Bratia Karamazovovci

25.01.2024

Podle mě je tato kniha opravdové mistrovské dílo. Jedná se o první knihu, kterou jsem měl tu čest si od Dostojevského přečíst a rozhodně nebude tou poslední.
Určitě bych chtěl pochválit překlad, který je v knize od vydavatelství Rybka i vazbu a celkové provedení knihy spolu s ilustracemi. Jediná nevýhoda této edice knihy je její velká hmotnost. Dost těžce se drží a při položení sama sebe rozmačkává a ohýbá. Po prvním přečtení už vypadá mírně poškozeně.
Zpátky k překladu. Překlad a forma češtiny, kterou je kniha napsána jsou naprosto úžasné. Užíval jsem si čtení samotné už jenom tím, jak krásně je to napsané.
Kniha je poměrně složitá a dozvíte se spoustu informaci, což rozhodně neberu jako mínus. Děj je celkem komplikovaný, ale zajímavý a bavil mě. Zajímavé jsou i dobové zvyky, myšlení tehdejších lidí a jejich chování. Je zde i spousta různých myšlenek z teologie a filozofie, takže vám to dá i něco více než jen děj.
Určitě se nenechte odradit délkou a hmotnosti této knihy. Já jsem z ni měl velký respekt a četl jsem ji jeden a půl měsíce, ale stálo to za to. Rozhodně mohu dále jedině doporučit.

14.01.2024

Na konci minulého roku pustil jsem se do tohoto literárního giganta, abych tak dokončil sérii Dostojevského velkých románů (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek) a začal nový rok knihou, kterou možná tento i příští roky už nic nepřekoná. Ne náhodou, nechával jsem si Bratry Karamazovovi takto téměř na konec všeho, co od Dostojevského lze přečíst. Je to hluboká analýza člověka a syntéza celé Dostojevského tvorby. Romano Guardini ve své studii o této knize došel k tomu, že příběh Velkého Inkvizitora nelze interpretovat bez ohledu na celý zbytek románu, ale naopak, že právě v celku románu lze teprve správně chápat, že to je příběh o nás lidech, a jak to dopadá, když mi lidé převezmeme otěže souzení druhých. Je to drama celé lidské rodiny. V tomto ohledu není příběh inkvizitora útokem na Církev římskokatolickou, není to ani útok na člověka jako obraz boží, je to upozornění před touhou člověka se odvrátit od Boha, touhou, která už není schopna v sobě nést alespoň špetku dispozice k víře, nakonec proto je hlavní analyzovanou postavou Guardiniho studie Ivan Karamazov. Je to touha, která se vzdává veškeré naděje a lásky, která je ústředním tématem románu. V tomto ohledu je tento román univerzální výpovědí o člověku, který podlehne iluzi, že lze mít humanismus bez Krista. Ale není to román beznadějný. Poslední slovo románu má nakonec Aljoša – člověk má možnost se odklonit od zlého, říct ne, obrátit se tam, kde je pravý soud a pravá milost.

Pár poznámek k vydání od Rybka Publishers:

1. Je to malý zázrak, že i dnes se někdo snaží o takovou bibliofilii a nekouká na to, aby naše ručičky snad neměly nějaké ty mozoly navíc.
2. Je to sakra těžká kniha, proto doporučuji nečíst v noci v posteli s knihou nad hlavou, neb mohli byste dojít k značnému úbytku na zdraví.
3. Grigorjevovy ilustrace jsou nádherné a gramáž papíru nadmíru tučná, ale hřbet knihy nad tímto vším sténá, již po prvním čtení je kniha strhaná jak pár starých volů.
4. I přes délku knihy, snesla by nakonec ještě i nějaký zasvěcený doslov, ale možná je lepší žádný doslov než ten, který je např. ve vydání Bratrů z roku 1965 v SNKLU. Co je na Dostojevském skutečně podstatné bylo tehdy bráno jako škodná "dostojevština".
5. Návrh na příští vydání s doslovem: prosím potencionálního vydavatele, aby buď přeložil a uvedl již zmiňovanou Guardiniho studii Legenda o Velkém Inkvizitorovi, nebo vybral relevantní text ve studii od Aloise Langa (viz F. M. Dostojevský: Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Praha: Vyšehrad 1946).

Pár citátů, snad vybraných náhodně, jinak bych musel dumat dlouho co a proč vybrat, a nakonec tak uvést celou knihu. Kde není uvedena osoba promluvy, je jím vypravěč jako takový:

„Věř mi, že pro obrovskou většinu lidí krása vězí v Sodomě. Znal jsi toto tajemství? Hrozné je, že krása je nejen strašlivá, ale i tajemná. Ďábel tu zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ (Ivan, str. 142)

„Já harmonii nechci, z lásky k lidstvu ji nechci, Raději se spokojím s nepomstěným utrpením. Raději zůstanu při svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu, i kdybych snad neměl mít pravdu. A tu harmonii také předražili, je to docela nad naše poměry platit tak vysoké vstupné. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Tedy ne že bych neuznával Boha, Aljošo, jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“ (Ivan, str. 312)

„Neb vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybné vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě, Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa...“ (Zosima, str. 214)

„Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak i sobě.“ (Zosima, str. 61)

„Ve snění jsem došel' řekl mi, ,k vášnivému odhodlání sloužit lidstvu a snad bych se skutečně dal za lidstvo i ukřižovat, kdyby to bylo nějak najednou potřeba; ale na druhé straně nejsem s to vydržet s někým dva dny v jednom pokoji – jak vím ze zkušenosti. Jakmile je někdo blízko mne, jeho osobnost hned ruší mou sebelásku a omezuje mou svobodu. Dovedu ve čtyřiadvaceti hodinách začít nenávidět sebelepšího člověka: jednoho za to, že dlouho sedí u oběda, druhého za to, že má rýmu a pořád smrká. Stanu se nepřítelem každého, sotva se mi jen maličko přiblíží.“ (Zosima převypravuje, str. 74)

„U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplně věřil už ve chvíli, kdy říkal: „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ (str. 38)

„Nepochybuji, že leckterý mladík, který přijímá dojmy opatrně, který už dovede mít rád nikoliv vřele, nýbrž jen vlažně, a jehož rozum je sice spolehlivý, ale na jeho věk až příliš rozšafný (a proto nevalný), nepochybuji, že takový mladík by se uvaroval toho, co potkalo mého mladíka. Jenže dát se unést nějakým vnitřním hnutím, třeba i nerozumným, ale pocházejícím z velké lásky, je někdy chvályhodnější než nedat se vůbec unést. A tím spíš v mládí, protože vždy rozšafný mladík je podezřelý a za mnoho nestojí to je můj názor!“ (str. 423)

04.12.2023

Zpočátku jsem měl obavy, že mě Dostojevský v takovém formátu nenadchne a já se budu nudit (jako se mi stalo u "Idiota", které mu bych měl dát znovu šanci), ale opak byl pravdou. Příběh jako takový je velmi hutný, propletený morálními či náboženskými otázkami, nezapomenutelnými postavami a poutavým dějem. Věřím, že jsem zatím nečetl tak komplexní knihu, jako je tato. Když jsem ji dočítal, říkal jsem si, že by mi nevadilo, kdyby pokračovala dál - i když jsem měl rád prakticky jenom Aljošu, stejně mě ostatní postavy taky velmi bavily.

Čteno tři měsíce ( asi nejdelší čas, za který jsem přečetla jeho knihu). Přesto autor prostě umí zajistit, že i po uplynutí dlouhé doby po dočtení, tak v člověku pořád zůstávají takové záblesky příběhů a silné poutavé pocity ke knize (vášeň, láska, smrt, nenávist, boj dobra a zla, poslední soud) a myšlenky, ke kterým se člověk rád vrací a dlouho v něm rezonují. Ten pocit, jak se člověk cítí při čtení, to kouzlo se přenést úplně jinam i do jiné doby a zažívat ty věci spolu s hrdiny knih, to mu nikdo nesebere. Dostojevský je někdo, kdo prostě uměl psát, nahlédnout do lidského nitra a mistrně popsat člověka například jen v rámci života jedné rodiny Karamazů.

23.07.2023

Som rád, že som knihu nemal v rámci povinného čítania. Je tak hutná a vrstevnatá, že ak by tak bolo, s najväčšou pravdepodobnosťou znenávidím Dostojevskeho na roky dopredu. Povinné čítanie je podľa mňa dobrý spôsob ako človeku znechutiť literatúru nadlho.

Ku knihe som sa našťastie dostal až v dospelosti, pár rokov po skončení gymnázia. Dala mi zabrať aj dnes a čítal som ju hádam mesiac, čo sa mi u kníh stáva naozaj zriedkavo.

Pútavý psychologický román (ktorý mal byť údajne ešte dlhší), avšak natoľko vrstevnatý, že som si knihu musel dávkovať. Ako hlavné idey som vnímal postoj k utrpeniu, postoj a vzťah k bohu (či náboženstvu všeobecne) a rozpor medzi tradíciami a novým myslením.

Obrovské množstvo postáv miestami pôsobilo ako atlas diagnóz. Najnepríjemnejšie na mňa pôsobil štábny kapitán Snegirjov aj s celou rodinou - človek plný nenávisti voči všetkým, ktorý bol však navonok schopný zlízať vrchnosti z topánok posledné hovno s pološialenou manželkou, nemohúcim synom, ktorý správaním pripomínal psa zahnaného do kúta a dvomi dcérami, jednou chromou, druhou nenávistnou. Tu dokázal Dostojevskij opísať ten hnus a odpornosť priam majstrovsky, či už správaním postáv alebo prostredím, v ktorom žili.

Každý z karamazovského klanu vyjadroval niečo iné. Starý chlípnik Fjodor Pavlovič bol zosobnením toho najhoršieho z ľudstva. Dmitrij vyjadroval vášeň a nespútanosť, Ivan hlas rácia a skepticizmu a Aljoša bol akýmsi opakom svojho otca, nevinný a idealistický, avšak nie naivný. Nemanželský syn Smerďakov, navonok prehliadaný chudák, bol v skutočnosti vypočítavá špina.

09.06.2023

Přečteno v rámci povinné četby. Tenkrát na mně toto dílo bylo dost těžké, hutné a špatně se mi četlo. Film jsem neviděla, mohl by být určitě pěkně zpracovaný. Ale po zklamání knihou nějak po podobné literatuře ani filmu neprahnu.

02.05.2023

Těžká bramboračka. Měl jsem to vzdát po první desetině, ale naivně jsem věřil, že se dočkám nějakého nadčasového poselství. Číst se to moc nedá.

07.03.2023

Doporučuju i film (P.Zelenka)

04.03.2023

Jsem rád, že jsem tuto knihu nečetl jako povinnou četbu. Tohle fenomenální dílo má v sobě tolik myšlenek, názorů, postojů, hodnot a mnoho dalších věcí, že by to má mladá a nezkušená hlava nedokázala pojmout, natož pak ještě pochopit. Do některých knih se musí zkrátka dospět. Jsem rád, že jsem tento román četl ve svých 26 letech, v době, kdy už dokážu posoudit psychologickou i společenskou rovinu, ale také velice přesvědčivou, skoro až vyčerpávající, charakteristiku ruské společnosti druhé poloviny 19. století. Dostojevskij se dotknul otázek náboženství, filozofie, psychologie, společenského postavení snad všech skupin - zkrátka jedná se o mnohovrstevnaté dílo, které se věru nečte snadno, ale díky té obsáhlosti dokáže vystihnout mnoho momentů a důležitých bodů tehdejší ruské společnosti. Věřím, že až se k tomuto veledílu jednou vrátím, objevím spoustu nových a jiných postojí či myšlenek než dnes.

18.02.2023

Zastyděla jsem se sama před sebou, že jsem kdysi ve škole tuto povinnou četbu nečetla. Dostihla mě dobrovolně...v dospělosti. A dostala mě tak , že jsem snad při čtení nedýchala. Sonda do duše člověka...zavede vás k zamyšlení nad nejen pomyslnou svobodou člověka, nad vírou v Boha, nad vinou a trestem, .,prostě nad životem jako takovým...a pochopíte i to, že cituji..."tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít"... Každý se někdy dostane na rozcestí, kdy hledá jak žít dál, najednou nemůže, nechce, nemá sílu na další krok... a tady jsem přestala nadobro dýchat, když jsem před sebou v textu četla o lidech , kteří sílu opravdu nenašli a dobrovolně odešli ....
, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být."
Na druhou stranu vysvětlení svobody člověka, kdy i přes ponurý den u mně vysvitlo slunce a nalilo do mě tolik víry a energie, ...nikdy jsem nic podobného u čtení nezažila. Není to rozhodně lehké čtení, ale stojí za to. Chyba, že nás ruskou literaturu nutili číst v mladěm věku. Myslím, že mladá, naivní cácorka, jako jsem byla v 17 letech já, rozhodně nemohla pochopit velikost a rozsah tohoto skvostů.

16.01.2023

Jako bych tam byl, půl druhého století zpět, někde v carském Rusku, přímo v hlavách a myslích všech těch lidí s mnohdy dost narušenou osobností. Tak přesně tohle Dostojevskij umí skvěle.

Doporučing:
Nenechat se odradit dlouhými monology, vyhranit si čas a pustit se do čtení.

02.01.2023

Musím říct, že mi jako lepší román slavného autora přijdou "Běsi". "Karamazovské postavy" nejsou tolik hodné vědecké analýzy či interpretace. Velký ruský člověk je v Karamazových spíše nekomplikovaným alibistickým opilcem, slabochem v resentimentu. Věřit nebo nevěřit v boha? Nelze věřit, nelze nevěřit, a v tom je lidské utrpení. Místy je utrpení i těch 740 stran, nekonečné tuny grafomanství! Je uměním tohle napsat, každopádně jsem už asi po třicítce dostatečně opotřebovaným cynikem 21. století otráveným salónním řečněním, ne jako na vysoké, kdy jsem si konzumací tohoto neodbytně myslel, že objevuju Ameriku, ehm, tedy pardón: To pravé a veliké, ufňukané a opilé Rusko.

13.10.2022

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.

Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.

Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.

Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.

Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.

07.10.2022

Monumentální mnohovrstevnatý psychologicko-filozofický román od znalce lidských duší Dostojevského, je především pojednání o víře v Boha, vině a trestu, odpovědnosti za napáchané skutky, kde se samotný příběhový děj v první polovině kolikrát utápí v teologických rozmluvách a dlouhých monolozích. Tudíž nic jednoduchého ke čtení a rozhodně doporučuji si na knihu udělat čas. Naproti tomu poté co se stane "ta věc", se kniha více soustředí na samotný děj až do strhujícího soudního finále. Zajímavostí je, že autor původně zamýšlel pokračování a je škoda že se k němu už nedostal. Jedna z nejnáročnějších knih, ať už svým rozpětím tak myšlenkovým obsahem, Dostojevského magnus opum, zaslouženě patří na hřeb klasické literatury a mezi pár těch knih, které nikdy nezestárnou.

31.08.2022

Velkolepý spektákl do hloubky propracovaných postav – lidských charakterů. Jedná se více o určité charakterové typy (až téměř „archetypy“), než o zobrazování reálných lidí. Postavy sice obvykle nevybočují ze své role, ale jejich charakteristika je postupně propracovávána do stále větší hloubky. S nadsázkou bychom mohli najít analogii ve zobrazení lidské duše, kterou Platón popisuje jako dva divoké koně (vznětlivost a žádostivost), které by měl umět vozataj rozum ukočírovat. V určitém smyslu bychom se mohli pokusit složit charaktery hlavních postav a sestavit z nich obraz duše. Těžko říct, zda to má být duše autora, čtenáře, typicky ruského člověka (jak trochu naznačuje v závěru) nebo obecně lidské duše. Každopádně asi do všech postav se můžeme vžít a určitým způsobem se s nimi ztotožnit.

Současně zamýšlení se nad silnými společensko-filozofickými proudy, které hýbaly tehdejší společností. Na rozdíl od románu Běsi, který se více věnuje tématu tehdy nových socialistických proudů, Bratři Karamazovi se asi nejsilněji zaměřují na téma náboženství, na vztah člověka k Bohu, a to zase z různých perspektiv. Zejména se tu střetávají dva pohledy personifikované do postavy až ideálně zobrazeného v klášteře žijícího a hluboce a neochvějně věřícího Aljoši – čistého, ale přitom rozhodně ne naivního, a do postavy vzdělaného racionálně zaměřeného intelektuála Ivana, ovšem ani on si své hledání nijak nezjednodušuje.

To vše na osnově zajímavého dějového příběhu o nemravném otci, jeho třech (vlastně čtyřech) zcela odlišných dětech, o lásce a žárlivosti, o vraždě a jejím vyšetřování. Ale přestože děj je zajímavý a dává knize rámec, nebyl pro mě tím nejdůležitějším. Uvědomil jsem si to obzvláště v náhodném kontextu, že knihu jsem četl krátce po poslechnutí si rozhlasové adaptace zpracované stanicí Vltava. Tato „audiokniha“ je skvěle obsazená a dobře se poslouchá. V ní je základní děj s načrtnutím postav a detektivní zápletkou. Kniha je ale vlastně o něčem jiném. Musím přiznat, že Dostojevskij mě po překonání počátečních obav znovu strhnul, nadchnul a naplnil obdivem, co všechno jeden člověk může v románu obsáhnout.

28.08.2022

Rozvláčnější, ale stále skvělé.

28.08.2022

Další kniha z pera Dostojevského, která mě bohužel neoslovila.

29.06.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

26.05.2022

Úcta ke klasice a tedy 4 hvězdy. Přiznám se, ze ve filozofickych pasážích jsem měla tendenci nesoustředit se a jen letmo dane přeletět očima. Za mě Zločin a trest určitě lepší dílo a více čtivé od daného autora. Asi nedokážu tolik ocenit všechny rozměry díla, které se pečlivému a zapálenému čtenáři mohou tolik libit. Jsem rada, ze jsem tuto klasiku přečetla, ale už se k ni pravděpodobně nevrátím.