Brána ze slonoviny, brána z rohu
Robert Holdstock
Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Gate of Ivory, Gate of Horn, 1997
více info...
Přidat komentář
Kruh se uzavírá, příběh se opět vrací k prvním výzkumníkům Ryhopského lesa, rodině Huxleyových, tentokrát nahlíženo očima a zkušeností Chrise.
Nevím, zda to je tím, že už jsem si na Holdstockův styl zvykl nebo právě tím jakoby návratem na začátek a občasnými odkazy na osoby a události z předchozích dílů a povídek, každopádně jsem si připadal, že se vracím na místa, která už znám, takže pro mě určitě nejpřístupnější díl série. Ale možná je to i tím, že leckteré z těch mýtů, které se v knize objevují jsou mi známé nebo aspoň povědomé z irských legend, takže mě nemátly.
Skoro celou knihu jsem si myslela, že to tentokrát bude čtyřka. Christianův příběh byl trochu zvláštní - od začátku mi vlastně nebylo jasné, proč se to všecko děje a proč to Ch. dělá. Ano, nešťastný chlapec poznamenaný tragédií v dětství vždycky vyroste v ideální cíl pro tak podivné síly, jaké sídlí v Ryhopském lese... ale takové vysvětlení mi nestačilo.
Bylo to strašně zvláštní čtení. Jednotlivé útržky a myšlenky byly skvělé a zapadaly do předchozích knih, hodně toho vysvětlovaly... ale celek jako takový mi pořád moc smyslu nedával. Proto jsem také knihu četla neuvěřitelné dva měsíce. Ale to mi ryhopská sága dělá - ačkoli jiné knihy hltám třeba za večer, Holdstock mě nutí číst pomalu, po kouscích, uvažovat, vnímat, nechávat doznít.
Ale poslední kapitoly to zpětně celé vysvětlily, zabalily do celku a všecko zapadlo na své místo. Podobně na mě působila Lavondyss, i když ta byla ještě magičtější a zmatenější. Holdstock je mistr ve vysvětlování tajemství jiným příběhem. Dokáže je podat tak, že věci najednou čtenáři zapadnou do sebe... i když vlastně sám neví, jak se to stalo. Ale přesně takhle vlastně fungují mýty, žejo.
Takže já tu pětku zase prostě dát musím. A opět platí, že každá z ryhopské ságy je vlastně jiný žánr: po dobrodružném příběhu, mýtu a sci-fi příběhu tu je vlastně deník a příběh hledání pravdy a lásky. Opět zůstávám okouzlená a mám hroznou touhu vrátit se na začátek celé ságy a procházet jí znovu. Ale teď to neudělám. Všechno má svůj čas a Ryhopský les má svá pravidla. Člověk se do něj nemá vracet příliš často a nemá zacházet příliš hluboko.
Kniha mne nezklamala, ale, asi jsem udělala chybu, že jsem je četla všechny za sebou. Někdy jsem si nebyla jistá který díl čtu. Myslím, že to chce tyto knihy - aby si je čtenář vychutnal, číst odděleně - vložit jinou knihu.
Miluji všechny Holdstockovy knihy z Lesa mytág, hodně mi daly a hodně mě inspirovaly. Ten podivný, nepříjemný a zároveň fascinující a povědomý pocit jsem u žádné jiné knihy nezažila.
U každé předchozí knihy jsem ale měla dojem, že rozumím tomu, proč vznikla a co nám měla ukázat, případně, kterým směrem se ubírá. (Ale rozhodně nechci říct, že rozumím všem částem atd. to vůbec ne.) U téhle jsem ale měla poprvé problém se začíst. Minimálně první polovina na mě působí tak, že bych to nenazvala jinak než "únavou materiálu" a recyklací už existujícího příběhu.
SPOILER!
Později byl můj dojem zase docela zmatený a nejsem si jistá, jak rozumět tomu, proč Kylhuk potřeboval slathana. Ale závěrečná část a potom i rozuzlení knihu v mých očích pozvedly. Spousta předchozích věcí najednou dávala smysl.
Velké plus knihy jsou podle mě nové postavy Ztracených dětí, které mě velmi bavily a prožívala jsem jejich osudy, i když jsem od začátku čekala, že budou tragické. Především Někdo je skvělý charakter s velmi silným fungujícím příběhem, o kterém by člověk rád věděl víc. Bohužel ale zmizel v minulosti. Podobně to cítím s Issabeau. O to víc mě zasáhlo závěrečné Christianovo rozhodnutí na konci. Jarag zůstane tajemný, protože je z tak hluboké minulosti, že mu nerozumí ani ostatní mytága, což dává perfektní smysl. Guiwenneth naproti tomu v podstatě žádný charakter nemá, nejspíš jako symbol tomu, že je pokaždé odrazem svého "tvůrce"...
Postava samotného Christiana mě docela mátla, přišel mi velmi citlivý a kladný, až bylo trochu k nevíře, kam se v ostatních knihách ubere jeho postava. Nebo možná právě proto? Podle mě je tady hodně znát, že tenhle příběh vznikal až po napsání Lesa mytág. Možná se ale pletu a celé jsme to zle pochopila.
Další věc, která mě v knize bavila, byl důraz na Kelty. Jejich zvyky, mluva, myšlení, pohled na svět, geisy... A taky různé komunikační šumy a konflikty, které vznikají mezi hrdiny z různých období. To všechno dává příběhu opět neskutečný život.
Celkově ale ve srovnání s ostatními knihami z Lesa mě Brány zaujaly trochu méně.
Asi nebudu sám za sebe nějak moc obšírně popisovat svůj dojem z knihy, protože to naprosto a přesně vystihl přede mnou už ludek.n. Do poloviny příběhu to docela šlo - možná proto, že jsem fanda knižní série a byl jsem stále plný nadšení a očekávání - ale pak jsem uvízl na místě, k další četbě se musel přemlouvat a nutit. Předchozí díly série a hlavně Les mytág sám o sobě jsou o několik tříd výše, než Brána.
Bohužel jsem si nevšimla, že se jedná o sérii a toto bylo mé první setkání s Lesem Mytág. Nemohu proto hodnotit moc pozitivně. Velmi nepřehledné čtení, které chvílemi nadchne úžasně vymodelovaným fantasy světem a poté dokáže plně znechutit svým někdy až trapným patosem. Kniha není hloupá, ale něco (bohužel nevím přesně čím to je) mi zde nesedí. Zkrátka toto není čtení pro mne, ale úplně ho zatracovat nechci, své příznivce si jistě najde.
Holdstocka neznám dlouho, ale co ho znám, tak ho zbožňuju. Les Mytág (a teď nemyslím tu knihu) mě svým kouzlem dostal. Ráda budu žít na hraně jeho šera a na hraně představivosti samotné, v toužebném pohledu někam "dovnitř"... až dokud mě tam třeba nepustí. Brána ze slonoviny, brána z rohu - není v tom okouzlení výjimkou.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Knihy od Robert Holdstocka z prostředí lesa mytág a "okolí" nejsou pro každého. (Nejsou to knihy na rychlo-čtení a je potřeba je číst "chronologicky".)
Když jsem četl první knihu z této "ságy", tak jsem opravdu chvílemi tápal. Nedalo mi to a přečetl jsem ji ještě jednou a objevil nádherný svět. Pokud přistoupíte na Holdstockovu hru a budete se textu snažit opravdu porozumět, naučíte se zákonitosti "jeho" světa a vžijete se do hlavní postavy, zklamaní nebudete.
Příběhy vždy nekončívají happy-endem. I tak je v nich velký kus lásky, obětování a honby za štěstím.
Nepoznavam Chrise v žádné z knih, v každé jakoby šlo o někoho úplně jiného. Kde je ten oboutloustly a agresivní muž z předchozích dílů? Je tu veskrze sympatická postava, které se dá jen fandit. Příběh legie mě bavil, ačkoliv se příběh lesa posunul někam úplně jinam, přesto tam stále pořád nějak patří. Je stále těžší brát tyto knihy jako sérii..
Brána ze slonoviny, brána z rohu už dále nerozvíjí Ryhopskou ságu, ale vrací se v čase a představuje nám události z Lesa mytág pohledem Christiana Huxleye. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby to ovšem nebylo jen útrpné šlapání vody na prázdno. Poprvé s panem Holdstockem zažívám bezbřehé zklamání. Veškeré kouzlo a magie vyprávění jsou pryč, zbylo jen rutinní vrstvení slov, vět a kapitol bez obsahu. Ústřední legendu o bájném Mabonovi opentlil textem, který nemá hlavu ani patu a je jen jakousi bezcílnou road movie odnikud nikam, jež sice má jakési poslání, ale je bezzubé a fádní. Celé mi to připadá jako docela zoufalé přehrabování se v už vytěžených nápadech, navíc notně uspávací. Knize chybí jiskra, kterou měly předchozí díly Ryhopského cyklu, o nových myšlenkách a směrech ani nemluvě. Holdstockovy Brány, z mého pohledu, bohužel zcela a úplně minuly cíl…
Tento autor mi dává zabrat 1/3 netuším o co tam jde a zbylé 2/3 mě to pomalu dochází ;)
Táto kniha v rámci cyklu jaksi lepšejšie odsýpa. Trošku menej hrabania v hlave a väčšia "akcia". Asi si to celá séria aj zaslúžila. Prílišné rýpanie sa v podvedomí môže priniesť nečakané výsledky...
Výtečně promyšlené: V průběhu celé knihy nám Holdstock staví před oči výjevy, které zdánlivě nemají žádný smysl ani vzájemnou souvislost, aby na posledních desítkách stran vše zapadlo dohromady. Celý příběh pak vyvstane před čtenářem v celé své kompaktnosti. Oproti Lavondyss autor ubral na překombinovanosti, což je dobře.
Další část série a opět mne vtáhla do děje a já četl, kdykoliv to šlo. Celá tahle série je skvělá. Doporučuji ji přečíst celou.
Skvělá fantasy kniha!Líbí se mi.Je čtivá a čtenáře dokáže zaujmout.Je zajímavá a má své kouzlo.Autor je chytrý a vynalézavý.Opírá se zde částečně o staré báje a mýty.Prolíná časové linie a tím dokáže čtenáře zaujmout.Hodnotím hodně kladně-80 procenty.
Štítky knihy
mýty a legendy lesy jiné světy
Autorovy další knížky
2015 | Les mytág |
1996 | Les kostí (9 povídek) |
1999 | Merlinův les |
2010 | Avilion |
2015 | Lavondyss |
Brána ze slonoviny, brána z rohu patří mezi moje nejoblíbenější kousky z Ryhopského lesa. Příběh staršího z Huxleyových bratrů dává spolu s Lesem mytág dohromady perfektní skládačku. A "ztracené děti" jsou skvělé, můj oblíbenec je Někdo, hledající svoje jméno, a pak samozřejmě fantastická Issabeau.
Tohle fakt člověk může číst pořád dokola a pořád to bude stát za pět hvězd.