Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526409/bmid_bila-voda-6555047a9fa61.jpg
4
2878
2878
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Smekám před autorkou, která do románu dala vše, i kus sebe sama. Smekám před řeholnicemi, které se nebály jít za svou pravdou navzdory tomu, že za to byly mnohdy krutě potrestány a doporučuji Bílou Vodu všem čtenářům, kteří hledají kvalitní čtenářský zážitek s přidanou hodnotou.
Lena, Evarista, Tobie, Marta, Agnieszka, Paulita, Jan...dočetla jsem tuto úžasnou knížku a vůbec mi to nejde spát. Životní příběhy, jednání a myšlení postav, těch nádherných,silných ve své slabosti a bezmoci, i mocných a všeho schopných slabochů a lidských zrůd...to vše dokázala paní spisovatelka spojit do neuvěřitelně čtivého a krásného celku...Myslela jsem, že téměř 700 stran budu číst dlouho. Ale knihu jsem nakonec zhltla za tři dny, při čtení jsem i brečela, občas úžasem, občas vzteky...
Nechám to v sobě trochu uzrát a pak si knihu přečtu znovu, už v klidu.
Děkuji Vám paní Tučková. Byl to fakt silný zážitek.
Na knihu jsem narazil pár dní před vydáním a už ten název mě zaujal - pocházím z vesnice kousek od Bílé Vody a když jezdíme z Prahy k našim, tak to poslední dobou berem přes Bílou Vodu (z Polska), takže jsem se těšil a moc neřešil o čem kniha přesně je, protože předchozí knížky autorky jsem četl.
Ze začátku se kniha hodně držela historie, nic moc vymyšleného tam nebylo, jen mě trochu mátl popis cesty (z okresního města přes vysoké hory? Kde by se to v té rovině vzalo) a Mariahilf, ale budiž. Konec už je hodně beletristický a některé spojitosti tam byly trochu zbytečné až násilné. V doslovu autorka dopsala, co byla fikce (třeba i o tom přesunutí Mariahilf o pár desítek km) a co skutečnost. Možná to vyznívá, že se mi to nelíbilo, ale opak je pravdou! Donutilo mě to neustále koukat do map, na internet a do wikipedie a dohledávat si skutečná fakta a to se mi na těch historických románech strašně líbí. V každém případě se těším, až v létě pojedu zase kolem, nejspíše tam zastavím a trochu se porozhlédnu.
U čtení takových knih vždy přemýšlím, co bych chtěla napsat jako komentář, aby to vystihlo mé pocity a myšlenky, které jsem u čtení měla, ale jakmile dočtu, tak zapomenu všechno, co jsem chtěla napsat a jako komentář napíšu jenom takovou nějakou nic neříkající větu. Takže se pokusím napsat něco lepšího.
Asi jsem očekávala, že to bude více o tom odsunu z klášterů do Bílé vody, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Kniha popisovala všechny problémy církve za komunismu a překážky, které ji komunisti kladli do cesty. Musím se přiznat, že knihy o 50. letech čtu velice ráda, protože mě to období zajímá, ne že bych byla masochista, takže spoustu věcí o chování komunistů vím. Ale tady pro mě byly některé informace úplně nové.
Musím říct, že se mi hodně líbila postava Evaristy, která byla neuvěřitelně silná osobnost. A taky mě dostalo obrácení sestry Paulity.
Co se mi nelíbilo, je jak se církev vypořádala s tajnou církví a oficiální církví po pádu komunistů, ale tak to bylo i jinde, třeba soudci, stačilo převléct kabát a tito lidé mohli zůstat, tam kde byli. Ale to už nehodnotím knihu, ale spíš historii.
Tak i já jsem úspěšně dočetla trvalo mi to sice 6 dni neboť kniha není žádný hubeňour.
Ale rozhodně moc hezké čtení a klobouk dolů před autorkou.
Chvílemi opravdu temné a celkově dost náročné, ale vyplatí se dočíst do konce.
Člověk se mnoho dozví. Určitě doporučuji
Ještě že bílá je bílá a nemá žádné odstíny. To čekání bylo dlouhé, ale zhltnuto jako užasnej zákusek.
Ačkoli nepatřím k velkým obdivovatelům knih Kateřiny Tučkové, neotřelý námět - násilné tažení komunistického režimu proti ženským církevním řádům a emancipace žen v katolické církvi, jsem uvítala, hodně mne zaujal. Nebudu popisovat děj knihy a postavy, takových komentářů tu budou brzy stovky, zhodnotím jen to, jak se autorka s námětem popasovala a jak se mi kniha četla.
Uznávám a oceňuji veškerou badatelskou práci, již musela autorka vykonat, za touto knihou jsou tisíce hodin pečlivé přípravy. Mimo určitou románovou linku kniha obsahuje spoustu pasáží z archivních materiálů, parafráze úředních spisů, korespondence, hlášení, zprávy z tisku. Působí to hodně jako dokument a je to na úkor lepšího psychologického vykreslení postav.
Uvítala bych, kdyby Bílá voda, která má být historickým románem, skutečně více vypadala jako román než jako disertační práce. Bylo by to zároveň čtenářsky přívětivější.
Přestože kniha se mi občas nečetla dobře, některé pasáže jsou až únavné a znovu ji číst nebudu, jde jednoznačně o úctyhodné dílo rozsahem i obsahem a nepochybně přináší spoustu informací na dané téma. Oceňuji originální opomíjený námět i vynaloženou práci při vzniku knihy.
Ano, i já ji vyhlížela dlouhé měsíce před vydáním. Díky předobjednávce jsem naštěstí i přelstila tiskařského šotka a dostala jsem ji tak o dost dříve, než se objevila v obchodech – za což jsem moc ráda.
Dokážu si představit, že řeholní řády možná nejsou tématem pro každého čtenáře, ale byla by škoda se tím nechat odradit. Je to významný prvek knihy, nikoli však jediný. Pokud si navíc představujete upjatý klášterní život v nudné společnosti, mohli byste být dost překvapení. Mnohé z bělovodských řeholnic zdaleka neodpovídají zažitým stereotypům, které míváme spojené s jeptiškami.
Vyjma obecného života řeholních sester během let nesvobody sleduje román osobní linky nejen řádových sester, ale i několika dalších postav. Hlavní hrdinkou je přitom Lena, která se snaží srovnat sama se sebou a překonat svou soukromou rodinnou tragédii.
Kniha má sice skoro 700 stran, ale s potěšením mohu konstatovat, že i přes ten rozsah je to velmi čtivé. Čtivosti určitě nahrává i prokládání příběhu různými dopisy, deníkovými záznamy a dalšími dokumenty – díky tomu je tempo vyprávění proměnlivé, což vůbec není na škodu (ba spíše naopak) a příběh se postupně skládá jako mozaika a přímo před zrakem čtenáře se odvíjí osudy hned několika jednotlivců, to vše na pozadí nám dobře známé české historie.
Četla jsem Žítkovské bohyně i Gertu Schnirch, ale Bílou Vodou Kateřina Tučková oba tyhle romány zdaleka překonává. Jsem tedy toho názoru, že se celá ta její desetiletá práce skutečně vyplatila. Autorčin záměr upozornit na osud řeholních řádů v době komunismu byl skvěle naplněn, a to ve výborném zpracování. To vše navíc s kapkou magického realismu.
Super další kniha. Žítkovské bohyně se mě hluboce dotkli stejně jako tato novinka.
(SPOILER) Čekala jsem netrpělivě, dokonce jsem první část zakoupila v předprodeji. Bohužel jsem zklamaná, kniha mi přišla značně prvoplánová, Čekala jsem příběh řeholnic, četla s odpuštěním plácání o jeptindách, co je v obci nenávidí a jsou proti nim. Vím, že je to román, fikce, proč se ale zakládá na polopravdách? Aby byl prodejnější? Už chápu, proč spisovatelka není v Žítkové vítána
Uff, tento téměř 700 stránkový román, inspirovaný skutečnými událostmi, mi dal teda zabrat a to jak emocionálně, tak svým rozsahem. Čtení bylo poměrně náročné a někdy za mě příliš zdlouhavé, hlavně části s přepisy dokumentů a nahrávek. Autorku ale obdivuji, kolik práce na knize odvedla. Myslela jsem si, že střídání vypravěčů a forem pro mě bude matoucí, ale naopak! Příběh působí autentičtěji, je podmanivý, má hloubku a mnoho rovin, nad kterými čtenář má možnost přemýšlet.
Já osobně jsem si musela čtení dávkovat, ale sakriš, to bylo dobré! :) Ještě dva dny po dočtení o knize přemýšlím. O tom jak šílená byla totalitní doba, kolik křivd a nespravedlností bylo napácháno a jak se život může zkomplikovat.
Kniha Bílá Voda je literární fenomén a jedna z nejočekávanějších knih roku, která stojí za přečtení. Mám ráda, když čeští autoři takto zviditelní místo, o kterém většina z nás neslyšela - stejně jako u Šikmého kostela.
Knihu rozhodně doporučuji, bavila mě více než Žítkovské bohyně, přestože šlo o náročnější čtení.
@knihomaniak
Kateřina Tučková je neuvěřitelná a její romány jsou fascinující čtení. Ať Žítkovské bohyně, které mi před lety doporučila Markéta Fibigerová, tak Vyhnání Gerty Schnirch a teď Bílá Voda.
Začal jsem ji číst hned, jak kniha přišla. Chtěl jsem si dát limit 50 stránek na den, abych to nezhltnul, ale stejně jsem se tomu neubránil a těch 686 stran jsem přečetl mnohem rychleji. Nedá se od toho odtrhnout.
Tučková je výborná vypravěčka, která si umí vyhledat všechny historické souvislosti a ty se pak nebojí kreativně poskládat do čtivého a strhujícího a napínavého příběhu. Navíc vytáhne fakt těžký a závažný téma, který okoření silným příběhem a něčím tajemným mezi nebem a zemí, čímž se zaslouží o nenásilnou popularizaci ať těch historických událostí, tak problémem rovnoprávnosti žen.
Těch paralelních rovin je tu hned několik a bavily mne všechny. Od současného příběhu ztracené a znovu se nacházející Leny, přes totalitní hrůzy páchané na věřících, historii podzemní církve, příběh Evaristy a Tobie a Jana a další a další až k pohledu na nerovné postavení žen v církvi i v celé společnosti.
A protože těch nadšenejch reakcí bude brzy plnej internet a já navíc nechci nic víc prozrazovat, udělám už jen dvě malý odbočky.
Tou první je Magor, jehož jedna nepatrně upravená báseň je tu použitá. To mne potěšilo a když jsem pak zjistil, že v této knize i v Magorově summě jsou vlastně na stejné stránce (483 a 484), tak mi to přijde symbolicky osudové, jak zde popisované příběhy. To nemůže být náhoda.
Druhá odbočka je ke Zlatým horám a Bílé vodě, kde jsme před lety trávili dovolenou a tak jsem tu zdejší přírodu a ztracenej kus světa s vesnicema, kde chcípnul pes a taky poutní místo Mariahilf měl při četbě pořád před očima.
Fakt nádherná kniha. Doporučuju moc.
Dlouho očekávané dílo oblíbené autorky zvící téměř sedmi set stran tištěného textu přispívá určitě chvalitebně k rozšíření znalostí neobvyklého tématu - poválečném životě řádových sester ze zapadlého kousku české země - do povědomí širší čtenářské veřejnosti národa, který v posledních třech pokoleních vygeneroval nejvyšší počet ateistů ve své historii.
Na pozadí chmurných let života lidově demokratické republiky se odvíjí osudy dvou naprosto odlišných skupin činovníků římskokatolické církve: řádových sester plnících bezvýhradně a obětavě své poselství bez nároku na jakoukoliv odměnu a jako jejich protipól osoby zastupující tehdejší nejvyšší špičky katolické hierarchie - organizovaní v nechvalně známé organizaci Pacem in terris (rozuměj "kolaboranti, špiclové, udavači a obětaví přisluhovači režimu"), přičemž Evarista je ve všech svých vlastnostech ztělesněním prvně jmenované skupiny a biskup Havraj skupiny druhé.
Autorčino studium reálií k popisovanému tématu muselo být jistě důkladné.. tato snaha má být zřejmě v díle zúročena, a to poměrně dlouhými a zevrubnými popisy historických událostí a postav, které pro běžného čtenáře představuje zbytečný balast a na základní schema a vývoj nemá zásadní vliv.
V přímém kontrastu pak zůstávají osudy některých jedinců propletené do absolutního klišé, což zbytečně sráží úroveň románu.
Kvituji lehce pochmurný, ale naprosto uvěřitelný konec příběhu ústícího do současné doby a zavírám knihu s pocitem lehké melancholie i zadostiučinění z dobré četby.
Nespravedlnost. Křivda. Vztek.
Komunismus je zlo!
A pak kontrast.
Odvaha. Víra. Naděje. Láska. Odpuštění.
Novinářka Lena se do kláštera v Bílé Vodě přijela schovat před světem, ze kterého si nese hluboké šrámy.
V klášteře nachází pár řádových sester a jako úkol pro pomocnou ruku je jí zadáno probrat se nekonečným množstvím lejster v pracovně.
A tak se Lena probírá a my společně s ní. Zároveň tak odkrýváme osudy kláštera i jeho obyvatel během komunistické vlády.
A o tom, že to není veselý čtení asi moc říkat nemusím.
Vyprávění Leny je proloženo různými fragmenty, ze kterých jsou před čtenáře skládány jako mozaika osudy sester i celého kláštera. Nachází se tu tak dopisy, přepisy odposlechů a výslechů, deníky a další. Obdivuju, že se autorce opravdu všechny texty povedly napsat jiným tónem a působí velmi věrohodně.
Ač se jedná o román, je to román inspirovaný skutečnými událostmi. A ty vždycky bolí víc.
A tohle čtení ve mně opravdu umělo vzbudit emoce!
Kateřina Tučková je královna a její knihy jsou z těch, za které dám ruku do ohně.
Co ruku, klidně obě!
Ač jsem tedy měla očekávání vysoká, podobně asi jako většina z vás, tak musím říct, že Bílá Voda nezklamala.
Pokud vás nezaujme téma, může to být těžší čtení, protože je obsáhle nejen svým rozsahem, ale i hloubkou do které sahá.
Pokud vás ale téma osloví, stejně jako mě, tak slibuju, že tohle je zážitek.
Nakladatel psal, že román vyjde dvanáctého a hned ho pošlou. To se také stalo a na Zelený čtvrtek dorazil i sem k nám, do Zapadákova, kurýr. Překvapilo mě, jak tlustá je to kniha a potěšilo, že si ji budu číst přes Velikonoce. Tady ve štítku čtu, že se jedná o knihu pro ženy..no a to je jeden motiv Bílé Vody - co je a co není pro ženy a kdo to určí. A také to, že vyšlapávat cestu něco stojí. Děj zachycuje běh času od padesátých let směrem k současnosti, i když současnost ne. Je to prostě nářez, rovin je tam mnoho. Třeba ta, která se týká sociální práce a sociální pedagogiky, ze kterých se v době vlády lidu staly odbornosti vykonávané odborníky a proto dodnes lid skuhrá nad tím, jak málo lásky se dostává jeho odborně ústavně umístěnému a opatřenému příbuzenstvu. Román je vlastně asi pro ženy, akorát ne "pro ženy" i když o lásce je to především . Nicméně ona ho nemiluje, on jí taky ne, protivenství nikdo nepřekoná, dobro nevítězí, mladá láska překážky nepřekoná a bohatý strýček neumře včas, aby po něm zůstalo dědictví. Je to syrové, jak už to autorka umí, magické, jak to také umí a bude kolem toho tanec, jéje!
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
No, dobré to je, čtenářsky vděčné. Poslední dobou vzniká spousta umně napsaných, řemeslně precizních románů, co se dobře čtou a mají i jakous takous hloubku a hlavně kotel stran, na kterých se předkládá nějaká zapadlá (ale nikoliv nedůležitá) historie místa či míst a osob s tím místem spjatým. Postavy se v tom tak nějak plácají, v tom prostředí, no, nakonec je z toho prostě klasický pageturner k zamyšlení u kafe a dortíku, u kterého má občas jeden pocit, jako by tou četbou plnil nějakou osobní duševní očistu. Ale je to dost? Je tohle skutečně román? To je složitá otázka, pro někoho bude jistě Bílá Voda událostí, ale mně připadá, že se tady objevila nová kategorie, je to kategorie ryze privátní, kterou jsem si pojmenoval jako "současný literární biedermeier". Biederemeier byl styl, který nabízel řemeslnou preciznost a líbivost, ale také srozumitelnost, schematičnost, celkovou pochopitelnost a i určitou dávku moralizování. Biedermeier dokáže měšťáka vytrhnout z jeho měšťáctví, ale jen tak, aby ho nakonec ve svém měšťáctví ujistil, což jako sám velký měšťák, nevnímám nutně negativně, jen možná v literatuře jsem na to trochu chytlavější. Připadá mi, že se tím devalvuje pojem román, nebo to co chápu pod pojmem román, na možná až jarmareční záležitost, která spočívá jen v prostém vyprávění "srdceryvných příběhů" s občasnými rádoby odbornějšími vsuvkami, které ale ve výsledku působí jen jako vata navíc. Jak říkám, je to moje ryze privátní kategorie, do které bych vedle Tučkové zařadil například i Karin Lednickou a pak samozřejmě ty různé párkaře a hadráře z koncentračních táborů. Je tohle ale opravdu román? Tučková je bezpochyby nadaná vypravěčka a spisovatelka, ale to mi přijde přeci jen trochu málo. Já ale nevím...
PS - doporučuji trefný příspěvek dagmar7365