Bílé hejno

14.06.2015

(Uwaga spoilery!) Anna Achmatovová měla v ruce tři trumfy, kterými mě mohla zcela očarovat, ale ke kýženému okouzlení nedošlo.
- I) Vysoká na pohled chladná žena s lákavou vizitkou od režimu by CCCP, který o ní prohlašoval, že je to napůl jeptiška a napůl děvka.
- II) Osobní život a rodinné štěstí se jí už zdálky vysmálo do očí a odešlo pryč s cynickým řehotem a její milovaná země, pro niž by obětovala všechno, jí nechala pronásledovat a zakázala tisknout její knihy. Achmatovová tudíž velmi dobře věděla, jaké jsou láska s životem utrpení a nemusela si na nic hrát.
- III) Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nečetla poezii napsanou ženou a pohled na lásku ve verších jsem doposud vnímala jenom z mužského náhledu na věc. Nebylo by vůbec špatné se podívat, jak píší o tomtéž ženy. Navíc Rusky.
Tak jsem vytáhla z knihovního skladu Bílé hejno.

Tato sbírka plně nekoresponduje s originálním Bílým hejnem, básněmi o bělogvardějcích, ale obsahuje i básně z dalších sbírek Anny Achmatovové, ať už je to Večer, Jitrocel, Anno Domini MCMXXI, Jíva nebo Růženec. Díky tomu můžeme nakrásně sledovat, jak se její básnický styl vyvíjí a postupně těžkne, hořkne a je dušen prostředím. S přestálým utrpením a pronásledováním se Achmatovová mění od naivky:

'Hrstku bílých fial nesu domů.
pro toho skryt tajný oheň v nich,
kdo se dotkne teplé mojí dlaně,
vezme květy z rukou nesmělých.'

Až ke konečnému:

'Buď proklet. – Tvé duše se netknu
už stonem jediným,
zaklínám se ti peklem i rájem,
i obrazem posvátným,
i nocí našich plamenným žárem,
že k tobě se nevrátím.'

Co se týče směru, je Anna Achmatovová ryzí akméistka. Akméismus stojící v opozici proti ruskému symbolismu požaduje jasné pojmenování věci, minimum jinotajů a srozumitelnost všech veršů. Bílé hejno je toho důkazem. Pochopíte všechno, co čtete. Není třeba myslet na to, co chtěl básník říci modrými záclonami. Byly prostě modré.

Přesto, že je to problém většiny básnických sbírek, až už Bílého hejna mi začalo vadit, jak je celá kniha lidově na jedno brdo a dvacátá variace na nešťastnou lásku, s níž se žena smíří a ukazuje muži, že jí to už nijak zvlášť nepálí, prostě nudila. Přesto, že jazyk Achmatovové i překladatelky Marie Marčanové je vynikající. Za některé básně 5/5, za zbytek 3/5. 4/5 je fér, ne? Třeba ještě vyrostu k plnému počtu. Bůh ví. Byla to ale zajímavá zastávka v ruské poezii 20. století, i když jsem od toho čekala víc.

'A pod zelenou lampou
S neživým úsměvem
Druh zašeptal: "Popelko má,
Cos divného v hlase tvém." '

.. 'A v srdci je hořko věřit,
A smířit se s tím dnem
Kdy střevíček můj bílý
On začne zkoušet všem.'