Bratři Karamazovi

06.12.2021

Vynikajicí, mnohovstrevnaté dílo. Hlubinná psychologická sonda do uvažování člověka, bez ohledu na to, v jakém století se zrovna nachází a v jaké zemi to je. Jistě, ruské "kulisy" jsou originální, ale podle mého je možné číst tento text jako svědectví o hranicích lidských psychických možností. Velmi umně Dostojevský pracuje se základními lidskými vlastnostmi (tři bratři jako tři základní archetypy), staví je do extrémní situace, která má v sobě sice kriminální zápletku, ale ta tam je podle mého "jen" pro tekutost děje. Jinak klade samé otázky. Co dělat, když stojíš tváří v tvář zločinu? Kde je jedinec a kde společnost? Jak moc se ohlížet na propletence vztahů, v kterých je člověk zatkán. Kde jsou hranice lásky a oběti? Má zoufalství vůbec nějaké hranice? Kam až je možné zajít? Zkrátka podle mého jedno ze základních děl, které z nezvyklé strany nasvětlí lidskou bytost zmítající se ve spleti svých tužeb, vášní a společenských vazeb, přičemž to vše neosvobozuje, ale vlastně spoutává.

30.11.2021

Toto psychologicko-filozofické dílo neodmyslitelně a právem náleží mezi zásadní klasická literární díla. Dostojevský opět dokazuje, jak důkladný badatel a velký znalec lidské duše je - tady hlavně té ruské. Autor se v románu zamýšlí nad lidskou existencí, vírou v boha, otázkou viny, trestu, odpovědnosti, což bravurně zobrazuje v jednotlivých postavách příběhu. Tentokrát jsem poslouchala jako výbornou dramatizaci na radiu VLTAVA - doporučuji.

29.11.2021

Musím říci, že pro mne bude asi navždycky z Dostojevského nejsilnější Zločin a trest. Karamazové jsou dobrý a zajímavý román, autor je rozhodně génius. Ale neohromilo mne to tolik.

16.06.2021

Po téměř pěti letech jsem se rozhodl, že si přečtu další knihu od Dostojevského, a to knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI. Tato kniha má téměř 1 000 stran a této knihy jsem se hodně obával, poněvadž jsem věděl, že hodně čtenářů knihu nedočetlo a četbu vzdali, což z jedné strany dokážu pochopit, poněvadž tento úmysl jsem měl také, když jsem dočetl do strany 110 a knihu jsem chtěl odložit, ale nakonec jsem si to rozmyslel a pokračoval v příběhu. Tato kniha byla pro mě jedna z největších čtenářských výzev během mého života, ale nakonec jsem knihu přečetl. Knihu hodnotím na 80 %.

Román líčí osudy rodiny Karamazovových, otce FJODORA PAVLOVIČE, který je alkoholik a děvkař, a jeho synů. DMITRIJ (MÍŤA) je jeho nejstarší syn a podobá se svému otci. IVAN odmítá tradiční náboženství a Boha. ALJOŠA je nejmladší ze všech bratrů a hledá víru, která by jej ochránila před mravním úpadkem. SMERĎAKOV je asi synem Fjodora Pavloviče, dělá sluhu v jeho domě a trpí epilepsií. Pokud bychom chtěli vystihnout jedním slovem dominující část, která se vyskytuje u bratrů, tak u Dmitrije by to byla vášeň, u Ivana rozum a u Aljoši cit. Fjodor Pavlovič je zosobněním staré Rusi včetně jejích panských zlozvyků a včetně její krutosti, v synech se již projevují různé myšlenkové proudy nové generace.

V románu se vyskytují otázky o náboženství, filosofické, sociální a společenské otázky a také detektivní zápletka. Ze všech čtyř bratrů mi byl nejvíce sympatický Aljoša, protože lidem s trpělivostí naslouchal a snažil se jim pomáhat. Oblíbil jsem si starce ZOSIMU, zaujal mne jeho život a jeho příhody, upoutal mne také příběh chlapce ILJUŠI a jeho táty - štábního kapitána. Zajímavá byla také legenda o VELKÉM INKVIZITOROVI, rozhovor mezi Aljošou a Ivanem na téma víry. Zajímavé byly Ivanovy názory, ve kterých tvrdil, že Bůh není a je tudíž všechno dovoleno. K těmto částem se časem vrátím. Je to určitě na zamyšlení..

Román je rozdělený do 12 knih, jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány, kniha má Epilog. V románu se vyskytuje hodně dialogů. Román je hodně rozvláčný a v některých momentech z vyšetřování vraždy jsem byl doslova unavený z připomínání skutečností, které autor už několikrát zmínil. Z jedné strany se není čemu divit, když se vyšetřuje vražda, skutečnosti se připomínají a hledá se pachatel zločinu, ale někdy to bylo hodně únavné a zdlouhavé. Autor to popsal do nejmenších detailů a všechno bylo promyšlené. V románu se vyskytovaly smutné části, ale také jsem se zasmál při některých dialozích Aljoši s KATĚRINOU IVANOVNOU, legrační mi připadaly také Poláci, se kterými se setkal na pijatice Dmitrij a kteří mluvili polsky (panovie). V románu se vyskytuje také láska.

Autor je "vševědoucí" vypravěč. V románu se vyskytuje hodně témat jako zločin, odpuštění, nahlédneme do ruské společnosti tehdejší doby, v románu se pokládají otázky typu, jestli je Bůh nebo není apod. Zajímavostí je, že autor v některých částech píše, že nebude všechno podrobně vypisovat, protože by to vydalo na další knihu a já jsem si říkal, že to bylo správné rozhodnutí, protože román by byl mnohem delší. :)

V závěru knihy se nachází SLOVNÍČEK PRAVOSLAVNÉ TERMINOLOGIE. Škoda, že se v knize nevyskytuje Doslov, ve kterém by bylo pojednáno o Dostojevském, jeho díle včetně románu Bratři Karamazovovi. Určitě by to bylo vhodné, protože tento román je náročnější na četbu.

Číst nebo nečíst knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI? To je otázka, na kterou je těžké odpovědět. Pro mě osobně to nebyla jednoduchá kniha na čtení a dala mi poměrně dost zabrat. Pokud někdo začíná s Dostojevským, raději bych doporučil jiné knihy, které jsem četl, například ZLOČIN A TREST, URAŽENÍ A PONÍŽENÍ, ZÁPISKY Z MRTVÉHO DOMU, IDIOT aj. Knihu Bratři Karamazovi bych si ponechal jako jednu z posledních možností, ale je to jen můj názor, viděno mýma očima. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Ten, kdo lže sám sobě a vlastní lži naslouchá, dospěje až k tomu, že v sobě ani kolem sebe již nerozezná vůbec žádnou pravdu a neváží si tak ani sebe, ani jiných. Když si nikoho neváží, přestává milovat, a aby se bez lásky měl čím pobavit a zaměstnat, oddává se vášním a hrubým slastem, takže ve svých hříších klesá naroveň dobytku, a to vše se děje z nepřetržitého lhaní sobě i jiným.

Pochop – nejde o to, že bych nepřijímal Boha, já nepřijímám svět, který stvořil, nepřijímám svět Boží a nejsem s to na něj přistoupit.

Ovšem Bůh je jen hypotéza… Ale… pro pořádek to být musí, to uznávám… v zájmu celosvětového řádu atakdále… a kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vymyslet.

Nejde o to, že bych odmítal Boha, Aljošo, já mu jen co nejuctivěji vracím lístek.

Někdy narazíte na lidi velmi citlivé, ale zároveň jaksi přiskřípnuté. A to šaškování je vlastně takový vztekle ironický škleb, určený těm, jimž si kvůli své dlouholeté ušlápnutosti a bázni netroufají říct pravdu rovnou do očí.

Protože kdyby Bůh nebyl, tak má zemi a vůbec všehomír na povel člověk. No to je ohromný! Jenže kde se v člověku vezme dobro – bez Boha? To je ta otázka! To mi věčně táhne hlavou. A koho pak má milovat, myslím člověk?! Ke komu má cítit vděk, komu nakonec zapěje hymnus?

09.06.2021

Je to hodnĕ dlouhé a z psychologického hlediska zajímávé,jak jsou vykresleny jednotlivé osoby.Poslechnout si jako audioknihu načtenou odborníky na mluvené slovo z řad herců tomu dodává šmrnc.

07.06.2021

Tento Dostojevského román je pro mě literární ekvivalent obrazů Hieronyma Bosche. Tolik šílenství a hysterie na jednom místě ... a člověka to vtáhne a nepustí. Je to dlouhé, ano, ale ono to ani nemůže být kratší. Tolik emocí nedovoluje přímočaré dialogy a svižný děj. I když se nakonec nic nevyřeší, nedomluví, neuzavře.

28.03.2021

Ach ta ruská duše, ach ta duše plná, tak plná, duše nad propastí, jednou nohou v temné rokli nejnižších pudů a druhou v nejvyšších sférách rytířské ušlechtilosti. Dostojevského veledílo, ponor do člověka, hlavně do člověka ruského, ale vůbec do člověka jako odporné i obdivuhodné bytosti zároveň.

Má to hodně stránek a tolik se toho nestane? Je to nakonec jen detektivka a nemusela by být tak upovídaná? To je nepochopení toho proč Dostojevskij takovou knihu napsal a proč se k ní čtenáři pořád vracejí... postavy hledají víru, hledají cestu, hledají smysl života a ani jedna z nich je nenachází, chtějí hodně brát i dávat, ale nevědí jak a pak tu máme veřejné mínění, tak snadno ovlivnitelné...

Tuhle knihu má smysl číst. Ale každému určitě nesedne. Pokud se vám prvních 200 stran nezdá, asi bych to odložil, i když kolem strany 350 to začíná být dost napínavé:) přečteno ve skvělém překladu Prokopa Voskovce.

07.03.2021

Opravdu dlouho jsem přemýšlel, co o téhle knize napsat... Po přečtení Zločinu a trestu, jsem se na Karamazovi opravdu dost těšil. Musím ale říct, že jsem poněkud zklamán. Obsah byl až příliš zdlouhavý. Některé autorovy fráze se neustále opakovaly. Po dějové stránce to taky nebyla žádná bomba a sám za sebe jsem od vyvrcholení čekal asi trochu více. Nicméně, abych tady jen neházel kritiku... Kniha je samozřejmě velmi dobře napsána. Autor moc dobře věděl, co dělá ale já si tuhle knihu do sbírky oblíbených asi nedám :/

Bohužel se mi nepovedlo dočíst, což mě dost mrzí, protože zločin a trest se mi moc líbil. Zvládla jsem pár stránek a bylo to pro mě jako hádej kdo je kdo, nedokázala jsem určit zda se zrovna mluví o otci, bratru nebo druhém bratru. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím a zkusím to znovu, uvidíme.

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí.

Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů.

Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství.

Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce.

Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...)

Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat.

Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.

16.01.2021

Na túto knihu nedá dopustiť snáď žiadny autor, ktorého som kedy čítal, teológovia, filozofi (a snáď aj psychológovia) ju majú v úcte ako Sväté písmo... no mne sa vôbec nepáčila. Iné diela ruských realistov z 19. storočia sa mi páčili oveľa viac. Iste, poéma o Veľkom inkvizítorovi bola zaujímavá, rovnako aj rozhovor Alexeja s diablom, zaujala ma postava Smerďakova, rovnako aj postava Aljošu, ale inak je to len veľmi slabý detektívny príbeh.

19.11.2020

Těžká klasika své doby.
Prožívat příběh bylo jako trest.
Odhalená ruská realita až na dřeň, snad pomsta režimu v bezútěšnosti, snad zklamání z marných snah a vizí.
Audiokniha, které jsem vyčítala každou banalitu, hloupost, tupost, nelásku a nelad.

10.11.2020

Další klasika a top kniha od mistra Fjodora. Jediné s čím jsem se moc neztotožnil, nebo spíše to bude subjektivní pocit a mojé mylné očekávání, byl hlavní hrdina Aljoša. Očekával jsem trochu větší angažovanost této osoby. Jinak ano, byla to čisté duše dodržující všechny mravní zásady.

29.10.2020

Úžasná záležitost. Nadčasová kniha. Nevím, jak to napsat, je v tom celý život. Všechny postavy se neskutečně doplňují. Ti, kteří váhají (jako předtím já), jestli si přečíst ruského klasika, ať váhat přestanou. Doporučuji!

Moje první kniha od Dostojevského.
Úžasné dílo. Jak vykreslil jednotlivé postavy i okolnosti. Dostojevskij měl cit pro člověka, dokázal vystihnout lidskou duši. Dnes už nám přijde samozřejmé nahlížet skrz knihu do nitra člověka, ale Dostojevskij byl první, kdo se odvážil odkrývat ona niterná tajemství.
Tato kniha mě pohltila a já jsem opravdu ráda, že jsem po ní kdysi sáhla a poprvé se tak setkala s jedním z mých nejoblíbenějších autorů.

06.07.2020

Zpočátku mě kniha nebavila, podobně jako u Zločinu a trestu mě rušilo to neustálé omílání , kdo co komu řekl ....v druhé polovině už jsem se začetla a zajímal mě děj, ale dovolím si nesouhlasit s textem na obalu knihy, že Dostojevský si získává stále oblibu v generaci dalších čtenářů ... :)))

29.06.2020

Bratia Karamazovovci sú kolosálnou literárnou kataklizmou, ktorá sa valí na čitateľa zo všetkých strán, pohlcuje ho, uchvacuje a míňa všetky jeho očakávania a predsudky. V udalostiach jediného týždňa a jediného súdneho procesu Dostojevskij zachytáva bezmedznú a integrálnu ľudskú skúsenosť, nesmiernosť a večnú tragédiu ľudského ducha. Na piedestál kladie človeka ako ľudstvo a ľudstvo ako človeka, človeka par excellence. Stavia sa proti všetkým pravidlám literárnej logiky a v tom najintenzívnejšom a najneutíšiteľnejšom ruskom pátose zobrazuje najobyčajnejšiu ľudskú prirodzenosť a prostoduchosť. Vnáša symetriu do nezlučiteľného, skĺbil v sebe vášeň, biedu, zúfalstvo, čistú lásku, zmysel v nezmyselnosti, nehoráznosť a nevyhnutnosť, večitosť a smrť. V postavách bratoch Karamazovovcov sa simuntálme zračí celá šírka bytostného boja človeka. Najhlbšia ľudská úbohosť plynúca z neschopnosti premôcť vlastný pud, neskonalá bolesť duše, ktorá odmieta svojho Stvoriteľa a opravdivý altruizmus vydaný napospas svetu. Napriek všetkému však Dostojevskij verí vo víťazstvo oného altruizmu, keď vraví - milujte človeka aj v jeho hriešnosti...

Necháva nás na pochybách? Iste. Rozorváva nás? Nepochybne. Ponúka jasné odpovede? Pre toho, kto uhádne otázky.

Zopár poznámok z osobnej čitateľskej skúsenosti na záver. Napriek odstrašujúcemu rozsahu sa mi Bratia K. čítali prekvapivo veľmi príjemne, ľahšie ako o cca 300 strán tenší Idiot. Nenechajte sa preto, prosím, odstrašiť. Osobne ich považujem za autorov vrchol, prevýšili u mňa Idiota aj Zločin a trest, hoci tieto diela ďaleko nezaostávajú. Kapitoly zo života starca Zosimu sú pre mňa novým reflexívnym a literárnym klenotom, neskutočne nádherná pasáž knihy, ktorá by pre mňa sama osebe stačila ako zhrnutie Dostojevského filozofie. Naopak, najťažším sústom bol Veľký inkvizítor, úprimne sa priznávam, že toto bol moment, kedy som zvažovala knihu odložiť (ako dobre, že som odolala).

- A vôbec, načo rátať dni, keď človeku stačí aj jediný na to, aby spoznal všetko šťastie. -

13.06.2020

Dielom Bratia Karamazovci nám tento velikán ruskej literatúry odkrýva práve tie odporné vlastnosti ľudského vnútra pred ktorými možno mnohí radšej zatvárame oči. Obsiahle opisy, dialógy, či hlboké filozofické úvahy možno niekedy stoja úsilie udržať sústredenie na text, no pri hlbšom zamyslení v nich čitateľ nájde mnoho nadčasových právd. Keď si uvedomím čím Dostojevskij počas svojho života prešie, takmer bol popravený po tom ako ho odsúdili na smrť za účasť v diskusiach proti cárskemu despotizmu a trest mu na poslednú chvíľu zmenili na nútené práce a vyhnanstvo na Sibír, zbavený občianskych práv i šľachtictva trpel dlhmi a rovnako ako u jednej z jeho postáv v knižke i on sám trpel epilepsiou, tak si dokážem odpovedať odkiaľ sa v Bratoch Karamazovcoch vzalo toľko úvah nad najtemnejšími stránkami ľudskej povahy. Okrem psychologickej sondy do týchto negatívnych vlastností nám však Dostojevskij ponúka i zaujímavý detektívny príbeh, úvahy o náboženstve a ateizme, no nechýba ani milostná zápletka. Pre niekoho môže byť dĺžka diela a spôsob akým je napísané odradzujúce, no kto sa odhodlá ten dostane pre svoju dušu skutočne chutnú potravu.

30.05.2020

Neviem, či to je pravda, no zdá sa mi, že T.G.Masaryk označil tento román za vôbec najlepší, ktorý bol kedy napísaný. Podľa mňa záleží aj od nastavenia čitateľa. Niekto má rád psychologické romány, druhý akčnejšie knihy, iný zase divadelné hry. Napísať však niečo o tomto diele, ktoré je tak silné a strhujúce svojou vnútornou dynamikou a búrlivým stvárnením, aj tak považujem za nedostačujúce. Jednoducho sa to nedá celé uchopiť. Pretože čokoľvek na toto dielo napíšeme, nik nedokáže ozrejmiť celú jeho hĺbku, vety a myšlienky napísané medzi riadkami aj posolstvo, ktoré kniha hovorí. Áno, kniha na prvý pohľad môže aj nudiť, môže byť rozťahaná, môže tam byť príliš detailov, veľa návštev, veľa rečí a rozhovorov... No to je všetko na povrchu. Dej románu je však podľa mňa oveľa viac vnútorný, viac introvertný, než extrovertný. Na každej stránke tejto knihy by sa našli slová, ktoré by mohli zmeniť život každého z nás. Ide len o to či si ich všimneme a čo s nimi urobíme. Nebudem tu rozoberať postavy a dej, pretože sa na to necítim už z úcty k Dostojevskému. Môžem len napísať svoj dojem. Áno, kniha občas nudila, občas sa mi zdala natiahnutá, no keď som ju dočítal- pochopil som, že presne tak to malo byť. A viete čo? Pochopil som, že ani jedno slovo nebolo naviac... Táto kniha obsahuje možno v kocke všetky knihy, ktoré kedy boli vydané. Obsahuje ich odkaz a pointu. Román v sebe skrýva mnoho hlbiny, ktorú objaví len ten potápač, ktorý má na to patričný výcvik. Kto sa dokáže potápať len do 2 metrov, objaví tam veci do 2 metrov. Kto do 8, objaví veci do 8 metrov. Kto do 100, objaví do 100 metrov. Aspoň tak to chápem. Ono to tam JE a je na každom z nás, či to tam nájde, alebo nie. Každý z nás môže vnímať tento román inak. Môže sa páčiť úplne, menej, alebo aj nepáčiť- no nik nenapíše, že to je odpad. Prečo? Pretože všetci cítime, ten hlboký odkaz, ktorý sa nás cez túto knihu dotýka zvnútra... A na to potápačmi byť ani nemusíme.