Bratři Karamazovi

Super kniha!

05.06.2016

Toto byla úplně první kniha ruského realismu, kterou jsem přečetl. Výsledkem je moje téměř posedlost ruskou literaturou tohoto období. Vůbec jsem se nenudil a byl jsem napjatý až do konce. Nádherné detailní vykreslení postav, zajímávý příběh... Díky pane Dostojevský!

02.06.2016

Nejlepší Dostojevského dílo. Vracím se k ní často. Měla by patřit do každé knihovny.

31.05.2016

Ze začátku jsem se musela lehce přemáhat k pokračování, po prvních stranách mě však doslova okouzlil a zbytek jsem dočetla rychlostí kulového blesku. Naprosto bezkonkurenční příběh, zařadil se do popředí mého osobního žebříčku ruských klasiků. V Dostojevském hodlám pokračovat, doufám, že Bratři Karamazovi byli jen lehkou ochutnávkou.

08.05.2016

Tento román ma očaril, aj keď sa čítal dlho a náročne. Človek sa ani nemusí snažiť a hneď mu niekde v tele, čím vníma intuitívne a ide na podstatu vecí, brní každá čiastočka. Je toto dielo skutočne o vražde, vine a rodine? O nevere a násilnosti? V skutočnosti som vnímala v prevahe motívy výčitiek svedomia, náboženstva (Boha), ľudského poznania a utrpenia. Tieto bytostné otázky boli pre dielo nosné a tým ho u mňa predurčili na úspech.

22.03.2016

Můj nejmilejší román od Dostojevského, nečetla jsem ho nyní poprvé a jistě ani naposled.

Nakolik žádoucí je svoboda, když moje schopnost ničit dalece přesahuje mou schopnost milovat? Když není zde na světě síly, ve mně či mimo mne, která by můj rozum přidržela v pravdě a mou vůli v lásce? Dali byste něčemu takovému inteligenci, prostředky a svobodu? Vydali byste tomu do rukou své milované? A přece... přece jsme vydáni sami sobě a jeden druhému.
Dělat "aspoň to, co dokážu" nestačí, zoufale to nestačí.
Existuje-li skutečné řešení, jistě musí být někde... úplně mimo definiční obor.

Úryvek (krácený) z rozhovoru starce s poněkud teatrální Lízinou matinkou:

"... Jak zase získat víru? Čím to jen dokázat, jak sama sebe přesvědčit? Stojím a vidím kolem sebe, že je to každému jedno, skoro každému, nikdo se o to teď nestará a jen já to nemohu snést. To je strašné, strašné!"
"To jistě. Ale dokázat se tu nedá nic, i když se přesvědčit můžete."
"Jak? Čím?"
"Zkušeností účinné lásky. Vynasnažte se účinně a neúnavně milovat své bližní. Podle toho, jak budete prospívat v lásce, budete se zároveň bezpečně přesvědčovat o jsoucnosti Boha a o nesmrtelnosti své duše. Dosáhnete-li pak v lásce k bližnímu úplného sebezapření, uvěříte bez pochybností a žádná pochybnost už vám nebude moci vniknout do duše. To je vyzkoušeno a je to jisté.
...
Lituji, že vám nemohu říci nic utěšlivějšího, neboť účinná láska je ve srovnání s blouznivou kruté a děsivé předsevzetí. Blouznivá láska si žádá brzkého činu, rychle provedeného před očima všech. Lidé skutečně někdy dají i život, jen když oběť netrvá dlouho a je rychle dokonána jako na jevišti, a aby se všichni dívali a tleskali. Kdežto účinná láska je práce a kázeň, pro leckoho snad i celá věda. Ale předpovídám, že právě ve chvíli, kdy s hrůzou uvidíte, že jste se přes všechnu snahu nejenom nepřiblížila k cíli, ale snad se od něho i vzdálila, právě v tu chvíli, to vám předpovídám, svého cíle dosáhnete a jasně poznáte divotvornou sílu Boha, jenž vás stále miloval a tajemně vás vedl."

21.03.2016

I přestože oceňuji tohle obří Dostojevského dílo, nemůžu si nepostěžovat na to, jak těžké to bylo čtení. Nemůžu si pomoci, ale byť je tato kniha stále aktuální svým obsahem, rozhodně není aktuální svou formou. V době vzniku lidé možná měli po večerech spoustu času, který mohli věnovat čtením podobně, dle mého názoru naprosto zbytečně nataženým dílem. Něco tak hutného jsem opravdu ještě nečetl a po této zkušenosti již nechci číst.

Je to přitom velká škoda, protože ta náplň, kterou myslím příběh, byla skvělá a v rámci knihy toho lze najít strašně mnoho zajímavé po filozofické a náboženské stránce. Jen ta dřina, než se k němu člověk prokousal byla doopravdy úmorná.

Je mě jasné, že se mnou spousta lidí bude nesouhlasit, protože v intelektuálních a čtenářských kruzích je tak nějak zvykem na klasiky nesahat, ale uvažte sami - kdyby Dostojevskij více škrtal, vyplavaly by napovrch ty nejlepší části a fádní záležitosti by byly odstraněny, tím pádem by dílo dostalo ještě větší hodnotu. To stejné platí ostatně pro hudební symfonie. Kolik lidí poslouchá celé symfonie? Klasiku lidé poslouchají, ale jen určité části, problém je, že s románem tohle udělat nejde. Přitom existuje mnoho, ještě daleko starších děl, které jsou i dnes aktuální a zároveň dobře čtivé (příkladem budiž třeba Danteho Božská komedie).

S úcty k autorovi a dílu, ale především kvůli charakterům a příběhu vzpomínám na knihu v dobrém, nicméně trvám na svém názoru, že je to kniha svým stylem zastaralá, na kterou se sice zapomínat nebude, lidí kteří ji skutečně přečtou a nebudou o ni jen planě hovořit, však bude ubývat.

Nezbývá než tedy opakovat do nekonečna pointy perfektních částí.

19.03.2016

Jedna z nejlepších psychologických próz všech dob. Není co dodat.

24.02.2016

Opravdu zajímavý příběh s krásně vybarvenými charaktery postav. Přečteno jedním dechem na dovolené v Chorvatsku.

01.02.2016

Podle ankety Norského knižního klubu z roku 2002, do níž se zapojilo 100 soudobých autorů z 54 zemí světa, se ukázalo, že nejoblíbenějším spisovatelem spisovatelů je F. M. Dostojevskij, jeho romány jsou odborníky řazeny mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno. Tento příběh proto rozhodně patří mezi ty, které by měly být čteny, ovšem souhlasím s názory, že tohle opravdu není kniha pro každého, pokud od literatury žádáte především únik ze "svého světa" - od komplikací, problémů a starostí, ... tak si k tomu tuhle knížku rozhodně nevybírejte.

Co tedy v tomto příběhu naleznete? S neobyčejnou intenzitou zpracovaný příběh o člověku - ve světě bez Boha:
„A není divné, nebylo by zázračné to, že Bůh skutečně je,“ praví Ivan v rozhovoru s Aljošou, „nýbrž to, že taková myšlenka, myšlenka o nutnosti Boha, mohla proniknout do hlavy takovému divokému a zlému zvířeti, jako je člověk.“

Příběh o svobodě a odpovědnosti, která s ní přichází:
„ ... období lidského osamocení, které teď všude vládne, hlavně v našem století, ale toto období ještě zcela neskončilo a jeho lhůta ještě nevypršela. Každý se teď snaží svou osobu co nejvíc oddělit, chce sám pro sebe poznat plnost života, ale všechno jeho úsilí vede místo k plnému životu k pouhé sebevraždě, neboť lidé místo úplného vyjádření své bytosti dospívají k úplnému osamění. V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce, každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má, a končí tím, že se sám odpuzuje od lidí a lidi odpuzuje od sebe.“ Člověk své zotročení mylně považuje za svobodu, přitom se stává na hromadění majetku závislý, touží po tom, co ještě nemá, a dostává se kvůli tomu do konfliktu s ostatními, kteří touží po tomtéž, ... a tak orientace na materiální bohatství vnesla mezi lidi nenávist a závist.

Příběh o vině (je člověk vinen za všechny křivdy a neštěstí o jejichž nápravu neusiluje?):
„Můj mladistvý bratr prosil za odpuštění ptáčky,“ stojí v Zosimově životopise, „zdálo by se to nesmyslné, ale je v tom pravda, neboť všechno je jako oceán, všechno plyne a souvisí, dotek na jednom místě vyvolá pohyb na druhém konci světa. Ať je to šílenství prosit ptáčky za odpuštění, ale vždyť ptáčkům by bylo lépe – třebas jen o maličko – i dětem i každému zvířeti kolem tebe, kdybys byl sám dokonalejší, než jsi... Je tu jediná spása: učiň sám sebe odpovědným za všechny lidské hříchy. Vždyť to tak opravdu je, příteli, neboť jakmile upřímně přijmeš odpovědnost za všechny a za
všechno, okamžitě uvidíš, že ji skutečně máš a že jsi vpravdě vším a za všechny vinen.“

Ale není to jen filozofie, co v tomto příběhu najdete, ... je to i krásný literární příběh, do kterého Dostojevskij vložil i něco ze svého života - do Staré Russe, kde se děj odehrává, jezdil v poslední části svého života na letní pobyt, dům Karamazových je popsán podle domu, ve kterém tam bydlel, a také některé postavy jsou vykreslené podle skutečně existujících tamních obyvatel.

Rozhodně patří mezi moje TOP, ale nebudeme si lhát. Mezi snadno čtivé knihy rozhodně nepatří a je spíš pro náročného, zkušeného čtenáře protože nenáročný čtenář, který se četbě až tak moc nevěnuje tuto knihu prostě nemá šanci dočíst.
Všechno dobré, co tu o knize padlo platí, ale jsou tam sáhodlouhé popisy toho, jak vypadá město, ulice, domy... a děj jako takový se rozjede až kolem strany 150.
Já s tím problém nemám, ale chápu, že jsou povahy, které to vzdají a lidé, kteří prostě potřebují akčnější knihu, která je čtivá snadno a to tahle při vší úctě není.

06.01.2016

Znamenité.

30.12.2015

Román o širokej ruskej duši. Alebo ľudskej? Každý z bratov Karamazovcov dostal do vienka byť prototypom, akýmsi zobecnením všetkých ľudských vlastností. Žiaden z nich nie je čierno – biely a tak sú každý jeden rovnako sympatický i odpudivý.
Román o vzťahu rodičov a detí, alebo lepšie otcov a synov. Karamazovci a ich sága, ich pokryvené rodinné vzťahy, dostávajú možno nevýrazný, ale pre mňa o to silnejší protiklad v príbehu penzionovaného kapitána Snegirjova a jeho Iljušu.
A konečne román o nespravodlivosti života. Nespravodlivosti, hoci vnímanej cez prizmu ruských reálií druhej polovice 19.teho storočia, ale nespravodlivosti stále existujúcej, existujúcej pokiaľ bude existovať ľudstvo samé.

Dielo ohromné ako rozsahom, tak i myšlienkami. Keďže toto bol môj prvý Dostojevskij, je možné, že Karamazovcov neviem dostatočne doceniť. Niektorí autori dokážu na desiatkach strán opísať obrázok krajiny, miesta, či len prázdnej izby. Dostojevskij takto dokáže rozoberať myšlienky. Musím úprimne povedať, že som si na túto miestami až prílišnú rozvláčnosť ani do konca knihy nedokázal zvyknúť. Iste, myšlienky to boli zvyčajne hlboké a podnetné, len toho na mňa bolo proste veľa.
A to ma privádza k malej úvahe o hodnotení. Toto dielo si päť hviezd jednoznačne zaslúži. Ale či je každá kniha v tejto päťhviezdičkovej kategórií, pre mňa rovnako prínosná a hodnotná? Najskôr nie... Výlučnosť Bratov Karamazovcov preverilo už tých takmer 150 rokov od ich napísania. Možno raz, keď aj ja budem taký starý, dokážem ich pochopiť a zhodnotiť tak, ako si snáď naozaj zaslúžia.

27.11.2015

Absolutní špička v celých dějinách světové literatury! Jak po obsahové tak i po stylistické stránce nepřekonatelná. Kdo nečetl tuto knihu, jako by nečetl nic. A naopak, kdo ji četl, četl všechno. Samozřejmě to myslim v nadsazce, ale něco na tom bude. Usoudil jsem ze nejsem schopen v pár větách knihu posoudit. Člověk by mohl rozebírat každou větu, každý odstavec, každou stránku a přesto by nedokázal zachytit vše. Dostojevskij v tomto románu využil svůj geniální potenciál v nejvyšší míře. Mohu knihu pouze doporučit a věřit, že čtenář dojde k podobnému hodnocení, jako já.

20.09.2015

A všechno bude dovoleno ... Když jsem knihu dočetl, nemohl jsem se zbavit dojmu, že musí pokračovat, že není možné aby kniha skončila. Byl jsem ohromen vlastní symbolikou postav, když každá z nich přináší do příběhu vlastní pohled na svět. Rozháranost Dimitrije, cynismus Ivana, pokornost Aljošy. Myslím, že vždy když budu potřebovat dílo k zamyšlení, sáhnu po Bratrech Karamazových.

06.08.2015

Poslechnuto jako rozhlasová hra. Zajímavé, pěkně zpracované, ale přeci jen kniha je kniha. U Dostojevského to bude platit obzváště.

03.07.2015

První dojem: dnes by to panáčkovi každý nakladatel zkrátil tak na cca 550 - 600 stran. A dobře by udělal! Dokážu si živě představit takového Hemingwaye, jak si nad těmi milostnými dialogy na 10 stran, které by šly proškrtat tak na 3, rve vlasy. Formálně je kniha, jako vždy u Dostojevského, dost chaos. Obsahově, jako vždy, kolos. Druhý dojem: pro člověka 19. století to musela být úplná Bible; nic víc podstatného se tehdy o světě dozvědět nešlo a navíc se tu řeší otázka nejdůležitější: lze (a jak) žít bez Boha? Mnohem více mě zasáhl příběh a především krásná životní filosofie otce Zosimy, než tolik propíraná a oslavovaná Legenda o velkém inkvizitorovi. Třetí dojem: nemám rád, není mi blízká ona "široká ruská duše". Ve skutečnosti je to totiž jen krycí název pro nedostatek racionálního myšlení a duchovní nevyzrálost. Potom to dopadne tak, že vás ti rusáčci sice přijdou spasit se slzami v očích - ale na tancích!

21.06.2015

Ťažko zhrnúť 750 strán do pár viet....karamazovština ako obraz "ruskej" povahy, kopec filozofických diskusií, ešte viacej náboženstva, podrobné osudy pomerne veľkého množstva postáv a spád deja až na posledných 200 stranách. Pre mňa to nebola najlepšia Dostojevksého kniha ale 4 hviezdičky má u mňa zaslúžene, no najmä pre koniec, ktorý vlastne ani nebol koncom....

13.05.2015

Dostojevskij je mistrem charakterů. Těším se na jeho další knihy.