Bod Omega

21.02.2023

Tak co si budem nalhávat: je to trochu snobsky intelektuální záležitost ("Tohle házím do jednoho pytle s Paulem Austerem!", chtělo by se zakřičet v buranské nadsázce), ale můj dojem z knihy je vlastě velmi pozitivní. Podobě, jako i na snobském večírku se rozumný člověk mnohdy dokáže dobře pobavit (i když často právě na úkor snobů), také zde může čtenář (pokud na některá pravidla autorovy hry přistoupí, ale celek vnímá s nadhledem) strávit velmi příjemné chvíle (a díky délce knihy se patrně ani nezačne nudit). Jen občas jsem pocit, že obtížnější srozumitelnost některých vět a pasáží souvisí spíše s ne úplně zdařilým překladem, než samotným dílem (ale kdo ví..). A zmíním ještě jeden postřeh, způsobený nejspíš tím, že jsem před Bodem Omega četl Houellebecqa a Bolaña: zatímco v jejich románech jsem bolest hrdinů intenzivně pociťoval (doslova musel strčit prsty do jejich ran), tady jakoby se mě ztráta protagonistů ani nedotkla. Intelekt byl při čtení stimulován, ale srdce se ani nezachvělo..

29.12.2021

DeLillo je řazen mezi postmoderní autory, sám se však řadí k modernismu a jejich odkazu, např. Faulknera, jinými je zase řazen mezi autory tzv. hysterického realismu (tedy realismu dohnaného do absurdna, tj. rešeršnímu postmodernismu, kdy je přítomna zápletka, která je podpořena bohatou rešerší reálných událostí). Kam ho zařadit, toť je otázka. Hysterický realismus vznikla jako pejorativní pojem, ale mě se vlastně ten smysl a tvorba takto označovaných autorů líbí. Je dobré, že se někteří autoři vrací k realismu a ač v dnešní době se nevyhnou určitým narativním postupům spojeným s postmodernismem, to hlavní, co dělá dobrou literaturu dobrou, tedy příběh, si ponechávají.
Lidé hledají smysl a struktury, a ty tu zcela určitě jsou. Zdánlivý rozpad narativu a rezignace na roli autora jako kognitivní autority mě v postmoderní tvorbě často rozněcuje. Je dobré, když tu máme autory, kteří se téhle světa vysvětlovací ambice nevzdávají.
Jinak k samotné knize. Dala by se popsat pár slovy: Lynch, Chardin, Psycho, poušť a záhada, ano, záhada s velkým Z. To je to, co mě na literatuře nepřestane bavit, pokud nás autor pozve do záhady a nechá nás přemýšlet, protože věří, že jeho čtenáři mají rozum. DeLillo je kamarádem Paula Austera, mého snad nejoblíbenějšího "postmodernisty" ještě společně s J. M. Coetzeem. Každý z nich má sem tam postmoderní úlet, ale často se také vrací k realistickým románům, protože nakonec jsou to přeci jenom autoři, kteří píšou pro život a ne pro umění samo.
Všechny tři autory spojuje respekt k minulosti (nezapomenu nikdy na Coetzeeho vyznání lásky k Tolstojovi a Dostojevskému v Deníku špatného roku či Austerův příběh o Kafkovi v Brooklynském panoptiku), tendence vyprávět příběhy, které nekončí jen jako pouhé experimenty, ale mají ambice říci něco hlubšího o lidském životě. Sem tam budu mít vždy výhrady k některým jejich dílům, ale to není důvod, proč bych je měl nečíst. Nejedná se o avantgardní umělce, kteří chtějí zrušit vše předchozí v domnění, že to jejich umění je teprve umění s velkým U. Ne, tohle jsou autoři, které mohu s čistým svědomím doporučit i čtenářům klasiků (Hugo, Dostojevský, Balzac, ...). Ne nadarmo kdysi Auster prohlásil, že ho silně ovlivnil Zločin a trest, ne nadarmo Coetzee napsal román o Dostojevském.
DeLillo se tak řadí k té malé skupince současných autorů, které dle mě má smysl číst (ještě bych neměl zapomenout na Javiera Maríase, ale to už je zase jiný příběh).

06.09.2020

Ke knize se určitě ještě vrátím. Mám pocit, že mi sousta myšlenek unikla. Příště už budu připravena.

28.05.2018

I když je to těžká intelektuálština a nemohu přísahat, že jsem pochopil všechny nuance příběhu a ty někdy zvláštní myšlenky a motivace postav, přečetl jsem s chutí za jeden den. Někdy není nutné příjít všemu na kloub. Prostě se nechte unášet proudem slov (i když ta, jak Elster podotýká, nikdy nevystihnou život v jeho podstatě). Kochejte se.

08.12.2015

Obdoba artových filmů, naštěstí v krátké verzi, ale i tak je to nuda až na půdu. Autor tady přemýšlí nad nesmrtelností brouka, tedy člověka a lidstva, nad padáním listu, prostě nad filozofickými blbostmi, jimž chybí nadhled a selský rozum. Už jen úvodní - a děsně dlouhý - prolog na výstavě, kde promítají Psycho zpomaleně, políčko po políčku, aby to vyšlo na 24 hodin (což postrádá pointu, když to nikdo nikdy neuvidí takto celé, neb se muzeum zavírá), už tento prolog je sám o sobě natolik artistně nimravý, rozebírající nepodstatné detaily Hitchcockova díla, až tomu uniká celek - tedy to, co chtěl Hitch skutečně dle svých slov natočit. Hledat symboliku tam, kde není a nikdo ji tam ani neměl potřebu dávat, je i v další části knihy signifikantní položkou, právě tou, která nudí. Velké myšlenky ve stylu Turínského koně, nípání se v exkrementech, kde každý artistní divák najde svoje, ale celkově je kniha prostě o ničem. Alespoň pro toho, kdo se skutečně umí dívat kolem sebe a svět dokáže brát z více pohledů i nadhledů.