Borne
Jeff VanderMeer
Strhující román z blízké budoucnosti od autora oceňované trilogie Jižní Zóna se odehrává v nebezpečných rozvalinách někdejšího města, v nichž obezřetně shání obživu mladá Rachel. Ruiny se jen hemží výsledky biotechnologických experimentů, kterých se před svým pádem zbavila tajuplná Společnost, avšak nejhorší hrozbu představují zuřivé a nepředvídatelné útoky gigantického medvěda jménem Mord. Do vylidněného obytného komplexu, kde žije spolu se svým partnerem Wickem, si Rachel z jedné ze svých výprav přinese malou zelenou hrudku, o které ani neví, zda je zárodkem rostliny, nebo živočicha. Přesto k ní od první chvíle cítí zvláštní náklonnost. Svého nového chráněnce pojmenuje Borne, postupně si k němu začne vytvářet stále silnější pouto a nechtěně tak uvede do pohybu události, které naruší – nebo spíše rozmetají – jemnou rovnováhu sil v celém nemilosrdném městě. Rachel tuší, kam události směřují, přesto se Borna nehodlá vzdát… a ten se zatím mění a roste.... celý text
Přidat komentář
U VanderMeerových knih nejde nemyslet na Anihilaci, která v krátkém formátu skvěle popisuje fantaskní příběh plný podivností, tajemství a tak, a také na to, že možná právě ty delší knihy nejsou až tak silnou stránkou autora... Borne má super nápad, svět je zde rozpadnutý a ačkoliv si člověk myslel, že je jeho pánem, teď se stal sám kořistí. Na to, že je kniha standalone, bych určitě ocenila větší vysvětlení toho, co se to vlastně stalo, že jsou lidé schovaní, hladoví a umírají. Společnosti jsou očividně autorovým oblíbeným prvkem, obzvlášť, když páchají nějaké nechutnosti. A podle mě je škoda, že kniha nebyla víc věnována právě činnosti Společnosti, kde by mohl být Borne klidně taky zahrnut, ale netočila by se kolem něj celá kniha. Z téhle knihy mi bylo úzko, chtěla jsem zavírat oči před některými scénami a zároveň je hltat. Ale ne tak, jak mě donutila právě zmíněná Anihilace. VanderMeerův styl psaní je příliš hutný na to, aby se v něm nic nedělo, a na to to tady trochu dojelo, přilišné plácání se kecech, které vás v příběhu neposunou a akorát se s nimi trápíte. Je to škoda, protože námět se mi moc líbil, i ten svět, jen jsem u toho většinu času usínala. Možná, že stále příliš toužím po nalezení další Anihilace a jinak pro mě autorova díla nejsou, ale mám takový neodbytný pocit, že to nepřestanu pokoušet.
"Strhující román z blízké budoucnosti" ??? Vážně? To snad raději NE. Hybridek vázy a olihně s miliony očiček na řasinkách, co filozoficky zkoumá, zda je bytost, nebo zbraň a přežmoulává nová slovíčka ve své slovní zásobě, mění libovolně tvar, velikost , barvu i formu a vstřebává do sebe zničený svět s roztomilostí malého dítěte, může být spíš pohádka na které není naprosto nic strhujícího. Přečíst to do konce byla odvaha, žádné napětí, vývoj děje ani touha dozvědět se jak to dopadne. Chybělo mi tam i tajemné mystérium, nebo vykreslení hloubky postav, hlavní lidské postavy byly vlastně naprosto ploché a jednoduché. Zakončení také takové o ničem, jako vytržené z kontextu...ne nadarmo se říká, že závěr patří mistrům a to jsem od VanderMeera marně čekala. Na druhou stranu fantastický létající medvěd Mord měl moje sympatie. S tím si autor vyhrál v roli záporáka a to byla na příběhu ta pecka. A za malé pecičky všechny sežrané ještěrky. Škoda, že se autor více nezabýval svými biotechnologickými mutantními tvorečky a vzájemnou interakcí mezi nimi, určitě by to mělo lepší spád a bavilo to víc.
Moje třetí VanderMeerova kniha. V něčem se opakují prvky z Veniss Underground, v něčem z Anihilace a Adaptace, něco je navíc. Osobně se mi to dobře četlo a bavil jsem se, ale dva dny po přečtení si už nevybavím jméno Rachelina milence/zachránce. (Wick, teď jsem se podíval). Anihilace mě dostala tajemností, tento příběh spíš možná fantazií. Popis řádícího Morda demolujícího město, útěk z Útesů, ohořelý Mordův vyslanec... Ale je pravda, jak tu někdo psal, že určité zkrácení by knížce neuškodilo. A na můj vkus příliš optimistický konec naznačující, že bude líp, mi k autorovi moc nesedí.
Knihu jsem bohužel nedočetla, za mě velmi slabé. Nemohla jsem se donutit k čtení.
"Jsem bytost, či jsem zbraň", ptá se Borne. Hlavně je však kříženec mořské sasanky a olihně.
Tato kniha je příběh o přátelství Borneho a přeživší Rachel. Ano děj se odehrává v blízké budoucnosti, ve městě, které je zničené. Žije tu jen pár lidí, ale hlavně je plné biotechnologických udělátek.
Příběh je takový jednotvárný přímočarý. Postupně tu máme vykresleny některé oblasti města a samozřejmě se dozvídáme z minulosti jednotlivých postav.
Celkově musím říct, že je kniha plná zajímavých nápadů.
Bohužel však není dostatečně tajemná a mysteriozní jako Vandermeerova Jižní zóna. Nic mě tu zásadně nezaujalo, že bych si řekl, co to je za postavu či co to je za místo.
Celkové hodnocení 60%
Kouzelná kniha plná fantazie. Je třeba číst opravdu pozorně, aby neunikly detaily, které jsou osvěžující. Těším se na další díly.
Můj kamarád BORNE.
Ještěrky,sasanky či jiné breberky.To jsou obyvatelé tohoto světa.Přinejmenším obyvatelé dosti všední.Poněvadž ti tu patří spíše k okrajovým.Vládci na Zemi už nejsou snad ani lidé natož ještěrky.Vlastně,chtělo by se poznamenat,kdo je vlastně kdo ? Je to svět,kde jsou takové věci naprosto běžné.
V tomto bizáru kralují různí postapo tvorové,at už zmutovaných nebo jinak biotechnologicky stvořených.A do toho ještě přijde Borne.
Neutěšený pohled,jakoby připomínal panoptikum Venissu.Ten byl,ale přeci jenom temnější a tripovější.Chvílemi jsem měl pocit,že čtu Špunta bratří Strugackých.
Neuchopitelnost trilogie Jižní Zona má tentokrát dovolenou.Jde vesměs o přímočarejší příběh i vyprávění,kde se ovšem samotný VanderMeer opět nezapře.Jeho rukopis je rozpoznatelný a hlavně je prostě svůj.
Jsem zvědavý na Mrtvé astronauty,alias další novinka JVM.
Jednoznačně nejpřístupnější a v celkovém vyznění asi i nejoptimističtější VanderMeerova kniha. Pořád je to nabité neskutečnou imaginací a nápady, plné typického Vandermeerova jazyka, ale příběh je oproti některým jiným jeho knihám jasný, dobře sledovatelný a popravdě i mnohem jednodušší. Kulisami příběhu jsou ruiny futuristického města plného biotechnologických vývorů (občas zázraků, občas stvůr a ze všecho nejčastěji obyčejných zmetků) v nichž ze dne na den přežívají poslední zbytky lidí. Postav je vlastně jen pět - vypravěčka Rachel, její partner a bývalý biotechnologický mág Wick, tajuplná Čarodějnice, obří vládce města vražedný medvěd Mord a nakonec sám Borne. A ti všichni rozehrávají partii, kde je ve hře nejen osud města a nadvláda nad ním, ale hlavně otázka, co to znamená být člověkem. 4,5*
Tak to bylo samozřejmě parádní čtení, zejména pro nás, kteří jsme už prošli Venissem a víme co je to maso. Bornův svět je také svět biotechnologií, přirozený život se míchá s tím umělým tak, že je od sebe vlastně nerozeznáte. Nakonec, ono na tom až tak nesejde.
Nicméně tohle není Veniss, není to tu tak temné a krvavé, tenhle příběh je hravější a pohádkovější. A na chmurnou dystopii je tu překvapivě hodně humoru. Potkáte tu třeba obřího medvěda i čarodějnici, lišky které jako by vypadly z oka kočce Šklíbě z Alenky - a nalezenec Borne, to je originál mimo všechny kategorie. Pět hvězd už jen za Borna samotného, a to bych měl ještě nějaké přidat přinejmenším za mrtvé astronauty.
Postapokalyptický svet, bizarné biotechnológie, chátrajúce rozvaliny mesta ovládaného strachom, bezmocnosťou a mackom Pu na steroidoch a do toho sa objaví niečo ako rozšafne polymorfná oliheň krížená s vyšinutou vázou. Borne.
"Na omak jako by ho tvoril jediný sval bez náznaku tuku, měl ale taky místa, která uměl zprůhlednit a rozvinout jako vějíř nebo pleteninu, kruhové napětí přísavek, které si uměl nechat narůst, rozvlněnou zakrnělost řasinek, jež působili tak choulostivě, ale nebyly, naprostou nezničitelnost míst, kde vytvářel podlouhlé hřbety, skelnou nepřístupnost jeho očí a..."
...a viac nebudem spoilovať, proste čosi, čo by vyhalucinoval Lovecraft keby sa sfajčil pri sledovaní Raťafáka plachtu
A aj keď je Borník rozhodne veľmi wow a mohlo ho tam kľudne byť viac, pretože vždy, keď zmizne zo scény, začne byť trochu nuda, aj tak ma najviac dostalo "zátišie s mŕtvymi astronautami," ťažko uchopiteľná scenéria, ktorá má ževraj už aj vlastný spin-off a ktorá by sa vzdialene dala prirovnať k niečomu, čo by vyhalucinoval Stanislaw Lem, keby sa sfajčil pri pozeraní Majky z Gurunu
A potom je tu ešte taká pasáž, kde sa z kalných vôd lagúny vynorí ožiabrovaný šupinatý biokyberžralok a s tlamou dokorán napadne niekoľkoposchodí vysokého lietajúceho medveďa a toto by fakt nevyhalucinovali ani tvorcovia Sharknáda, a to ani keby sa sfajčili popolom z Lovecrafta.
Prosto celé je to dobre, neviem, čo fajčí VanderMeer, ale nebola by som prekvapená, keby v tom boli Dickove staré ponožky
Nebylo to vysloveně špatné, ale v porovnání s ostatními knihami VanderMeera jaksi dětinské. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že cílové publikum je náctiletá holka.
Zaujala ma obálka, ale to asi všetko, ako téma moderného sveta - biotechnológie bola zaujímavá, ale čítala sa mi ťažko, dlho som s knihou zapasila kým som ju prečítala.