Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Ivana Myšková
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/326086/bmid_bila-zvirata-jsou-velmi-casto-hluch-mZ2-326086.jpg
4
115
115
Postavy uvězněné ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice. Chřestí garnýžemi, nosí si domů odstraňovače žmolků, sbírají vzorky vorvaního dechu, rozkrajují hálky a budí žlabatky, prokousávají se obludnými želatinovými medvědy, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži ženy mlčením. Všichni jsou trochu nahluchlí a vychýlení z rovnováhy, tihle lidé možností, kteří čelí teroru nejednoznačnosti. Jsou si dobře vědomi svých slabostí, vad a chyb a očekávají za své viny spravedlivý trest v podobě klíče zmizelého pod podšívkou, pádu do vnitrobloku, vyhození z bytu vlastním hostem nebo znásilnění. Jestliže se Ivana Myšková v ceněné prozaické prvotině Nícení soustředila hlavně na co nejpřesnější zprostředkování zjitřených stavů hlavní protagonistky, tyto vytříbené povídky působí příběhověji a čiší z nich radost z fabulace. Jestliže byl literární jazyk Nícení cudný a současně ohýbaný až k zaumnosti, tady je Myšková věcnější, cyničtější a občas mravenčivě nemravná.... celý text
Přidat komentář
Nektere povidky jsou lepsi, vetsina nic moc. Nemuzu se zbavit dojmu, ze jsou psany tak nejak na silu, se snahou zaujmout a byt za kazdou cenu originalni. Souhlasim s komentarem od purie.
Nejvic se mi libila povidka Zivot s dlouhou cervenou niti, titulni povidka sice zaujala, ale necetla se mi moc dobre.
Originálně napsané povídky zachycující obyčejné životy v neobyčejných, často záměrně nerealisticky přehnaných situacích. Tím odhalují směšnost každodennosti, nemožnost se vymanit a často taky krajní meze našeho příliš fádního chování a myšlení. Špatný text tu myslím nebyl žádný. Obvykle ve mně po čtení podobně laděných věcí (tedy próz o každodennosti a obyčejných lidech) zůstává intenzivní pocit, bohužel však zpravidla jen krátkou dobu, neboť postavy jsou (samozřejmě záměrně) zapomenutelné, zpravidla ničím výjimečné. To ovšem není chyba knihy, ta je velmi povedená a autorka má opravdu parádní styl. Jen nejsem ideální čtenář. I přesto oceňuji kvality téhle sbírky a jsem rád, že jsem si ji konečně přečetl. Myslím, že kdo má podobná témata rád, bude nadšený. Za mě určitě (míněno v pozitivním smyslu) Bílá zvířata vybočují sympatickou mírou přehnanosti.
Sbírka povídek na téma zacyklených mentálních smyček či návyků, které si sice postavy povídek dokáží uvědomit, ale jako křečkům v kolečku jim neumožní někam se reálně posunout. Namísto směřování do depresivní bezvýchodnosti si s jejich odchylkami autorka celkem vtipně pohrává, tu hračičkovsky a nápaditě převrátí zažité myšlenkové stereotypy, tam je nechá vykrystalizovat do absurdních situací či point...
Povídka, která dala sbírce název, se vymyká, je vlastně "nejnormálnější", má klasické téma a příběh (vztah dcery a otce), katarzi a konec. Za mne nejpovedenější, možná jen tím, že mne na chvíli zbavila pocitu pozorovatele panoptika obskurností. Ne že by zbytek nebyl zajímavý či špatně napsaný (nebo že bych nedejbože měla pocit, že se mne to vlastně ničím netýká) - jen byl ve svém úhrnu na mne trochu monotematický a repetitivní ... ovšem s milou alegorickou korunkou na závěr.
Reálné a přece snové , hledající a tápající. Pro někoho nepochopitelné a neuchopitelné , ale co čekat od knihy s takovým názvem ? Ano, byla to zvědavost a hledání pravdy a část jsem jí našla . Pro mě nejsilnější byla ta nejkratší a ženě se žábou.
Kam se bude věšet zmáčený manuál, když místo plotu postavíte zeď? Jak správně chodit do kaváren? Jak se říká mužskému tvaru do slova děvka? Šťourání v bedeguárech, volání s kabelkou u ucha a spousta dalšího.
Klenot klenotů tohlencto. Trefa do noty plnou parou.
Stylisticky jsou Bílá zvířata oproti Nícení méně divoké, srozumitelnější, celistvější, čímsi i čtivější. Ale stále je jazyk bohatý a květnatý:
Viděla v National Geographic obsah žaludku mrtvého albatrosa a myslela, že na obrázku vidí obsah svojí kabelky.
A mistrovství slova se překlápí i do humoru, protože pardon, ale tohlencto byla fakticky bžunda. Skvěle konstruované dialogy mezi podivnými variacemi osob tomu taky značně pomáhají.
Hlavní postavy mají sice pokřivené charaktery, ale já jsem si je oblíbil. Ta neschopnost se vymanit z daného problému, do něhož jsou zapadlí, a přitom to hroužení se nad každou banalitou vytváří svérázné osoby. V mnohém připomínají Hermínu z Nícení, zejména v povídce Podšívka.
A co mě na psaní Myškové baví asi nejvíc, je ta absurdita, kterou protkává naprosté všednosti. Děsení se z dlouhých příjezdových cest, rozlité kbelíky na balkónech či neschopnost otevřít domovní dveře. Tohle na mě funguje zkrátka. To stejný takový ty drobný fráze, které se jeví jaksi neobvykle, jako třeba liška běžící na pláži s kelímkem na čumáku.
Veškerý vztahy v knize jsou podivný - docela si i říkáte, proč jsou ti lidé spolu, když je na ně nahlíženo z aspektů, které jsou u nich naprosto nesourodé. Nymfomanka a pragmatik, submisivní svéhlavá žena a hůře identifikovatelný zákeřný muž, zdvořilý Francouz a zmatkářský člověk v hostelu... prostě narušené nuance vztahů.
Nejsenzačnější mi přijde Volání hálek (fascinující různorodá prostředí), ale ve sbírce není vyloženě slabá povídka, Myslová vyložila samé vyloženě perfektní povídky.
A ta grafika! Medúzy jsou mimořádně sličný!
Docházím k závěru, že jakmile je kniha nominovaná na Magnesii Literu, znamená to, že nestojí za čtení. Takže s oceňovanými knihami končím. Tohle je opět nečitelná hrůza.
Jaký je mužský tvar od slova děvka? Proč se bojíme ustřihnout příliš dlouhou nit nefungujícího? Zakládáme si školy výmluv? Tak silné otázky jsou zabalené do fantaskna. Za mě dobrý.
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění, že místo toho je nutné urputně a všemu navzdory svírat vrabce, nebo spíš žábu v hrsti.
I proto se velká část knihy odehrává v nereálnu. Fantazijní rozhovory, ulpívání na situacích, které se nedějí, nebezpečích, která nehrozí, vnější jednání-hraní, důsledný pohyb v mantinelech, které neexistují jinde než v představách. Ubíjející bezmoc vůči bludišti, které si člověk pro sebe vytvořil. A věčné vnitřní odvysvětlování, aby bylo možné zachovat si zdání sebeúcty.
Naděje je přítomna v touze po něčem jiném, v drobné vnitřní revoltě, neztotožnění se s rolí, k závěru pak už docela zřetelně, ale abychom se nerozjasnili příliš, autorka nám sklapne dialogem v posledním podobenství.
Možná lze příběhy brát jako varování před jejich slabším odvarem, který by se mi v životě za nešťastnějších okolností mohl objevit. Před záměrným zúžením pohledu, před hledáním záchrany ve lži. Připomnělo mi to myšlenku Simone Weil, kterou jsem nedávno četla. Ona sice mluví o duchovní rovině lidského bytí, ale její slova dobře popisují i procesy psychické:
"Vezdejší věci slouží jako banky pro uložení energie, kterou disponujeme - banky, kde se jmění může uchovávat, a dokonce díky úspěšným spekulacím narůstat do fantastických částek - jedině za cenu sebeobelhávání. Když je jmění téměř vyčerpáno, když jsme na pokraji naprosté bídy, pokušení uchýlit se ke lži, aby nám zůstalo aspoň pár haléřů, je skoro neodolatelné."
Tyto povídky jsem četl dlouho... Vskutku originální vydání knihy ovšem nevyváží (pro mě) nevýrazný obsah. Až na titulní povídku mi žádná neuvízla v paměti.
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se budoucnosti obávat. Zobrazuje je dost nelítostně a zvláštně nejednoznačně, často jsem si nebyl jistý, jestli cítím soucit nebo si říkám, že jim to patří.
Ivana Myšková má nepřehlédnutelný literární talent. To místy bylo i na škodu, občas to vypadalo, že se trochu „předvádí“ (asi jako virtuózní kytarista, který na koncertech hraje nekonečná sóla), ale přes hranu samoúčelné exhibice – v mých očích – nikdy nepřepadne. Pravda, občas jsou její postavy trochu příliš schématické, jako hmyz pod laboratorním sklíčkem, ale nakonec vždy slovní ornamenty a symbolika slouží příběhu a ne naopak. A tak jsem se mohl těšit z velmi přesných postřehů (příkladem: „Chtěli-li se na něčem domluvit, bylo to jako by o sebe křachly dvě kry v Severním ledovém oceánu. Vydalo to pokaždé ohlušující zaskřípění, které on patrně neslyšel, jen si dvěma prsty odstranil neviditelné smítku nebo od ucha odehnal neviditelnou mouchu. A tím to měl odbyté.“) i dialogů (jako třeba: „Vždycky mě celýho rozložíš, pak se toho lekneš a zas mě neobratně lepíš dohromady. Ale dělá ti to zvláštní radost. Trápit mě a pak mě utěšovat.“).
Hodně jsem si oblíbil povídku úvodní, taky titulní. K nim bych přidal ještě Nebezpečí příjezdových cest. Volání hálek a Hostel mi byly vzdálenější – jevily se mi zbytečně abstraktní a alegorické. Zato Kverulant s Čubkou mě příjemně překvapily svým černým humorem a mrazivou ironií.
.....Hluboce vzdychne. Bude to těžké a zdlouhavé.Zanoří hlavu do kabelky. Slyšela ty klíče zacinkat, ale pořád jí unikají.Musí se sama sobě zasmát. Už měsíc se bojí - hlavně aby mi do díry v podšívce nezapadly klíče ! Všechno , jenom klíče ne. Může pak stát přede dveřmi celou věčnost, ruce jí budou pomalu omrzat a ráno ji muž najde umrzlou přede dveřmi, s hlavou v kabelce. Absurdní, směšná smrt, řekne si. Baví se sama sebou a hledá. Jedna ruka třese kabelkou, druhá se vydává za kovovými zvuky. Panebože, řekne nahlas a hlasitě se rozesměje. V prstech drží peněženku, peněženku, kterou hledala už od rána , zoufale si přála něco sníst. A teď peněženku ze dna své tašky konečně vytáhla. Teď když potřebuje klíče. K čemu jsou jí peníze, když chce odemknout ? Situace , která demonstruje nesmyslnost peněz. Během dne zas pokaždé, když chtěla peněženku nahmatala klíče. Zvláštní , jak nic nemá svoji absolutní hodnotu, zajištěnou jednou provždy, jak se význam věcí ztrácí a zase nečekaně vzniká....
Mezi moje nejoblíbenější povídky patří Závěs a Podšívka. Některé další mě zaujaly, jiné se mi tolik nelíbily. Celkově ale knížku hodnotím velmi pozitivně, hlavně díky nádhernému stylu.
Něco ano, něco ne. Abstraktní povídky, kdy autorka spíše spoléhá na formu, ve mně nevyvolávaly tak silné pocity jako povídky, které měly alespoň náznak děje - i kdyby toho vnitřního.
Autorka se asi víc soustředila na formu ("ať je to co nejoriginálnější, ať to šokuje, ještě kapku absurdna") než na obsah. S předchozí knihou se tato (mnou netrpělivě očekávaná) nedá srovnávat. Jen povídka, která knize dala název, mě zasáhla. Neruší v ní nejrůznější umělé prvky přidané jen na efekt a dotýká se něčeho, o čem podle mě má cenu psát (a číst).
Knížka je pro mě spíš zklamáním.
Z autorčina stylu mám pocit vysokých ambic, příliš velké snahy o originalitu, přehnané otevřenosti, touhy udělat dojem, vypočítavosti. Většina povídek na mě nefunguje, působí zmateně a neautenticky, postavy v nich jednají nepřirozeně a nesrozumitelně (např. manžel v povídce s nymfomankou).
Nejsilnější a nejlépe fungující je pro mě titulní povídka + 2 "bajky" (Žena s žábou, Život s dlouhou červenou nití).
Jedenáct povídek, jedenáct variací na stejné téma - kritický nedostatek sebedůvěry a sebelásky. Neschopnost ovládat nejen sebe, ale i vládnout věcem, neschopnost mít se rád jinak než skrze náklonnost druhých, pocit viny za své slabosti a zároveň nulová snaha o změnu - protože vina je přece vždy absolutní a neodpustitelná.
Pro čtenáře, který je v tomto smyslu zdráv, to asi bude nudné, repetitivní, formalistní. Pro ostatní (a pro mě) je to nehezké nahlédnutí na malichernost svých slabostí. S Kafkovými texty se (zatím) míjím, ale pocit absurdity, bezmoci a vlastní slabosti, jaký v něm nacházejí jeho čtenáři, ve mně vyvolala Myšková. Za zmínku stojí i precizní práce s jazykem, takový styl u moderních prozaiků už nebývá k vidění.
Velmi zajímavá a pro mě dost vzrušující záležitost.
Pro mě je to kniha, při které musím být stoprocentně soustředěná na to, co čtu. Jazyk knihy je nádherný, je to čtivé, snadno představitelné, obálka je pro mě bezkonkurenční. A jelikož jsem člověk, který se těžko něčemu zasměje, kniha mi ten pobavený úsměv na tváři přece jenom vykouzlila. Vůni domova, Závěs a Podšívku jsem si zamilovala, ty ostatní mě zatím tolik nevzali, ke knize se ale časem určitě hodlám vrátit a přečíst si ji znovu. Doporučuju.
Afektované a didaktické. Jediné, co se mi líbilo, byla obálka a první listy, velmi zajímavé.
Část díla
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
2017
Čubka aneb Čas na upřímnost
2017
Hostel
2017
Kverulant
2017
Nebezpečí příjezdových cest
2017
Autorovy další knížky
| 2012 | Nícení |
| 2017 | Bílá zvířata jsou velmi často hluchá |
Celkem souzním s hodnoceními jednotlivých povídek. Vůně domova mě dostala, Podšívka a Závěs jsou velmi překvapivé. Naproti tomu Čubka je blbost, vůbec se do sbírky neměla dostat. Navíc jsou tam možná i některé další - ty kratší... Jazykově je Myšková velmi dobrá autorka.