Božská komédia. Raj
Dante Alighieri
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140151/bmid_bozska-komedia-raj-1o1-140151.jpg
4
551
551
Z talianskeho originálu Dante Alighieri, La Divina Commedia, Vol. III. Paradiso, preložili, komentár a štúdiu napísali Jozef Felix a Viliam Turčány. Ilustroval Vincent Hložník. Vyšlo vo vydavateľstve Tatran, Bratislava 1986 ako 56. zväzok edície Výber.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1986 , Tatran (Bratislava)Originální název:
La Divina Commedia, 1321
více info...
Přidat komentář
Jedná se o úžasnou knihu.
Překlady:
Nedoporučuji nový překlad Mikeše na nic jiného než Peklo. Peklo je samo o sobě fascinující, takže je pro první čtení snad i básnicky nižší forma lepší pro orientaci. Ovšem Očistec a Ráj stojí hodně na formě, proto je lepší sáhnout po básnicky bujnějším překladu.
Osobně se mi moc líbil překlad Vrchlického. S překladem Bablera/Zahradníčka, ale zkušenost zatím nemám, takže zde zatím nemohu nabídnout srovnání.
Jde samozřejmě o dílo, které není nijak lehké přečíst. Zároveň je ale jedním z pilířů světové literatury a jeho správné pochopení pomáhá v pochopení mnoha dalších děl významných autorů, kteří z Danta čerpali. Všemu pomáhá krásný český překlad. I pro nevěřícího člověka, jako jsem já, je dílo protkáno moudrostí a některé pasáže jsou tak nadčasové, že dělají z autora skutečně geniálního umělce. Kromě hodnoty umělecké je v díle i mnoho odkazů na reálné události, které ukazují nejen Dantovo neskutečně vzdělání, ale i angažovanost v soudobých italských poměrech. S pomocí vysvětlivek tak jde i o svědectví o době, ve které autor žil, což knize dodává další rozměr.
Skvělý překlad. Jedna z knih, u kterých si člověk vyčítá, že ví tak málo o křesťanství nebo o antice.
Věnovala jsem se 2 překladům, prvnímu od pana Mikeše abych dílo pochopila a druhému od pana Bablera abych si dílo vychutnala :) a musím říct, že to opravdu stálo za to
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Po letech jsem si splnil něco, na co jsem se těšil a zároveň jsem se toho hodně bál. Pustil jsem se do toskánského vrcholu středověké literatury vůbec a mé dojmy jsou rozporuplné. Komedie je vyšší dívčí, ke které musíte dozrát, protože nejde o text, který si budete číst pro lepší usínání v posteli. Každý Danteho verš je vypilovaný k dokonalosti, nemá slabiku navíc, anebo o slabiku méně. Mnoho slok i samotných veršů jsem musel číst opakovaně a zamýšlet se nad nimi, abych je pochopil. Podobné jsem to měl se Ztraceným rájem, ale tam šlo spíš o Jungmannův profesorský překlad; zde se jedná spíše o jakousi nasycenost, kdy verš je natolik hutný informacemi, že člověk musím opravdu číst slimáčím tempem.
Čím dále v knize postupujete ke konci a směrem vzhůru k Ráji, je slimák vašeho vnímání pomalejší a unavenější. Epická stránka, která převládá v Pekle se postupně vytrácí, až se v Ráji dostanete do fáze, která je opravdu spíše filozofická, postavy se pouští do teologických sporů, výkladů a předkládají vám nekončící historické vsuvky. Vůbec si neumím představit, že bych knihu četl bez poznámkového aparátu, protože tolik odkazů na žitý svět jsem ještě v literatuře nezažil a pochybuji, že se mi někdy ještě něco podobného stane.
Nemyslím, že bych se ke Komedii někdy vrátil, abych si ji opětovně přečetl, ale některé její verše a pasáže mi v hlavě zůstanou navždy.
"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."
Hodnotit tuto snad největší středověkou skladbu z minimálním vzděláním středověké literatury, je úkol nad mé síly (mimo jiné, jaký pěkný středověký topos skromnosti jsem právě užil, že?). Přesto vše se pokusím alespoň přiblížit důvody, proč si myslím, že Božská komedie je relevantním čtením i dnes.
1. Předně je tu její místo v historii písemnictví. Nikdo nemůže pochybovat, že se jedná o milník a stěžeň světové literatury. Dante byl velký umělec a jeho jméno přetrvává věky.
2. Kromě své historické zakotvenosti v písemnictví, je také dokladem dobově historickým. S patřičným komentářem se čtenář dozví mnohé o soudobé Itálii, o boji ghibellinů s guelfy, o papežích, císařích a šlechticích apod. Ačkoli většina postav objevujících se v Komedii jsou Dantovy časově blízcí souputníci, Dante v Komedii neopomíjí i doby minulé, raný středověk, antiku, i časy biblické.
3. Estetická hodnota je zřejmá, jeho dolce stil nuovo je přeci jenom zásadním obratem v italské literatuře. Jeho poezie byla poezie skutečně katolická (zahrnující všeobecně lidstvo), nepsal v nepřístupném jazyce, a stal se tak nositelem snah prvních renesančních básníků, a přesto si zachoval veskrze metafyzické myšlení vrcholného středověku. Lze jen obdivovat, jak dokázal skloubit lidsky představitelné, hmotné a konkrétní, s nehmotnou, abstraktní, a přece reálnou božskou sférou.
4. A tím se dostáváme k otázce největší. Je Božská komedie čtením i pro nevěřící? Může jim podat stejně přesvědčivý obrázek světa? Myslím si, že Dante napsal přesvědčivý fikční svět, který pro křesťana fikční vlastně vůbec není, pro ateistu však proto neztrácí na své podmanivosti, že zůstává "pouze" fikční. Ačkoli je Ráj prošpikován více než předchozí části teologií, neztrácí ani na své smyslově-jazykově potěšující stránce. A tak nakonec, Božská komedie, je dvěma slovy otevřené dílo (mrk mrk Umberto Eco). Číst se dá mnoha způsoby, nakonec vzpomínám si, jak William Styron ve svém díle Viditelné šílenství, přirovnává cestu Peklem k projití si depresí, a myslím, že jeho analogie nepostrádá určitou hloubku a míru moudrosti.
Božská komedie je zásadní dílo vhodné pro jakéhokoliv čtenáře, ale chce to někdy trpělivost a ochotu věnovat pozornost právě tomu, co se právě čte. Dnes, ostatně jako i jindy v minulosti, je ale těžké se umět skutečně soustředit, a vidět nejen slova, ale i jejich skutečné významy. To je prosím umění číst. A Božská komedie se musí umět číst.
"Vyslovují sic mnozí jméno Krista,
co budou k němu, až je anděl vzkřísí,
mít dál než ten, kdo nebyl poznal Krista;" (s. 476)
"Proto váš pohled, který může ale
jen jistým paprskem té mysli býti,
jež všechny věci naplňuje stále,
svou přirozeností tak nezasvítí,
by nemohl ten slavný původ jeho
přec mnohem dále nežli on sám zříti.
Tak proniká do řádu odvěkého
ten pohled, jenž jest údělem vás lidí,
jak oko do vln moře hlubokého:
ačkoli na dno u pobřeží vidí,
na širém moři, kde se hloubkou halí,
třebaže je tam, marně po něm slídí." (s. 474)
"Když bez divů svět," řek' jsem, "bez nucení
se na křesťanství obrátil, ta síla
je velký div, že stý díl v jiných není." (s. 504)
Píšu o překladu od pana Bablera. Původně jsem chtěl číst překlad od Vrchlického, který má výhodu, že je on-line zadarmo. Ale to není překlad duchovního díla, je to jen prázdná forma, všecko se tam báječně rýmuje a dá se to deklamovat. Obsah se ztratil. Tak tedy Babler, ilustrace pan Anderle, vyšlo v šedesátých letech v Odeonu.
Mistr Dante se vydal do záhrobí. Neříká kudy, ale to je jeho věc. Putoval napřed dolů do pekla a pozorně se díval. Viděl lidské duše, které se i po smrti drží svých sklonů a v pekle mají svobodu chování. Dál se bojí, jak se báli vždycky, okrádají druhé ber kde ber, dál nenávidí svoje nepřátele. V pekle je celý dav duší, které nevědí kam jdou, protože jsou pořád ohlédnuté do minulosti. Jsou tam i chudáci, kteří trvale bojují o život zuby a nehty jako zvířata. Jiní nešťastníci zase utíkají s hrůzou od pekelného ohně do pekelné zimy a hned zase se stejnou hrůzou z mrazu do ohně. Při tom jsou to stíny bez těla, takže necítí pálení ani mráz, prožívají jenom svoji hrůzu. Dante se každou chvilku zastaví a začne ty pekelníky litovat, ale naštěstí má s sebou laskavého průvodce nějakého Vergilia, a ten mu říká nelituj, nemá to smysl. Úplně nejhorší peklo je ale až dole, tam kde se prožívají muka necitlivosti. Jsou v tom tři chlapi dolní polovinou těla zamrzlí v ledovci a horní polovinou živí, aby si mohli ten hrozný osud prožít. Tady se možná Dante zpronevěřil sám sobě, tahle trojice vypadá, že je tam někdo dal za trest, jak si žádá katolický katechismus. Je to padlý anděl Satan a s ním dva římští senátoři, kteří zavraždili Caesara. Zdá se mi, že Dante byl oddaný italský vlastenec a Caesar je pro něj něco jako otec vlasti.
Pak se dostáváme do očistce a to už je veselejší. Je tady strašně vysoká skalní věž a kolem ní točité schody vzhůru až do nebe. Stačí vyběhnout celou tu výšku - ale nohama to nezvládneš, je to moc vysoko. Dante se nedá. Zahledí se do svojí duše a vidí ji jako takovou jasnou hvězdu na nebi. Je to duše, jejíž pozornost je na něco upřená tak dlouho, až ji to přestane bavit a upře se zase na něco jiného. A nad ní je ještě jedna slabší hvězdička a to je druhá duše, jejíž pozornost je trvale na všem najednou. Dante tedy vidí svoje unavené nohy a současně spoustu kajícníků, kteří únavou klesli a teď leží vyčerpaně u zdi věže, úpí pod tíhou svých hříchů a čekají, až je z toho někdo vytáhne. Mistr Dante to všechno vnímá svojí druhou duší a současně vnímá i svou touhu po ráji, a touha ho nadlehčí a hned druhý den jsme nahoře. Kdo to aspoň zahlédl, ten to pozná. Dantova druhá duše je to, čemu dnes říkáme moje pravé já, poslední pozorovatel a ještě různě jinak. Je hezké, že to Dante v roce 1300 taky znal. Schodiště kolem kamenné věže je pravotočivé, čili obcházíme pravým ramenem dovnitř, jako se dělá v hinduistických chrámech.
Na prahu ráje Danta uvítá jeho manželka Beatrice, která mu zemřela před desíti lety. To víš, praví Beatrice, tohle je tvůj ráj, proto sem poslali mne. Vergilius se rychle vytrácí, aby nezacláněl, a dál už to běží jak má. Manželka svému Dantovi trochu vynadá a potom ho teprve obšťastní, samozřejmě v duchovní rovině. Jinak o Ráji se moc nedozvíme. Je to samé filozofování a poučky, jen v desátém zpěvu trochu líčení nějakého příjemného stavu a ještě intenzivněji ve dvacátém, kde už mizejí tvary.
Ve třicátém třetím zpěvu se Dante Alighieri setkává s Bohem a současně se vrací ke svému psacímu stolu a podává o tom zprávu.
Toto dílo se nedá normálně hodnotit. Nelze se na něho dívat z perspektivy jedince, který se narodil na počátku milénia a vyrůstá ve 21. století. Tehdejší náklonost ke všemocnému náboženství a neochvějná víra v boha dala vzniknout tomuto mistrovskému kousku, který je zásadním dílem nejtemnějšího středověku. Oproti tomu je nutné zdůraznit, že ve 14. století bylo napsáno také velkolepé dílo "Dekameron", který má absolutně odlišný rytmus a náboženské prvky jsou podstatně přirozenější - v závěru to samotné víře dává větší důraz a váhu. Každopádně je to jeden ze zásadních literárních mezníků, které nelze opomíjet. Dante byl s takto rozsáhlým dílem géniem své doby, jenž dokázal velmi originálním způsobem spojit prvky antiky a povznést dílo vycházející z doby temna za hranice tehdy poznaného. A také nedoporučuji číst pro zábavu (pokud nemáte IQ 150+)...je to nelehké čtení a užitečné je pouze pro doplnění vzdělání - a jako potrava ega.
Původně velice zajímavá záležitost, která mě chytla, ale s každým veršem můj zájem padal. V žádném případě nebudu mluvit o špatnosti knihy. Je to kult. Nicméně ona délka a části v její hloubce mě nijak nezajímaly. Skoro bych řekl, že knihu je zajímavější studovat než ji číst.
Vrcholné dielo talianskej renesancie. Opus Magnum svetovej poézie, ktoré nemá páru a tuná to aj tak niekto spojí s napadnutím Ukrajiny. Ľudská blbosť nemá dna.
Když jsem si četl Peklo, Rusové právě napadli Ukrajinu. I dnes by měl Dante o kom psát.
Dantova Božská komedie patří mezi nejvíce symbolická díla, která byla napsána, narážkami je dílo doslova protkané. Dante odkazuje na postavy historické, literární, osoby, které znal a také na hromadu dalších věcí, které jsou spojeny s náboženstvím nebo mytologií. Jen málo autorů navíc dosadí do hlavní role sebe sama, takže je dílo samo o sobě o to specifičtější. A Dantův vztah se svými průvodci Vergilem a Beatricí? Nádhera.
Splněno.
Mezera ve vzdělání ucpána.
Teda skoro.
Do Itálie jezdím hodně a ráda. Dante je tam na každém kroku – vydání Božské komedie v kdejakém muzeu, kdejaké náměstí se po něm jmenuje, kdejaký kus mramoru je jeho sochou, na kdejakém domě je deska s vyrytým veršem z Božské komedie, ve Veroně si dokonce můžete dočasně projít celé město jakožto pekelné kruhy…tak jsem si říkala „není boha, že jsem to ještě nečetla!“
A tak jsem se do toho pustila.
Peklo – 5* - Rozhodně nejzajímavější interaktivní exkurze s průvodcem a komentovaným výkladem.
Očistec – 2* - Už tomu horko těžko rozumím, ale ještě to má nějaký řád. To musím dočíst!
Ráj – nějaké to teologické bla bla bla a zástupy veselících se duší italských poníků…
Je mi líto, ale Ráj jsem nedočetla. Nešlo to. Nerozuměla jsem tomu.
Odnáším si to, že v Pekle mi bylo jako v Ráji a že umíráte-li, měli byste se ještě honem rychle stihnout naučit italsky.
Vlastně jsem to přečetla kvůli Infernu Dana Browna ;) . Peklo je úžasné, Očistec mě taky dost bavil, ale v Ráji jsem se už dost ztrácela. Ta poslední část se mi prostě nelíbila a ani mě nebavila.
Já jsem nějak ani nečekal, že mě renasanční dílo bude bavit. Taky jsem po "Božské komedii" nesáhl z pozice někoho, kdo rád čte, ale spíš z pozice někoho, koho zajímá dějepis a prostřednictvím starých knih se snaží dozvědět, jak v té době lidé přemýšleli. Z toho se taky odrazilo i hodnocení - pokud bych měl hodnotit, jak jsem si užil četbu jako čtenář, asi bych dal o hvězdičku méně. "Božská komedie" se nečte úplně snadno, nejhorší pro mě byla asi část s peklem, kdy jsem si myslel, že to vzdám. Očistec byl naopak nejlepší a ráj byl takový lepší průměr. Taky jsem se na konci snažil dočíst doslov, který je (alespoň v mé verzi) podobně dlouhý jako poezie, ale nakonec jsem to taky vzdal, protože jsem se nedozvěděl vlastně nic kvůli přehnaně poetickému jazyku, který se tam nehodil. Takhle to vypadá, že "Božskou komedii" kritizuju, já vím, ale já jsem moc rád, že jsem ji přečetl a určitě ji doporučuju. Jenom... No... Je to renesance, co čekat? Byl jsem moc rád, když jsem se s nějakými myšlenkami ztotožnil a když jsem pochopil autorův záměr a hlavní myšlenku a hlavně, když jsem si udělal lepší obrázek o tehdejší společnosti.
Štítky knihy
středověk italská literatura alegorie eposy peklo nebe očistec rozhlasové zpracování Dante Alighieri, 1265-1321 renesance (literatura)
Autorovy další knížky
| 1952 |  Božská komedie |
| 1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 2009 | Božská komedie: Peklo |
| 1969 | Nový život |
| 1998 | To sladké jméno Beatrice |
Kniha je těžká a náročná na čtení, proto není úplně vhodná pro každého. Přesto stojí za to. Chci si ji po letech přečíst znovu, abych zjistila, zda ji lépe porozumim.