Bratr z ledu
Alicia Kopf
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379175/bmid_bratr-z-ledu-zzo-379175.jpg
3
56
56
Leitmotivem knihy je led ve všech podobách a asociacích – ledovce, mráz, zima, sníh, chlad, bělost – a současně funguje jako metafora mezilidských vztahů: těch blízkých mezi hrdinčinou matkou, bratrem autistou a jí samotnou, i těch vzdálených mezi jedinci žijícími v cizím, složitém, venkovním světě začátku jednadvacátého století. Propojení subjektivních pasáží s dokumentárními popisy polárních dějin upomíná kupř. na poetiku Julia Cortázara či Milana Kundery.... celý text
Přidat komentář
Řekla bych, že leitmotivem knihy je autorčin pocit odstrčenosti a nemilovanosti v dětství, podpořený ještě rozchodem rodičů a odchodem otce, kterého měla zřejmě hodně ráda a on se jí pak přestal ozývat. Autorka si všechnu svou ublíženost tahne s sebou až do dospělosti a evidentně nemá sílu se s ní vyrovnat, naopak se v ní ještě utvrzuje a nimrá. Snaží se najít odpovědi na své pocity, snaží se hledat sama sebe, vidí paralely mezilidských vztahů v chladu, ledu a nedostupnosti polárních končin.
I na mě její zpovědi působí nedospěle a nesympaticky a přikláním se k názoru její matky.
Za plno faktů včetně fotografií a citovaných zdrojů ale dávám aspoň 2*, ty byly přínosem. Jinak mě kniha nijak neoslovila.
Knihy z této řady vždy trochu vybočují, ale jistojistě i obohatí. I tato kniha není monolit, ale soubor postřehů a črt, některé velmi zajímavé a některé, přiznám se, vyvolaly otázku "co to čtu?!" Nakonec vše dává smysl a knihu mohu doporučit.
Co na to říct. Dočetla jsem, ale byla to fuška. Půlka knihy je takřka dokument o dobývání pólů, vzniku vločky, zprávy o nejstudenějších oblastech, naměřených teplotách, oblacích, ledovcích. Do toho se prolíná autorčin příběh - autistický bratr, rozvrácená rodina, její cesta životem. Nemůžu si pomoct, ale autorka mi sympatická není.
Druhou půlku knihy jsem vůbec nepochopila. Věty, které mi nedávají smysl. Myšlenky, kterým nerozumím. Ať mi někdo prosím vysvětlí, co znamená: informelová figurace je redundantní (str. 158). Netuším, kdo má být cílovou skupinou této knihy.
Je těžší a důležitější dobýt severní pól nebo svůj vlastní vnitřní pól? A stojí to za to? Kniha která není román, je to vlastně vnitřní boj autorky, která se snaží něco napsat. Spousta odkazů, mouder, zajímavostí, prolnutí s příběhem s autistickým bratrem. Moc mne to bavilo a moc mi to dalo.
To asi není kniha pro běžného čtenáře, troška dekonstrukce, nejde o klasický román od A do Z, ale pro silnější čtenáře a trošku i nátury ideální forma konceptuálního umění v literatuře...
Zklamání! Pokud chcete číst knihu o rodině autisty nenechte se oklamat. Taky jsem se těšila na pohled osoby, která je sourozencem handicapovaného, jaké je dětství a vyrůstání s autistou, ale o tomhle to fakt nebylo.
Knihou jsem se prokousávala do konce,takto formolované psaní je na mě složité a nedá mi to co od knihy mám ráda.Určitě se najdou čtenáři,kteří takové čtení ocení za mě,ale ne.
Originální forma bezesporu, ale uvnitř nic. Napadají mě slova jako "in" a "cool". Bratr z ledu je připomínka povinnosti. Zajímá ji, jestli by mu chyběla, ale jak je to naopak? Fňukání a nespokojenost. V jednu chvíli jsem si pomyslela něco o labilní puberťačce a v následující větě jsem se dočetla, že je jí přes třicet. Jedna hvězda za zajímavosti z polárních expedic, druhá za Island.
"... velké množství lidské špatnosti je nestravitelné pro přítomného červa, který si je vědom, že by saturoval obranu svého malého organismu schopného strávit pouze konflikty na lokální úrovni." Co? - "Jsem zombi Werther, potácející se mezi jedlemi poté, co se zamiloval a několikrát vystřelil." Cože? - "Island. Černá plíseň mezi kachlíky. Na lidské škále: hyperkrajina." Prosím? - Tak trochu "žena na pokraji nervového zhroucení" - ale obávám se, že tohle by ani Almodóvar nedal... Autoterapeutické psaní bez sebereflexe. Fňukání by mi nevadilo, kdyby se nestřídalo s pózou nepochopené intelektuálky a umělkyně. Autistický brácha vůbec není podstatný - je jen záminka. A to nejzajímavější jsou nakonec fakta o ledu a polárních výpravách... Na druhé straně - dočetla jsem do konce.
Kniha mě hodně bavila a líbilo se mi, jak autorka vše točí kolem ledu v různých podobách a převádí zamrzání i na mezilidské vztahy. Hlavně ,asi každý ,si vykoná tu pravou polární výpravu, sám v sobě samém. Moc mě zaujali i postřehy o dobývání pólů a různé poznatky o sněhových vločkách, ledovcích a polárním kruhu.
Ve mě to nezanechalo vůbec nic. Vlastně bych mohla říct že mě to zanechalo chladnou, ale nechci knize ( je mi líto) moc nahrávat. Kniha ačkoliv se představuje jako netradiční román již v anotaci, románem vlastně vůbec není. A ne pro vsuvky z Wikipedie či podobné články. Ovšem proto že to působí jako deníkové zápisky v takové nic moc formě. Občas něco sice obsahově zaplane, myšlenka apod. ale ihned o tom člověk neví, jelikož to tak docela nedrží pohromadě. Text je možná dobře načrtnutý ale na kompaktní knihu příliš nespolehlivý. Navíc bráška byl i pro autorku asi příliš nezajímavý. Bohužel.
Nebo možná to právě takový dojem mělo zanechat, takové nespolehlivé tápání a ohledávání. Nevím. Kniha k přemýšlení...
No, podle mě avízovaným leitmotivem knihy není led, ale kňourání. Nerada bych Bratrovi z ledu křivdila, ale při čtení mé počáteční nadšení postupně zamrzalo a nevím, zda si kniha zaslouží i ty 2*. Dokumentární kapitoly o sněhu a polárních výpravách jsou zajímavě VYPSANÉ z rozličných zdrojů (wikipedia) a popisují vcelku obecně známé věci o dobytí pólů. Sníh a led mě fascinuje ve všech podobách, ale v tomto případě to bylo jen opakování známého bez přidané osobitosti či poetiky.
Postiženého bratra autorka okrajově a neosobně zmíní (přirovnání "z ledu" je pěkné), ale z velké části se zabývá sama sebou, a to hodně na přeskáčku. Některé spojitosti s ledem jsem pochopila, jiné kapitoly šly naprosto mimo mě (Šatna R...?). Alicia Kopf se snaží o vysokou literaturu, ale vyprávění sklouzne k ublíženému: R. mě opustil, S. mi nedal lajk na facebooku, tatínek mi nedal peníze (30-leté ženské) a maminka mě nezavezla do Ikei (protože se musí starat o autistického bratra). A celá kniha končí cestopisem z Islandu - to je teď přeci v módě (autorka asi byla v jiném Reykjavíku, když "obešla celé město za 15 minut". Mně osobně trvalo přes 4 hodiny ho přejít napříč). Její "dobytí" Islandu v několika dnech alá turistické hop-on hop-off je vcelku smutné, zvláště když klade takový důraz na těžkost polárních výprav. Prostě mi nesedla osobnost autorky, která se v textu výrazně projevuje, a netuším, proč tuhle knihu vůbec napsala (vypsala)...
Bratr z ledu
Kniha není uceleným dílem, ale mozaikou, koláží, nebo, jak i sama autorka přiznává, jejím projektem na pokračování. Mně se líbila, sice části o rozmanitých polárních výpravách jsou mnohem podrobněji rozepsány v jiných knihách, ale není na škodu si je připomínat a přemýšlet o nich v jiných souvislostech. Co mě zarazilo, byly místy faktické chyby v textu, například někde je záměna Arktidy a Antarktidy (str. 75 a 76, správně má být Arktida). Nevím, zda se chyby dopustila sama autorka, anebo je chyba v překladu, ale srážím za to dvě hvězdičky.
Co se týče niterných pocitů autorky, každý máme nějaké, já je respektuji a nemám potřebu je kritizovat. Rozbor chování jejího autistického bratra, "zamrzlého v ledu", pak může být užitečný pro každého, kdo se setkává s podobně postiženým člověkem.