné. K osobě Leny a jejího trápení, kdo nepoznal těžko pochopí!
Na jednu stranu souhlasím, že některé pasáže byly možná zbytečně protahovány. Zvláště ke konci, kdy těch písemností bylo opravdu hodně. Na stranu druhou to ale dávalo smysl a otevíralo to oči a souvislosti. Klobouk dolu před autorkou, pěkná kniha!
Dočetla jsem a stále ve mě rezonuje. Co se týče dějové linky, byla napínavá, ke konci jsem měla v zápletce trochu problém s uvěřitelností, rušila mě tam jedna nepravděpodobná spojitost, ale jinak románově zpracováno poutavě. Témata, kterým se autorka věnovala, velmi oceňuji, mám plno kusých informací, ale takto ucelené jsem je nepotkala, např. ohledně fungování podzemní církve. Obdivuji, kolik práce musela mít autorka s rešeršemi a zpracováním zdrojů. Bylo to velmi hutné, věnovala se mnoha tématům a nečetlo se to snadno. S čím mám trochu problém, je nakládání s fakty, jako třeba geografický posun Mariahilf, to mi nepřišlo úplně šťastné a spíše matoucí. Podle mě to nebylo takto nutné překomponovat, nic proti autorské licenci. Skrze to jsem pak váhala, v jaké míře pak obraz témat koresponduje s realitou a nakolik se tedy mohu o tuto románovou podobu opírat. I přes to vše, velmi kvalitní počin a jsem nadšena. Kniha mě povzbudila nastudovat si o tématech více v naučné literatuře.
Vzpomínám na dětské táborové besedy se stařičkým o. Stanislavem Krátkým (biskupem skryté církve), kdy mi blíže nedocházelo, kdo vlastně před námi sedí a co si za komunismu prožil. Nikdy nezapomenu na jeho superbody a citáty, které nás učil, až nám je dostal pod kůži a v knize zmíněné Sub specie aeternitatis, mi ho s radostí připomnělo.
Pokaždé, když dočtu knížku s podobným tématem, zakončím ji sama pro sebe slovy: "Komunisti jsou ku.vy." Příběh o tom, jak se někdejší "panstvo" chovalo k řeholnicím, je neskutečný, v tom je největší síla knihy. Je cítit, že Tučková si, stejně jako v předchozích případech, dala velkou práci s bádáním, i když pak s reáliemi nakládala velmi volně, což může být rozporuplné. (Kopanice a Žítkovou máme za kopcem a co se tady strhlo po Žítkovských bohyních, rezonuje, bohužel většinou ve zlém, dodnes).
Upřímně, zhruba v polovině knihy se mi kvůli střídání časových rovin začali plést jednotliví kněží a události. Tady je třeba přiznat, že na tom mám velký podíl tím, že jsem se často ke čtení dostala až večer, přečetla malý kousek a usnula. Určitě by si to zasloužilo větší zátahy, aby příběh plynul.
Nebudu spoilerovat, ale jedna věc mě v knize hodně, hodně zatahala za tykadla, protože pravděpodobnost, že by se to mohlo stát, je fakt mizivá. To mě trochu rozladilo a i když jsem dočetla už zhruba před týdnem, pořád mi to vadí.
Nemůžu tedy dát plný počet hvězd, ale zdůrazňuju, že ta knížka je velmi důležitá svým tématem. Psát Tučková umí, čtivost tomu rozhodně nechybí a téma... jak jsem psala na začátku.
To je síla! Věznění sester jsem proplakala a dlouho sbírala odvahu číst dál. Mnohé pro mne není neznámé, jen o Vilemíně jsem neslyšela, i když kdoví, protože jsem tehdy (1988 - 90) sestřičkám internovaným v Oseku u Duchcova všechno nerozuměla.
Je moc dobře, že tato kniha byla napsaná.
Krásná kniha o pravé víře, odpuštění a boji za svobodu.
Že opravdové člověčenství,lidskost a pomoc bližnímu v nouzi je to pravé křesťanství a že bezhlavé lpění na dogmatech ho jen devalvuje.A pak taky, že Boží mlýny melou pomalu , ale jistě.
Moc hezké čtení. Celkově dost náročné, chvílemi mi běhal mráz po zádech, ale vyplatí se dočíst do konce. Zase jsem se mnoho dověděla. Jediný problém jsem měla se závěrem novodobé linie, ten mi přišel trochu překombinovaný. Ale určitě oceňuji autorčinu desetiletou práci při vyhledávání materiálu. Paní Tučková, skvělá práce, smekám. Určitě doporučuji přečíst.
Tohle bylo opravdu krásné a intenzivní. Jedna z nejdelších knih, které jsem četla, ale zároveň to bude kniha, kterou budu mít s hrdostí v knihovně. Tolik bolesti a citu... Neskutečně propracované dílo. Děkuji za to!
Kateřina Tučková si drží laťku neskutečně vysoko. Bílá voda je skvělý, za mě její nejlepší román. Hlubokým studiem historických pramenů podložené svědectví o nikdy nekončícím boji proti zlu ... o bolestech, v nichž se rodí pokrok (ostatně i tento román :-) ). Výsledek přesto nevyznívá depresivně. Vysoko nade vším ční kříž. Hold těm, kteří se nevzdávají.
"Nejzákeřnější podstatou zla je, že mívá často tvar tak laskavou či blízkou, že člověka nenapadne z něčeho ji podezřívat." (s. 93)
Klobouk dolů před tím, jakou si autorka musela dát práci při shánění veškerých pramenů pro vytvoření tak obsáhlého románu, pokud chtěla, aby vycházel z pravdivého základu.
Často jsem mívala husí kůži a zažívala pocit vděčnosti za to, že jsem se narodila až po změně režimu. I díky téhle knize se mezi mnou a otcem poprvé otevřelo téma omezeného života v komunistickém světě. Ano, ta debata byla velmi plodná, stejně jako čas strávený na mnohasetstránkovým příběhem Bílé Vody.
Kniha je zároveň plná různých mouder, která v člověku v tu pravou chvíli zažehnou nové myšlenky.. "Aby se člověk osvobodil, aby mu narostla křídla, musí se nejdřív octnout na samém okraji propasti." (s. 429) což dává smysl. Nejen tenhle výňatek, ale i mnohé další.
Nyní jen doufám, že osud Mariahilf nepostihne stejná turistická mánie, jaká postihla Žítkovou po předchozím autorčině románu.
Tentokrát hodnotit nemůžu. I když jsem si dala čas na rozmyšlenou, pocity mám stále rozporuplnější. Asi, kdyby se tento román odehrával někde ve skalistých horách nebo v Kongu, nebyla bych tolik kritická.
Problém je, že se odehrává u nás a já jsem ke své smůle v Bílé vodě nějaký čas strávila. Byly to sice krátké víkendové návštěvy, ale protože se tolik vymykaly mému běžnému životu, docela mi uvízly v paměti. S babičkou jsme navštěvovali naše příbuzné v mateřinci Vincentek. Proto mi hodně vadí vymyšlené reálie a naprosto nedostatečné dovysvětlení faktů a fikce.
Co si řádové sestry zažily za komunistů nechci vůbec hodnotit, tato zvěrstva jsou prokázána. V knize mi spíš vadí, že to neštěstí a úřední zlovůle pokračují prakticky donekonečna. Autorka prostě už moc tlačí na pilu a tím celý příběh posouvá do naprosto neuvěřitelné až absurdní roviny.
S řádovými sestrami jsem byla ve styku ve svém životě od puberty. A prakticky většina z knihy mi připomínala ty "moje". Ač tenkrát jsem nerozuměla všemu kolem nich, snažila jsem si je neidealizovat nebo naopak nedémonizovat - jako to dělal můj otec a jemu podobní. Protože přece víra byla pro starý babky, tohle jsou jenom pošahaný ženský, apod. Každý se s tím musel setkat. A (ne)překvapuje mě, že i v roce 2022 je ten odpor k víře a duchovnu v nás díky komunismu tak děsně zažranej, když člověk vidí, jakým způsobem ta nechutná propaganda fungovala.
Nejde omlouvat minulý režim. Ten, kdo by jej snad chtěl vrátit, je pro mě absolutní chudák a nic než prvok zasloužící si nezájem a lhostejnost.
Tučková si dala neuvěřitelnou práci. Má opravdu můj neskonalý obdiv. A ne, nechci její knihy mezi sebou srovnávat, protože všechny jsou řemeslně mistrně zpracované, z čehož Bílá voda je opravdu masterpiece, nemající v naší zemi obdoby. Ale... (teď to přijde) ...Žítkovské bohyně tak lehce plynuly a na závěr přišla katarze. Tohle mě utlouklo do hlubokých depresí a ještě dál. Hutná, temná, složitá a těžká věc.
Na tuto knihu jsem se moc těšila, na Bílou Vodu, včetně tamního kláštera a řádových sester, mám osobní vzpomínky. A kniha mě nezklamala. Moc se mi líbilo líčení osudů různých lidí různými způsoby a také jejich prokládání "úředními dokumenty", které tyto osudy doplňovaly. Při čtení jsem sice občas měla tak trochu smíšené pocity - některé myšlení a jednání řádových sester mi bylo hodně vzdálené, Evarista mi připadala přespříliš kladná, celým dílem se prolínala mystika, která ovlivňovala životy jednotlivých postav, asi od dvou třetin románu jsem tušila, jak to s Lenou dopadne, ale i když jsem až do poslední kapitoly doufala, že to bude jinak, bylo to přesně tak, atp. Po dočtení a "vstřebání" knihy jsem ale cítila, že úplně všechno tam mělo své místo, a kdyby něco chybělo, tak by to už nebylo ono. Autorka vytvořila jedinečné dílo a nám čtenářům tak umožnila při jeho čtení jedinečný zážitek. Jen mě mrzí, že někteří čtenáři (dle komentářů) v románu vidí jen kritiku komunistického režimu, podle mě tam jde o hodně víc...
Velmi osobní zážitek. Když jste jako dítě svědkem setkání členů podzemní církve u vás doma, tahle knížka vás posadí na zadek. První stránka - dvě citace od blízkých přátel vašich rodičů - to je velká síla. Moc držím palce, aby knize dali šanci i čtenáři, kterým je téma života řeholnic a spojení s katolickou církví proti srsti.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Skvělá kniha. Zdařile spojuje realitu a fikcí. Atmosféru dokreslují dopisy, autenticky působící zápisy a záznamy rozhovorů , i když určitě nejsou všechny autentické.
Vlastně jsem ani nevěděla, jak moc bylo Pacem in teris kolaborantská organizace. A lidé jako kolaborující biskup a jeho rodina existují a často se dokážou prosadit v každém režimu.
Jednu výhradu ale mám. Propletenost osudů některých postav se mi zdá málo uvěřitelná. U knihy jiného žánru by mi to nevadilo.