Bratři Karamazovi

04.12.2023

Zpočátku jsem měl obavy, že mě Dostojevský v takovém formátu nenadchne a já se budu nudit (jako se mi stalo u "Idiota", které mu bych měl dát znovu šanci), ale opak byl pravdou. Příběh jako takový je velmi hutný, propletený morálními či náboženskými otázkami, nezapomenutelnými postavami a poutavým dějem. Věřím, že jsem zatím nečetl tak komplexní knihu, jako je tato. Když jsem ji dočítal, říkal jsem si, že by mi nevadilo, kdyby pokračovala dál - i když jsem měl rád prakticky jenom Aljošu, stejně mě ostatní postavy taky velmi bavily.

Čteno tři měsíce ( asi nejdelší čas, za který jsem přečetla jeho knihu). Přesto autor prostě umí zajistit, že i po uplynutí dlouhé doby po dočtení, tak v člověku pořád zůstávají takové záblesky příběhů a silné poutavé pocity ke knize (vášeň, láska, smrt, nenávist, boj dobra a zla, poslední soud) a myšlenky, ke kterým se člověk rád vrací a dlouho v něm rezonují. Ten pocit, jak se člověk cítí při čtení, to kouzlo se přenést úplně jinam i do jiné doby a zažívat ty věci spolu s hrdiny knih, to mu nikdo nesebere. Dostojevský je někdo, kdo prostě uměl psát, nahlédnout do lidského nitra a mistrně popsat člověka například jen v rámci života jedné rodiny Karamazů.

23.07.2023

Som rád, že som knihu nemal v rámci povinného čítania. Je tak hutná a vrstevnatá, že ak by tak bolo, s najväčšou pravdepodobnosťou znenávidím Dostojevskeho na roky dopredu. Povinné čítanie je podľa mňa dobrý spôsob ako človeku znechutiť literatúru nadlho.

Ku knihe som sa našťastie dostal až v dospelosti, pár rokov po skončení gymnázia. Dala mi zabrať aj dnes a čítal som ju hádam mesiac, čo sa mi u kníh stáva naozaj zriedkavo.

Pútavý psychologický román (ktorý mal byť údajne ešte dlhší), avšak natoľko vrstevnatý, že som si knihu musel dávkovať. Ako hlavné idey som vnímal postoj k utrpeniu, postoj a vzťah k bohu (či náboženstvu všeobecne) a rozpor medzi tradíciami a novým myslením.

Obrovské množstvo postáv miestami pôsobilo ako atlas diagnóz. Najnepríjemnejšie na mňa pôsobil štábny kapitán Snegirjov aj s celou rodinou - človek plný nenávisti voči všetkým, ktorý bol však navonok schopný zlízať vrchnosti z topánok posledné hovno s pološialenou manželkou, nemohúcim synom, ktorý správaním pripomínal psa zahnaného do kúta a dvomi dcérami, jednou chromou, druhou nenávistnou. Tu dokázal Dostojevskij opísať ten hnus a odpornosť priam majstrovsky, či už správaním postáv alebo prostredím, v ktorom žili.

Každý z karamazovského klanu vyjadroval niečo iné. Starý chlípnik Fjodor Pavlovič bol zosobnením toho najhoršieho z ľudstva. Dmitrij vyjadroval vášeň a nespútanosť, Ivan hlas rácia a skepticizmu a Aljoša bol akýmsi opakom svojho otca, nevinný a idealistický, avšak nie naivný. Nemanželský syn Smerďakov, navonok prehliadaný chudák, bol v skutočnosti vypočítavá špina.

09.06.2023

Přečteno v rámci povinné četby. Tenkrát na mně toto dílo bylo dost těžké, hutné a špatně se mi četlo. Film jsem neviděla, mohl by být určitě pěkně zpracovaný. Ale po zklamání knihou nějak po podobné literatuře ani filmu neprahnu.

02.05.2023

Těžká bramboračka. Měl jsem to vzdát po první desetině, ale naivně jsem věřil, že se dočkám nějakého nadčasového poselství. Číst se to moc nedá.

07.03.2023

Doporučuju i film (P.Zelenka)

04.03.2023

Jsem rád, že jsem tuto knihu nečetl jako povinnou četbu. Tohle fenomenální dílo má v sobě tolik myšlenek, názorů, postojů, hodnot a mnoho dalších věcí, že by to má mladá a nezkušená hlava nedokázala pojmout, natož pak ještě pochopit. Do některých knih se musí zkrátka dospět. Jsem rád, že jsem tento román četl ve svých 26 letech, v době, kdy už dokážu posoudit psychologickou i společenskou rovinu, ale také velice přesvědčivou, skoro až vyčerpávající, charakteristiku ruské společnosti druhé poloviny 19. století. Dostojevskij se dotknul otázek náboženství, filozofie, psychologie, společenského postavení snad všech skupin - zkrátka jedná se o mnohovrstevnaté dílo, které se věru nečte snadno, ale díky té obsáhlosti dokáže vystihnout mnoho momentů a důležitých bodů tehdejší ruské společnosti. Věřím, že až se k tomuto veledílu jednou vrátím, objevím spoustu nových a jiných postojí či myšlenek než dnes.

18.02.2023

Zastyděla jsem se sama před sebou, že jsem kdysi ve škole tuto povinnou četbu nečetla. Dostihla mě dobrovolně...v dospělosti. A dostala mě tak , že jsem snad při čtení nedýchala. Sonda do duše člověka...zavede vás k zamyšlení nad nejen pomyslnou svobodou člověka, nad vírou v Boha, nad vinou a trestem, .,prostě nad životem jako takovým...a pochopíte i to, že cituji..."tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít"... Každý se někdy dostane na rozcestí, kdy hledá jak žít dál, najednou nemůže, nechce, nemá sílu na další krok... a tady jsem přestala nadobro dýchat, když jsem před sebou v textu četla o lidech , kteří sílu opravdu nenašli a dobrovolně odešli ....
, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být."
Na druhou stranu vysvětlení svobody člověka, kdy i přes ponurý den u mně vysvitlo slunce a nalilo do mě tolik víry a energie, ...nikdy jsem nic podobného u čtení nezažila. Není to rozhodně lehké čtení, ale stojí za to. Chyba, že nás ruskou literaturu nutili číst v mladěm věku. Myslím, že mladá, naivní cácorka, jako jsem byla v 17 letech já, rozhodně nemohla pochopit velikost a rozsah tohoto skvostů.

16.01.2023

Jako bych tam byl, půl druhého století zpět, někde v carském Rusku, přímo v hlavách a myslích všech těch lidí s mnohdy dost narušenou osobností. Tak přesně tohle Dostojevskij umí skvěle.

Doporučing:
Nenechat se odradit dlouhými monology, vyhranit si čas a pustit se do čtení.

02.01.2023

Musím říct, že mi jako lepší román slavného autora přijdou "Běsi". "Karamazovské postavy" nejsou tolik hodné vědecké analýzy či interpretace. Velký ruský člověk je v Karamazových spíše nekomplikovaným alibistickým opilcem, slabochem v resentimentu. Věřit nebo nevěřit v boha? Nelze věřit, nelze nevěřit, a v tom je lidské utrpení. Místy je utrpení i těch 740 stran, nekonečné tuny grafomanství! Je uměním tohle napsat, každopádně jsem už asi po třicítce dostatečně opotřebovaným cynikem 21. století otráveným salónním řečněním, ne jako na vysoké, kdy jsem si konzumací tohoto neodbytně myslel, že objevuju Ameriku, ehm, tedy pardón: To pravé a veliké, ufňukané a opilé Rusko.

13.10.2022

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.

Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.

Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.

Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.

Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.

07.10.2022

Monumentální mnohovrstevnatý psychologicko-filozofický román od znalce lidských duší Dostojevského, je především pojednání o víře v Boha, vině a trestu, odpovědnosti za napáchané skutky, kde se samotný příběhový děj v první polovině kolikrát utápí v teologických rozmluvách a dlouhých monolozích. Tudíž nic jednoduchého ke čtení a rozhodně doporučuji si na knihu udělat čas. Naproti tomu poté co se stane "ta věc", se kniha více soustředí na samotný děj až do strhujícího soudního finále. Zajímavostí je, že autor původně zamýšlel pokračování a je škoda že se k němu už nedostal. Jedna z nejnáročnějších knih, ať už svým rozpětím tak myšlenkovým obsahem, Dostojevského magnus opum, zaslouženě patří na hřeb klasické literatury a mezi pár těch knih, které nikdy nezestárnou.

31.08.2022

Velkolepý spektákl do hloubky propracovaných postav – lidských charakterů. Jedná se více o určité charakterové typy (až téměř „archetypy“), než o zobrazování reálných lidí. Postavy sice obvykle nevybočují ze své role, ale jejich charakteristika je postupně propracovávána do stále větší hloubky. S nadsázkou bychom mohli najít analogii ve zobrazení lidské duše, kterou Platón popisuje jako dva divoké koně (vznětlivost a žádostivost), které by měl umět vozataj rozum ukočírovat. V určitém smyslu bychom se mohli pokusit složit charaktery hlavních postav a sestavit z nich obraz duše. Těžko říct, zda to má být duše autora, čtenáře, typicky ruského člověka (jak trochu naznačuje v závěru) nebo obecně lidské duše. Každopádně asi do všech postav se můžeme vžít a určitým způsobem se s nimi ztotožnit.

Současně zamýšlení se nad silnými společensko-filozofickými proudy, které hýbaly tehdejší společností. Na rozdíl od románu Běsi, který se více věnuje tématu tehdy nových socialistických proudů, Bratři Karamazovi se asi nejsilněji zaměřují na téma náboženství, na vztah člověka k Bohu, a to zase z různých perspektiv. Zejména se tu střetávají dva pohledy personifikované do postavy až ideálně zobrazeného v klášteře žijícího a hluboce a neochvějně věřícího Aljoši – čistého, ale přitom rozhodně ne naivního, a do postavy vzdělaného racionálně zaměřeného intelektuála Ivana, ovšem ani on si své hledání nijak nezjednodušuje.

To vše na osnově zajímavého dějového příběhu o nemravném otci, jeho třech (vlastně čtyřech) zcela odlišných dětech, o lásce a žárlivosti, o vraždě a jejím vyšetřování. Ale přestože děj je zajímavý a dává knize rámec, nebyl pro mě tím nejdůležitějším. Uvědomil jsem si to obzvláště v náhodném kontextu, že knihu jsem četl krátce po poslechnutí si rozhlasové adaptace zpracované stanicí Vltava. Tato „audiokniha“ je skvěle obsazená a dobře se poslouchá. V ní je základní děj s načrtnutím postav a detektivní zápletkou. Kniha je ale vlastně o něčem jiném. Musím přiznat, že Dostojevskij mě po překonání počátečních obav znovu strhnul, nadchnul a naplnil obdivem, co všechno jeden člověk může v románu obsáhnout.

28.08.2022

Rozvláčnější, ale stále skvělé.

28.08.2022

Další kniha z pera Dostojevského, která mě bohužel neoslovila.

29.06.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

26.05.2022

Úcta ke klasice a tedy 4 hvězdy. Přiznám se, ze ve filozofickych pasážích jsem měla tendenci nesoustředit se a jen letmo dane přeletět očima. Za mě Zločin a trest určitě lepší dílo a více čtivé od daného autora. Asi nedokážu tolik ocenit všechny rozměry díla, které se pečlivému a zapálenému čtenáři mohou tolik libit. Jsem rada, ze jsem tuto klasiku přečetla, ale už se k ni pravděpodobně nevrátím.

14.05.2022

(SPOILER) Dotlač tohto vydania (jediné slovenské vydanie v 1 celku (ostatné vydania sú 2zväzkové)) bol v roku 2016. Ide o lepenú väzbu v pevnom obale s prebalom, strany pri neopatrnom používaní začnú vypadávať.
Podľa informácií v knihe ide o nové vydanie prekladu Jána Ferenčíka - prekladu 2 zväzkových Bratov Karamazovových z roku 1990. Mám obidva preklady doma - aj z roku 1990, aj 2016. Nejde o ten istý text, resp. nestalo sa "ctrl c/ctrl v", pretože v novom preklade z roku 2016 nielenže je obrovské množstvo preklepov a chýb (namiesto "pretože" "pretoža", namiesto "že" "ža"), ktoré v pôvodnom texte nie sú, ale ide aj o vynechané samotné odseky - napr. konkrétne 10. kniha 7.kapitola (IĽUŠA) v pôvodnom texte (preklad z r. 1990, 2.zväzok) na strane 65:
SPOILER:
A vybehol z pitvora. Chcel sa ubrániť plaču, ale v pitvore sa jednako rozplakal. V tomto stave ho zastihol Aľoša.
"Koľa, musíte rozhodne splniť slovo a prísť, inak by ho to strašne zronilo," dôrazne mu pripomenul Aľoša.
"Rozhodne! Och, ako len preklínam sám seba, že som neprišiel prv..."
KONIEC SPOILERU
V preklade z roku 2016 (strana 657) je:
A vybehol z pitvora. Chcel sa ubrániť plaču, ale v pitvore sa jednako rozplakal. V tomto stave ho zastihol Aľoša.
"Rozhodne! Och, ako len preklínam sám seba, že som neprišiel prv..."

Neviem, koľko je takých fatálnych chýb v preklade z roku 2016, nový preklad som čítal od 8. knihy (strana 431), dovtedy som čítal z prekladu z roku 1990. Takže ak si chcete kúpiť slovenskú verziu Bratov Karamazovových, zháňajte buď staré vydania, alebo z Ikaru 2 zväzkové vydanie z roku 2019 - ktoré hádam nemá takéto chyby (väzba z Ikaru je tiež lepená v pevných doskách s prebalom).

K samotnému príbehu - za mňa plný počet, hoci niektoré pasáže sa mi zdali zbytočne rozťahané. Ide o mnohovrstvové dielo, v ktorom sa preberá svetský život, duchovný život, morálka, čo-to z politiky, medziľudské vzťahy, partnerská láska a priateľstvo, kamarátstvo, láska k blížnemu... Čítanie môže mnohých odradiť tým, že príbeh ako taký sa nikam neponáhľa, ide skôr o psychologické a sociálne vnímanie postáv.
Kniha má niekoľko posolstiev a myšlienok, niektoré odseky citovali vo svojich dielach aj neskorší autori (napr. Mario Puzo).
Zo všetkých myšlienok knihy (a že ich je!) vyberiem jednu z tých, ktorá ma zaujala: "Keby nebolo Boha, museli by ho vymyslieť." Samozrejme, myšlienka má v knihe svoj príbeh a svoje opodstatnenie, dá sa ale chápať aj bez knižného príbehu (len či správne...?).
...knihu som začínal čítať asi 5x. Nevedel som sa začítať. = toť informácia pre tých, ktorí knihu odkladajú. Nebojte, raz si k sebe cestu nájdete a neoľutujete. Ani ja neľutujem.

10.03.2022

Pokorně musím přiznat, že takovéhle dílo mi nepřísluší kritizovat. Žasnu nad jeho rozsahem a monumentálností. Jak tohle mohl napsat jeden člověk?-) Já jsem to četl poměrně intenzivně v čase nejkratších dní a nejdelších večerů měsíc a půl. Kromě neuvěřitelně propracovaných postav bratří i otce Karamazových, jakož i jejich příběhů, mě velmi oslovila i postava starce Zosimy a jeho životní zkušenost "comming out tě osvobodí". Sympatie a soucit jsem pociťoval k tolik podceňovanému a otloukanému Smerďakovovi. Pokud bych si mohl dovolit výtku, budu ji mít k postavám žen: až jsem měl pocit, že o ženách Dostojevský slyšel, ale nikdy žádnou nepotkal - samé hysterky, omdlévající při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A taky mě poněkud iritovaly medicínské pasáže, ty všelijaké nervové horečky a záněty mozků;-) Ale dílo jako celek obstojí, má ducha a má co říct.