Bratři Karamazovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3634/bmid_bratri-karamazovi-0Lf-3634.jpg
5
906
906
Román o čtyřech dílech s epilogem. Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazovové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , AcademiaOriginální název:
Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy), 1880
více info...
Přidat komentář
To se nedá. Věřím, že je to zajímavé dílo, ale prokousal jsem se do 30 % a vzdal jsem to.
Bondyho parafráze Bratři Ramazovi je pro mě mnohem stravitelnější.
Nejlepší (největší, nejúžasnější, nejdůležitější) kniha mého života. Četla jsem ji několikrát a přečtu ji zas. Tohohle příběhu se nikdy nenabažím a nikdy nepřestanu litovat (přímo mlátit hlavou do stěny), že Dostojevskij nestihl sepsat celou zamýšlenou serii. Všechny postavy naprosto živé a skutečné. Ani nedokážu uvěřit, že se to všechno vážně nestalo, že všechny postavy skutečně nežily. Každý, kdo se románem jen mihne je nemilosrdně rozpitván do nejmenších podrobností. Miluju tu dokonalou psychologii, miluju to poselství, miluju všechno to zoufalství, lásku, bolest i nízkost. Miluju každou stránku téhle knihy a jedinou z nich bych neodstranila. Ani jediné slovo nesmí být vyškrtnuto.
Naprosto úžasný a nepřekonatelný román/ detektivka/ filozofické a náboženské pojednání/ a psychologický thriller.
Monumentální freska o životě v tehdejším Rusku, psychologický rozbor různých charakterů, detektivka o otcovraždě a kritika víry v jednom. Chvílemi je tohle dílo šíleně rozvláčné, jindy naopak dokáže strhnout a baví neskutečně propracovanými dialogy. Mě osobně nejvíc uchvátily pasáže kde Ivan kritizuje náboženství a víru obecně. Ty mají opravdu hodně do sebe a donutí k zamyšlení. Rozhodně jde o knihu na kterou musí čtenář tak říkajíc dospět. Nejnáročnější kterou jsem kdy četl a jsem za to rád. Všechno je totiž dovoleno!
Geniální a velkolepé nadčasové dílo. V Bratrech Karamazových vidím obraz naší společnosti. Lidskou psychiku umí tak dobře popsat jen Dostojevskij. Rozhodně doporučuji všem.
Čtení tohoto díla je jako jízda na temné horské dráze - děsivé a vzrušující a zábavné zároveň! Dostojevskij ani na chvilku nezastaví, hrne na vás jednu otázku za druhou a dává tisíc různých odpovědí. Působí ale neskutečně terapeuticky, jak ty nejpalčivější otázky o smyslu lidské existence pokládá vedle příkladů upřímného, zaníceného žití.
Přijde mi, že Karamazovy především spojuje to, že jsou všichni v úzkém kontaktu se svou nízkostí - s takovým svým stínem - a každý z nich se s tím vyrovnává po svém. Otec Karamazov se v té nízkosti rochní. Míťa s ní bojuje (někdy vyhrává on, někdy ona, ale je pořád v napětí). Ivan s ní vede dialog. Jedině Smerďakov a Aljoška dokážou využít znalosti temné stránky duše. Smerďakov k manipulaci druhých, Aljoša k pochopení a i pomoci. Proto je možná Aljoša opravdovým hrdinou celé knížky.
Začátek nebyl špatný, uprostřed jsem se docela nudila, některé věci mi nejdou do hlavy, proč o nich Dostojevský psal (jako s Aljošou a s těma rukama, to mi prostě hlava nebere, mi to přijde zbytečný). Strašně mě naštval s Ivanem, můj nejoblíbenější bratr, a oni z něj udělají pomalu psychopata (jako myslím, že má vidiny) a navíc nevím, jestli má umřít a nebo se uzdraví. Smerďakovskýho jsem nepochopila, nerozuměla jsem jeho povaze. Dmitriho jsem ze začátku neměla ráda, ale nakonec jsem si ho docela oblíbila. Kaťu nechápu vůbec, ke konci to tak zamotal, že nevím, jestli měla toho Ivana fakt ráda (on ji měl stoprocentně, a myslím si, že kdyby se věnoval jenom těma dvěma, bylo by to o dost lepší). Mělo to být asi o psychologii postav, ale nevím nevím… ten soud byl dobrý, hlavně ten konec, navzdory velmi dobré obhajobě, ho odsoudili. Taky se mi líbilo jak se Kaťa zastala Ivana a byla schopná všechno hodit na Dmitriho (že by ho přece jen měla raději?), ale není to dokončené dílo. Poslední kapitola je o pohřbu toho malého kluka a Aljoša tam má jako nějaký proslov, ale to vůbec nebylo silné jako ten soud, u toho rozsudku to měl ukončit. Btw, ta praštěná, co nejdřív nemohla chodit a pak chodila, to vůbec nevím, co to bylo za psychopatku a ta její máma taky!
Myslela jsem, že to bude lepší… ale ten konec byl celkem fajn.
Velká škoda, že autor nestihl napsat všechny knihy týkající se Karamazovců. Velkolepé dílo, které mě po celou dobu drželo v depresi a po jeho dočtení se deprese jenom zhoršila. Odměnou za to bylo ukázání cesty k otázkám, které je opravdu třeba řešit. Které stojí za to řešit. Ať už bůh je či není... člověk by se měl chovat především tak, aby se mohl sám na sebe podívat do zrcadla. Ano... u některých lidí to bude znamenat strašné činy, ale přesto věřím, že většina z nás ví, co je správné a co správné není a povedeme-li k tomu i svoje děti, pak můžeme boha stvořit nebo oživit.
(Uwaga spoilery!) "Jestli udělám zkoušku z klasický literatury, přečtu Karamazovce, na férovku."
Tak zněl slib učiněný před kabinetem. 29. června je splněno.
Bratry Karamazovy jsem se před tímto slibem pokoušela číst několikrát a pokaždé marně, předcházející pokus skočil mrštěním prvního dílu proti stěně a následným záchvatem, že nikdy neprozřu. Možná existují fajnšmekři, kteří zvládnou tento kousek coby první knihu od FMD, ale já to nejsem. Doporučuji naprostý opak. Pročíst se. Přes Idiota, Zločin a trest, pár povídek, a jestli projdou Běsi, je člověk zralý sáhnout po posledním románu, nejtěžším, nejtemnějším a nejhutnějším, který psychicky vyčerpá a zaseje do všech kousek pochybnosti.
Zásadní ponaučení o všech postavách:
"Chlípnost byla dána hmyzu.
Já jsem právě ten hmyz, bratře, a je to řečeno zvlášť o mně. A my všichni Karamazovi jsme takový hmyz, i v tobě, ačkoliv jsi anděl, žije ten hmyz a rozpoutává v tvé krvi bouře. Jsou to bouře, protože chlípnost je bouře a ještě víc."
I čistý Aljoša je až v první řadě Karamazov.
Literární a především duševní sadomaso. Některé části nejen utkvějí v paměti, ale přímo se vpálí do masa, aby tam zůstaly navždy jako memento. Bratři Karamazovi jsou dílo, jehož velikost nelze popsat slovy. Ty stovky otázek, co na každé straně vyvstávají odněkud zevnitř duše, znepokojují, trápí a děsí. Kam až se vyvinula Dostojevského vzpomínka na vraždu otce, lékaře Michaila Andrejeviče roku 1839. Ten démonický přízrak otcovraždy.. Je mi nějaká zima.
"Pistole však všechno srovná, pistole je jediné východisko, jiné nezbývá – a potom – nevím, zda Karamazov v tu chvíli přemýšlel, co bude tam, a může-li Karamazov vůbec hamletovsky uvažovat, co tam bude. Ne, páni porotci, jinde mají Hamlety, ale my zatím máme jen Karamazovy."
Závěrečná otázka: "Je v Sodomě krása?"
Jdu si dát panáka a cigáro. (5/5)
Slovo přečíst je pro tuto knihu až smutné slovo,mě po prvním přečtení doslova zamotala hlavu a věděla jsem že bych o ní nikdy neřekla že jsem ji přečetla. Nevrátit se k této knize je doslova necitlivé. Výslovnost toho hlubokého pádu, pod hladinu kde přes utonutí člověk zůstává naživu, se nedá vmáčknout do jednoho pobytí s touto knihou. Je to šifra samotného Dostojevského a je v ní dost co utržit. Bratrům Karamazovým možná stojí v cestě osudu ledaccos, ale dlouhé, nudné popisné celky to nejsou.
Ale ať tak či onak, kniha stojí za přečtení, pro všechny kdo o ni uvažují mohu jedině doporučit.
Skvělá kniha. Některé pasáže byly, pravda, delší, než by mohly být, ale to nic nemění na výsledku.
Nicméně se přiklánám k panu Liboru Dvořákovi a dalším překladatelům, že správný překlad je "Bratři Karamazovovi".
Pro mě byla tato kniha utrpením. Ze čtyř dílů jsem stěží přečetla jeden. Ty sáhodlouhé pasáže o ničem.. Nebo popis postavy na 40 stran mi přišlo přehnaný. Nebyla jsem spokojená, kdybych tuto knihu nepotřebovala na referát, tak bych ji nikdy v životě nečetla. Hodně se tam mluvilo o náboženství - křesťanství, ale to by mi tolik nevadilo, kdyby to bylo o něčem zajímavým. Ale abych tady nemluvila jen o záporech, které podle mě tato kniha má, tak povím i nějaké pozitivum. Pozitivní pro mě byla postava Aljoši, která byla opravdu skvělá. Fjodara jsem neměla ráda už od začátku a Dmitrije mi bylo líto.
A teď mi povězte - kdo je větší nihilista? Ivan K., Smerďakov či sám autor? :-)
Trvalo mi dva roky než jsem tuto knihu přečetla. Když jsem s ní začínala, nebyla jsem ještě ... připravená ... ji číst a dočetla jsem ji až teď. Musím dát všem zapravdu, že je to skvělé dílo plné skvělých myšlenek. Děj je všeobecně známý a přesto stále zajímavý, ale daleko více mě nadchly rozmluvy, které ta kniha obsahuje. Opravdu skvělé dílo. A i přes tu roztahanost celé knihy musím dát plný počet hvězd.
Úžasná kniha s trošku nudným začátke, kterou jsem naštěstí neodložil. Málokteré dílo je tak nacpané myšlenkymi. Každá postava představuje jiný náhled na život, od hluboce křesťanských až po existenciální hraničící s nihilismem. Doporučuji všem, kteří chtějí u knížek přemýšlet a nedoporučuji těm, kterým jde v první řadě o děj, protože dějem je v podstatě hloupá detektivka.
Velké a nadčasové dílo, neskutečně plná a objemná kniha; tak široce pojatý a přitom ucelený pohled na člověka – společnost snad v žádném jiném díle nenajdete. Karamazovi prostě dokázali obsáhnout ohromné množství témat a prazákladních otázek, a tím vlastně spolknout řadu dalších jiných děl – tedy nejen ty Dostojevského, Karamazovům předcházející. Je tam zkrátka všechno – i když někdy snad až trochu vrchovatě. Mám pocit, že právě tohle jeho dílo také nejvíc odpovídá době svého vzniku, což se nevylučuje s tím, že tehdy nebylo úplně pochopeno, a že se tak pro současného čtenáře může stát mnoho pasáží, které často vycházejí z dobových reálií, skutečně jen zbytečnou mnohomluvnou vatou, v samotné základní dějové linii, trochu nepochopitelně zveličenou, nafouklou. Osobně si pořád víc vážím Zločinu, ale Karamazovi mají nesporně větší uměleckou váhu, jsou vpodstatě takovou syntézou a odhalením člověka, pomníkem Dostojevovy doby. 4,7/5
Velká věc, velkolepé dílo, pamatuju, jak jsem jel na nějakou zkoušku s touto knihou a skončil jsem v aule VŠB, bo se prostě nedalo od ní odtrhnout a seděl jsem a četl a četl a pak jsem zase jel domů nebo na pivko do Hitlora a furt jsem četl;-) Taky jsem si ji vzal na "chřestovou brigádu" a robotník na pokoji "eej, si to půjčím, co to je? Dokostejvskij....hmmm....." "tak čti, klidně" no a po dvou stránkách už mi to zas leželo na obitém stolku. Geniální věc, škoda, že to není kompletní - pokud se tedy nepletu - někdo mi vykládal, že měla být ještě 3.kniha (vlastním dvojdílné vydání z roku 1980). Vždy jedna kniha o jednom bratrovi. I tak vrcholné dílo největšího spisovatele všech dob.
Zcela jasně reflektuje problém lidstva jako takový bratři,Dimitrij,Ivan ,Alexej,a jejich prostopášný otec starý Karamazov a i jeho úlisný a zkažený syn Smerďakov(obřadné věšení koček atd...)tyto postavy jsou jakousi sondou a odrazem lidstva sometného.Zločin,trest,odpuštění,láska,víra v boha,ateismus, filosifie,psichologie těchto postav jsou namíchány v tak geniálním podání a jen potvrzují Dostejevského um dát světu literární klenot ,ke kterému se budu znovu a znovu vracet a žasnout.Pět hvězdiček je málo.
T. G. Masaryk o Karamazových napsal: "Bratři Karamazovi je největší dílo v celé světové literatuře, větší umělecké dílo nikdy nebylo stvořeno." Pro někoho těžká četba, pro mě nadšení. Střet mezi světem náboženství a ateismem, zločin, svědomí, trest... literární skvost. Rozhodně doporučuji přečíst. "Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese."
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
... a já mlčím v tichém úžasu.