Bitúnok č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83086/bmid_bitunok-c-5-ciX-83086.jpg
4
1085
1085
Povinný tanec so smrťou napísal Kurt Vonnegut Jr., Američan nemeckého pôvodu vo štvrtej generácii, ktorý slúžil v americkom pechotnom prieskume HORS DE COMBAT, bol kedysi dávno ako vojnový zajatec v Nemecku svedkom bombardovania Drážďan a prežil, aby porozprával tento príbeh. Je to román trochu telegraficky schizofrenický, v duchu povestí z planéty Tralfamadore, skadiaľ pochádzajú lietajúce taniere.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2001 , Slovart (SK)Originální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Ďalšia kniha z povinnej literatúry, ktorá sa mi celkom páčila. Príbeh je to veľmi zvláštny, no myslím, že stojí za prečítanie.
(SPOILER)
autor je ke čtenáři vlastně strašně nefér. rozehraje si tu emzáckou absurdní grotesku se směšným Billym Pilgrimem, čtenář se směje div mu bránice nepopuká, a najednou se přistihne, jak se směje tomu, jak čtyři hladoví promrzlí muži bloudí několikátý den ve sněhu za frontovou linií, dvěma z nich zbývá jen několik minut života, a jednomu necelý týden a najednou se čtenář začne cítit naprosto hnusně, čemu že se to vlastně směje. a čteme dál, a najednou nevíme, jestli se zrovna smějeme nebo pláčeme.
a nakonec se vrátíme k té nezáživné první kapitole, kde se vlastně nic nedělo a trerou jsme jen tak přeletěli a pochopíme, že autor nemohl jinak.
Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu.
Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo.
PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.
Věděl jsem do čeho jdu. Nezklamalo, jen překvapilo. Ta linka cest časem podle mě neopravňuje řadit Jatka mezi sci-fi literaturu. Mimochodem, hodně rušila dojem z vcelku zajímavé válečné části. I ta mě přišla dost zmatená
Bitúnok. č 5 alebo Detská križiacka výprava; je absurdným, "zbytočným" textom, bez zásadného konceptu, dodržiavania časovej logiky, bez "logického" vyústenia....neviem si predstaviť lepšiu paralelu s vojnou. Dielo, ktoré treba čítať pomaly, so snahou pochopenia nepochopiteľného, iba tak sa dá precítiť. Nepríjemné premýšľanie o tom, či sa Billy zbláznil z vojny alebo ide o sci-fi román by som prirovnal k Dickovmu temnému obrazu, kde bol ten výsledok trochu jasnejší. Ale aj tu to vieme, len nechceme vedieť. Fantastická knižka, ku ktorej sa určite budeme viackrát za život vracať.
Jepice v jantaru
Román Kurta Vonneguta Jatka č. 5 (napsán r. 1969) není lehká a příjemná četba, která se nachází kdesi na pomezí mezi klasickým a postmoderním románem. Postmoderním, či spíše pozdně moderním jej nazývám proto, že jeho syžet se vzpírá popisu a děj (jak by tomu bylo v klasickém románu) neběží rovnou čarou k cíli, nenalezneme v něm žádnou rovnou cestu s ukazateli narodil se -žil – zemřel. „Jatka“ jsou spíše obrazem lidské paměti. Však vypravěčem je Billy Pilgrim (angl. Poutník), který, je zcela obyčejný, avšak vyznačuje se „výjimečnou“ schopností volně přecházet v prostoru a čase. Objevuje se v různých letech i místech, je přítomen coby divák i účinkující v jednotlivých nenavazujících scénách, které spojuje jako Ariadnina nit jeho přítomnost... Leč důležitým není ani tak on sám, ale sám labyrint lidské mysli sám, bludiště Paměti, kde se nalézají brána i východ vedle sebe, ba jsou jedním a tím samým, jen oddělené nesčíslnými prázdnými chodbami beze světla, chodbami, které tu a tam mají dveře náhle otevírající průhled v jedinečné okamžiky. Román je filmem, který je však sestříhán neobratným střihačem bez ladu a skladu, kde budoucnost je za minulostí, kde jsou okamžiky rozesety jako listy opadané ze stromu. I labyrint paměti má nesčíslné zákruty. Je pustý, mnohé v něm je dávno rozpadlé v prach. A přece jsou tu a tam porůznu rozházené zamrzlé okamžiky, strašné a drásající, banální a nudné, avšak Poutník navštíví nejen zemi, ale i mimozemskou planetu. Rachotí střelba a vojáci se vlečou sněhem do zajetí, lidé trpí. Umírá se strašně a nesmyslně, hoří města. A skok k banální scéně všednodenního života. A další skok, a Billy na cizí planetě pod cizím sluncem rozpráví s mimozemšťany… Přečasto Vonnegut uzavře krátkou scénu prostou „zatmívačkou“, stručným konstatováním „tak to chodí“. Přichází střih. A poutník je na jiném místě, v jiném čase. Stačí zavřít oči, krok, zavzpomínat… a o krok dál je zamrzlý v čase okamžik docela obyčejný, banální, groteskní, ba nudný. A v každém jednom z nich jsou lidé uvíznuvší již pro věčnost v krystalu času.
„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"
Doplnění vzdělání v klasické sci-fi mě přitáhlo k prasečáku a jatkám. Tak to chodí. Styl psaní i rozsah mi docela sedl. Novela není nikterak komplikovaná, nesnaží se věci vysvětlovat, jednoduše si plyne, nebo spíš v jednom okamžiku je pořád. Jak kvantově fyzikální. Tak to chodí.
Život hlavního hrdiny mě ale moc nezajímal. Nejsilnější momenty v knize mi přišli u střetu s bezvýznamným pisálkem, který byl dobrý akorát jako výplňovka do sex shopu a pak lidské zoo. Oboje až žalostně nevyužité. Dávám 4, protože tak to chodí.
S vypětím všech sil jsem dočetla. Vlastně ani nemůžu s jistotou říct, co přesně mě brzdilo, že se mi nelíbilo to či ono. Jsem zmatená jako Billy , jsem zmatená jako kniha sama.
Vonnegut je spisovatel nepopiratelných literárních kvalit a humoru. Přiznám se ale k jedné věci, Slaugherhouse Five mě nebavila tak neskutečným způsobem, že jsem si po přečtení musela udělat malou soukromou oslavu. Proč? Na rozdíl od Kolíbky, která mě k němu více méně přivedla a která je mistrovským dílem, nemají Jatka naprosto žádný příběh a jsou jen výčtem vtipných charakteristik lidí a volně na sebe navazujících momentů ze života hlavního hrdiny, což už v teorii zní naprosto nefunkčně a v praxi je z toho pouze chaotická směsice něčeho, co nad vodou drží jen humor. Zanechalo to ve mě asi stejný pocit, jako kdyby rolníkovi ze 16. století dali do rukou Čapkovo R.U.R. a zcela upřímě se cítím blbě za to, že se mi to nelíbí.
Můj první kontakt s Vonnegutem, někdy v sedmdesátých letech. První vydání bylo byz uvedení překladatele, který bručel v base...
Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.
Extrémně zajímavý koncept, styl autora samotný není vůbec špatný, ale za vyzdvižení stojí spíše myšlenka a tvořivost s kterou autor představuje příběh osoby, která není svázána časem a jak vnímá svět kolem sebe. Koncepce připomíná děj příběhu filmu Příchozí (Arrival), pro fanoušky rozhodně doporučuji.
I samotná myšlenka knihy v knize, kdy autor sám píše předmluvu o knize a sám se tak stává postavou v příběhu a prolamuje bariéru mezi jím a čtenářem a dějem.
„Myslel si, že vo vojne bojujú len starnúci muži. Zabudol, že vo vojnách bojujú deti. Keď uvidel tie čerstvo oholené tváre, bol to šok. Bože môj, veď toto je križiacka výprava detí.“
Billy Pilgram, mladý maturant prežil bombardovanie Drážďan, udrel sa do hlavy a odrazu tu máme inú alternatívnu realitu. Unesú ho obyvatelia vzdialenej planéty menom Tralfamador a ocitá sa ako exponát v ZOO spolu s jeho ženou. Zdá sa Vám to absurdné? A čo je absurdnejšie? Nie náhodou vojna samotná? To, čo si navzájom dokážu urobiť ľudia ľuďom je nakoniec oveľa neuveriteľnejšie ako cestovanie časom a únosy na cudziu planétu dohromady. Je to tragikomický výsmech vojny. Cez psychické problémy hlavnej postavy sa vtipnou až absurdnou formou dotýka problémov, o ktorých sa dodnes nehovorí ako o PTSD (posttraumatická stresová porucha) vojnových veteránov ako reakcia na závažnú stresovú udalosť.
A prečo Bitúnok č.5? Amerických vojakov pri bombardovaní Drážďan odviedli do piatej budovy za bránou. Postavili ju ako prístrešie pre prasce, ktoré ma mali zabiť. Teraz sa mala stať domovom stovke amerických vojnových zajatcov ďaleko od domova. Za budovou bola latrína pozostávajúca z brvna, pod ktorým stáli vedrá. Nad dverami budovy bolo veľké číslo. Päťka.
Bolo to dobré, ale na Hlavu XXII a iné knihy podobnej tematiky sa to podľa mňa nechytá. Už po nej druhýkrát nesiahnem.
S podobnou myšlenkou, jakou vyjadřuje Vonnegut v Jatkách, jsem se setkal ve filmu Arrival, a musím přiznat, že mě docela zaujala. Myšlenka, že by čas nemusel běžet lineárně, ale cyklicky, resp. možná lineárně ano, ale nikoli pouze dopředu... nebudu lhát, že jsem se nad tím už několikrát nezamýšlel.
Příběh v Jatkách je asi možné číst různě... já si jako hlavní dějovou linku odnesl, že to, co Billy zažil a viděl ve vybombardovaných Drážďanech, mu prostě dost pocuchalo nervy a občas začal propadat halucinacím, které byly někdy natolik věrné, že bylo těžké rozlišit mezi realitou a šálením smyslů/vzpomínkami. Ať už ale čtenář vnímá příběh jakkoli, má povětšinou dost tragické vyznění - ve válce se ocitl člověk, který tam snad ze všech důvodů nemá co dělat (ostatně, kdo ano...), viděl a zažil věci, které by nikdy nikdo zažít neměl, a pak - a to už tragické vyznění trochu mění - dospěl do takového stavu mysli, že si začal vážit všeho, co mu život umožnil.
Kniha originální, to ano, přesto nijak zvlášť vtahující nebo objevná. Ze žánru protiválečného románu mám ale já osobně mnohem výše Hlavu XXII nebo Na západní frontě klid.
Hm, nechápu, jak může tato kniha někomu přijít zmatená. Pohybujeme se po životní linii jednoho člověka, který je až zázračně flegmatický. Čtenář by měl být taky. A to je také téma: Co je lidský život tváří v tvář válečnému krveprolití? Jen zbytečná úsečka. Vonnegutovi se povedlo napsat jednoduchou, upřímnou metaforu něčeho hrůzného.
Nemusíme přemýšlet nad tím, co se Billymu skutečně děje a co se mu zdá. Na tom nezáleží, zkrátka cestuje časem a unesli ho mimozemšťané.
Tak to chodí.
(Hvězdu strhávám za zbytečný úvod a autorskovypravěčské “A to jsem byl já”. Kdyby se začalo rovnou Billym Pilgrimem, dala bych pět, za okamžité nemilosrdné vhození do okouzlujícího příběhu.)
Tento komentár je nepodarok a nemohlo to byť ináč lebo ho napísal soľný stĺp. Začína sa takto:
"Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času."
A končí sa:
"Tak to chodí"
Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času. V jeho príbehu sa ozývala božská existencia maskovaná za existenciu mimozemskú. Aké je to nazerať na svet očami bytosti, ktorá neprežíva svet v časovom slede, ale vidí každý okamih svojho života? Aké je to stáť mimo času? Častý to námet kresťanskej filozofie.
V priebehu čítania sa ozýva to neustále pýtajúce sa: O čo v tom príbehu ide? A odpoveď je prostá: Ide o výpoveď o Bohu. Preto tí Bratia Karamazovci, preto tá ozvena "cesty pútnika" (Pillgrims progress). Ten ironický štýl a roztrieštený spôsob rozprávania je tu vlastne úplne adekvátny. Simuluje spôsob uvažovania bytosti "vytrhnutej z času", bytosti, ktorá v každom momente dokáže prežívať každý chvíľu svojej existencie - aj preto je dej nelineárny. A vďaka tomu získava od svojej existencie odstup - aj preto tá irónia.
Zároveň však sledujeme aj príbeh o svete, ktorý už Boh opustil. Drážďany sú tu jednoznačnou upomienkou na Sodomu a Gomoru, k čomu Vonnegut privádza čitateľa aj prostredníctvom úvodnej zmienky o sebe ako o "soľnom stĺpe" (Lótovej žene). Je to vlastne ukážka pekla na zemi. Čo zostáva človeku, čo prežil podobnú situáciu? Iba šialenstvo. Či skôr odpútanie sa od fyzického sveta a uzavretie sa do svojej mysle. Radikálne popretie zmyslu sveta. Bezčasie traumy.
Ďalšou otázkou tu potom je, či budeme Billyho považovať za narušeného vojnového veterána, alebo za bytosť podobnú Bohu. Môžeme ho, rovnako ako naši predkovia, považovať za oboje a vyhneme sa tak problematickej dichotómii. Billy odmieta svet tak radikálne a úplne, až sa vytrhol z času a dotkol sa hviezd. Stal sa niečím, čo sa podobá božskej existencii. Inými slovami: Tam v tých Drážďanoch vlastne duševne zomrel a jeho knižné putovanie je vlastne putovaním posmrtným. Billy Pilgrim je živý mŕtvy. Tak to chodí.
Knižka má zhruba 150 strán textu.
Bez vety "Tak to chodí", ktorá sa tam vyskytuje snáď 200 x (nepočítal som to) by tých strán bolo asi 120 (nepočítam matematicky, je to skôr metaforické prirovnanie zbytočnosti, ktorá sa tam opakuje).
Nie.
O bombardovaní Drážďan, o čom autor zamýšľal napísať knihu, som sa vlastne dočítal na desiatich stránkach. Zvyšok bolo tliachanie z roku x do roku ypsilon, ktoré nebolo nijak nudné, ale nikomu ani nič nepovedalo. Postava Billyho bola od začiatku stratený prípad a okrem toho, že mal veľký nos a veľkého ftáka, bol asi na tejto planéte ešte viac zbytočnejší ako obyčajný Jozef Mak. Rozprávanie dobré, vydržal som do konca, stále som však hľadal niečo, kde ma osvieti.
Buď som taký blbec, že tomu nerozumiem, alebo tam nie je nič hlbšie, čo som hľadal (okrem mnou zistenej pointy, že vojna je úplne tak zbytočná ako táto kniha).
Ešte trikrát nie a dostaneme sa na jednu hviezdičku, ktorú si kniha zaslúžila pár úsmevnými vetami a pár vetami, kde som sa chytal za hlavu (nie v zlom).
Jo a nerozumiem tomu, ako niekto môže túto knížočku prirovnávať k Hlave XXII. Skôr by mala stáť proti tomu monštruóznemu dielu v opozícii, že takto sa to fakt nerobí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
- "Víte, co říkám lidem, když slyším, že píší knihu proti válce?"
"Ne. Co jim říkáte, Harrisone Starre?"
"Říkám: 'Proč místo toho nepíšete knihu proti ledovcům?'"
Čímž ovšem měl na mysli, že války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce. Já si to myslím taky. -
Jako střepiny z těla raněnýho vojáka vytahuje Kurt Vodněkud střípky ze života jednoho konkrétního Billyho Pilgrima. Vytahuje je celkem náhodně, prostě tak, jak je potká chladná ocel chirurgovy pinzety. Byl to zvláštní ňouma, nekňuba a vošoust tenhle Pilgrim. Hodně toho přežil, hodně toho vytrpěl, často usnul a občas se pochcal.
Čas je v tomhle protiledovcovým románu relativní, vyprávění nelineární a válka je furt stejně na hovno. A dílo zvláštní, až mi připadá vlastně geniální.